Láska v duchovním páru

záznam přednášky

Všichni lidé, aniž by se to někde učili, vždy toužili mít lásku, projevovat lásku, cítit lásku a intenzivně milovat. Ti kteří se zajímají o duchovnost vědí, že láska přichází jako energie od Boha a my ji skrze rezonanci přijímáme do našeho nitra. Pro někoho může vyvěrat z makrokosmu, universa, absolutna, apod., ale vždy je jasné, že do nás přichází díky rezonanci a skrze nás se láska šíří dál. Uvnitř naší bytosti pak láska prochází jakoby skrze různé filtry, přes které ji projevujeme a předáváme. Díky tomu můžeme zakoušet různé druhy lásky.

Jakožto energie pocházející od Boha nemá láska hranic. Můžeme z ní čerpat tolik, kolik chceme, aniž bychom se museli obávat o její nedostatek. Čerpáme totiž z tzv. univerzální lásky, neboli ze samého zdroje lásky. A díky tomu že pochází od Boha se k němu právě skrze lásku můžeme přibližovat. Řada duchovních lidí říká, že v Bohu je láska cítit nejvíce, že láska je Bůh. To proto, že energie lásky je tak vysoká. Díky tomu také nikdo nezůstává k této energii lhostejný. Je jen velmi málo lidí, kteří tvrdí, že jim na lásce nezáleží nebo že jim nezáleží na tom, zda jsou milováni nebo sami někoho milují. Většinou si však tito lidé jen neuvědomují, že i skrze jejich způsoby konání se láska stejně projevuje. Například i v touze po penězích se často ve skutečnosti skrývá potřeba být milován.

Každý člověk, ať dělá jakoukoliv věc, se dle určitého tajného zákona spojuje se skupinou lidí, která projevuje tu samou činnost a takto se do této skupiny zapojuje. Například když nastoupíme do zaměstnání, zapojíme se do tzv. egregoru skupiny pracujících. Když jsme ještě byli na škole, rezonovali jsme se všemi studenty. Podle toho jsme i určitým způsobem prožívali svůj život, neboť jsme byli napojeni na příslušnou skupinovou energii. Mnoho lidí si toto neuvědomuje, ale lze snadno vidět, jak se transformují, jakmile se napojili na novou skupinovou energii, na jiné podvědomí. Ačkoliv existuje určité globální podvědomí, jsou i jeho jednotlivé části, podle toho, do jaké skupiny se zařadíme. Funguje to, i když si to sami nepřejeme. Můžete si např. neustále připadat jako student, nastoupíte sice do zaměstnání, ale pořád máte srdce studenta. Ovšem i přesto se zařazujete do skupiny pracujících a začnete mít starosti pracujících lidí. Dalším příkladem mohou být třeba manželé. Dva lidé, kteří byli nejdříve velmi dobrými přáteli, měli se rádi, pak se z nich stali milenci, milovali se, a nakonec se stali manžely. A najednou, aniž by měli nějaké vlastní starosti, začnou se zapojovat do věcí a starostí skupiny manželských párů, protože jsou již v jiné skupině než předtím.

par1.jpg Člověk by musel mít ohromnou sílu, aby odolal tomuto skupinovému působení. Dobře to lze vidět například na někom, kdo přijde o zaměstnání. Bude smutný, může si i naříkat, apod. Ale proč? Je sice stále stejnou osobou, ale už není v té pracovní energii, v jaké dříve, najednou se zapojuje do zcela jiné energie. Díky tomu se může začít chovat líněji, pracuje méně a méně, anebo už nepracuje vůbec. Stejně jako lidé ve skupině nezaměstnaných, kteří také nepracují. Napojí se prostě na energie těchto lidí. A stejné pravidlo platí i na duchovní cestě. Lidé, kteří se stanou součástí duchovní skupiny, se zapojují do skupiny duchovních lidí a mohou se duchovně vyvíjet. Ti kteří se nezapojí to nijak neovlivní.

Stejné je to i s láskou. Lidé, kteří milují, se zapojují do egregoru všech lidí, kteří milují nebo někdy milovali. Když začínáme milostný vztah, budeme v něm mít i trochu z Romea a Julie, Alexandra a Kleopatry, zkrátka ze všech, kteří jsou přítomni ve skupině milujících, protože je tu určitá skupinová energie, do které se zapojujeme. A ta v nás v dané chvíli určitým jemným způsobem zanechá malou, takřka nepatrnou stopu. Ale již bude v nás. Tím, že se dokážeme zapojit do této nové skupiny se můžeme velmi obohatit. I přesto, že naše emoce zůstanou jedinečné a specifické pouze pro nás, existuje zároveň i něco společného. Určitá láska, která nás spojuje, i když ji každý bude projevovat svým vlastním způsobem.

Pro někoho, kdo se zamiluje a prožívá lásku, je tato chvíle vždy něčím novým a krásným, něčím co prožívá velmi intenzivně. Ačkoliv někdo, kdo již byl třeba i vícekrát zamilovaný a delší dobu lásku prožíval, ve chvíli, kdy vidí někoho zamilovaného nebo spíše poblouzněného láskou, může namítat, že je to jen takový začátek, jenom něco povrchního, kdy zamilovaný ztrácí sám sebe. Může tvrdit, že sice cítí se zamilovaným, to jak je zcela okouzlen, ale zároveň ví, že to je zatím jen jeden malý krok. Protože teprve až nám začne na druhém skutečně záležet, až získáme vzájemnou důvěru, propojíme se a hluboce pocítíme duši toho druhého, tak teprve tehdy je to opravdová velká láska. Ovšem pro člověka, který zamilovanost prožívá, je to skutečně něco nového, neobyčejného, krásného, a někdy i zázračného. A může při tom prožívat i malé chvíle extáze, ve kterých intenzivně miluje.

I když to není vzájemné a naše láska není opětována, i přesto v danou chvíli proudí energie lásky skrze nás. Samozřejmě, pokud je láska vzájemná, začínají se dít velmi zajímavé jevy, ve kterých nám láska dává velmi mnoho, mění nás a je naprosto ohromná. Může nás však povznášet a něco nám dát i pokud není opětována. Je ale velmi důležité, abychom nezaměňovali lásku s nižšími silami a vlivy, které mohou vše krásné co prožíváme pokazit. Nechejme ji čistou a plnou transfigurace, takovou, jaká láska doopravdy je. A protože láska přichází od Boha a přibližuje nás postupně čím dál více k Bohu, měla by zůstat neustále takto vznešenou.

Již víme, že existují tři základní pilíře duchovního vztahu v páru: láska, transfigurace a úplná kontrola sexuálního potenciálu. Pokud jsou pohromadě, směřujeme postupně čím dál tím výše. Když je ve vztahu přítomna zamilovanost, ale my nevíme nic o transfiguraci a milování s plnou kontrolou sexuálního potenciálu, vztah postupně zaplavuje řada věcí, které již nemají s láskou vlastně nic společného. Pouze časem tlumí její účinek a projevy. Pokud ale budeme provádět transfiguraci a současně i milování s kontrolou, vše se postupně stává hezčí a láska v nás zůstává více přítomna.

par2.jpg Občas lidé ani netuší, že se ve chvíli kdy milují přibližují Bohu a že s ním takto vlastně určitým způsobem splývají. Pociťují v takové chvíli pouze velké štěstí, ale to je právě ono spojení. Když milujeme, poznáváme co je to Bůh. Najednou tu už není jen nějaká suchá, myšlenková, filozofická teorie o tom, jaký je, čím vlastně je, co přináší, kde ho najdeme, že je uvnitř našeho srdce, apod. Naopak. Ve chvíli kdy intenzivně milujeme toto vše přímo prožíváme. Dobré samozřejmě je, když jsme schopni si uvědomovat, co se vlastně děje. Že nyní milujeme a že se díky lásce přibližujeme Bohu. Čím více si to budeme uvědomovat, tím více budou naše kroky k Bohu cílené. Postupně bude pro nás mnohem snadnější tyto kroky znovu a znovu opakovat, neboť budeme už dělat něco, co známe, co už jsme si jednou osvojili. Už to nebude jenom prožívání, které si nedokážeme vůbec uvědomovat.

Uvědomování je způsob, kterým se blížíme k Bohu daleko více, neboť my už to sami chceme. Pokud mají toto uvědomování oba partneři, vzájemně se podporují a postupně začínají uskutečňovat duchovní touhy. Pochopí, že jen takový život má doopravdy smysl, a to co zakouší má pro ně hluboký význam, protože v té chvíli doopravdy žijí. Vnímají hodnotu lásky hluboko v nich. Tak silně jak to nepociťujeme skoro nikdy. Můžeme sice cítit spoustu dobrého a skvělého, když někomu pomáháme, nebo když poctivě pracujeme, apod. To jsou jistě krásné věci, neboť nás něco naplňuje, ale smysluplnou podstatu těchto věcí nalézáme jenom tehdy, když milujeme. Tehdy cítíme, že život má smysl a tento smysl zastavuje všechny nižší projevy a nižší vlivy, které se mohou objevit. Těmito vlivy může být egoismus, přivlastňování, žárlivost, masochismus, nebo dokonce sadismus. Také potlačování těchto věcí v naší bytosti může zastavit projev lásky, následkem čehož můžeme cítit touhu toho druhého ovládat, jako nějakou oběť, aniž bychom pro něj chovali respekt. Existuje celá řada vlivů, které dáváme do spojení s láskou, ale oni přitom nemají s láskou už vůbec nic společného. Jsou vlastně takovými jedy, které lásku otravují. Postupně zničí i onu krásu a kouzlo, o kterém jsme mluvili a zastaví se i naše krásné přibližování k Bohu.

Pak záleží na síle milenců. Pokud jsou silní a jsou vybaveni protijedy, jakými je schopnost milovat, chuť se transformovat a rozhodnutí jít dál, pak to dokáží. Ale pokud tuto sílu nemají, zničí tyto jedy jejich lásku. Za nějakou dobu mezi nimi zůstane už jenom nějaká dohoda, nebo se stanou kamarády, anebo se začnou naopak napadat. Proto si nesmíme lásku plést s věcmi, které jsou pro ni škodlivé, protože pak všechno krásné přechází v utrpení. Samotná láska nemůže přinášet utrpení. Veškeré utrpení spojené s láskou a bolest v milostném páru pochází pouze z těchto jedů. Neboť to nejsou věci, které by byli láskou. Láska je krásná a tak vznešená, že by nikdy nemohla přinést utrpení. Pouze když začneme lásku míchat s těmito jedy, vznikne jakási směs, která nám bolest přinese.

Říkali jsme si, že i když toužíme po penězích, tak vlastně hledáme lásku. Existuje spousta mužů, kteří si myslí, že pokud budou mít peníze nebo dům, budou je ženy milovat. Je to jejich způsob, kterým hledají cestu k lásce. Tato potřeba, hledat lásku, je v nás velmi hluboce zakořeněna. Dá se to přirovnat k našemu žaludku když má velký hlad a my pociťujeme silnou potřebu jíst. Najednou jakoby celé naše tělo hladovělo a my toužíme jen po jídle. Stejně tak všechny buňky našeho těla chtějí a potřebují lásku. Pokud ji delší dobu nemají, začneme to pociťovat jako nějakou nemoc. Tak jako jsme bez vody vystaveni dehydrataci, podobně když nebudeme cítit lásku, začneme vnímat určitý nedostatek.

Všichni nějakým způsobem tyto skutečnosti tuší a každý je může pochopit. A takto je možné i pochopit samotnou důležitost lásky. Bohužel pro většinu se jedná spíše o mystérium nebo tajemství. Vůbec nepochopí co je to láska a je pro ně jen kouzlem okamžiku. Kdo je zasvěcený však ví, že láska pochází od Boha a projevuje se skrze rezonanci. Ví, že když se jí otevře, otevírá v sobě vnitřní ohnisko, kterým potom láska proudí přímo od Boha skrze zdroj lásky do nás a projevuje se skrze nás.

Láska tedy nezůstává jenom v nás samotných, ale prochází skrze nás a můžeme ji dávat druhým lidem. Tím že někomu dáváme lásku obohacujeme nejen toho druhého, ale i sami sebe. A postupně nás taková láska přemění, neboť i přesto, že ji dáváme, něco z ní v nás zůstává. Je něčím, co můžeme dávat neustále. Dávat víc a víc lásky, protože je jí nekonečně mnoho. Vždyť pochází od Boha, který je nekonečný. Proto s ní nemusíme šetřit, není naše a vždy ji máme k dispozici.

Kdykoliv k nám přijde láska, máme ji posílat dále, vždy znovu a znovu, pokaždé když se objeví. Obohacujeme jak sebe tak i toho, ke komu ji směřujeme, i když se nám hned nevrátí zpět. Děje se tak i když ten druhý neví, že mu dáváme lásku, nebo ji odmítá. Po nějaké době vždy dojde k tomu, že když dáváme, tak i přijímáme. Nemusí to být hned a také se může vrátit od úplně jiné osoby, ale vrátí se. Občas můžeme mít pocit, že dlouho jen dáváme, ale nakonec se k nám vždycky nějak vrátí. Tato energie se totiž nemůže ztratit.

par3.JPG Existuje další velmi zajímavá věc ohledně lásky a astrálního světa. Po smrti člověk odejde do astrálu a tam po nějaký čas pobývá. Množství duchovních lidí se shoduje v tom, že to, co si vezmeme po smrti s sebou je právě jenom láska. Existují různé úrovně astrálních světů, které mají odlišné frekvence, některé jsou vyšší některé nižší. A my se do nich zařadíme podle toho, kolik „váží“ naše duše. Pokud je těžší, dorazíme do nižší formy astrálního světa, čím je ale lehčí, tím nás směřuje výše. A láska je právě tím, co nám dává onu lehkost, tím, co nás povznáší. To cítí každý i zde na Zemi, ale v astrálním světě to platí ještě mnohem více. Jakmile se v něm ocitneme, tak právě láska je jedinou věcí, která zůstává a rozhoduje. Vůbec nezáleží na tom, čím jsme byli na Zemi, jestli ředitelem nebo papežem, záleží jenom na tom, jak moc jsme milovali a kolik jsme měli lásky. Jenom to si s sebou vezmeme. A proto jistě chápete, jak dobrou investicí je milovat. Měli bychom sbírat poklady v nebi a ne tady na Zemi. A pokladem z nebes je právě láska. A je také jediným pokladem, který si tam můžeme vzít. Peníze, nebo ani například úcta našich dětí nám nezůstanou. Můžeme se dobře starat o naše děti, postavíme pro ně dům a oni nás za to mohou mít v úctě. Ale ani to nám nijak nepomůže. Co nás posune dál je jenom naše láska, ne to, co jsme obětovali pro ostatní. Ať už jsme milovali naše děti nebo jakékoliv jiné bytosti. Vždy to bude jen láska, kterou poskytujeme ostatním.

Proto je velmi důležité, abychom správně a moudře využívali náš čas, který nám byl dán. V každé chvíli, kdy odmítáme lásku, odmítáme udělat doopravdy něco pro sebe. Když k nám přijde někdo plný opravdové, hluboké lásky a my ho odmítneme, nebo odmítneme možnost milovat, pak nežijeme v harmonii. A mimo jiné odmítáme i možnost udělat něco pro nás. Tím, že lásku přijmeme, děláme zároveň i něco pro sebe, protože se tím transformujeme a jsme povzneseni. Bude nám pak lehce nejen po smrti, v astrálním světě, ale i tady na Zemi.

Pokud máme lásku ale nikomu ji nedáme, vlastně ji ztrácíme. Děje se tak znovu díky rezonanci. Když ji nepředáváme nikomu dál, nezanechá v nás obvyklou stopu, jako se to děje když lásku vyjadřujeme. Pokud však lásku předáme jiné bytosti, zanechá tuto stopu v obou. Předávat neboli dávat lásku je velmi snadné, protože nám vlastně nepatří. Pouze si ji půjčujeme, bereme ji z makrokosmu, necháme si ji dost pro sebe a zároveň ji dáme i ostatním. To je velká a ohromující věc. Můžu si jí brát kolik chci a rozdat také kolik chci, i přesto že není moje. Pokud by ji někdo mohl prodávat, stal by se boháčem, protože se jedná o nekonečný zdroj. A každý z nás může lásku zprostředkovat.

Nemáme tedy k dispozici jen určitý příděl lásky, jako třeba pouze několik kil, které musíme nějakým způsobem rozdělit. Dneska dám trochu lásky tomu, zítra zase jinému, protože musím dávat pozor, aby mi vystačila až do konce života... Ne, takhle to není. Spousta lidí ale má takový postoj: trochu lásky někomu dám, ale musím dávat pozor, aby mi něco zbylo. Ale takové omezení vytváříme jen my sami.

Když duchovní pár spojí dohromady lásku, transfiguraci a plnou kontrolu sexuálního potenciálu, může se postupně dostat na vysoký stupeň. Skrze úplnou kontrolu sexuálního potenciálu pak může dosáhnout stavu takzvaného kosmického orgasmu, ve kterém budou oba zažívat současně stav samádhí, v lásce a ve spojení s Bohem. Někteří mohou namítnou, že to už je na ně trochu moc. Ale zkuste se zamyslet. Proč některým z vás tyto přednášky o lásce připadají až přehnaně idealistické? Vždyť si vzpomeňte, že ve chvíli, kdy jste se zamilovali nebo jste milovali, tak tomu tak doopravdy bylo. Vše pro vás bylo krásné, prožívali jste spoustu nádherných věcí, cítili jste se jako v nebi a vše pro vás bylo vznešené. Byli jste nějakým způsobem blízko Boha. Tedy jste toto všechno již někdy dokázali a víte, že to není těžké, pokud milujete. Těžké to vypadá, jen když je nám to vzdálené. Ale vy všichni jste to už někdy a velmi snadno dokázali a stejně tak snadno můžete obdržet i tento stav. Stejně lehce, jako je snadné milovat nebo být hluboce zamilován.

V lásce jsou mimo jiné také naše vzpomínky. Až budete staří, na jaké chvíle budete nejraději vzpomínat, když ne na to, jak jste byli milováni a zamilovaní, nebo na to když jste hluboce milovali? Tyto vzpomínky zůstávají, ne náhodou, hluboko ve vás a velmi mnoho vás obohacují.

Buď budeme žít podle zákona lásky, nebo podle zákonů společnosti. Ale měli bychom myslet na to, kam to vede. Je škoda se omezovat, omezovat lásku, když ji můžeš rozdávat plnými doušky. Spousta lidí jen čeká, a tím se velmi ochuzuje...

Použité pojmy ze slovníku:

NAHORU