DŽÍVA

Džíva (život, to co je živé), Odpovídá zhruba tomu, co se v józe nazývá duševno, anebo, jak se říká v Mahábháratě (XII.180.30), „mentálnímu ohni“. Fakticky se jedná o individuální a pomíjivé já (džíva-átman), na rozdíl od nesmrtelného, božského a transcendentního Já (paramátman). Laghu Jóga Vasištha (V.10.18) jej nazývá mysl (čitta), která nezná nejzazší (božskou) Skutečnost a která je proto poddaná utrpení.

Podle védántských škol je mnohost individuálních já fakticky pouze výplodem iluze. Jejich mnohost, plynoucí z duchovní nevědomosti (avidjá, adžňána), neumožňuje poznání nejzazší pravdy. Po duchovním osvobození se zdání různorodosti existence zcela rozplyne a objeví se jediné, nesmrtelné, božské a transcendentní Já (átman). Ve starobylém jógovém textu Górakšapaddhati (II.35) je džíva přirovnáván k býku, který je „přivázán třemi provazy“ a „hlasitě řve“. Výraz „přivázán třemi provazy“ odkazuje k individuální zkušenosti, která se potýká se třemi primárními konstituenty přírody (gunami) (tamas, radžas, sattva).

Šiva Purána (I.16.99) definuje džívu jako „to co postupně, počínaje narozením, upadá“ a jako „to co se rodí bezradné a na kolenou“. Z téhož důvodu ho Gherandasamhita (III.50) přirovnává ke zvířeti (pašu), nachází-li se ve stavu, kdy je ještě v daném člověku duchovní síla neboli kundaliní šakti neprobuzená a spící.

Kauladžňánanirnaja (VI.7) říká, že jedinec je džívou pokud obývá fyzické tělo, ztotožňuje se převážně s ním a stává nejvyšším Šivou poté co je zbaven pout fyzického těla, díky duchovnímu probuzení. Obecně vzato se říká, že džíva odchází temenem hlavy (sahasrára) (v případě velmi pokročilého jogína) anebo jinými tělesnými otvory (fakticky čakrami) (v případě nevyvinutých lidí, kteří ještě nejsou z duchovního hlediska dostatečně připraveni na dosažení nejvyššího osvobození).

Existuje úzký vztah mezi džívou a subtilní životní silou (pránou) viděnou jako na dech (jehož prostřednictvím lze zachytit subtilní vitální proudy přenášené vzduchem). Tento vztah byl velice pozorně studován zejména v hathajóze. V Górakšapaddhati (I. 38) proto nacházíme následující důležitou sútru: „Stejně jako je míč, silně zasažený pálkou, okamžitě vymrštěn vzhůru, tak (ani džíva) nemůže zůstat v klidu, jakmile je zasažen pránou a apánou. Pod neustálým vlivem prány a apány se psychika prudce obrací tu vzhůru, tu dolů, tu na levou (-), tu na pravou cestu (+) (či jinak řečeno, jednou do ida (-), jednou do pingalá (+) nádí) a právě kvůli tomuto neustálému pohybu je (džíva) neviditelný.

Stejně jako lze uvázaného silného sokola kdykoli strhnout nazpět zatažením provazu, poté co vzlétl, tak může duši uvázanou kvalitami přírody (gunami) strhnout tu tam tu onam prána a apána.

Džíva vychází z fyzického těla současně s vydáním zvuku ham a je do něj vtažen zpět s vydáním zvuku sa, oba subtilní zvuky jsou vydávány nepřetržitě (tvoří tak zvanou netušenou mantru hamsa).“

Jóga Vasištha (VI.50.2) obsahuje následující dělení džívů na sedm typologií, rozdělených podle jejich síly a stupně duchovní zralosti:

  1. Svapnadžágara (stav snění-bdění): do této skupiny spadají ti, jejichž sny jsou tvořeny světem bdění ostatních.
  2. Sankalpadžágara (imaginace-bdění): do této skupiny patří ti, jejichž imaginace je natolik silná, že vytváří svět stejný, jako je svět bdělého stavu ostatních.
  3. Kévaladžágara (stav pouhého bdění): do této skupiny patří ti, kdo zakouší bdělý stav poprvé a cítí se znovuzrození, jakoby měli „novou duši“.
  4. Čiradžágara (dlouhé bdění): do této skupiny spadají ti, kdo zakoušeli bdělý stav po mnoho životů a dokonce sami chápou, že jsou „staré duše“.
  5. Ghanadžágara (stav zatuhlého bdění): do této skupiny spadají ti, jejichž opakované činy je nakonec znovu uvedly do relativně nevědomého stavu.
  6. Džágratsvapna (stav bdění-snění): do této skupiny patří ti, pro něž svět vnímaný v bdělém stavu není nic, než sen.
  7. Kšinadžágara (stav oslabeného bdění): do této skupiny spadají ti, pro něž svět vnímaný v bdělém stavu zcela přestal existovat jako zdánlivě nezávislý projev či stvoření, protože si plně uvědomili existenci věčného transcendentního Já (átman).

Na jiném místě (III.94.2) téhož díla je navrženo dělení džívů do dvanácti skupin, na základě vztahů mezi primárními konstituenty (gunami) Přírody. Všechna tato třídění či skupiny slouží hlavnímu cíli, jímž je ukázat, že ve skutečnosti stav bdění, jehož si naše současná civilizace tolik cení, není v žádném případě výrazem nejvyššího lidského potenciálu. Spíše odráží jeden ze stavů vědomí, který je příznačný pro určitou úroveň duševní, mentální, mravní a duchovní zralosti.

NAHORU