Dobro (latinsky bene) je pojem označující kladné aspekty a hodnotové kvality, ve vztahu k určité mravní normě či poměrnému zisku účinnost působení. Etický význam označuje kladnou povahu jednání, ve vztahu k prosazovaným mravním a duchovním ideálům.

Dobro je základní kategorie, která společně s kategorií opačnou, zlem, vyjadřuje nejobecnějším způsobem protiklad mezi božským a ďábelským, mravným a nemravným, mezi tím, co odpovídá a co ne božím požadavkům na úrovni mezilidských vztahů, vztahů jedinec-skupina, jedinec-společnost, člověk (mikrokosmos)-makrokosmos, atd.

Za pomoci pojmu dobra hodnotí lidé jak kvalitu individuálního chování, tak povahu každodenních jevů, které jsou ve shodě s božskou harmonií makrokosmu. Také hodnotili míru, do níž se normy společenského soužití určité doby proměnily z obecných nároků na vnitřní potřebu člověka a charakteristiku společnosti. Podle toho, co se jí hodnotí (činy a počínání lidí, jejich mravní vlastnosti, celkový duchovní vývoj), se kategorie dobra dělí na kategorie ctnosti, spravedlnosti, cti, duchovní dokonalosti, zodpovědnosti, atd.

Obsah konceptu dobra vyjadřuje často nejobecnější zájmy lidí (vymezené sociální skupiny či celé společnosti); proto se konkrétní obsah kategorie dobra (respektive opačné kategorie zla) mění, od epochy k epoše, podle stupně duševního, mentálního a duchovního vývoje, od jedné společnosti k další a od jedné sociální skupiny ke druhé, podle úrovně objektivního poznání, zájmů, které se na něm zakládají a ideologie, o kterou se opírá. Dobro a zlo nejsou v absolutním protikladu, nýbrž si odporují nutným způsobem, což se ukazuje v tom, že zlo je zpravidla osobní, bezprostřední „dobro“, výraz osobního, sobeckého, nevědomého a nemístného přání, které je v rozporu s nároky božství. Také z hlediska vývoje v čase se v některých případech „zlo“ stává faktorem pokroku, do míry, do níž jsou tendence budoucnosti hodnoceny jako „zlé“, některými skupinami lidí, kteří jim nerozumí.

Jogíni říkají, že dobro je nepřítomností zla a zlo je nepřítomností dobra. V současné filosofii je zlo existencialisty a personalisty pokládáno za výsledek ontologického odcizení člověka od Boha, jeho izolace jako jedince a osobnosti ve světě, který je mu nepřátelský, amorfní a jím nepochopený, který ztratil anebo v němž je beznadějně ztracen, díky odtrženosti od božství.

Jógová filosofie odhaluje proměnlivost dobra, protikladu dobro-zlo a odmítá jak naivní optimismus, tak i pesimismus a relativismus a definuje objektivní kritérium dobra jako soulad mezi obsahem tohoto konceptu a nároky božství, nezbytnými pro duchovní pokrok lidstva a duchovní zdokonalení osobnosti člověka.

Lze tedy říct, že dobro je výrazem božské, tvořivé emanace (zlo je jejím nižším stupněm), který harmonizuje existenci a uspořádává hmotu; v novoplatónské a jogínské ontologii je dobro aktivním, osvobozujícím principem, k němuž lidé často aspirují a čelí přitom zlu, tiranskému a korumpujícímu principu, vyslanému k lidem Bohem, jako zkoušce, za účelem „spásy“ (v křesťanství, manicheismu, bráhmanismu a buddhismu). Opozice dobra a zla je objevuje jako moudrá interpretace v platonismu a stoicismu. Z obecně filosofického hlediska značí korelace dobro-zlo symbolicky nezbytnou, plodnou, mnohostrannou, věčnou a tvořivou opozici mezi kladným a záporným, mezi afirmací a negací, zpodobněné někdy poeticky ve formě boje mezi tvořivým, božským duchem a duchem ničivým, ďábelským.

Jakýkoli zřetelný stav objektivního dobra, pociťovaný plně ve vitální, duševní, mentální a duchovní sféře, prožívaný odděleně anebo dosažený současně na více úrovních (anebo dokonce uskutečněný na všech úrovních zároveň), činí zřejmým proces rezonance s různými blahodárnými subtilními energiemi, které existují v určité harmonické vrstvě (úrovni) makrokosmu anebo vyjadřují (odráží) souběžné rezonanční děje ve všech harmonických, postupně co do vibrační frekvence čím dál tím vytříbenějších vrstvách (úrovních) makrokosmu.