Slovo duše (rumunsky „suflet“) výmluvně souvisí s pojmem „dech“ (rumunsky „suflu“), přičemž jejich spojitost odkazuje k vyššímu božskému subtilnímu aspektu, který dává život fyzickému tělu. V mýtu „Stvoření“ (2:7) v křesťanské tradici Bůh stvořil člověka k obrazu Svému: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípí dech života. Tak se stal člověk živou bytostí.“ Také v tisícileté jógové tradici pochází výraz džívátman, označující vtělenou lidskou duši, ze sanskrtského slovesného kořene „džív“, který v překladu znamená „dýchat“. Slova duše a „duch“, která se vztahují k živoucí podstatě lidské bytosti, odkazují implicitně k pojmu dýchání a dechu.

V duchovních tradicích lidstva je probuzení duše nezbytnou podmínkou a etapou na cestě vnitřního zdokonalování a veškeré úsilí aspirantů je zaměřeno tímto směrem.

Pojem duše je velmi komplexní a je záhodno upřesnit, že čínské zasvěcující školy v tomto směru rozlišují na jedné straně takzvanou vyšší duši, která se jeví velice blízká vysoce vytříbené a čisté vibraci nadmysli, a na straně druhé takzvanou nižší duši, která představuje pudové a proměnlivé aspekty člověka.

V ortodoxním křesťanství se na lidskou bytost pohlíží jako na dvojici: smrtelné tělo – nesmrtelná duše, přičemž duše má nižší aspekt nazývaný „stinná stránka“, podřízený smyslovému utrpení a otročení, a vyšší aspekt nazývaný „světlá stránka“, nacházející se mimo hrubý vliv pudovosti. V katolickém učení zaujímá duše středovou pozici v trojné struktuře lidské bytosti: corpus, anima a spiritus.

V jógové tradici je duše v důvěrném spojení s nadmentálním obalem vidžňánamajakóša a vyšším intelektem buddhi. V západní psychologii je duše mylně směšována s nevědomím (nižším prodloužením podvědomí), a to ačkoli duše je aspektem, který se v zasvěcujících starověkých školách týká nadvědomí, jemuž odpovídá vyšší Já.