Neem Karoli Baba - pohostinný mudrc

Rubrika: Učitelé

Autor: Rezonance

Když činíš vše pouze pro Boha, věci se řeší sami.

Neem Karoli Baba

Neem Karoli Baba nebo Šrí Neeb Karori Baba, který je ale také znám jako Maharádží, byl velkým indickým jogínem. Jako „zázračný Baba“ používal v oblasti severní Indie řadu nadpřirozených schopností, mezi nimi i bilokaci (mohl se nacházet v jeden čas na dvou různých místech). Dokázal také pouhým dotykem prstu přivodit vybraným duchovním aspirantům stav samádhi. Založil několik ášramů a chrámů, nakrmil milióny lidí, prováděl neuvěřitelné zázraky, pomohl mnoha lidem nalézt znovu cestu k Bohu, radil vládě i vedoucím podnikatelům. Přestože dokázal toto vše, po celý čas věděl jak si udržet auru tajuplnosti a jak se vyhnout zrakům veřejnosti.

Neem Karoli Baba žil v Indii v letech 1900–1973 a stal se známým také západnímu světu díky knihám Ram Dasse. „Potkal jsem Neem Karoli Babu roku 1967, bylo to setkání, které změnilo směr mého života. Skrze jeho soucit, moudrost, humor, sílu a lásku jsem našel ve svém duchovním průvodci lidské kvality, které pro mě byly dříve nepředstavitelné… mimořádné sjednocení ducha a formy.Byl jsem s ním poměrně krátce, jelikož roku 1973 opustil své tělo. Přesto se vryl do mého srdce jako živoucí pravda a tato jeho přítomnost i nadále obohacuje a směřuje můj život.“ píše Ram Dass ve své knize Zázrak lásky: Příběhy o Neem Karoli Baba.

Milujte je všechny. Nakrmte je všechny. Pamatujte Boha. Mluvte pouze pravdu.

To je syntéza učení tohoto velkého jogína. Ti, kteří měli možnost být poblíž, na něj vzpomínají jako na bytost „v jehož srdci v každičký okamžik prozpěvoval Bůh“. Ram Dass o něm pravil: „Netrpěl na žádné velké projevy, jeho učením byly prosté a stručné příběhy. Obvykle sedával nebo ležel na dřevěné lavici, zahalen do plédové deky, zatímco kolem něj posedávalo několik stoupenců. Lidé přicházeli a odcházeli, vždy se jim ale dostalo pohoštění, moudré rady a několika povzbuzujících slov i požehnání nebo objetí. Neem Karoli Baba miloval vtipy a slovní hříčky. Příkazy nutné pro chod ášramu byly obvykle udělovány štiplavými poznámkami, které uděloval halasně ostatním. Někdy sedával v tichu, zabrán do jiného světa, kam jsme ho nemohli následovat, avšak jeho mír a blaženost se vlévala i do nás. Halil nás nektarem své přítomnosti, cítili jsme se být požehnáni. “

Pohostinnost

Pro Maharádžího byl ášram místem nepřetržitého uvědomování Boha. Po svých následovnících žádal, aby do svého srdce vštípili péči a lásku ke svému duchovnímu příbytku. Vše muselo být čisté a zářit: barvy na stěnách, koberce, nábytek. Vše muselo být intenzivní a živé, aby se udržela posvátnost místa a také k probouzení vyšších stavů v ostatních aspirantech.

Zásobárny ášramu byly naplněny všemi druhy zboží. Baba se osobně staral o vše, co bylo třeba ohledně požadavků a plateb. Způsob, jakým dokázal toto vše obhospodařovat, zůstával pro mnoho lidí záhadou. Přestože se každý den spotřebovalo obrovské množství jídla, Neem Karoli Baba věděl do nejmenšího detailu přesný stav zásob, aniž by si vedl jakoukoliv evidenci. Mnoho návštěvníků se zajímalo o zdroj peněz a hodně jich bylo přesvědčeno, že si je materializoval. Naplněni zvědavostí pak přicházeli do ášramu pod různými záminkami, ale Baba o nich říkal: „Oni se nepřišli se mnou setkat. Přišli jenom proto, aby mě vyzkoušeli.“

Dary a dotace přicházely z různých stran, ale Maharádží byl velmi vybíravý. Přijímal pouze ty dary, které byly nabídnuty z celého srdce. Jestliže byla nabídka něčím podmíněna, naprosto ji odmítl.

Trval na tom, že každému, kdo navštíví jeho ášram, se dostane pohoštění. Říkával: „Kdokoliv sem zavítá, je tu hostem. Přichází naplněn láskou a s otevřeným srdcem. Měl by tedy i být přivítán s láskou a potom také pohoštěn.“

Jednou jeho ášram navštívila skupina politiků. Když uviděli stoly prohýbající se pod tolika dobrými věcmi, rozhořčovali se: „Takové plýtvání! V kraji vládne hladomor a sucho, a tady je takový neoprávněný nadbytek. Utratit tolik peněz na tak nákladnou stravu je svatokrádež. Jak je něco takového v ášramu možné?“ Maharádží zrovna v ášramu nebyl, ale když se vrátil a uslyšel, co se stalo, řekl o tom: „Z těch politiků se teď stali obhájci lidí. Zapomněli ale, odkud to jídlo pochází. Ztratili svoji víru. Odkud si asi myslí, že přichází déšť? Jak se připravují na sklizeň? Toto je co se stane, když si myslíte, že vše závisí jenom na vás a zapomenete na Boha.“

Jednou se ho Ram Dass zeptal: „Proč rozdáváš jídlo tolika lidem? A proč je ho tolik? Podívej, já jím denně jenom něco rýže a přežívám!“ Odpověděl na to: „Vždyť jsme tolik hladoví! … Pořád. I když o tom nevíme. Tělo tu potřebu nemusí cítit, ale duše prahne po jídle. Jdi tedy a jez!“

Překypující štědrost

Jindy ho jeden boháč požádal o povolení, aby mohl dětem přicházejícím do ášramu darovat nějaké sladkosti. Maharádží svolil. Muž jídlo připravil a přichystal na stůl. Avšak rozděloval ho zvláštním způsobem. Aby děti cukrovinky dostaly, museli splnit řadu zkoušek. A někteří odcházely s prázdnýma rukama, protože onen bohatý muž je podezříval, že si pro cukroví přišli poněkolikáté.

Na konci dne zůstala více jak polovina z jídla stále na stole. A Baba muži řekl: „Jak můžeš někoho přesvědčit, aby byl velkorysý, když to odmítá? Není tak jednoduché být štědrým ve jménu Božím. Když budeš nabízet dary jenom těm, které si sám vybereš, vždycky nakonec něco zůstane, zkazí se a budeš je muset vyhodit. Pokud jsi to jídlo během věnování zasvětil Bohu, pak už není tvoje. On sám se postará, aby lidé přišli a vzali si ho - a nebude ho nikdy příliš.“

Jeden host dostal na zpáteční cestu velké množství jídla. Měl hodně zavazadel, spěchal na vlak a jídlo bylo velmi objemné. Chtěl se alespoň části vzdát, ale Neem Karoli Baba trval na tom, že si má vzít s sebou vše. Během jeho cesty náhle vlak zastavil, protože přes koleje přecházelo stádo slonů. Jeden z nich přišel až k oknu, kde seděl tento Babův žák. Muž otevřel zavazadlo a začal ho krmit. A ten slon se nepohnul, dokud nesnědl úplně všechno.

Často se Maharádží choval nepředvídatelně. Někdy se zčista jasna rozhodl někoho navštívit a zůstal třeba i několik dní. Jindy se už po půlhodině návštěvy zvedal a ve spěchu odcházel.

Ram Dass o tom říkal: „Když jste dorazili do jeho domu, řekli vám: ´Ano, je tady!´ Musíte jenom počkat. Nemáte ani tušení, co bude následovat, protože Baba je tak nevypočitatelný. Po týdnu si všimnete, že jste ho viděli vycházet z místnosti každý den v 8 hodin a řeknete si: ´Je půl osmé, ještě mám čas.´ Avšak dveře dnes zůstanou zavřeny, nebo ho spatříte procházet z jedné místnosti do druhé, kde klidně zůstane dva dny. Pro každého je to zkouška trpělivosti. A také zkouška aspirace. Musíte se naučit přijímat nepředvídatelné.“

Projev bilokace

Zdálo se, že Neem Karoli Baba je pořád v pohybu. Než založil ášram, hodně cestoval. Jednou dorazil na nádraží a uviděl vlak. Aniž by se zajímal, kam ten vlak jede, nastoupil a obsadil volné kupé první třídy, kde začal meditovat. Průvodčí si tohoto nezvyklého pasažéra zabaleného do deky všiml, přistoupil k němu a požadoval po něm lístek. Baba mu nevěnoval nejmenší pozornost, průvodčí neudržel nervy, počkal na příští stanici a tam ho z vlaku vysadil. Baba si sedl do stínu stromu a pokračoval nerušeně ve své meditaci. Vlak dostal znamení k odjezdu, motory začali pracovat… ale nic se nastalo. Lokomotiva se nemohla pohnout.

Strojvedoucí se snažili nalézt příčinu, ale nezjistili žádnou závadu. Před stanicí mezi poli už čekal další vlak, až tento odjede. Uběhla více než půlhodina, když jeden cestující plaše ukázal směrem k Neem Karoli Babovi přesvědčen, že vše se zastavilo kvůli nedostatku respektu k tomuto svatému muži. Navrhl, aby se mu omluvili a vzali ho znovu zpět do vlaku, aby mohl pokračovat ve své cestě. Průvodčí a strojvedoucí nakonec souhlasili a Baba otevřel oči, stoupl si a vrátil se do vlaku. Lokomotiva se okamžitě pohnula.

Když odněkud odcházel, prosil ostatní, aby ho nenásledovali. Stejně by to bylo nemožné, doslova zmizel ostatním z očí a bylo by nemožné ho dostihnout třeba i autem. Později jste se dozvěděli, že je na návštěvě u někoho na stovky kilometrů daleko.

Stalo se to, když pobýval v Allahabadu. Někteří jeho stoupenci vybudovali chrám v Panki a požádali Maharádžího aby se zúčastnil slavnostního otevření. On to odmítl. V den obřadu se však Baba zamčel ve svém pokoji v Allahabadu tvrdíc, že se necítí dobře a požádal, aby bylo návštěvníkům znovu otevřeno až ve 12 hodin. Bylo 7 ráno. Stalo se, jak řekl a v poledne Neem Karoli Baba otevřel dveře svého pokoje. Druhého dne se v Allahabadu ukázali žáci z Panki s obětními dary. Tvrdili, že Maharádží s nimi byl včera celé dopoledne, ale ve 12 hodin náhle zmizel bez toho, aniž by dary ochutnal, tak mu je tedy přinesli.

Čtyřicet chodů denně

Ve své knize Duchovní mistři z Himalájí ho Svámí Atmananda popisuje takto: „Neuvědomoval si příliš vnější svět. Když jste se ho zeptali: ´Už jsi jedl? ´ Odpověděl ´ano´ nebo ´ne´, ale to se nemuselo nutně shodovat se skutečností.  Když je vaše mysl zaměstnávána aspekty nadřazenými fyzickému světu, můžete jíst několikrát za den a přesto se pořád cítit hladově. Baba byl tento případ. Pět minut po jídle klidně řekl: ´Jsem tak hladový! ´ Když jsem mu odpověděl, že se právě najedl, říkal na to: ´Opravdu? Dobře. Tak tedy nejsem hladový. ´ Kdybych mu to neřekl, klidně by se po dalším pěti minutách znovu najedl.

Jednoho dne jsem si řekl: ´Dobře, podívejme se kolik je toho schopen sníst, když mu nikdo nic neřekne!´ Toho dne snědl celkem 40 chodů v různých domech, které navštívil. Na konci jsem mu řekl: ´To už stačí!´ ´Vážně?´ odpověděl. V tak vznešených stavech vědomí mohou být takovýto lidé jako děti.“

Jiný žák vyprávěl o tom, jak velkou věcí bylo pro Maharádžího blízké jeho holení. Osoba, která ho holila, musela být vyzbrojena obrovskou trpělivostí, protože kdykoliv se Maharádží zahlédl v zrcadle, začal se pitvořit a neustále se hýbal. Když holení skončilo, Baba se s nevinným výrazem zeptal: „A narostou mi ty vousy ještě někdy znovu?“

Neem Karoli Baba navrací lidi zpět k životu

Stalo se to během druhé světové války. Manželka Chandra Pandeho velmi onemocněla. Její dny byly sečteny. Její otec, Motiram, ji natolik miloval, že nemohl myšlenku na její ztrátu unést. Proto se rozhodl požádat o pomoc svatého muže z Anupshasharu, Mauni Babu. Svatý muž mu dal vědět, že jediným kdo má sílu navrátit jeho dceru k životu je Neem Karoli Baba. Navrhl Motiramovi, aby ho zkusil požádat o vyplnění jeho přání.

Zatímco Motiram meditoval v Anupshasharu, Maharádží dorazil do domu jeho dcery. Nikdo ho tam neznal. Zeptal se, jak se ženě daří. Když zjistil, že právě zemřela, požádal o to, aby mohl být vedle ní. Poté nad jejími rty vymačkal několik hroznů. Srdce ženy začalo znovu bít. Zanechal v domě pokyny o tom, čím se má žena stravovat a další den odešel. Za krátký čas se uzdravila.

Později vyšlo najevo, že Motiramova dcera Maharádžího znala. Setkala se s ním, když jí bylo pouhých šest let na pohřbu rodinného známého. Karoli Baba byl touto malou dívkou ohromen, zůstávala tak něžná, laskavá a milující, přestože poprvé v životě pozorovala v úžasu mrtvolu. Naplněn láskou si ji zavolal a řekl jí: „Přej si ode mě cokoliv chceš!“ A ona si přála, aby ji vrátil zpět k životu, až jednou umře. A Maharádží svůj slib, který dal šestileté dívence, splnil.

Jiné paranormální síly

Jeden ze stoupenců vedených Neem Karoli Babou byl také vojenský doktor ve Jhanasi. Vyprávěl, že jedné noci během války se jeho duchovní průvodce ukázal ve dveřích jeho domu a požádal ho o nocleh. Okolo jedné hodiny v noci se Baba probudil a požádal ho, aby šel rychle k řece a hodil do ní jeho deku. Doktor udělal vše, jak mu řekl, přestože netušil jaký je k tomu důvod.

Ráno mu Neem Karoli Baba podal vysvětlení: „Vím, že tvůj syn je důstojníkem v armádě. Minulá noc pro něj byla velmi těžká. Jeho jednotka nedokázala odrazit německý útok. Vojáci byli rozprášeni. I tvůj syn musel utíkat pryč, pronásledován Němci. Protože doufal, že tak ztratí jeho stopu, skočil z mostu do řeky. Oni si ho ale všimli a začali po něm do vody střílet. Ty kulky zůstaly v mojí dece a začaly vyzařovat nesnesitelné horko. Proto jsem tě požádal, abys tu deku hodil do řeky a já si mohl odpočinout.“

Doktor zůstal němě stát. Nevšiml si na dece, kterou hodil do řeky, ničeho neobvyklého. Maharádží ještě ten den odešel. Později dostal doktor od svého syna dopis, ve kterém mu vylíčil, co se té noci stalo. Byl to ten samý příběh, který vyslechl od svého průvodce. Jeho syn také přidal: „Stále nemůžu uvěřit, jak je to možné, že mě žádná z těch střel nezranila, neměl jsem ani škrábnutí. Bylo to jako zázrak.“

Ústup vody

Jednoho léta se vody řeky Gangy a jejího přítoku Yamuny zvedly a způsobily v kraji záplavy. Proudy byly extrémně silné, voda vyvrátila stromy z kořenů, zničila domy a zaplavila také slavný Hanumanův chrám v Allahabadu. Když se přijel na škody podívat ministr obrany, kněží jej požádali o pomoc. Ministr byl věřící člověk, tak všem poradil, aby se zkusili obrátit na Neem Karoli Babu, protože se doslechl, že je reinkarnací Hanumana. Mudrc přišel a pravil: „Není v mé moci zastavit záplavy. Je to boží vůle.“ Potom si nabral trochu vody dlaně a vypil ji. Dalšího dne vody ustoupily.

Předtuchy

Neem Karoli Baba zakazoval některým svým stoupencům zdržovat se v ášramu příliš dlouho. Prostě jim řekl, ať odejdou, a třeba že je to někdy dost rozzlobilo, vždy měl k takovému jednání nějaký důvod. Jeden muž přišel do jeho ášramu poprvé v životě, ale ihned co se setkali, ho Baba vyprovodil ven. Přijel na kole a měl by jinak dost času,… přesto, Baba ho vyvedl a řekl mu: „Odejdi! Není tady pro tebe místo! A odejdi stejným způsobem, jako jsi přišel.“

Muž odešel naplněn smutkem. Na cestě zpátky domů byl svědkem nehody. Mezi zraněnými byl také jeho vlastní syn, kterého vzal okamžitě do nemocnice. Doktoři mu řekli, že kdyby přijeli byť i jen o trochu později, jeho syn by zemřel. Takto se ale nakonec z nebezpečí dostal...