Magická chvíle začátku

Rubrika: Odhalení

Autor: Elinor Selea

přepis přednášky

Jak často s radostí vzpomínáme na chvíle, kdy jsme prožívali naši první lásku a první milování. Pokaždé když na to pomyslíme, jako bychom znovu nějak vnímali výjimečnost takové chvíle. K podobným okamžikům se po celý náš život rádi vracíme. Podobně, když třeba dostanete první zasvěcení do nějaké duchovní praxe na kurzu, většina z vás pociťuje určitou výjimečnost takové chvíle, něco, na co pak později vzpomínáte. Takový okamžik je nám vždy příkladem, ke kterému se později znovu a znovu vracíme. I když neznáme ještě vědomě princip působení tajemné chvíle začátku, chápeme že je to něco co poznamenalo celý náš život a intuitivně vnímáme, že takové chvíle začátku jsou pro nás velmi důležité. Každé zasvěcení je vlastně nějaký nový začátek. Jsme schopni skrze něj obnovit náš život a duchovní praxi. Není náhodou, že slovo zasvěcení – „iniciace“ pochází z latinského „Initio“ – začátek.

Existuje rčení: „S chutí do toho, půl je hotovo“. Tím se říká, že polovina z toho, co máme učinit, je vlastně již vykonána během začátku. Blahodárná síla na počátku prospěšných činností, tato "chuť do něčeho", ukazuje, že v takový moment máme vlastně již půlku práce za námi. I pokud je to jen „malý začátek“, má takto mnohem větší význam než následné pokračování naší činnosti. Stejně jako je zásadní chvílí pro růst ohromného stromu moment, kdy zasadíme semeno toho stromu do země. Pokud je ta chvíle správná a jsou dobré podmínky, časem, skrze důslednou praxi či činnost, vzejde celý ten dospělý strom. Je pravdou, že i v průběhu života stromu se může přihodit hodně důležitých věcí, které ovlivní jeho život. Mohou přijít bouřky, škůdci, ale pokud by se nevydařil začátek, nebyla by třeba vhodná půda nebo podmínky, strom by nikdy ani svůj život nezačal. Z toho můžeme pochopit, jak moc je začátek důležitý. A když toto vnitřně pochopíme a budeme se vědomě k okamžikům začátku vztahovat, budeme z toho moci těžit.  Je jen třeba občas znovu vyvolávat onen blahodárný moment, kdy jsme něco začali a dali do toho svoje nadšení a energii, a to i následně v průběhu konání samotné činnosti.

Na každém „začátku“ je dobré mít velice jasný, silný a pozitivní záměr. Pokud bude takto dobře integrován samotný začátek, pak i celá činnost z tohoto začátku vyplývající bude jednodušší a úspěšná, k tomu nám pak už stačí jen jistá důslednost. Abychom něco vykonali, uskutečnili jakýkoliv záměr, je nutně potřeba abychom jednou začali - bez toho se nikdy nic neuskuteční! To my bereme jako přirozenost, ale upozorním zde na různé specifické aspekty momentu začátku, které jsou velice důležité, a my je někdy přehlížíme.

Pokud si libujeme v inercii, stagnujeme v nečinnosti a zůstáváme neteční, nebudeme se nijak transformovat a vše v našem životě zůstane stejné jako doposud. Vždy je potřeba nezbytně udělat první krok. Když třeba chceme rozdělat velký oheň, začínáme tak, že nejdříve zapálíme malý ohníček, pár dřívek, ale později z něho vzejde ohromný plamen, který ale začal existovat právě díky existenci toho malého začátku. Když se chceme někam dostat, musíme vždy udělat ten první malý důležitý krok. Jít do toho a pohnout se správným směrem. To je důležité. Pak už jen stačí jít dál. Potřebujeme odvahu začínat, hlavně v případě duchovních, blahodárných činností. Nezůstávat neteční, líní, ale mít odvahu začít. Pokud máme nějaký geniální nápad, skvělou inspiraci, něco jsme odhalili či na něco přišli, může to zůstat pro nás jen rozjímání, pokud nezačneme s činem. Když nemáme záměr a skutečně do toho nepůjdeme, tak zůstává jen u přemyšlení, které někdy může vést i k frustraci - tolik neuskutečněných nápadů…

Podobně když potřebujeme rozsvítit lampu, pustíme proud a pak z ní vychází světlo již samo, neustále. Spustíme proces a on potom pokračuje dál. Když chce někdo pohnout s horou, začíná nejdříve s prvními kamínky a tak nakonec pohne celou horou. Avšak při pohledu na celou tu horu se jeví tak velká a je obtížné se odhodlat. Ale pokud ten člověk prostě vezme kámen, potom druhý, a další, tak po nějaké době pohne i s horou. Možná jste četli knihu „Děvčátko Momo a ukradený čas“, kde je jeden zametač, který říká, že se nemůže koukat na celou obrovskou ulici před sebou, protože by propadl zoufalství. Soustředí se vždy jenom na místo, kde mám začít. Udělám jeden krok, zamete to místo, a pak další a další. Po několika hodinách jen zjistí, že celá silnice je hotová. Nezabýval se těžkostí celého úkolu, využil ale chvíli začátku a pokračoval s důvěrou dál.

Někteří lidé naříkají, že je nemožné změnit svět, vždyť je tak ohromný, tolik zlých lidí, to by byla utopie. Ale udělejte první krok – transformujeme sami sebe. Stanete se příkladem pro ostatní, budete vyvolávat reakce, budete moci čím dál tím sami více dávat, a tak postupně dál.

Mnoho lidí si neuvědomuje, že když na něco často myslí, tak vlastně začínají vytvářet zvyk, který se stane po nějaké době životním přesvědčením. Proto mudrci říkají, že na co myslíš, tím se staneš. Když myslíš pozitivně, staneš se optimistický. Pokud negativně, budeš také vytvářet odpovídající zvyk. Když budeme dlouho začínat vše s pozitivní myšlenkou, stane se to pro nás zvyk. Stejně tak je to ale i naopak. Je většinou těžké spáchat napoprvé nějaký zločin, ale když už to začalo, podruhé je to snazší a pak ještě snazší. Třeba když někdo krade, ukrást něco poprvé stojí dost strachu a přemlouvání, po desáté už je to jen věc zvyku. I tady platí, že první krok směrem k „peklu“ udělá jakoby celou půlku cesty. Proto musíme dávat pozor na to, co vlastně začínáme.

Důležité je rovněž to, s kým činnost začínáme. Co se týče duchovní cesty, jsou mistři, kteří varují, že nemáme začínat cestu s někým, kdo je váhavý, nejistý a od začátku plný pochybností. Když půjde do tuhého a objeví se problémy, duchovní zkoušky – a v oblasti duchovna je známo, že nikdo se jim nevyhne, i Ježíš byl zkoušen – takový člověk si bude dělat, co sám chce, bude se snažit splnit si své přání, touhy a vyhnut se zodpovědnosti za své jednání, což přináší pro ostatní spíše potíže než užitek.

Štěstí je na duchovní cestě dostupné pro každé, je okolo nás, součástí všeho, ale je obtížné ho obsáhnout. I v tomto směru je znovu první krok důležitý a je sám o sobě půlí cesty.  Impulsy mohou něco začít, mohou znamenat nový krok. Proto, když nám dává duchovní průvodce nějaké zasvěcení, je to v určitém směru opravdu jakoby něco sázel. Pokud ten, kdo zasvěcení obdrží, nechá v sobě to semínko růst, pak bylo úspěšné. Když ale nechá semínko ladem, nevyklíčí a zasvěcení se nepovedlo. To je škoda jak pro něj, že promrhal šanci vytvořit krásnou zahradu, tak i pro duchovního průvodce, protože z toho činu nevzešel žádný užitek.

Ježíš říká: „poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“. Někdy můžeme dlouho klamat sami sebe, protože každý věří hlavně v to, co sám chce. Pak je obtížné do toho nějak zasáhnout a něco změnit. Někteří lidé mají období, kdy v něco věří, ale pak zase období, kdy jsou otevření ke změně. Lidé, kteří žijí v ignoranci, hněvu, ve špatném přesvědčení, jsou ale jako slepí. Můžeš před nimi klidně rozdělat ohromný plamen, stejně ho nebudou vidět. I když jsou konfrontováni s hlubokou pravdou, zůstanu ve tmě. Jsme tak zaslepeni naším vlastním přesvědčením, že vlastně nechceme vidět nic jiného, nedokážeme se na to ladit a přijmout to. Často jsou tyto stavy podporované démony, kteří nás chtějí od duchovní cesty odvrátit. Kdykoliv máme takové pochybnosti, je dobré přijít k někomu, komu důvěřujeme a otevřít se. Nenechat se zaslepit vlastním přesvědčením, protože i v tomto směru hraje začátek důležitou roli. Jakmile jednou začneme, už je těžké to zastavit. Pak jen hledáme kritiku, nehledáme to krásné, a nalézáme více a více věcí, které nás utvrdí v tom, že věc se zdá být opravdu tak špatná, jak jsme si mysleli. Přitom je to jenom naše přání, abychom se ještě více utvrdili ve svém přesvědčení, znovu a znovu, stále větší a větší pochybnosti. V životě proto musíme dávat velký pozor na okamžiky, kdy začínáme probouzet pesimismus, kritiku a pochybnosti a snažit se věci vnímat objektivně a z duchovního hlediska.

Jak bylo řečeno, takové působení je často podporováno subtilními „démony“ a jestli si myslíte, že je bude snadné rozpoznat, že třeba uvidíte černo před očima, nebo nějaké čerty – tak to ani ne, jen si často začínáme přát něco zlého a začneme si myslet, že jsou to naše myšlenky, když ve skutečnosti jsou to vlivy z okolí. Poznáme to tak, že čím více se jim budeme oddávat, po nějaké době z našeho života vymizí radost, krása, láska a štěstí a místo toho se objevuje nuda, šeď a život beze smyslu.

Zásluha člověka, který započal něco dobrého, blahodárného, je z energetického hlediska velice velká. I když později daný proces třeba převezme někdo jiný, byť i šikovnější, který přidá něco dál, pořád je zásluha toho, kdo dal první impuls, nesmazatelná. V procesu duchovní transformace je důležitá samotná touha začít se transformovat. Potom následují další a další kroky, ale dokud nezačneme, nestane se prostě nic. Třeba se budeme učit na kurzu o světě andělů. První kontakt s anděly je nejtěžší. Později, například po prvním uskutečnění spojení s andělem strážným, to už bude snazší, protože budete mít chuť to uskutečnit, budete již anděly vnímat a je to snadné. Takže první krok je velmi důležitý a pokud jsme se byť jedenkrát spojili s tak úžasnou bytostí, jako je anděl strážce, pak pochopíme hodnotu takového činu a snadněji uděláme druhý a další kroky. To platí pro jakoukoliv techniku v oblasti duchovna. Např. když cvičíme jóganidru a stále ji opakujeme, tvoří se určitý zvyk. Podobně to funguje se zvyky, které směřují negativně, o tom jsem již hovořil. Úplně stejně je první kontakt s anděly důležitý pro to, aby se z nás stal duchovní člověk, který je ve spojení s anděly neustále. Meditace laja a vše co jste se už učili v tomto kurzu, může být pro každého z vás začátek, který povede k duchovní transformaci. Pokud uděláme první krok, ty další už budou mnohem snazší.

Každý začátek v dobrém směru má v sobě něco úžasného, mysteriózního a kouzelného, což většina lidí nevidí, ale ti, kdo si to uvědomují, to naleznou. Pokud se zamyslíte nad svým životem, jak právě takové momenty začátků výrazně ovlivnily jeho průběh, asi si uvědomíte, jak moc zapůsobily v tom správném směru. Proto vždy musíme mít silný a jasný záměr v tom, co hodláme uskutečnit.  

Magie chvíle začátku zůstává neustále hluboko v naší duši a budeme z ní moci těžit i po delší době. Někdy to už nevědomě děláme, když třeba znovu vyvoláváme první setkání s nějakou osobou, nebo nám znovu přicházejí myšlenky na to, když jsme poprvé někam šli, atd. Jako by se nám po takových chvílích nějak stýskalo a tím je nevědomě znovu vyvoláváme. Pokud to ale budeme dělat záměrně, výsledek bude ještě lepší, jelikož mudrci praví, že ve chvíli začátku je neustále přítomen nekončený pramen, kterým vyvěrá blahorodná energie k níž můžeme mít přístup, pokud znovu vyvoláme takovou chvíli začátku. V tom platí stejná pravidla jako pro cokoliv – gram praxe vydá za tuny teorie a mistra dělá cvik. Začínáme vyvolávat chvíle začátku a postupně se v tom budeme zlepšovat. Můžeme říct, že takto získáváme ono mladictví beze smrti, o kterém se mluví v pohádkách, onen pramen věčného mládí. Mudrci žijí v tomto stavu ve spojení s přítomností a ve chvíli začátku stále. Díky tomu neustále čerpají z tohoto pramene věčného mládí, kouzla a úžasu, které jsme prožívali ve chvíli začátku. Je dobré na začátek nezapomenout a znovu ho vědomě vyvolávat. Uvidíte, jak moc je v tom uloženo, jen v té chvíli začátku. Když budeme více vědomí momentu začátků a prožívat ty chvíle skrze vyvolávání, můžeme zakoušet pocity věčnosti a dostat se do věčné přítomnosti, směrem k našemu átmanu.

Skrytou hodnotu momentu počátku snadno rozpoznáme, když se zamyslíme nad začátkem nějakého vztahu. Ve chvíli zamilovanosti každý vnímá první setkání nebo první milování jako neuvěřitelně nádherné. Je to tak krásné, protože zrovna tam je přítomná chvíle začátku, chvíle, kdy něco začínáme. Pokud na to potom zapomeneme a vzdálíme se od toho kouzla, protože náš život je směrován neduchovně, příliš hmotně, nebo z jiných důvodů (každý má své důvody, proč se oddálí od vlastního já, od věčné přítomnosti či pramene mládí, který je obsažen ve chvíli začátku), pak nám začne připadat, že vztah nějak nevychází, jeho intenzita klesá díky sklonům v naší bytosti. Ale pokud udržujeme a staneme se mistry ve vyvolávání začátku toho vztahu, nejenom že budeme mít po ruce neustále onen pramen energie, budeme také stále udržovat určité napětí a úžas i v tomto vztahu, podobně jako tomu bylo na začátku. Prostě něco z toho počátku bude ve vztahu neustále přítomné a po nějaké době se z toho stane zvyk. Nemáme si libovat ve všednosti, která často přichází po podepsání manželské smlouvy: on je můj, ona je moje, už není žádný začátek, žádné kouzlo, už jsme jenom spolu… Místo toho si máme uvědomovat, že když už nejsme na začátku, směrujeme nutně ke konci (smích v sále).

---

Touto přednáškou jste jakoby obdrželi určitou radu a v češtině je přísloví „Dobrá rada nad zlato“, tedy jakože ta rada tvoří 99% úspěchu a kdo má dobrou radu, dělá věci jinak. I v tomto směru hraje chvíle začátku důležitou roli.

Čím více budeme otevřenější vůči momentům začátku, tím otevřenější budeme vůči celému životu a začneme vidět věci i vztahy jinak. Stane se, že se nám častěji otevřou oči nad naším chybným počínáním a zjistíme, že právě špatný začátek, který jsme vykonali například plni hněvu, vyústil v něco negativního. Po nějaké době ten proces skončí a my našich činů litujeme. Přičemž právě chvíle začátku má na svědomí polovinu z toho všeho, co jsme provedli, naše myšlenka a záměr, pak jsme se jen setrvačně drželi vytyčeného směru, než vše došlo ke (smutnému) konci.

Dobré začátky je tedy vhodné směřovat vědomě, protože tak vlastně činíme půlku z toho dobrého. Ti, kdo se vědomě vztahují ke chvílím začátku a snaží se proniknout toto tajemství, to pochopí, ostatním to tak důležité často nepřijde. Taková je tedy ta rada: Být si vědom každé důležité chvíle začátku, směrovat ji v dobrém směru a později ji vyvolávat znovu a znovu, jak je potřeba.

Než něco důležitého začneme, měli bychom pomyslet na to, jestli začínáme něco dobrého i z božského hlediska, pro celý makrokosmos. K tomu používáme často věnování plodů našich činností, abychom konání takto duchovně směřovali a „ladili se“ na boží vůli. Když takto vytyčíme náš záměr a obdržíme příznivou odpověď, je to jako bychom spustili nějakou kotvu a ukotvili se v něm. I když nás později budou okolnosti nutit sejít z cesty, ta kotva nás potáhne stále tím směrem, který jsme si na počátku určili.

Moudří lidé říkají, že každý začátek v sobě obsahuje i potenciální konec - a jakýkoliv konec v sobě stejně tak obsahuje potenciálně začátek. Můžeme si to vysvětlovat například tak, že začátek moudrosti znamená konec hlouposti a začátek hlouposti je koncem moudrosti. Každý nový začátek znamená, že jsme něco dokončili, něco vykonali, něco se naučili a že nyní můžeme jít dál, obnovit se. Tady je praktické využití momentu začátku třeba právě to, co se učíme na kurzu jógy a tantry o plné kontrole sexuálního potenciálu. Velkým tajemství sexuální kontinence je udržování chvíle začátku. Proto i tantrické rituály obsahují rozpomínání se na chvíli začátku milostného vztahu, ale i samotný způsob milování je takový, že vlastně neustále zůstáváme ve chvíli začátku. Někdy muži říkají slova jako „Chci být hotový“, čímž vyjadřují přání konce, něco dokončit. Nastává tedy ejakulace a vše končí. Pokud to neuděláme, milujeme se déle - bez ejakulace a bez toho konce. Pro běžné milování existuje konečná fáze, ke které akt milování směruje a to někdy i velmi sobeckým způsobem tak, že se „udělá“ jenom muž. Je hotový a je také u konce: spát a hotovo. Na druhé straně, milování s kontrolou je něco jiného, nesměrujeme ke konci, ale zůstáváme ve chvíli začátku. Proto je takové milování něco, co nás učí mimořádnému potenciálu a kouzlu chvíle začátku neustále, pokaždé když tantrické milování praktikujeme.

---

Kdykoliv začínáme nějaký proces, měli bychom vědět, že díky holografickému principu je v tomto začátku obsažen ten proces celý, my jen musíme jít dál, sbírat ovoce a dovést ho k naplnění. Podobně jako je celý strom impregnován ve svém semínku. Ve chvíli počátku zasadíme semínko a pak, když vše jen pokračuje správným směrem, vzejde strom. Jelikož magická chvíle začátku má v sobě „uloženy“ všechny potřebné energie, je dobře abychom se znovu k této vytříbené chvíli obraceli, protože se tak vlastně vracíme zpět ke zdroji. Postupná zkušenost nám odhalí stav, ve kterém se vracíme k tajemnému původu a dostáváme se k počáteční síle. V kulturním dědictví existují různé a různé alegorie, mýty a příběhy o tom, jak se vrátit zpátky na onen začátek, původ. Nejenom Ježíš, který znovu obživl, ale i různí bájní hrdinové, kteří se vydali bojovat proti zlu a pak se vrátili zpátky.

Tento návrat na cestě ke svému původu je něco, co se stále používá v řadě tradicí a znovu poukazuje na mimořádnou hodnotu chvíle začátku. Například různé rituály. V dobách, kdy byly blíže k praktickému duchovnu, obsahovaly většinou fáze návratu ke chvíli začátku. Při tanci tanečníci vyvolávají prvotní tanec bohyně a bohů. Podobně je tomu při provádění specifických rituálů, kdy se účastníci vlastně snaží vyvolat ten stejný prvotní rituál, kteří vykonali dříve určití mistři. Nebo při sběru léčivých bylin, které může být prováděno rituálně: používají se speciální gesta a čas a znovu se tím obnovuje čin, ve kterém první bůh vybíral danou léčivou bylinu. V Indii se při korunovaci jedná o rituál obnovení prvního krále, kterým byl Varuna. Všechny tyto rituály ukazují na návrat k původu. Dokonce i jantry, stejně jako mandaly, jsou symboly, které ukazují, že se máme vrátit zpět do středu, k začátku. To bývá často vyjadřováno i symbolem labyrintu, symbolem cesty, která nás navrací do středu.

Člověk, který se dostal k jádru prvotní chvíle, je člověk, který se dostal zpět ke zdroji, do ráje, edenu, do místa odkud vyšel a kde má vše svůj počátek. Tento návrat, poznání jádra, átmanu, je vlastně sebepoznáním, které je na symbolické rovině shodné s rozpomenutí se na chvíli začátku.

---

Otázka: Jak poznám, že zrovna prožívám moment začátku? Když třeba někam jdu, je začátkem moje příprava, nebo okamžik kdy vyjdu ze dveří?

Jde o ten záměr. Ten musí být pevným a jasným směrování energie a ten nabíjí ten důležitý moment. První krok následuje pak. Obojí je důležité a obojí patří ke chvíli začátku. Samozřejmě i samotný začátek naší činnosti, jinak může zůstat jenom u představ a rozjímání. Kolik myšlenek plných inspirace a nádhery nám již přišlo, měli jsme nějaký záměr, ale neuskutečnili jsme ho, neudělali jsme podstatný první krok – jít do toho s chutí. Je potřeba mít záměr, ale první krok je okamžik, kdy se zbavíme strachu, lenosti či inercie a opravdu jdeme do toho.

Otázka: Když v průběhu nějaké mé cesty nebo činnosti přijdou pochybnosti, je dobré se vracet se do chvíle začátku?

To je vlastně to nejlepší co můžeš v dané chvíli udělat a o tom byla tato přednáška.