Rozhovor: Marie a Denis na téma Tábor objevování átmanu

Rubrika: Zpravodaj

Autor: Rezonance

Rozhovor s Marií Hrubanovou (4. ročník jógy, účastnice Tábora objevování átmanu 2017/2018):

Strávit Silvestr v úplném tichu, praktikováním meditací a hathajógy je celkem rozdíl oproti obvyklým oslavám Nového roku. Jak jsi tuto změnu vnímala a co tě přimělo se tohoto tábora zúčastnit? Vnímáš nějaký pokrok oproti loňskému roku, kdy ses tábora účastnila poprvé?

Minulý rok jsem byla na táboře poprvé a ocitla jsem se tam docela náhodou. Padl mi program na Silvestra a byla jsem z toho taková otrávená. Do toho jsem často poslouchala diskuze kamarádek, které se na tábor chystaly. Tak jsem si řekla, když nic jiného, tak tedy OK - pojedu taky! Přihlásila jsem se asi dva dny před odjezdem. Neměla jsem nějaká očekávání, spíš jsem se těšila, že se vyhnu klasickému obžerství, které mě většinou kolem Vánoc nemine. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se rozhodla jet, bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Většinu času se o někoho starám a týden, kdy se můžu starat jen o sebe, vnímám jako velký dar.

Letos to bylo jiné, už jsem věděla, že to nebude jen něco jako „dovolená“. Je to duchovní cesta, na které si člověk sice odpočine od běžného života, ale také se i docela nadře. Ale stojí to za to, duchovní bohatství má naštěstí hodně dlouhou dobu trvanlivosti a myslím, že věci, na které jsem si tam přišla, mi příjemně ovlivňují život teď pořád. Oproti minulému roku jsem na sebe byla méně přísná při meditacích a cvičení. Už jsem věděla, že se lépe medituje, cvičí i mlčí s radostí a bez zbytečného napětí. Přistupovala jsem k takto strávenému času s pokorou, ale zároveň jsem se sama sobě kolikrát hodně zasmála.

Bylo pro tebe obtížné držet 7 dní maunu? Co pro tebe bylo na táboře nejtěžší a na co ses naopak nejvíce těšila?

Na držení mauny jsem se těšila. Pracuji s dětmi a většinu svého času trávím s lidmi. Někdy si už připadám přehlcená řečmi ostatních i svých vlastních. Po pár dnech na táboře jsem zjistila, že si v tomto zákazu připadám paradoxně mnohem svobodnější, než když mluvit můžu. Několikrát jsem se v mlčení nachytala, jak se ohlížím, kde je někdo, komu bych řekla, co a proč jdu právě dělat. Člověk si potom více dělá to, co opravdu chce, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. Na táboře objevování átmanu fungujeme harmonicky a ohleduplně jako celek i bez řečí. I přes rok, když se potom dostávám do situací, kdy je potřeba udělat důležité rozhodnutí, říkám si, co bych asi udělala v mlčení. To mi pomáhá rozlišit, mezi tím, co chci opravdu Já a tím, co si myslím, že chtějí ostatní po mně.

Nejtěžší pro mě je být sama se sebou a v přítomném okamžiku. Má mysl je neposedná a pořád by byla někde jinde, než tady a teď. A ještě to o sobě dobře ví, takže si za to ještě sem tam vynadá. To možná zní trochu přísně, většinu času si tam připadám dobře. Hodně si tam uvědomuji to, na co normálně zapomínám: Tělo a život v něm je krásná příležitost. Že mě to baví v něm být a že je to štěstí, kterého si vážím.

Měla jsi nějaké výjimečné, krásné nebo zajímavé prožitky či uvědomění během přednášek a meditací, a pokud ano, mohla bys nám jeden z nich více přiblížit?

Vždy když jsem měla pocit, že se mi děje něco výjimečného, tak jsem potom zjistila, že to samé, ale v bledě modrém, se děje i ostatním. Zajímavé je že, když jsem si něco intenzivně řešila v hlavě, spontánně mi na to při přednášce přišla odpověď. Ochutnat při meditacích kouzlo přítomného okamžiku, bylo to nejlepší, čeho jsem mohla dosáhnout. Bylo to také to nejtěžší a vždy to trvalo jen pár minut (a to si je ještě možná pletu se sekundami :-) ). Moje mysl je jako neposedné hyperaktivní batole, pořád někde šmejdí a nezastaví se a nezastaví. Já jsem při meditacích byla jako láskyplná maminka, která ho bere do rukou, když už je to na ni moc. Tak jsem tu mysl vždy vrátila zpátky do přítomnosti a snažila jsem se se na ní nezlobit a dělat to s láskou. Zjistila jsem, že být přítomná je opravdu dobrý pocit. Takový jako když jste zamilovaní. Stačí jen vnímat, že jste právě teď a tady. Potom člověk zjistí, že může být šťastný, už jen ze samého bytí.

Vnímáš nějaký účinek tábora átmanu ve svém životě i po jeho skončení?

Po skončení se s velkou chutí vydávám do světa. Připadám si jako v ráji, nebo spíš, že ho mám já v sobě a všude s sebou. Připadám si dobře ve svém těle a cítím takový nadhled nad věcmi, které se dějí kolem mě. Něco jako když dlouho cestujete a potom se vrátíte domů, vše najednou vidíte zase trochu z jiného úhlu pohledu. Letos jsem si uvědomila, že tu hru na maminku a neposedné batole můžu vlastně hrát pořád i mimo tábor átmanu, mimo meditace. V jakýkoliv okamžik jsme vlastně v meditaci. Můžu si hrát a bavit se tím v podstatě kdykoliv. To sebou nese také to, že se už nikdy v životě nemusím nudit.

Je něco, co bys chtěla vzkázat lidem, kteří o účasti na tomto táboře v příštích letech uvažují?

No asi jen to, že je to fajn :)  Špatně se slovy popisují takové zážitky. Když člověk delší dobu nijak nekomunikuje s ostatními a je v tichu, jen sám se sebou, vše prožívá jinak. Pozornost se přesune jinam a je to skvělá příležitost, jak v sobě „něco“ objevit - třeba átman.