Skutečnost „Já jsem“, skutečnost bytostného Já

„Átman je v pohybu. Átman je v klidu.
Átman je daleko. Átman je blízko.
Átman je ve všem. Átman je mimo vše.“

Iśa Upanišad (1-5)

Projekce duchovního srdce

Átmavičára, meditace s otázkou „Kdo jsem já?“ je jednou z metod, které jogínovi umožňují odhalit v sobě skutečnost věčného bytostného Já - Átman.

Do jaké oblasti našeho nitra máme tuto otázku promítat, abychom obdrželi co nejrychleji onu nepopsatelnou odpověď, která přesahuje konceptuální chápání? Některé zdroje doporučují oblast hlavy (sahasráračakra - v Šivaismu; ádžňáčakra - v Taraka józe), jiné udávají oblast srdce (Ramana Mahariši, Védánta atd.). 

Důležité však je, že jakmile se naše soustředění stane dostatečně hluboké, je ve skutečnosti potřeba reflektovat nějakou určitou tělesnou oblast překonána a meditace se díky takto nabyté otevřenosti stabilizuje i bez lokalizace přesného místa. Z praktického hlediska je nutné, i když se zpočátku zaměřujeme například do oblasti duchovního srdce, abychom nakonec dospěli k celkovému vjemu své bytosti, a to včetně úrovně fyzického těla. Je však pravdou, že k zaměření a udržení tak komplexního vjemu dochází snáze, pokud je výchozím bodem naší projekce srdce, a ne hlava. Omezení na tělesný vztažný bod je postupně v meditaci překonáno a my následně odhalujeme skutečnost, že to, čím ve skutečnosti jsme, nemůže být žádný objekt.

Takto se nám zjevuje vyšší pravda, velice intimní přítomnost, kterou můžeme vyvolat kdykoli, když se navrátíme k našemu nitru. Přítomnost, kterou vnímáme jako původ každičkého okamžiku našeho života (k čemuž nakonec dojdeme vždy, když se hluboce očištěni dotkneme pravdy o naší existenci). Naše zkušenosti nám následně potvrdí, co tvrdí všichni džňána jogíni: svět a okolnosti našeho života jsou v nás, ale my nejsme v nich. Tato zkušenost je spojena s pocitem odstupu, odpoutání se, který nám umožňuje prožít, že všechno je vnímáno skrze vědomí a ve vědomí. Srdce je podle védské tradice posledním stupněm, který musí být překonán, než budeme s to dosáhnout rozšíření vědomí do neomezeného prostoru.

Meditace o bytostném Já vyvolává vibraci božského mystéria, vibraci, kterou je třeba posílit, abychom docílili její ozvěny v celé naší bytosti, dokonce i na úrovni fyzického těla. Rozšíření do ne-tělesného vědomí dosahujeme jednoduše tak, že se zcela oddáme těmto vibracím a zůstaneme přitom velmi pozorní, bez posuzování, bez srovnávání, než objekt našeho vnímání (fyzické tělo) nezmizí a nezůstane pouze odpoutané pozorování samotného vnímání, tato všeprostupující vibrace. Má velmi specifický charakter, neboť nám zároveň skýtá pocit, že existuje síla, která nás vede, a která nás (na rozdíl od rozumu, jenž je v těchto situacích nedostačující) přibližuje ke skutečnosti nejvyššího Já. Tato vibrace se skutečně odlišuje od vibrací jakýchkoli jiných energií v rámci projeveného, poněvadž na rozdíl od nich není ničím jiným než samotným tichem, přerušením, které nastává mezi „pohyby“ kmitů této vibrace.

Žijeme-li tímto mírem, který se nám odhaluje díky zkušenosti pohroužení se do „jádra“ naší bytosti, otevírá se nám nevýslovný pohled na samotné bytostné Já. Nesmíme jej však nikdy zaměňovat za jakékoliv zkušenosti našeho vlastního rozumu.

Meditace bytostného Já vyvolává vibraci božského mystéria

Abychom se mohli zabývat opravdovým zkoumáním, které nás přiblíží bytostnému Já, je nutné dosáhnout i určité duchovní zralosti. Na otázku naší podstaty nemůžeme totiž dát racionální, intelektuální odpověď. Jakýkoli pokus ji formulovat povede k objektivitě. Tvrdíme-li například „(já) rozumím“, vytváříme tím pouze koncept něčeho, co je ve skutečnosti nevyslovitelné.

Přitom to, co vzbuzuje posvátný úžas, se vzpírá veškerému rozumu a nutně se rozpouští v pocitu božského Absolutna, kterému plně odevzdáváme sami sebe. V takovém okamžiku prožíváme pocit, že se naše omezení rozpouštějí v nekonečnu a všechny vnitřní síly a energie jsou přesměrovány k nejvyššímu subjektu, k božskému Já.

V procesu pochopení a poznání určitého konkrétního předmětu se intelektuální zkušenost dovršuje se v okamžiku, kdy dochází ke vstřebání informace. Stejně tak je tomu i v situaci, kdy se zabýváme bytostným Já, naší skutečnou podstatou. Je třeba, aby toto poznání bylo úplné, což je možné jen po tak dlouhou dobu, po jakou do poznávání nezasahuje naše ego – se svojí osobností, rozumem, pocity atd.

Džňána jogíni tvrdí, že otázku „Kdo jsem já?“ si klademe spontánně, kdykoliv se ocitáme blízko odpovědi. Jakýmsi tajemným způsobem tak odpověď otázku vlastně předchází. A je tomu skutečně tak, protože otázka může vyvstat pouze tehdy, pokud prožíváme tušení čistého subjektu, bytostného Já, s nímž se úspěšně identifikujeme, byť i jen na malý okamžik. V opačném případě klade otázku rozum a zaměřuje ji směrem ven, tedy ani v nejmenším ne na naši pravou podstatu.

Jestliže však odpovídáme pokorným postojem „já nevím“, úplně se otevíráme všemu, co jest, aniž bychom činili nějaké závěry nebo hledali odpověď v běžném slova smyslu. Začínáme vytušovat poznání, které přichází z nejhlubších a nejtajemnějších částí naší bytosti. Není zde žádné očekávání (ohledně výsledku), ani žádná zmínka o tom, na co poukazujeme, nebo nějaký požadavek na dosažení.

I přestože jsou přítomny určité transfigurační vibrace, učíme se vstoupit do stavu úplného ticha či prázdnoty, připraveni na a přístupní tomu, co skutečně jsme. V určitém okamžiku nakonec nechá božská milost spadnout poslední závoje zakrývající nejzazší skutečnost.

Otázku „Kdo jsem já?“ si musíme asociovat s neomezenou, stabilní zkušeností, bezpodmínečnou otevřeností vědomí a především odevzdáním se Bohu, bez jakékoli myšlenkové aktivity, konceptů či idejí. Fakt, že sami jsme (hledaným) pochopením, budeme pociťovat v celé bytosti a bude se zrcadlit i na úrovni fyzického těla. Toto pochopení vyvěrá z hlubin naší bytosti, nikoliv z rozumu nebo z naší duše, a zprostředkovává nám konečné pravdy ohledně naší vlastní existence.

Jak v sobě můžeme odhalit Boha

Tento nejvyšší subjekt, toto „JÁ JSEM“, existovalo v našem dětství, vyskytovalo se během našeho mládí a nalezneme jej i zde, v čase naší dospělosti. Ve všech stavech, kterými procházíme, v situacích, v nichž se nacházíme, jsme stejně jako všechny objekty v nepřetržitém pohybu. Nejvyšší subjekt JÁ JSEM je však stálý a věčný. Nic nám nemůže být blíž. Existuje v nás ještě dříve, než je možné mu přisoudit atributy jako „blízký“ nebo „vzdálený“.

Nejvyšší Já je nejvyšší subjekt; proto nemůžeme poznat to, co vpravdě jsme, skrze nějakou metodu nebo systém. Pokud to realizujeme, vytvoří v nás toto pochopení jistý druh „sebe-přenechání“, které prostoupí celou naši bytost a všechny niterné energie, které byly dříve uváděny do pohybu našimi myšlenkami, přáními a osobností obecně, vstoupí do rovnovážného stavu přinášejícího mír, v němž se cítíme toliko slabě ohromeni nepopsatelným pocitem z odhalení své existence. Je to pocit setkání s Bohem, pocit božského mystéria v nás, bezpodmínečná odevzdanost a otevřenost, která se jeví halit vše a veškerý projev, aniž by mohla být přerušena nebo aniž by mohla vyvozovat nějaké závěry.

Když je rozum transcendován a rezignuje na jakékoli tendence k chápání či kategorizování, umožňuje nám fascinující božská přítomnost JÁ JSEM plně se rozplynout. Pak jsme vskutku přítomni ve své nepřítomnosti. Jsme přítomni v pravdě, v čisté existenci, a jsme nepřítomni jako individuum, osobnost, ego, jako obraz, který jsme si o sobě sami vytvořili.

Procítěním otázky „Kdo jsem já?“ si uvědomíme, že rozum není schopen uchopit tajemství její odpovědi. Proto musíme běžné nástroje poznávání odložit stranou. To, že si připustíme, že „nevím, kdo jsem“, dokáže vložit rozum i jeho nástroje do rukou čiré přítomnosti bytostného Já. Poté mizí důraz na prvořadé zaobírání se „odhalováním“, které je hlavně zpočátku naší běžné mentalitě vlastní. Přesouváme se tak z oblasti myšlenek a myšlení do oblasti existence a bytí.

Můžeme dokonce nalézt určité kritérium a jeho prostřednictvím si uvědomovat vhled do pravého Já, do naší esence. Jsou okamžiky, v nichž cítíme, že prostě a jednoduše existujeme, bez volby, bez výběru. Okamžiky této kontemplace a nevinného otevření naší bytosti napomáhají přechodu ze stavu běžného pozorování do stavu vědomí svědka, a poté k samotnému čistému vědomí. Pozorování, které v sobě neobsahuje žádné kritické posuzování (například krajiny nebo některého živého tvora) je sice stále ještě činností mozku, inklinuje však k tomu, aby se odpoutáním od nástrojů mysli pozvedlo k ryzímu vědomí. Náš rozum v žádném případě nemá schopnost se na takové proměně nějak podílet. Aby nám toto čisté, nevinné, bezcílné vnímání přiblížil, interpretuje ho džňána jogín jako akt čisté lásky.

Hledáme nevýslovné, vedeni otázkou „Kdo jsem já?“

Otázka „Kdo jsem já?“ v nás existuje v klidovém stavu a vyzařuje z hlubin nitra, aby mobilizovala celou naši bytost k dosažení poznání, že my sami jsme božskou jiskrou a existencí. Je proto nutné uvědomit si, jak v nás toto poznání nabývá téměř organickým způsobem své podoby, a to v každém okamžiku, kdy jsme opravdu ukotveni sami v sobě. Musíme je kultivovat a každý den probouzet tak, aby nám mohlo otevřít cestu k naší vnitřní božskosti.

Zdá se, že je tato otázka vyživována tichem, které jsme schopni občas rozprostřít ve svém rozumu a ve své bytosti. Otázka „Kdo jsem já?“ v nás tak vznikla díky intuitivnímu vnímání odpovědi, která v určitém smyslu otázce předchází. Proto je třeba, abychom ji upřímně opakovali co nejčastěji, aniž bychom však při tom zapojovali rozum, abychom se nekonfrontovali s vědomostmi, které již máme k dispozici, nebo se vzpomínkami z minulosti.

Můžeme tuto „intuici otázky“ ohledně naší existence milovat, obdivovat a akceptovat, a ona postupně ztratí svůj racionální, objektivní a vědomý charakter. Tímto způsobem se samotná odpověď stane živoucí a současně se stane nepopsatelným stavem touhy a milosti. Protože odpověď nelze vyslovit, budeme osvobozeni od nástrah konceptualizace a získáme tak přístup k celosti, jež v nás probudí vědomí bytostného Já.

Jestliže žijeme s tímto otazníkem a vychutnáváme si stav mystéria, které vzkvétá v našich srdcích, a jestliže si zároveň zakážeme, aby se ho dotkla či znečistila jakákoli konceptualizace, jakékoliv označení z oblasti racionálního vědění, pak se naučíme dalšímu způsobu, jak žít svůj život. Probudíme se k životu, v němž neustále převládá intuitivní vnímání nejvyšší skutečnosti. Sami zjistíme, že se nacházíme v permanentním očekávání, v bezpodmínečné otevřenosti vůči tomuto nevýslovnému mystériu JÁ JSEM. Pak se náš život stane pravdivějším, neboť toto volání po bytostném Já představuje skutečný zdroj, z něhož vzkvétají všechny naše životní zkušenosti. Není v našich silách jej pojmenovat nebo vysvětlit, ale jedná se o věčný zdroj našeho naplnění.

Proniknutím bytostného Já otázka mizí

Umění uchovávat v srdci co nejsilněji božské mysterium je společně s otázkou „Kdo jsem já?“ svým způsobem úvodem ke zjevení Átmanu. Pokud prostřednictvím hluboké meditace o zjevení bytostného Já do něj pronikneme, slova zmizí a nezůstane nic než tiché očekávání a otevřenost, kde už nic z toho, co představuje naše osobnost či naše ego, nemůže být překážkou.

Život v neustálém intimním spojení s otázkou „Kdo jsem já?“ představuje také skutečně pozitivní postoj k naší existenci. Dříve než rozpoznáme své duchovní poslání, než se začneme snažit o úspěch ve vnějším světě, bychom se měli sami sebe zeptat: „Co je život?“ a „Kdo jej žije?“ Pokud tak učiníme, dáme své existenci autentický nádech a tělo, myšlenky i emoce, které tu jsou, budou duchovně integrovány ve vizi zbavené osobního charakteru. Staneme se odpoutaným pozorovatelem svých přání, myšlenek a jednání. V důsledku toho se naše vlastní úloha ukáže v jiném světle a porozumíme rovněž našemu rozvoji v sociální oblasti, v otázkách zdraví atp.

Při hledání nepojmenovatelného, vedeni otázkou „Kdo jsem já?“, mohou leckteří z nás snadno zabloudit. Obvykle máme sklon meditovat a soustředit se na nějakou věc, na určitý předmět. Otázka „Kdo jsem já?“ nás ale vybízí k meditaci z hlediska, které je nám neznámé. Můžeme se proto ptát, zda je vlastně možné meditovat o něčem, co prozatím nenabízí žádnou jevovou formu pro naši mysl nebo smysly. Ve skutečnosti není bytostné Já, naše pravá božská existence, předmětem či objektem. V meditaci tohoto druhu a obecně při probuzení a zesílení duchovního postoje skrze otázku „Kdo jsem já?“ musíme být naprosto průzrační a bez vysvětlování, bez posuzování, se za plné pozornosti pohroužit a stále intimněji a hlouběji se zaměřovat na to, čím skutečně jsme.

Otázka „Kdo jsem já?“ má velmi zvláštní charakter, neboť nutí rozum k tomu, aby se vypořádal se stavem prázdnoty. Jsme-li dostatečně silní, abychom tuto prázdnotu ničím nepřekrývali (žádným konceptem ani žádnou vlastností), vytryskne z ní skutečnost JÁ JSEM, skutečnost bytostného Já. Tato neutralita je nezbytnou podmínkou. Jestliže se tážeme „Kdo jsem já?“ a naše vědomí zůstává bdělé a průzračné, dáváme mu možnost navrátit se k čistému subjektu, k nejvyššímu Já - Átman. Jestliže nenecháme rozum ulpívat na pojmenováních, navodíme stav plného „přerušení“, který nám umožní vrátit se sami k sobě, abychom odkryli bytí v jeho původní čistotě.

Proto je nutné, abychom se vždy, když rozum začne mít tendence k ulpívání na nějakém konceptu, aby vysvětlil a objektivizoval ve skutečnosti nepojmenovatelnou zkušenost bytostného Já, odvolávali na slavnou védskou negaci „Neti, neti…“ (není to ani toto, není to ani tamto…). Takovýto postup je konečnou eliminací všeho, co známe, neboť v daném okamžiku je pro nás zkušenost autentické přirozenosti našeho bytostného Já něčím neznámým. Ovšem tím, že vyloučíme to, co je nám známé, tj. své myšlenky, vjemy a emoce, umožníme se znovu včlenit do nejvyššího Já Átman, do věčné přítomnosti.

Jméno

Nadpis

 zbývajících znaků

Antispam: Jaké je hlavní město ČR?

Odeslat