Malířské dílo Františka Drtikola

Článek obsahuje ukázky z bakalářské práce účastnice kurzů jógy, celou práci je možné stáhnout zde.

Mystické motivy objevující se v dílech mnoha českých autorů jsou málokdy propojeny s důslednou životní praxí, Drtikolova intenzita je snad čirou vyjímkou. Drtikol k tvorbě přistupoval svědomitě, zodpovědně a s poctivostí: "Jen v tichu Božím stává se člověk Tvůrcem. Jinak je hercem. Většina lidí pak jen dřevěnýma loutkami." Drtikolův přístup a proces tvorby by se dal přirovnat k tvorbě mistrů starých ikon. Jen minimum malířů mělo k této práci předpoklady a mohli ji vykonávat. Samotnému malování předcházelo soustavné očišťování, modlitba a dlouhý půst, obrazy byly často malovány barvami ředěnými ve svěcené vodě. Teprve ikony vytvořené umělcem takto očištěným, i co se týče morální a etické stránky včetně vnitřního svědomí, mohou mít požadovaný účinek náboženských obrazů.

***

V Roce 1924 začíná František Drtikol provádět pravidelná meditační a koncentrační cvičení, aby tak dosáhl poznání. "Život pojímá jako otevřený tvůrčí prostor pro rozvíjení transcendentna - vidět věci takové, jaké jsou. Jakákoliv činnost se stává součástí duchovní praxe a jednotlivé denní situace zdrojem obrovské inspirace." Vlastními slovy Františka Drtikola: " …přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím." Kolem roku 1928 začíná intenzivně studovat budhismus. Nepřistupoval však k němu dogmaticky, viděl ho jen jako jednu z možných cest. Jako jeden z prvních překládá budhistické texty a některé z upanišád do češtiny. Obsah těchto textů sám plně prožil ve svém životě a svým příkladem je tak lépe mohl předávat dál, vytvořit živý odrazový můstek pro další generace.

***

Ve své volné tvorbě se koncem dvacátých let začíná vzdalovat nejaktuálnějším trendům, směřujícím k surrealismu. Od roku 1930 nahrazuje Drtikol živý model figurkami vyřezanými z překližky nebo tuhého papíru. Styl těchto fotografií nazývá "fotopurismus". Samy názvy jednotlivých fotografií odkazují k duchovním sférám: "Sestup duše", "Ochrana Boží", "Odpoutání se od země" aj. Tento vývoj předznamenává jeho přechod k tvorbě malířské. Reálné akty už zřejmě nedokázal přizpůsobit své imaginaci a svému záměru symbolicky tvorbou vyjádřit myšlenky budhismu, kundaliní jógy aj. nauk, kterými se v té době intenzivně zabýval. Nereálně štíhlá a protáhlá těla figurek často se vztyčenýma nebo rozpaženýma rukama zřejmě vyjadřují touhu, stoupání od země vzhůru za světlem, za nejvyšším poznáním. Figurky zasazoval do abstraktního prostoru nebo do umělých krajin vytvořených v ateliéru z písku, modelářské hlíny a kamenů, v posledních fotografiích pak do volné přírody. Od tohoto odklonu od reality ve fotografii jakoby už nevedla cesta dál. "Domnívat se, že Drtikolova cesta k theosofickému myšlení a ke kontemplativnímu životu byla v rozporu s jeho fotografickou tvorbou, by bylo chybné. Dvojpolárnost jeho fotografického umění a vnitřního, meditativního života zdaleka nebyla antagonistní, do rozporu se dostala až ve chvíli, kdy dosavadní rovnováha tvorby a myšlení, jež byla výslednicí dialektického napětí mezi vnější skutečností a vnitřní představou, se ztrácela a vedla ke ztroskotání snu o velké fotografii a k jeho nahrazení snem o naplnění smyslu života v meditaci" Další důležitou skutečností byla také celosvětová ekonomická situace. Drtikol jen stěží udržoval na začátku třicátých let ateliér v chodu, mnozí mu dlužili i jen proto, že nepovažovali za nutné za své portrétování zaplatit. I když by jistě měl sílu i možnosti tyto nepřízně překonat, jeho zájmy už směřovaly jinam.

"Jsou činy, které duchovní člověk vykoná sám a některé, které nechá vykonávat. On sám nemůže je vykonávat proto, že mu již nepatří, aby je dělal sám. To zvlášť se týká věcí, které jsou úzce spjaty s touto úrovní, jako obchod, peníze, zaopatření sebe sama atd…"

***

"Dílo pravého umělce má něco více v sobě než materiál a techniku umělce. A toto něco je výtvarná síla umělcovy duše. S jakou láskou a porozuměním je vytvořeno a kolik umělec do svého díla vložil své duše, sama sebe. To rozhoduje, ne jestli je to tímto nebo jiným procesem zhotoveno. To je vedlejší."

***

Mnohé duchovní zážitky, které byly Drtikolovi zdrojem jeho inspirace, zachytil ve svých deníkových zápiscích. Na Drtikolovy obrazy se můžeme dívat jako na deník jeho mystické cesty nebo jako na zasvěcovací pomůcku. A právě tímto jsou Drtikolovy obrazy zcela jedinečné. Zachycují různé poznatky a stavy, se kterými se v průběhu života setkával a které obdobně prožívají všichni lidé na cestě za poznáním. Podle toho, do jaké míry se člověk dokáže těmto obrazům otevřít, mohou být "klíčem k nahlédnutí do prostoru, ve kterém se autor zrovna nacházel"

"Staré upanišady, védy, křesťanská a gnostická nauka - všechno totéž. Pravda je než jedna- jen různě vyslovená."

Ve schopnosti, či spíše v mistrovství odít spirituální poselství do reálných tvarů s využitím minima vyjadřovacích prostředků zužitkovává Drtikol své dlouholeté zkušenosti z fotografie. Na rozdíl od některých rádoby spirituálních obrazů vznikajících v posledních desetiletích nám Drtikolovo dílo svůj vnitřní smysl a obsah nevnucuje, zůstává spíše upozaděn, a tak i méně vnímavý divák se s obrazem může spokojit, jako s konkrétní realitou. Ke svým malbám Drtikol předeslal: " Mým obrázkům přijde se na chuť během doby, a podle stupně inteligence trvá to někomu krátce, někomu déle. Někdo nepochopí mou práci za celý svůj život. Má práce není pro dav." Přitom však nejde o výlučnost a nesrozumitelnost coby pózu či program samolibého umělce, jemuž by šlo spíše o proces tvorby a o něj samotného namísto o co nejsrozumitelnější konkrétní sdělení. Drtikol chtěl, aby to, co vytvořil, komunikovalo.

Ukřižování

V hnědých tónech laděné olejomalby s námětem ukřižování z roku 1938 a 1939 jsou pro Drtikolovu malbu vyznačující se sytými a světlem prozářenými barvami značně netypické. Liší se také tím, že se ukřižování neodehrává na rozhraní dvou barevných ploch, na vrcholku, za kterým se rozprostírá nekonečno. Na jednom z těchto obrazů je ukřižovaný zobrazen z boku, sice vysoko v horách, ale cesta - stoupání ještě pokračuje. Tváří v tvář se setká s Kristem ten, kdo touto cestou půjde. Na druhém obraze stojí kříž s ukřižovaným v krajině u cesty, klikatící se dál mezi horami. Dalo by se říct, že hnědá barva je všeobecně symbolem tělesnosti a hmoty. Co můžeme najít v Drtikolových zápiscích co se týče těla? "Nestahovat Ducha do těla, ale tělo do ducha." "Božské vědomí musí míti nejen Duše, ale i hmota- tělo."

Obrazy s ukřižováním na cestě tudíž mohou říkat: následovat cestu Krista i co se týče fyzického těla, podle Kristova výroku "Já a můj otec v nebesích jedno jsme" tělo produchovnit, ne jít cestou zapření těla a hmotného světa. Tělo přece souvisí s Matkou zemí, s jednou ze dvou neoddělitelných částí božství, s jeho ženským aspektem. Na obraze z roku 1943 spěchají postavy ve dvojicích nebo samostatně k ukřižovanému, ke světlu, ke slunci jako k symbolu bezprostředního poznání, které na pozadí ukřižovaného vystupuje stále zřetelněji nad povrch zeměnebo Golgoty. Postavy se přibližují různým tempem, některé jakoby se dokonce v pohybu na chvíli zastavily. Obraz může znázorňovat lidi jdoucí rozdílnými cestami, které jsou však všechny správné, neboť vedou k jedinému cíli, který je všem společný. Člověk zde už spoléhá jen sám na sebe a na své vnitřní vedení.

Matka země, krajina, žena

Dalším námětem, procházejícím Drtikolovou tvorbou fotografickou, grafickou i malířskou je téma Matky země. Toto téma se prolíná s námětem krajiny, dalo by se říci, že tvoří spojnici mezi ženou fotografických aktů a pozdějších krajin v malbě. Drtikol směřuje k usmíření se a vyrovnání se se ženstvím, jež má v jeho díle stále subtilnější a hlubší podobu. U všech jeho krajin jsou patrné antropomorfní tvary, křivky ženy se prolínají s tvary krajiny, jinde se objevuje symbolika klínu Matky země či falických skal. Pojetí ženského těla jako krajiny je patrné i v některých fotografiích. Světlo na krajinu nedopadá z jediného zdroje slunce, ale prosvěcuje krajinu jakoby zevnitř. Ve fotografiích docílil Drtikol podobného účinku umístěním světla za model. V malbách se zdá být celá krajina prostoupena světlem. Jinde skály i jejich pozadí splývají ve stejném barevném odstínu zalité jednotným světlem, jež je neoddělitelně propojuje. Měkké tvary skal nám evokují ideu, jakoby skály byly čímsi živým, jakoby země skutečně dýchala. A tak nám tyto Drtikolovy krajiny ukazují, že i skály, vnímané jako neživá příroda, jsou součástí jednoty Božího stvoření. Drtikol si hmotu podmaňoval, aby do ní vložil obrovský význam, přesto jsou ale krajiny pořád ještě realistické. Můžeme zde opět sledovat pozůstatky jeho práce fotografické, kdy je autor vždy závislý na realitě.

Ženy, které nejsou v malbách pojímány jako součást krajiny, nýbrž jsou samy hlavním námětem, odpovídají charakterem a tvary následující Drtikolově představě ženy: "Vytvořil jsem si zvláštní typ ženy, která panuje v mé bláznivé palici, který snad nikdy neexistoval, který snad kdysi byl, když ještě bohyně byly na světě, typ ženy černé, snědé, se silou tělesnou i duševní jako muž. Hádě, s ňadry tvrdými jako ocel a s žádným břichem a se zvláštním pohlavím."

V celé své fotografické tvorbě je Drtikol poplatný svému následujícímu výroku a zobrazuje ženy v plné jejich kráse. "Při mé tvorbě opírám se o biblický výrok genesis: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neboť člověk se rodí nahý a proto dívám se na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější a nejsamozřejmější věc, a tvrdím, že by byli lidé přirozenější a upřímnější, kdyby více chodili nazí. V nahotě přestávají prostě rozdíly společenské a zůstává prostě nahá krása člověka." V malbě už však můžeme snadněji než ve fotografiích vnímat symbolické vyjádření, ženské tvary jsou schematizované, plně podřízené myšlence, která je u fotografií do jisté míry zastřena vnímáním krásy ženského těla.

Figurální náměty

Postavy v lotosové pozici vyjadřují meditaci, modlitbu. Božská bytost je celá obstoupena světlem mandlovitého tvaru, obdobou mandorly používané při zobrazování svatých v románském umění. Světelný pruh prostupuje sedmi zobrazenými energetickými centry, přičemž je zvýrazněno centrum srdeční (dle jógového systému anahata čakra) a centrum rozumové (adjna čakra). Enegie je skrze vyrovnání obou těchto aspektů (láska - žena a vědění - muž) a vyrovnáním vyzařování obou polovin u každého z těchto center (pravá strana - jang, mužská, dávající, levá strana jin, ženská, přijímající) vedena do centra nejvyššího, spojujícího člověka s Božstvím.

"Oba póly spojené - vyzařování nad hlavou a z prsou. Rozpjaté paže = vyzařování do vesmíru = všeobjímání, soucítění, pronikání."

Malby postav s rozpjatýma rukama, směřujících nahoru ke světlu, vyjadřují vzývání a odpoutání, případně touhu odpoutat se od hmoty, pokud jsou postavy ještě spojeny se zemí. Často postavy Drtikol maluje obklopené pointilistickou záplavou zářivých barev, čímž dostává obraz silný energetický náboj. "Jde o základní principy magie, alchymie nebo taoismu, kde vesmír je chápán jako živoucí organismus, složený z energií mezi stále se ovlivňujícími protiklady." Jindy postava pevně a jistě spojuje zem s nebem, což vyjadřuje již osvobozenou duši. Všechny tyto malby vyjadřují " tanec energií života, tedy projev živých vlastností, kde barvy a symboly sdělují svá poselství jdoucí až za jejich prosté vnímání. Ono přímé vnímání má obrovský význam.

Mandaly a abstraktní malby

Z konce třicátých let a z první poloviny let čtyřicátých pochází mnoho maleb barevných mandal, kruhů otáčejících se kolem svého středu. Sloužily nejspíše jako pomůcky ke koncentraci a k vyvolání stavu rezonance s určitými oblastmi. Důležitou roli zde hraje světlo ztvárněné mandaly v podobě magických kruhů dávají úžasnou sílu pro hledání vnitřního světa a jeho imaginárního středu, jsou vnější pomůckou pro vyvolání určitých vizí a k dosažení tajných zkušeností. Tento motiv najdeme už v dávné historii jako motiv vnitřní reslity, zobrazující určitý stupeň duchovní realizace. Spojovaly se středem mimo čas a prostor, jak je popisovaný ve všech mystických učeních.

Setkání slunce s lunou

Setkání slunce s lunou je symbolem mystické svatby, setkání mužské a ženské části osobnosti. Slunce představuje vědomí, energii jang, aktivní mužský princip. Měsíc symbolizuje prostor, energii jin, pasivní ženský princip. Jejich spojením vzniká jednota, syn, projevený svět. Slunce jako aktivní princip by bez pasivního přispění měsíce nemělo možnost se realizovat. Nesobecké odrážení světla měsícem dává slunci ukotvenost.

Hlavním tématem celé Drtikolovy volné fotografické tvorby bylo téma ženy, celé umělecké i osobní zrání se v tomto tématu odráží. Stalo se nositelem dramatu, myšlenky, děje. Ženské tělo bylo formou pro jeho tvůrčí myšlenky, na vývoji jeho uchopování můžeme zřetelně vidět Drtikolův vývoj umělecký i jeho osobní zkušenosti: od prvotního okouzlení ženami tj. od secesních portrétů žen, dívčích milostných tváří se záplavou vlasů a s atributem květinových věnců či svatozáří přes portréty uhrančivých žen typu Salome, zastupující archetyp ženy vítězící nad mužem, došel Drtikol ve dvacátých letech ve své fotografické tvorbě k ženě, která je reálnou bytostí, sama sebe vyjadřuje svým pohybem a gesty. Poté přes ženu jako tvarovou součást komponovaných celků až k ženě jako ztělesnění přírody, slovanské Matce - Zemi v posledních fotografiích a v malbách. U figurek, kterými Drtikol nahradil ve třicátých letech ženské tělo, už je mnohdy pohlaví nejasné. Vyrovnávání se se ženstvím, probíhající na pozadí Drtikolovy tvorby, spěje ke konci, k uskutečnění obou pólů v sobě samém. Drtikol v sobě ženský princip realizoval právě láskou a nesobeckým dáváním, v němž je síla a život. Stejně tak jako Goethův Faust došel vykoupení díky úplné a nesobecké odevzdanosti Markétky. Teprve ve spojení mužského slunce a ženského měsíce vzniká celek, poznání. Vyzařovaná síla slunce neubývá, je stejná, neboť "…pryští z nekonečného zdroje božství. Už není dárce ani obdarovaný, nýbrž splývají v jednotu." Modrá barva připomínající tvar hory může symbolizovat člověka, spojení nebe se zemí a mystická svatba na jejím vrcholu pak nejvyšší stupeň, jehož může člověk dosáhnout.

***

U Drtikolových obrazů se nedá hovořit o správném či nesprávném výkladu. Nabízí volnost, aby si zde každý našel svůj vlastní výklad, ke svému vlastnímu užitku. Stejně jako u náboženských obrazů jde především o přímé vnímání obrazu, o přesah, který autor zprostředkovává a každý si jej může najít podle hloubky svého vhledu. Symboly, se kterými Drtikol pracuje, však na rozdíl od atributů, užívaných v křesťanském umění, tvoří jakési nekonečné zrcadlo, do něhož člověk nahlíží, aby vždy dohlédl o kousek dál. Křesťanské atributy mají svůj význam zřetelněji určený, úkolem umělce je tento význam podtrhnout vyvoláním prožitku u diváků.

***

"Umění je něco mnohem, mnohem hlubšího, něco, co vyvěrá z nitra duše, kde vše se dotýká přímo Boha, a to pravé umění není závislé pak na materiálu, ze kterého se dílo vytváří. Je pak lhostejno, je- li děláno štětcem, tužkou, rydlem nebo olejotvorbou... S jakou láskou a porozuměním je dílo vytvořeno a kolik umělec do něho vložil své duše, sama sebe - to rozhoduje, ne jestli je to tak či onak vytvořeno, tím či oním procesem zhotoveno. To je vedlejší..."

Jméno

Nadpis

 zbývajících znaků

Odeslat