S otevřenou náručí - rukověť otevřených vztahů

Rubrika: Duchovní pár

Autor: Paxus Calta

Poznámka k překladu

Článek je překladem anglické příručky „With Open Hands - A Handbook on Open Relationships“ Paxuse Calta, určené začátečníkům v otevřených vztazích.  Jedná se o externí text (nemusí tedy vždy vyjadřovat naše stanoviska), jehož český překlad věnuje Rezonance všem, kteří si přejí umět milovat nesobecky.

Slovo „lover“ (milenec/milenka), často používané v textu, je v angličtině stejné pro mužský i ženský rod. Jelikož v češtině se tvary liší, nezapomeňte, že v rámci celé příručky je možné rody libovolně zaměňovat – někdy je pro lepší čitelnost vynechána druhá alternativa, což ale nic nemění na tom, že sdělení je myšleno vždy obousměrně (poznámka Rezonance).

Věnování

Tato příručka se věnována všem, kdo se alespoň pokouší o něco jiného, jakkoliv těžké by se to mohlo zdát.

Co je otevřený vztah?

Otevřeným vztahem myslím, když se dva milenci (*) navzájem neomezují ve volnosti mít současně jiné milence. Existuje celá řada termínů, které takovou situaci popisují (např. násobné vztahy, nemonogamní partnerství, otevřené manželství, polyamorie atd.). Pro tuto příručku jsem zvolil pojem „otevřený vztah“, protože mi to zní lépe a také proto, že je přece možné mít otevřený vztah pouze k jednomu partnerovi s tím, že jste potencionálně otevřeni dalším, proto je to vhodnější pojmenování než ta ostatní.

Jiným způsobem jak definovat otevřený vztah je vymezit to, co jím není. Uzavřený vztah (monogamní svazek) v neposlední řadě předpokládá, že žádný z milenců nebude mít jiné intimní partnery. A často monogamie znamená i další jiná omezení v důvěrných stycích. Mít vedlejší neveřejný poměr či tajné milenky/milence NENÍ otevřený vztah (zde se používá slovo „podvádění“).

* - tato příručka používá slovo „milenec“ ve svém původním významu, tedy jako někdo, kdo miluje někoho jiného, kdo pro něj chová hluboké city a péči. Dnes se slovo „milenec“ běžněji používá ve významu „sexuálního partnera“ (např. „Včera v noci se z nich stali milenci.“). I přes pokus o tuto redefinici se domnívám, že dnešní společnost uvízla v používání tohoto slova ve smyslu „milenec = sexuální partner“. Někdy se snažím použít spojení „důvěrný - blízky“ (intimate), jako krok směrem k běžnému přátelství, zatímco otázka sexu je ponechána stranou.

Proč příručka?

Tato příručka nebyla napsána za účelem přesvědčování, že otevřený vztah je to pravé pro všechny. Místo toho je psána jako průvodce pro ty z vás, kteří už žijí v otevřeném vztahu, nebo ho zvažují, nebo se jen prostě zajímají o to, jak by to mohlo vypadat. Protože kolem sebe prakticky nemáme k dispozici skoro žádné modely úspěšných otevřených vztahů, jeden můj známý říkával: „Jsme začátečníci, kteří hrají s pokročilými pravidly.“ Tato příručka je tedy pokus o malou pomoc všem nám začátečníkům.

Poté, co si přítelkyně Kim přečetla tuto příručku, se mně zeptala: „A kde je láska?“ Jsem si jistý, že lidé se umí zamilovat i bez mé pomoci. Tato práce je více o praktických radách, o tom, jak bychom se sobě měli věnovat v otevřených vztazích a jak zvládat obtížné emoce a situace.

Je to průvodce, který ukazuje cestu. Existuje řada jiných možností soužití, ale i pokud jsou zde zmiňované rady přímo pro váš vztah bezcenné, obtíže, které jsou probírány, jsou takřka univerzální (žárlivost, soukromí vs. upřímnost, přehazování problémů, zamilovanost atd.). Věřím tedy, že tato příručka může být užitečná alespoň v tom, aby poukázala na problémová místa, byť třeba nedokáže vždy nabídnout přesnou radu právě pro vaši konkrétní situaci.

Otevřené vztahy jsou totiž skoro vždy složitější než ty uzavřené. Věc se týká více osob, a aby otevřený vztah fungoval, musíte se poprat s nesnadnými emocemi, které mohou být v monogamním svazku často ignorovány, nebo dlouhodobě zametány pod stůl.

Tato příručka jednoznačně předpokládá, že ten milenec/milenka, který se účastní více než jednoho vztahu (nadále jako „sdílený“ milenec) si opravdu a upřímně přeje zachovat všechny tyto své vztahy tak jak jsou. Hodně hanlivých názorů a pomluv na téma „otevřené vztahy“ tu máme proto, že jsou i lidé, kteří v základě žijí v monogamním svazku, ale našli si novou a „lepší“ milenku/milence, zatímco jejich původní vztah stále trvá. Tvrdí pak, že se pokouší o násobný vztah, ale ve skutečnosti se vlastně snaží, aby jejich starý vztah pomalu „umřel“. Poté, jakmile se věci začnou hroutit, začnou tvrdit že: „Aha, tak násobné vztahy skutečně nefungují.“ A lidé jim často uvěří. Věci nemůžou citově vycházet, pokud už do nich vstupujete se špatnou vírou. Otevřené vztahy vyžadují více námahy než žít v páru, přesto někteří tuto námahu považují za dobře investovanou.

Text této příručky vychází z mé osobní zkušenosti a ohromné hromady chyb, kterých jsem se dopustil, ale také z rad jiných lidí, kteří vyznávají tento styl života. Vznikl hlavně proto, že existuje tak málo praktických návodů k tomuto tématu. Je to také moje naděje na malou demystifikaci otevřených vztahů: jsou skutečně možné, náročné – to ano, ale možné.

Žárlivost

Snad každý je žárlivý. Jak může být tvoje milenka (či milenec) přitahována k někomu jinému? Cožpak jí snad nestačíš? Jak ti může tak ubližovat a být ti nevěrná?

Otevřený vztah je současně závazkem mluvit o těchto věcech otevřeně. Pokud je ti zatěžko hovořit o svých citech a postojích k jiným vztahům, není tu žádná šance. To ale ještě neznamená, že otevřený vztah může fungovat, pouze pokud se úplně zbavíš žárlivosti. Tak to není.

Pokud trpíš žárlivostí, je třeba kolem ní budovat takové jakoby přístupové mosty a vnímat potřeby dalších zúčastněných, vymezit si prostor. Např. pro milence, kteří žijí dohromady: „Řekni mu, ať ti posílá milostné dopisy do práce, ať je nemusím vybírat ze schránky.“ Nebo: „Neříkej mi, jak je úžasný v posteli, když víš, že sám si naším milováním teď nejsem tak jistý.“

Současně byste ale neměli vyžadovat úplnou izolaci od druhého vztahu, má to pár důvodů. Zaprvé – není to možné. Stane se, že se vám ten druhý občas ozve do telefonu, že jeho časový harmonogram bude ovlivňovat partnerku/partnera, kterou sdílíte, že se potkáte na nějaké párty nebo tak.

Zadruhé, a což je důležitější, nebude to fungovat. Pokud zakážeš milence/milenci, aby nikdy nehovořila o svém druhém románku, tím víc bude jeho podoba hrozivě narůstat ve tvé mysli: kdykoliv si nebudeš jist, kde tvoje přítelkyně zrovna je, budeš si představovat, že je s tím druhým. Když se od jiného vztahu takto odřízneš, nebudeš schopen podpořit svoji přítelkyni, když třeba v jejím druhém vztahu nastanou nějaké potíže (tato podpora je potenciální výhodou vyváženého dlouhodobého otevřeného vztahu) - a v nespolední řadě, když budeš druhého milence neustále ignorovat, nikdy se ti nepodaří zbavit se své žárlivosti.

Tyto „mosty přes žárlivost“ nemají být stěnami, které blokují a omezují tvůj pohled na druhý vztah. Je třeba vyvážit hranice toho, co je možné slyšet (a vidět) skrze upřímné vyjasnění si těchto věcí mezi tebou a milenkou/milencem. Toto břímě padá primárně na hlavu sdílené milenky (milence), aby nalezla „bezpečný“ způsob komunikace ve věcech žárlivosti. Asi bude snazší hovořit o takových tématech třeba někde venku, než během divoké vášnivé noci plné milování.

Je možné k žárlivému milenci také postupovat tak, že si vyjasníte rozdíly mezi jednotlivými vztahy (pozitivní i negativní). Pokud se třeba žárlivý milenec nezajímá o umění, ale ten druhý ano, zkuste se pokusit vysvětlit, že s tím druhým toto naplnění sdílíte. Podobně můžete opačně zdůraznit věci, ve kterých si naopak s druhým partnerem nerozumíte, ale v prvním vztahu vás to sbližuje (pokud je to pravda). Úkolem pro sdíleného milence/milenku je vyjasnit obou partnerům, proč oba vztahy mají smysl a že spolu nijak nesoutěží.

Jestli je žárlivost plodem naší kultury, anebo se jedná o „genetickou“ záležitost, je věcí názoru. Jsem si ale jist, že je to určitě něco, co je možné pokořit a transcendovat, pokud na tom budeš pracovat. Teorie je prostá: přeješ si, aby tvoje milenka/milenec byla šťastná  >>  milenka je šťastná, když je s druhým milencem   >>  to by tě mělo naplnit štěstím. Zřídkakdy to ale funguje tak snadno, alespoň ne na začátku.

Tou nejdůležitější věcí, kterou je třeba udělat, pokud si přeješ transcendovat žárlivost, je upevnit víru v sebe sama. Zvednout sebedůvěru, cítit se ve vztahu silným, rozumět si, vidět co vzájemně do vztahu dáváte a proč to dohromady dává smysl. Není nutné toto vše umět zdůvodnit nějakou přesnou frázi, někdy se bude jednat o nesdělitelné pocity (jako třeba: „to kouzlo, které jsme cítili při tanci v dešti“ nebo „ono zvláštní odpoledne na řece“,…). Jakmile jste si ve vztahu více jistí, pro žárlivost je mnohem těžší zapustit kořeny.

Pokud ale stále přetrvává, obraťte se k tomu, co většinou dává vaší romanci šťávu. Najděte silné stránky vašeho vztahu a podporujte je (např. pokud ten nejlepší čas, který jste spolu strávili, byl vždy během nějaké hry, najděte nějaké zábavné místo, které to usnadní; pokud vás k sobě poutají intelektuální debaty, najděte to nejvíce kontroverzní téma, které jste ještě nerozebrali,…).

Zbavování se žárlivosti je proces, vyžaduje to určitý čas. Pokud máte dobrou chvilku a věříte sobě i vašemu vztahu, požádejte milenku/milence, aby vám řekla něco o druhém milenci. Jedna z nejlepších věcí na rozpuštění žárlivosti je skutečně se s tím druhým setkat (vrátíme se k tomu později). Žárlivé představy vám ho totiž mohly vykreslit jako dokonalého protivníka, když ho ale potkáte, jeho velikost se vrátí do normálu.

Poslední zkouškou překonání žárlivosti je sledovat svou milenku/milence, jak dobře se cítí ve společnosti svého milence – a vnímat to vnitřně jako něco opravdu dobrého. Může to být neuvěřitelně osvobozující zkušenost. Proto, aby otevřený vztah fungoval, to ale není nezbytné. Někteří lidé se tak daleko nikdy nedostanou a ani to nepotřebují - pro jiné je to vytoužený cíl.

Soukromí vs. upřímnost

I kdyby snad někdy všichni, kdo se nějakého otevřeného vztahu účastní, překonali své žárlivé pocity, není žádoucí a ani užitečné sdílet naprosto vše ve vztahu se všemi. Jednotlivé vztahy mají svá tajemství, důvěrnosti, specifické soukromé momenty, vtípky, kterým porozumí jen ti dva atp.

Snaha o zachování si soukromí a současně i otevřenosti je jedna z nejobtížnějších věcí, které je nutno v otevřeném vztahu vyvážit. Vrátíš se z úžasného večera s jedním milencem, kolik z toho sdělíš tomu druhému? Jsi unavena po dlouhé párty s jedním a druhý si chce vyjít zatančit nebo se chce milovat, co řekneš? Odpověď na druhou otázku je jednoduchá, řekneš, že jsi unavena a vysvětlíš to do takových podrobností, do jakých si myslíš, že to partner snese. První otázka je ale záludnější – záleží na tom, jak silná/silný se ve vztahu cítíš a jestli tvoje druhá milenka dokáže sdílet dobré zprávy tak, že to prostě jde.

Pokud je ti položena přímá otázka – „Jaké to bylo včera v noci?“, znamená to, že ten kdo se ptá, na sebe takto bere zodpovědnost za to, že uslyší pravdu. Rozhodni se, do jak velkých detailů chceš zajít, co o nich odhalíš a jaká slova je vhodné použít, když chceš říct více.

To ale nedává odpověď na otázku, jak poznat co je lepší udržovat v tajnosti. Ideální pravidlo by mohlo být udržovat v tajnosti některé věci úplně stejně, jako něco udržujete v tajnosti před svými přáteli. Bohužel se zdá, že hodně lidí mění svá pravidla ohledně uchovávání tajemství, když dojde na milence či milenku. Zapřísahali se sice, že něco neprozradí, ale přijde jim normální takové tajemství sdílet právě s milenkou či milencem. Nemůžu tady nikoho poučovat, jenom snad můžu navrhnout, že dokud nejste přímo tázáni, je lepší zdát se být příliš vysazeným na své soukromý, než příliš otevřeným, protože se tak nestane, že snadno ztratíte něčí důvěru.

Nesvěřuj se po polibku

Něco, co může být na začátku nového vztahu dost ošidné, je otázka odhalení toho, že už s někým jste. Odpověď na otázku „Kdy bych se měl/a svěřit, že už mám současně jiný vztah?“ jednoznačně je „Tak brzo, jak je to možné“. Pokud současný vztah znemožňuje anebo příliš ztěžuje vztah s někým novým, je férové svěřit se zavčas. Může to ušetřit vám oběma spoustu času i bolesti. Toto je dvojnásob pravda v případě těch, kdo žijí v manželství – pokud chceš někoho skutečně rozzuřit, tak ho/ji poblázni pro těch pár „dostaveníček“ před tím, než dáš najevo, že jsi ženatý (vdaná)!

Pokud to co hledáš, je pouze jedna noc, je možné nechat pravdu na ráno. Pokud ale toužíš po otevřeném vztahu, nesvěřuj se po polibku.

 

Od jednoho k druhému

Přechody mezi partnery, tedy situace, kdy se přesouváte od prožívání času s jedním partnerem k tomu druhému, mohou vyžadovat určitou obratnost. Nejsnazší cestou je věnovat se v mezidobí něčemu jinému, udělat nějakou práci, číst si, zavolat kamarádovi, někoho navštívit nebo tak. Pokud jsou pro tebe přechodové situace velice těžké, pokus se do nich dostávat co nejméně (např. nevolej druhému milenci hned po tom, co jsi hovořila s prvním; když trávíš celý den s jednou milenkou, a nejste spolu jen přes poledne, neplánuj si oběd s druhou,…).

Přecházení od jednoho k druhému může být také obtížné pro toho milence či milenku, mezi nimiž se někdo „střídá“. Může být těžké sejít se s milencem poté, co strávil nějaký čas s „tou druhou“, obzvlášť pokud spolu byli na nějakém nevšedním místě. Situace, kdy stav který máte v důsledku pobytu s jedním partnerem, ovlivňuje toho druhého (např. když jste deprimováni nebo rozčíleni z prvního milence, zatímco se potkáte s druhým) je účinkem přechodu. Hodně lidí věří, že různé vztahy (obzvlášť pokud se odehrávají na odlišných místech) jsou nezávislé. To je ale mýtus.

Nikdo většinou nemá problémy požádat milence či milenku o podporu, ideálně by stejně tak nemělo být problémem ani požádat o podporu, pokud se jedná o jiný vztah – avšak tento ideál nás často míjí. Existují tu dva pravděpodobné scénáře: Jednak pokud tvoje milenka není zrovna nadšena z druhého milence – to může někdy vést příliš rychle k tomu, že navrhneš, aby ho opustila, což je prostě zjednodušování situace. Druhý scénář je, pokud obtíže druhého vztahu trvají delší období, to může poškodit díky této neustálé zátěži i ostatní. Pokud se jedná o tento případ, měl/a by ses pokusit raději vyhledat pomoc nějakého přítele či osoby méně zapojené do těchto vztahů.

Z řady dobrých důvodů však pro tebe tvůj milenec či milenka mohou být potenciálně tím nejlepším rádcem o tom druhém. Je to někdo, s kým většinou máš nejmenší problémy hovořit, a protože tě už dobře zná, může ti pomoci rozpoznat, jaká část problému druhého vztahu je tvoje zodpovědnost (což tobě může být skryto). To může pomoci řešit problémy druhého vztahu.

Pokud se účastníš otevřeného vztahu, musíš akceptovat určité množství přechodových účinků, když se ladíš na druhého partnera, a jako skoro ve všem, čím lepší je komunikace o tom, co zvládáš a co vyžaduješ, tím větší je šance na úspěch.

Žádné soutěžení

Jednou se mě někdo zeptal: „Která milenka je pro tebe důležitější?“ Jelikož otevřené vztahy nejsou tak běžné, lidé pokládají podobné otázky, protože jim chtějí porozumět. Nikdy by vás ale asi nenapadlo vážně zvažovat, jak byste odpověděli na otázku: „který z tvých nejbližších přátel je důležitější?“ Většina lidí si zvolí násobný vztah proto, že nalézají odlišné přitažlivé věci v každém z milenců, obecně nemá moc smysl snažit se srovnávat je jako dvě osoby – třebaže jistá míra srovnávání je ve vztahu nevyhnutelná.

Jeden z milenců (či jedna z milenek) bude pokaždé ten zajímavější, zábavnější, sexuálně přitažlivější, větší umělec, lepší politik, hezčí, stabilnější, duchovnější, bude se ti více věnovat či cokoliv – ale je velice nepravděpodobné, že pouze jeden bude disponovat všemi těmito vlastnostmi (nebo tím, co je pro tebe důležité) na úkor toho druhého.

Jedna věc, která je na otevřených vztazích obzvláště důležitá, je to, aby milenci věděli, čím právě oni jsou zvláštní a proč jsou v tvém životě jedineční. Obzvlášť ti, kteří s otevřeným vztahem začínají, potřebují vědět, že nejsou jen „jedním z party“ – ale že jejich vztah je důležitý a proč tomu tak je.

Počty a „řízení“ vztahů

Příležitostně se mě lidé ptají „Kolik máš milenek?“ Často odpovím také otázkou: „Kolik máš ty přátel?“ Někdy se lidé, když se jim místo odpovědi dostane otázky, trochu naštvou. Ostatní většinou řeknou: „To nepočítám,“ na což potvrdím: „Ani já ne“.

Je to ostatně pravda, už mě nebaví přemýšlet nad tím, jestli se započítávají vztahy, kdy došlo na milování, nebo ne, anebo jestli milovaná přítelkyně Bebop, se kterou jsme si byli blízcí více než desetiletí předtím, než jsme se sblížili i intimně, má počítat nebo ne – náš vztah se v podstatě nezměnil. Tím ovšem netvrdím, že sex vztah nezmění. Skoro vždy změní, Bebop je (ojedinělou) výjimkou. Ale nemuselo by to tak být. V ideálním světě či společnosti by mohlo být možné uzavírat intenzivní přátelství a pak i rozvíjet intimní blízkost, a pokud by to nebylo to pravé, vrátit se zpět k přátelství. Ve skutečném světě to skoro nikdy takto není. Sex vyvolává očekávání (teď jste „milenci“, ne že se jenom vídáte). Často není cesty zpět.

A co se týče toho „počítání“, zjistil jsem, že takový přístup se vždy obrátí proti mně. Zřídka kdy lidé řeknou, něco jako „To je fakt skvělé, že dokážeš být otevřený a jsi blízký tolika lidem“, místo toho spíš slýchám: „Aha, takže ty tvoje vztahy budou asi dost povrchní, co?“ – což je opět posuzování, které by asi sotva někdo použil v případě svých přátel.

Někdy se lidé také ptají „Kde prosím tě bereš čas na všechny tyhle románky?“, na což jednoduše odpovídám: „Nekoukám se na televizi“ (což je pravda, i když ne tak k věci). Člověk si udělá čas na to, co je pro něj důležité. Věnuji se politice a strávím hodně času i tím, že „spravuji“ své vztahy, věnuji se jim. To nezní příliš romanticky, ale je nutné to vnímat jako stejnou věc, kterou dělá každý, kdo je něčím hodně zaneprázdněn.

Primární či základní vztahy

Lidé občas odlišují primární vztahy, většinou je tím myšlen milenec či milenka, se kterou žijí, ale to není podmínkou. Co je tedy primární vztah?

Někteří to vnímají tak, že primární vztah je „ten nejdůležitější“ anebo ten, ve kterém tráví nejvíce času. To první však předpokládá jisté škatulkování a hodnocení – a druhé jednoduše nemusí být pravda, pokud například sdílíte další vztah v práci anebo žijete daleko od partnera z primárního vztahu. V primárním vztahu dochází většinou ke sdílení majetku nebo zahrnuje dlouhodobé společné plány, ale ani to nemusí být dostatečnou či nezbytnou podmínkou.

Bohužel, asi tou nejlepší definicí primárního vztahu, ke které jsme došli, je jen tato: „Primární vztah je ten, o který se ti jedná v okamžiku, kdy se nedokážeš rozhodnout, jak se postarat o všechny své vztahy.“ Je to negativní definice, ale platí a svým způsobem vymezuje „základní“ (primární) povahu vztahu. Když jsou nějaké potíže a ty nedokážeš usmířit všechny, snažíš se nejdříve urovnat primární vztah.

Předpokládejme, že tvůj partner z primárního vztahu začal trávit čas i s někým jiným. Věděl/a jsi, že takový den jednou přijde, byl jsi otevřen novým vztahům a příliš si to nepřipouštěl během svých vlastních líbánek (viz Čas na líbánky), teď se ale doba, kterou tráví spolu, zdá příliš dlouhá. Jak se bránit žárlivosti a jiné problémy už byly probírány. Teď nám jde o to, že co je na primárních vztazích zvláštního, je ona moc a zodpovědnost obsažena v té definici.

Můžete třeba říci: „Doopravdy teď potřebuji, aby ses o mě trochu postaral/a a nevídal/a se tak často s tím druhým (tou druhou), alespoň dokud se nebudu cítit víc v pohodě“, a jelikož tak žádáte partnera ve svém primárním vztahu, pravděpodobně vám vyhoví. Je ale nutné, abyste si uvědomovali tuto moc – a používali ji co nejméně, jak je to jen možné.

Důvod je prostý a jasný: pokud této moci budeš zneužívat a zatížíš druhý vztah příliš velkými omezeními, přetížíš a případně můžeš i zničit vztah vlastní. Existuje ale ještě jiný důvod – totiž udržovat věci opravdu v duchu otevřených vztahů, kdy se snažíš dát partnerovi či partnerce co nejvíce svobody. Ano, také se musíš postarat i o sebe, ale přeci jen co v základu chceš je to, aby k tobě partner našel cestu sám od sebe - spíše než z donucení.

Monogamní vztahy, ve kterých se někdo snaží „otevřít se“ jsou vlastním specifickým příkladem. Člověk mění jakoby určitou dohodu (která nemusela být nikdy explicitně vyjádřena), což s velkou určitostí vyvolá dlouhou a potencionálně složitou diskuzi o tom, proč se takový vztah mění. Nesdílený milenec (milenka) se může cítit ohrožen/a a pokud si ten sdílený opravdu přeje, aby vše fungovalo jak má, je čas říct stop ostatním povinnostem a postarat se o to. Je možné vážně zvážit i to, zda si nepřizvat nějakého společného věrohodného přítele coby prostředníka (alespoň na začátku diskuze). Nejlépe si vyjít na nějaké neobyčejné (a krásné) místo, kde nebudete rušeni a pokusit se věci uspořádat. Vrátit se s jasnou představou a „normou“ (viz dále) a snad i oprášeným smyslem pro váš závazek a postojem k vašim dlouhodobým vztahům.

Volná láska vs. otevřený vztah

Volná láska se podle mě liší od otevřeného vztahu. Prvním se myslí být k někomu přitahován a cítit se přitom volný pro případný milostný poměr. Znamená to také cítit svoboden pohnout se potom jinam. Otevřený vztah znamená větší závazek, práci na složitých věcech jakmile se objeví, příspěvek a podporu tomu, jak k sobě milenci smýšlejí. Lidé, kteří vyznávají volnou lásku, mají úplně jiné očekávání: „Zkusíme to spolu, užijeme si krásný čas, pokud si to zopakujeme, bude to fajn, když ne, tak to taky nevadí.“

 

Čas na líbánky

Lidé na začátku otevřeného vztahu někdy zapomínají, že i naše vztahy žijí svým životem, který obyčejně začíná poměrně intenzivním obdobím líbánek. Během zamilovanosti vnímáme všechno jinak. Vidíme na novém partnerovi všechno krásné, ještě nedošlo na žádné problémy nebo charakterové vady, které se objeví později. Z řady důvodů je to obtížné období pro „starý“ vztah. Zaprvé, „původní“ milenec či milenka se bude cítit ohrožen/a – protože vždy je tu určité srovnávání, „starý“ partner je teď méně přitažlivý než nový (kterého nevnímáme ještě v jasném světle). Zadruhé, u původního milence/milenky může dojít k projevu méně atraktivních vlastností – hněvu, stížností, atd. Noví milenci navíc budou cítit velmi přirozenou potřebu trávit spolu co nejvíce času – zrovna v okamžiku, kdy původní vztah vyžaduje opory.

Avšak líbánky netrvají věčně. A pokud ty jsi ten „starý“ milenec/milenka, je třeba nahlížet věci z delší perspektivy. Budeš to muset přečkat až do doby, kdy se vše na konci ustálí. A pokud se dokážeš vyhnout přehnané zhoubné žárlivosti, sdílený milenec či milenka si tím lépe bude pamatovat, proč jsou v otevřeném vztahu a budou se snažit zůstat s tebou v těsném spojení.

Pokud je to možné, může být toto období vhodným okamžikem pro staršího milence či milenku, aby se začal věnovat něčemu novému. Posloužit může třeba nějaký dlouho opomíjený projekt nebo nový koníček. Může tu vyvstat pokušení najít si jiného partnera a tím „udržet krok“, nebo aby ses cítil, že se ti také někdo věnuje – obecně to však nedopadá většinou dobře. Není tak jednoduché najít si nového milence/milenku a špatná volba se může emocionálně vymstít. Někdy je lepší trávit více času s blízkými přáteli.

Taký sdílený milenec/milenka čelí v období líbánek složité výzvě. Nejlepší volbou je pečlivá rovnováha mezi podporou starého milence a užíváním si nového vztahu. K tomu je potřeba, obzvlášť pokud vedete rušný život, vzdát se ostatních věcí. Zrušte některé kurzy, věnujte méně času přátelům, vemte si volno z práce. Chovejte se ke vztahům jako k něčemu živému, co si zaslouží čas a péči. Vyhraďte si tedy čas nejen na vaše líbánky, ale také na to, abyste neztratili spojení s dřívějším partnerem.

Chybovat je lidské

Klasický omyl, který ti možná bude nejvíce nahánět strach je, že se přeřekneš a oslovíš svou milou/milého jménem té druhé zrovna uprostřed vášnivého okamžiku. Ve skutečnosti se to často nestává, každý si je dobře vědom, s kým zrovna je a různí milenci se od sebe hodně odlišují – fyzicky, ale i ve spoustě dalších věcí. Avšak omyly se stávají. Zasmějte se jim, udělejte si z toho legraci, jenom se jimi nenechej deprimovat.

Měl jsem třeba milenku, která jednou v mírně podroušeném stavu náruživě vyprávěla ostatním u stolu nějakou historku. Bohužel hlavní postavou jejího příběhu jsem byl já, což se mi moc nelíbilo. Jak postupně pokračovala, uvědomil jsem si, že mě ve vyprávění nevědomky zaměňuje za svého druhého milence. Nechal jsem to být, ačkoliv jsem nemohl zadržet zvětšující se úsměv na mé tváři. Když se její omyl nakonec stal zřejmým pro všechny, úplně zčervenala. Známí, co jí naslouchali, zůstali jako opařeni a čekali, že přijde hádka. Místo toho celá ta věc byla tak komická, že na konci jsme se tomu všichni dlouho smáli.

Nikdo si asi nevybírá své milence pro to, že je dokonalí. Zcela určitě nejsou.

Setkání – seznamte se prosím

Pokud to zvládnou, jednou z nejlepších věcí, kterou je možné v otevřeném vztahu udělat, je seznámit různé milence navzájem. Existuje více názorů na to, jak by to mělo nejlépe proběhnout, sám si myslím, že nejlepším způsobem je, aby se sdílený partner prvního takového setkání nezúčastnil. Je také lepší nechat partnery/partnerky, aby si schůzku zorganizovali sami.

A proč by se měli vlastně setkat? Jedním z nejzajímavějších plusů bývá to, že ačkoliv mohou být značně rozdílní, je možné že se budou respektovat a mít rádi. Také to pomůže demystifikovat „druhého“ milence/milenku – když se s někým potkáš, vidíš ho jako skutečného člověka, ne jako nutně toho mnohem lepšího, než jsi ty, alespoň ne tak, jak se ti to snažila vnutit tvoje představivost. Jedním z konverzačních témat s velkou určitostí bude sdílený partner. Je možné, že dojde i na veselou diskuzi trochu na jeho účet, včetně různých uštěpačných poznámek.

Dalším důvodem je, že se tak vytvoří určitý druh vztahu mezi nesdílenými partnery. Ti tak budou moci mezi sebou komunikovat bez věčného prostředníka, kterým je sdílený milenec/milenka – a který se často jinak ocitá v obtížné situaci poslíčka. Také to utvrzuje důvěru. Zprávy teď budou přicházet přímo od zdroje a ne skrze „filtr“ v osobě sdíleného milence/milenky.

No a v neposlední řadě to prostě dává smysl: oba dva přece cítí důležité pouto ke stejné osobě, měli by se tedy znát. Nemusí být zrovna nejlepšími přáteli a mohou se vídat zřídka – ale alespoň nějaká znalost je vždy lepší než strach z neznámého.

Jedné věci je dobré se po návratu z takového setkání vyvarovat, totiž semknutí se vůči sdílenému partnerovi. Určitě se najde řada věcí, které bude třeba vysvětlit, ale udělat to tak, že se vrátíte a udeříte na něho (na ní) slovy: „tys nám lhal/a, obě jsme naštvané“ … Něco takového je přece obtížené pro všechny. Nevyhýbejte se tématům, které vzešly ze společné schůzky, ale začněte alespoň tak, že budete vnímat možnost druhé stránky věci.

Flexibilní dohody

Udržování otevřeného vztahu znamená také mít na vědomí možnost, že se může objevit vztah nový. To vyžaduje jistou důvěru a spolupráci, můžeme říct tedy určité neformální (někdy nevyslovené) společné „dohody“. Jisté dohody, které vypadají jako dobrý nápad, však nefungují úplně vždy. Jednou z nejrozšířenějších chyb (které jsem se dopustil několikrát) je slíbit partnerce či partnerovi, že si vždy řeknete, než se někdo sblíží s novou milenkou/milencem. Je to pěkná myšlenka, ale často to takto nefunguje. Nebudeš asi chtít z donucení ukončit neočekávaný nádherný romantický večer, protože jsi o něm dopředu neřekl původní milence/milenci.

Možným řešením je flexibilní dohoda. To si žádná určitý smysl pro přirozenost, ale může to fungovat lépe než striktní pravidla (viz níže). Flexibilní, přizpůsobivá dohoda může být třeba o tom, že se vždy pokusíš informovat o případné možnosti dalšího vztahu. Je třeba být citlivý, protože pokud máš aktivní milostnou imaginaci, mohl/a bys snadno původní milenku či milence dovést na pokraj šílenství.

Přizpůsobivé dohody jsou však o něčem víc, než je tento jednoduchý příklad. Je to především o komunikaci, o popisu toho, co by se mohlo stát a co by sis přál/a, aby se stalo. „Jdu ven s přáteli, vrátím se kolem půlnoci.“ (teď na chvíli zapomeňme na vztahy) – Je jedna hodina ráno kolem půlnoci? A co třeba tři hodiny ráno?

Problém mnoha vztahů tkví v tom, že lidé se snaží co nejvíce přispívat k tomu, co si zaslouží (nebo častěji tomu, co si myslí, že si zaslouží ostatní) více než tomu, co je ve skutečnosti možné anebo přijatelné. Říct: „Jdu ven, nečekej na mě“, není snadné. Je tak těžké si to vyslechnout?

Někdy ano, avšak často je to možnost. Tu ale nevyužijeme, čímž se dostáváme do pořádných problémů, když se vyčerpání vracíme domů v pět hodin ráno.

Pravidla, stejně jako třeba zákony, je nutné dodržovat, jinak hrozí nějaký trest. Místo toho normy (jakoby náš standard) dodržujeme pořád, a pokud ne, nastává krize, tedy určitá výjimka. Čím více si vystačíš s normami namísto pravidel, tím trvanlivější tvůj otevřený vztah bude. Normy či standardy jsou v základě flexibilními dohodami.

Nespolupracující partner

Někdy se stane, že jeden z milenců nechce ani náhodou přijít do styku s čímkoliv, co se týká druhého vztahu. Nechce nikdy zvednout cizí telefonát, nechce slyšet ani jméno té osoby a nemá jakýkoliv zájem na tom ji potkat. Taková situace je ale neunesitelná. Ne že by se nedala zvládnout, ale dlouhodobě je zničující.

Možnosti sdíleného partnera jsou takto značně omezeny a on/ona musí zhodnotit své pocity. Pokud se nový vztah stane velmi důležitým anebo komplexním, nemusí být emocionálně či eticky možné jednoduše svůj život rozdělit a předstírat, že onen tabuizovaný vztah neexistuje. Opustit tento vztah není skutečným východiskem. Je možné pokusit se dát nespolupracujícímu partnerovi či partnerce možnost volby (ty mohou být i dost závažné a naznačovat možný rozchod, pokud nedojde k uvolnění vztahu), ale pokud toto s dobrou vírou dokážete, je to určitě lepší než vzdání se původního partnera.

Rozchod – otevřený vztah také může skončit

V monogamii je to „snazší“. Po nějakou dobu jsi zamilován a najednou se ti v životě objeví někdo jiný, kdo se ti zdá přitažlivějším. Tak buďto dosavadní vztah ukončíš a začneš nový, anebo tuto možnost potlačíš a zůstaneš v původním vztahu.

V otevřeném vztahu máš ještě jinou možnost, ale, co když třeba po několika měsících žárlivých scén nebo smíšených pocitů zjistíš, že už si vlastně nepřeješ v původním vztahu pokračovat? V takovém případě se původní vztah pravděpodobně rozpadne. Než se však tak stane, měl/a by sis vyjasnit proč tomu tak je. Nestačí si jenom říct že „ten nový je pro mě vhodnější než ten dřívější, tak z toho prostě vycouvám“. To by totiž znamenalo spadnout do pasti monogamie. S takovým přístupem předpokládáš, že vyváženost, rovnováha otevřeného vztahu, není možná. V některých případech není, ale částí závazku k otevřenému vztahu je, že se pokusíš zůstat u těch věcí, které tě na počátku přilákaly do původního vztahu.

Zkus oprášit kouzlo a najít ono „my“. Někdy je možné se rozejít a přitom zůstat přáteli, někdy budeš potřebovat odloučení a přesunout se k něčemu jinému. Vždy se ale pokus vyhnout se monogamní slepotě, kdy člověk utíká z jednoho rozbitého vztahu k druhému, zatímco obviňuje všechny ostatní a ignoruje svou vlastní zodpovědnost anebo transformaci, kterou měl (nebo také milenec/milenka) podstoupit a místo toho zůstal ve stagnaci, což znemožní pokračování původního vztahu, který tak už nedává nadále smysl.

„Neopouštěj jednu milenku pro druhou.“ To je klíčová „norma“ otevřeného vztahu. Jedna ze základních odpovědností v otevřeném vztahu je najít smysl každého probíhajícího vztahu, který bude stát na vás a ne na těch ostatních.

Proč otevřené vztahy?

Když je s tím taková práce, proč se vůbec otevřenými vztahy obtěžovat? Zčásti je to výzva postavit se naší socializaci: společenským standardem je monogamie, majetnický kontrakt, který implikuje lásku, je nedostatkovým zbožím. A jakmile ho jednou máš, nejlíp abys po něm chňapl a držel co nejpevněji, protože nechceš být bez něj… Myslím, že v oblasti našich citů můžeme uvažovat mnohem kreativnějším způsobem.

Filozofie ukrytá za otevřenými vztahy v základě předpokládá, že ti kdo se jich účastní, jsou komplexními osobnostmi. Není pravděpodobné, že jediný člověk může naplnit všechna tvoje přání a potřeby. A každá osoba, která se vztahu účastní, vnáší do tvého života něco jiného a takto tě velmi obohacuje.

Věřím, že hranice, kterou společnost odděluje existenci milostného vztahu s někým, o koho ti vážně jde a neexistenci takového milostného vztahu je tak trochu umělá. Některé smysluplné vztahy mají sexuální povahu, jiná silná sblížení se obejdou bez fyzického kontaktu. V prvním případě hovoříme o „milencích“, to druhé nazýváme běžně „kamarádi“ – což shledávám více než hloupým.

Myšlenka otevřených vztahů tkví v tom, že každý má právo zvolit si způsob vzájemné komunikace. Pokud to zahrnuje milostný vztah, proč ne. Jelikož nemůžeme uniknout naší socializaci, musíme pečlivě přistupovat k jednotlivým milenkám/milencům v tom akceptovat jiné intimní partnery. Je to ale užitečná práce, pomáhá nám pochopit naše skutečná přání a pocity nejistoty, a když uspějeme, naše milenky/milenci se stanou více svobodnými a budou se k nám vracet ze své vlastní opravdové touhy.

Dostat se až tam...

Když jsi skutečně schopen překonat své žárlivé pocity, když dokážeš být opravdu šťastný z toho, že tvá milenka/milenec se cítí dobře i s někým jiným, tak v takový moment zakoušíš ohromné osvobození. Přestáváš se křečovitě majetnicky držet svých jistot a miluješ s otevřenou náručí – a to tě dělá mnohem přitažlivějším pro všechny tvé milenky/milence, které se s tebou budou cítit jak svobodné, tak současně i v bezpečí. A od toho se odvíjí pozitivní „začarovaný“ kruh – sám se cítíš líp a tím činíš šťastnější i své milenky a přátele, kteří ti radost plnou mírou vracejí.

Dárek (na konec?)

Dar mít jiného milence či milenku se v důvěrném otevřeném vztahu stává skutečně možným. Moje milenka, která měla problémy v intimní oblasti, se byla schopna uvolnit až díky jinému partnerovi, který byl zkušenějším milencem než já - a najednou jsem jako darem objevil, že je pro mě mnohem vášnivější a také aktivnější během milování. Nebo, jeden z nejkouzelnějších okamžiků mého života byl, když jsem sledoval dvě své milenky, jak se sami sobě stali milenkami – velmi nevšední, velmi vzácné…

 

Odkazy

Otvorené vzťahy (slovensky)