Vůle - chtěním proti stagnaci

Článek ze série přednášek o vlastnostech, které by měl projevovat každý aspirant nějaké duchovní cesty (přepis záznamu setkání).

Podle množství a kvality vůle můžeme obecně rozdělit lidi do těchto kategorií:

1. Lidé zcela bez či s minimem vlastní vůle, tedy lidé s velice slabou vůlí, kteří skoro nepoužívají tuto vlastnost. Vedlejší specifické charakteristiky takového jedince, které přirozeně vyplívají z nedostatku jeho vůle, jsou nejistota, strach z manipulace, pochybnosti a nízká sebedůvěra. Pro tuto kategorii lidí je dnešní přednáška velmi užitečná, protože se třeba vůbec poprvé dozví, co vlastně znamená tato vlastnost (osobní vůle), jak je možné ji používat a jak velkou důležitost má pro rozvoj člověka.

2. Lidé mající osobní, někdy sobeckou vůli, tedy lidé, kteří již nějak projevují tuto vlastnost, sledují své vlastní cíle a dokáží pomocí vůle uspokojovat své potřeby. Současně je ale veškerá tato ohromná vnitřní síla směřovaná k ideálům, které jsou osobní a nižší povahy, k ideálům našeho ega, které sleduje výlučně výsledky, jež obohacují jenom jeho život anebo převážně jeho život.

3. Lidé s integrovanou (božskou) vůlí, tedy lidé, kteří vlastní osobní vůli podřizují božské vůli. Oplývají ohromnou osobní vůli, která je ale transformována v božskou. V průběhu přednášky se i ti, kdo mají převážně osobní sobeckou vůli a znají tuto sílu, dozví, jak mohou transformovat tuto vůli do vůle božské.

Velice podstatná vlastnost aspiranta (neboli duchovně hledajícího) v době našeho vývoje v rámci skupiny a rovněž pro každého z nás, je právě vůle. Hraje velmi důležitou roli i pro formování osobního charakteru. Protože každý si utváří svůj charakter podle vlivu prostředí a podmínek, ve kterých žije, můžeme pochopit, proč se charakter člověka někdy časem zlepšuje nebo zhoršuje. Osobní vědomá vůle má velice důležitý vliv v procesu formování charakteru a představuje to, čím se bytost rozhodne stát. Každý si vytváří dle své vůle svůj vlastní duševní stav.
Stejně může vůle napomoci i ke zlepšení stavu ostatních lidí. Paracelsus např. tvrdí, že je možné, aby lidská vůle jednala i na velké vzdálenosti, a že síla vůle je podstatná dokonce i v lékařství. Když si někdo přeje dobro někoho jiného a směřuje takto sílu své vůle, nechává vlastní vůli blahodárně působit. Dopad takového efektu můžeme pozorovat například u některých vědeckých pracovníků, který si přáli úspěch určitého svého experimentu v laboratoři tak silně, že ten se pro ně sice povedl, ale potom ho nikdo jiný nebyl schopen stejným postupem reprodukovat (protože neměl stejně směřovanou vůli).

Jogínští mudrci mají za to, že naše budoucnost není pevně daná, ale že se přizpůsobuje vůli člověka do té míry, jak sám jedná, např. s cílem vydat se na duchovní cestu. I na fyzické úrovni je možné pozorovat změny, kterých je dosaženo pouze vůlí. Např. Papus, když mluvil o chiromantii, jako první prohlásil, že: „Ruka je jako obličejem astrálního těla, čáry na dlani nejsou konečným odhadem osudu člověka, protože se mění podle jeho života. Zkušenost dokazuje, že tomu kdo reálně působí ve větší či menší míře vůlí na své nevědomé impulzy, se mění životní čáry na rukou.“

Za účelem posílení vůle je třeba ji prostě používat více a intenzivněji. Rovněž je dobré si aktivněji uvědomovat fakt, že svět je výsledkem našeho vlastního tvoření a že je tvořen sám v sobě dle Boha. Praxe denního tapasu, karmajóga a plnění jiných činností, které jsme se rozhodli splnit, vedou k ohromnému růstu vůle. Předpokladem skutečné revoluce ve směru získání této nové vlastnosti nemůže být jenom jemný citlivý postoj s dobrou vůlí, ale někdy je potřeba ukázat i ohromně pevný postoj s opravdu neotřesitelnou vůlí.

„Uvědomování si vlastní bitvy proti nižším sklonům a udržování božího jména v mysli a srdci po co nejdelší dobu jsou cviky, které si žádají velkého úsilí a přinášejí ohromnou sílu a vůli tomu, kdo je praktikuje.“ Sv. Grigorie

Vůle roste jedině skrze její projev a my máme mnoho příležitostí ji používat. Např. když upadneme do pasivity nebo nižších energií, musíme použít vůli, abychom se pozvedli, nebo abychom zastavili určitou naši slabost či závislost. Pokud jsme pravidelně vystavováni tlaku okolí, vůle nám pomůže uchovat postoj plný vlídnosti. Zatímco v některých případech je potřeba vůle k tomu, abychom získali určitý postoj nebo abychom správně reagovali, jindy je jí zapotřebí k tomu, abychom zůstali vlídní. I v řadě dalších případů je pro nás vůle nejúčinnější pomocí.
K vyřešení problémů nestačí vždy jen modlitba k Bohu, ale je potřeba mít železnou vůli, abychom k Němu udělali alespoň jeden krok - a Bůh učiní zbývajících deset směrem k nám. To je klíč pro transformaci aspiranta. Skoro všechny ostatní vlastnosti jsou k vůli připojeny. I schopnost osobního vyjádření souvisí s vůlí.

Také náš duchovní průvodce se ve svých spisech často o důležitosti vůle zmiňuje. Můžeme říci, že samotný život duchovního průvodce je považován za projev božské vůle, je to řízená vůle, která respektuje vůli boží. Není možné v činech průvodce ignorovat tuto božskou vlastnost, která se projevuje s matematickou přesností dle smyslu a cíle, ke kterému aspiruje. Proto je silná vůle pro duchovně hledající nezbytnou vlastností. Moudrost, soucit nebo poznání - všechny tyto kvality bez pevné energie skrze vůli, která jim dává formu a sílu, postupně uvadnou.
Aspirant musí být přesvědčen, že v určitých chvílích činí z vlastní vůle velké kroky směrem, který si přeje. Zbývá už jen jediná věc: aby se nechal vést svým duchovním průvodcem tak, aby směr, ve kterém si přeje se vyvíjet, byl totožný se směrováním k Pravdě. Vývoj aspiranta představuje vzestup ve spirále, ve které je právě vůle silou pohonu tohoto vzestupu. A pokud budeme mít na paměti důležitost pevné vůle ke zvládnutí všeho co si přejeme, můžeme okamžitě také pochopit nutnost jejího pozdvihnutí na vyšší úroveň, kde začínáme pracovat na vlastním já. To předpokládá silné přání uskutečnit boží vůli, čímž je vůle přenesena na úroveň duchovního srdce a tak jí nic nemůže zastavit.

Abychom ještě lépe pochopili místo, jaké má vůle v duchovním životě, můžeme použít analogii s rozděláváním ohně pradávných lidí. Vzali vždy dva kousky dřeva, které třeli o sebe, čímž se tvořilo teplo, a pokračovali, až se objevily jiskry a pak světlo. Tyto tři etapy můžeme analogicky vykládat takto: pohyb – vůle; teplo – láska; světlo – inteligence, vyšší myšlení a Duch. Abychom dosáhli tohoto světla, musíme se rozhodnout jednat, dát vůli do pohybu, až do chvíle, kdy se v nás objeví teplo, láska a než se toto teplo a láska stanou samostatným zdrojem světla. Pomocí vůle musíme přenést duchovní praxi na vrchol, kde přichází teplo oddanosti a uctívání - a na konci i duchovní osvícení.

Příběh: Jednoho dne se pohozený zrezivělý kus kovu zeptal pluhu vracejícího se zpátky z orby, proč je tak plný lesku. Odpověděl mu: „Protože já pracuji, jednám plný vůle. Ty žiješ v lenivosti, a proto tě pokryla rez.“

V důsledku lenivosti na nás budou útočit síly, které sledují odklonění aspirantů od duchovní cesty. Proto kdykoliv nalezneme slabost v myšlení, slovech nebo našich skutcích, je potřeba zapojit celou vůli, abychom zpevnili a spravili tyto trhliny v naší struktuře, jinak budeme rezivět. „Zrezivělá“ bytost je pak těžkopádná, tamasická (převažuje tamas guna) a inertní.

Procvičovat vůli můžeme tak, že nepřijímáme žádný projev nižších zhoubných sklonů uvnitř nás. Díky zapojení vůle poroste postupně sebedůvěra, která se transformuje skrze sublimaci ve víru - a tak směřuje vnitřní sílu k vytouženému ideálu. Ten by nemohl být nikdy dosažen bez takto vědomě směřované vnitřní síly, bez zapojení vůle.

Za naší vůlí je přítomna touha. Můžeme použít analogii, kdy opravdový stav vůle je jakoby čistá bezbarvá síla, která se ale začíná zabarvovat díky chtění či touze. Jestliže se do vůle nepřidá žádná barva, žádný směr, zůstává neaktivní. Abychom jí využili, máme ji aktivovat touhou po harmonii a vůle okamžitě začne jednat a dynamizovat naše latentní možnosti pod svým vedením. Jedinou podmínkou je to, aby toto vedení respektovalo božský řád. Jestliže míříme na terč a chceme se trefit do jeho středu, musíme soustředit celou pozornost právě na jeho střed. Pak už, s vůlí zcela soustředěnou, nemusíme sledovat nic jiného než cíl. Když zasáhneme terč, projevujeme a uskutečňujeme do určité míry dokonalost, nebo božskou vůli. Sobecká vůle není nikdy schopna projektovat nápady k bodu středu. Jenom spojení vůle s vyšším principem skrze touhu projevovat boží vůli vytvoří správné soustředění, které umožňuje duchovní osvobození.

Abychom to pochopili, uveďme příklad. Každý člověk např. dokáže naslouchat o nějakém matematickém principu, ne každý ale má možnost a vůli, aby takový princip použil. Princip působí sám o sobě a představuje ve své sféře jediné kontrolní centrum. Člověk může rozvíjet vůli až do bodu, ve kterém tento princip začíná jednat, ale od tohoto bodu je princip sám dynamizující silou a jenom pokud poslouchá „vůli principu“, může člověk objevit tajemství své matematické zručnosti.

Princip lidské vůle spočívá v tom, že musí být podřizována vyššímu ideálu. Tak se člověk sám stane ztělesněním takového ideálu a získává sílu. Slabost člověka se projevuje, když se člověk podřizuje tomu, co ve skutečnosti nemá žádnou sílu, moc, to je případ egoismu a omezenosti.

Vůle je tak důležitou vlastností také proto, že každá lidská bytost má vlastní svobodnou vůli a díky tomu může vnést do projevu právě to, co si sama přeje. Rozhodnutí aspiranta je to, na čem záleží. Dokonce ani vyšší bytosti jako andělé nezasahují obvykle do lidských životů bez našeho souhlasu a požádání. Je to proto, že nikdy nepřekročí svobodnou vůli člověka.

Vůle je podstatnou součástí různých směrů vývoje na duchovní cestě, ze kterých připomínáme uskutečnění denního tapasu, provádění plné kontroly sexuálního potenciálu a sublimaci menstruace.

Proces duchovní transformace pomocí kontroly naší představivosti a imaginace vyžaduje rovněž velkou vůli. Je potřeba opakování těchto obrazů a vkládání toho, co si přejeme, aby se stalo, znovu a znovu do pole vědomí. Je potřeba opětovně vůli směřovat k přesně určeným cílům.

Vůle tak třeba umožňuje uskutečnění astrálního cestování. Právě vůle uspět způsobuje, aby se v určitou chvíli astrální tělo „odlepilo“ od trupu a abychom ho zpřístupnili astrální úrovni. Pevný jasný záměr má v sobě obsaženu vůli směřovanou k úspěchu. Pokud je přítomna transformace díky určitému pochopení, díky našemu utrpení, nebo díky určitým lekcím, které jsme se naučili, tak silný záměr zajistí, abychom cestu, kterou máme sledovat na cestě k úspěchu, mohli projít snadněji.

Dokonce když duchovní průvodce provádí ukázku nějakého duchovního stavu, není dobře, abychom při ní měli pasivní přístup a jen čekali, až nám věc spadne přímo do klína. Kromě stavu receptivity k našemu duchovnímu průvodci (což má prvořadou důležitost) je potřeba i vůle soustředěná k dosáhnutí takového stavu. Ty jsou velice jasně vymezeny a občas děláme ukázky s různými stavy třeba i v meditaci. V určité fázi, postupuje-li na duchovní cestě, ví aspirant, že jeho vůle může být dokonalá, pokud je podporována boží vůlí. Neotřesitelná víra v Boha se v té chvíli „ladí“ na vůli aspiranta. Proto žák začne cítit odvahu a chovat se vždy naplněn důsledností. Jenom tak může na cestě poznání vedoucí k Bohu kráčet velice rychle, když je odvážný a důsledný s pevnou vůlí.

Tento vnitřní postoj, který pochází také od Boha, pomůže aspirantovi, aby se stal opravdovým duchovním hrdinou. Mysl žáka by neměla mít sklony ke kompromisu a litování sebe sama, ani aby tak něco vyhrála nebo ztratila. Mysl aspiranta má jediný cíl, sjednotit se s Bohem, vykročit dopředu, aby člověk co nejrychleji dosáhl vrcholu, přičemž každý další stupeň cesty aspirant považuje za poslední zkoušku. Ve skutečné poslední zkoušce pak plný vůle nechá své duchovní já, aby působilo a svobodně letělo vstříc extázi spojení s Bohem.

Jméno

Nadpis

 zbývajících znaků

Odeslat