Duchovní rozlišování je schopností rozpoznat nebo rozlišit mezi tím, co je skutečné a tím, co je iluzorní, mezi pravdou a nepravdou, zejména se však tento výraz vztahuje na rozdíl mezi nejvyšším individuálním Já (átman), nesmrtelnou duchovní podstatou lidské bytosti a „ne-Já“ (anátman), tedy omezeným, pomíjivým a dočasným já. Rovněž v klasické józe je výraz „vivéka“ důležitým pojmem vyjadřujícím oddělenost a rozdíl, který je nutno činit mezi nesmrtelným Já (átman) a přírodou (prakrti).

Přesto text „Jógašikhá upanišad“ (IV, 22), zakládající se na nedualistických metafyzických pojmech duchovního učení védánty, tento pohled kritizuje a tvrdí, že rozlišování mezi nejvyšším Já (átmanem) a „ne-Já“ prakticky pramení z hluboké nevědomosti a nepochopení duchovní reality. Nicméně však v textu „Tattvabódha“, napsaným velkým mudrcem Šankaráčarjou, představuje vivéka jednu ze čtyř podmínek nezbytných pro každého, kdo upřímně touží dosáhnout duchovního poznání a je rovněž ústředním pojmem výjimečné práce „Vivékačudamani“ téhož autora (Šankaráčárja).

Pataňdžali odkazuje k duchovnímu rozlišování (vivéka) jako k „osvoboditeli“ (taraka), aby šlo jasně pochopit, že není pouze intelektuálním chápáním, ale spíše přímým spojením s vysokými duchovními stavy, které nám umožňují zažít božskou extázi.