LÁSKA

Pro jogíny je opravdová láska především tajuplnou energií, která pochází od Boha a je příčinou ohromujícího, božského pocitu v našem vnitřním vesmíru, jenž umožňuje tomu, kdo ho naplno prožívá, pociťovat nevýslovné euforické rozšiřování své bytosti a zároveň i pole svého vědomí od konečného k nekonečnému. Zásadní charakteristikou opravdové lásky je to, že je trvalým opakem sobectví.

Láska je lidskou bytostí intenzivně pociťována v podobě zásadně sjednocujícího, hluboce euforického, ohromujícího, odstíněného mravně estetického pocitu. Láska se projevuje především vznešenou, nezištnou, hluboce transfigurující a obětavostí prostoupenou touhou vůči tomu, na co je zaměřena: na lidskou bytost opačného pohlaví, která nás přitahuje, na osobu, kterou máme spontánní nutkání odpoutaným způsobem zahrnout city nebo i na společenství, myšlenku, hodnotu anebo činnost. Zrod, trvání i rozvíjení tohoto hluboce jednotícího euforického pocitu, který je ve své podstatě božský a blažený, včetně okamžiků, kdy se v různém odstínění projevuje v individuální sféře (která je téměř jedinečná a liší se od člověka k člověku) od jedné lidské bytosti ke druhé, je důvěrně spojeno s formováním a krystalizací osobnosti.

Láska mezi pohlavími směřuje prostřednictvím hluboké milostné transfigurace a zbožňování k nevýslovnému, vzájemně se doplňujícímu splynutí na všech úrovních (včetně té fyzicky sexuální) s druhou lidskou bytostí v celé její fyzické, vitální, psychické, mravní a intelektuální celistvosti, jež se tomu, kdo ji intenzivně miluje, jeví ve své jedinečné a neopakovatelné kráse, čímž v něm (v tom, kdo miluje) vytváří nesmírné autentické štěstí. Povaha a obrovská role, kterou láska neustále plní, když se intenzivně a skutečně svobodně projevuje v lidských životech, získaly v průběhu času různá vysvětlení. Jedním z nejstarších vysvětlení lásky je pojetí kosmologicko-mytologické, kde se láska objevuje jako nekonečná euforická, transfigurující, vznešená, kosmická, velkolepá a nekonečně tvořivá síla, vytvářející vše, co je krásné a nádherné (příklady takového pojetí mohou být: regenerující erós orfiků, Empedoklův božský organizující princip vesmíru, hrdinské nadšení u Giordana Bruna, jednotící božský princip nebeského (+) a zemského (-), konečného a nekonečného v německém romantismu, doplňující se a sjednocující polarizující aspekt subtilní síly Slunce (mužské, (+), vysílající aspekt) se subtilní silou Měsíce (ženskou, (-), přijímající aspekt), který je hnací a řídící silou projevu a vývoje v józe).

Mnozí myslitelé rozlišovali různé druhy lásky a za jasně vyšší považovali lásku hluboce transfigurující a duchovní (čistou, povznášející a božskou), jíž přisuzovali základní poznávací ctnosti (například: poznání ideální krásy jako takové, extatické ztotožňování lásky a poznání u Platóna, přístup k extatickým vrcholům pochopitelného světa a blaženost božské lásky u M. Ficina, úplná vnitřní svoboda pramenící z intuitivně rozumového poznání „amor dei intellectualis“ („rozumová láskaBohu“) u Spinozy, proniknutí (díky nevýslovné niterné okultní rezonanci® s ideálním obsahem) neboli vstřebání do sebe (díky úplnému splynutí a dokonalému ztotožnění, kdy poznávající, poznávaný předmět či bytost a výsledné poznání jsou jedním) věci anebo lidské bytosti, známé jako erotické splynutí u F. Schlegela).

Lásce byly a jsou v moderním myšlení přisuzovány důležité lidské a duchovní významy a vlastnosti, přičemž její úloha se odhaluje jako stmelující faktor hluboké lidské solidarity, jako faktor zajištění společné myšlenky lidského druhu a vznešené božské a hluboce transfigurující podstaty člověka. Představitelé náboženské filosofie (například novoplatonici, tomisté a novotomisté, personalisté, náboženští existencialisté) a významnější křesťanští myslitelé velmi jasně ozřejmili některé aspekty antropologie lásky a vykládali je v božském, povznášejícím a transcendujícím smyslu jako Boží lásku, kdy je tato láska ztotožňována s univerzální láskou (jednotícím základem tří hypostazí Boha). Zvláštní místo mezi teology z tohoto hlediska zaujímá Teilhard de Chardin, jenž vystavěl etickou koncepci hluboce založenou na lásce mezi lidmi a na citově a intelektuálně zcela jednotícím kolektivismu.

Mnohé filosofické výklady z 19. a 20. století se vyznačují důrazem kladeným na pesimistické a iracionální aspekty lásky (například u Schopenhauera, který tvrdí, že „láska je jen dlouhý závod jedince o zachování rodu“, u Nietzscheho, M. Schelera, K. Jasperse, J.-P. Sartra, G. Marcela). Někteří filosofové zdůrazňovali hluboké transformace, jež cit lásky podstoupil nebo podstupuje v průběhu času, a ozřejmili jeho psychické a mentální souvislosti a rozhodující roli v sebepoznání, v dosažení stavu štěstí, či v lidském formování a utváření.

Jogíni považovali cit lásky vždy za mimořádně důležitý a mnohdy ho charakterizovali jako sui generis zásadní hodnotící kritérium stupně lidskosti a vytříbenosti přirozeného chování člověka, a to díky faktu, že ten, kdo miluje, se může díky lásce v samotné své mikrokosmické bytosti zároveň stát bytostí rozšířenou do nekonečna, makrokosmickou, sjednocenou a božskou.

Podíváme-li se na věc z psychického hlediska, můžeme říci, že láska anebo milování se utváří prostřednictvím složitého jevu „krystalizace“, který poměrně dobře popsal Stendhal ve své proslulé práci „O lásce“, kde je rozebírán jako proces postupného upevňování, jež v nás vytváří komunikace a nevýslovné empatické ztotožňování s určitou lidskou bytostí opačného pohlaví, která nás doplňuje (sceluje) a polarizuje na četných úrovních naší bytosti, díky čemuž se shledáváme mnohem jednotnější a harmoničtější. Stendhal proti této intenzivní, trvalé, hluboce transfigurující a opravdové lásce staví náhlé, bouřlivé a bleskurychlé lásky (coup de foudre), které zapojením pomíjivých, částečných anebo určitou hloubku postrádajících polarizací jsou obvykle předurčeny ke konci stejně rychlému, jako byl jejich začátek, neboť na jedné nebo i na obou stranách schází citová opora a transfigurace, jež by časem umožnily prohloubení milostného splynutí v páru na více úrovních.

Z mravního hlediska, jak už bylo řečeno, je láska jogíny definována jako euforický, vznešený a hluboce transfigurující pocit, který je opakem sobectví. Proto je pravá láska velice jednoduchým způsobem jak sobectví překonat či transcendovat. Pochopíme-li hluboce tento aspekt přímým, intenzivním, spontánním a svobodným prožitkem opravdové lásky, můžeme mnohem lépe pochopit zásadní božská slova Ježíše, která dnes paradoxně uplatňuje jen velmi málo křesťanů: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Geniální spisovatel Tolstoj říkával: „Opravdová láska má vždy ve svém základu zřeknutí se vlastního individuálního dobra.“

Velcí křesťanští světci vidí v lásce pramen nejvyšší božské ctnosti, jíž je soucit. Filosofickým problémem pro jogíny je, zda láska může být skutečně způsobem poznání. Z tohoto hlediska považují lásku za rychlý prostředek poznání (filosof Spinoza píše: „Rozumová láskaBohu se rodí ze třetího stupně poznání.“) a odmítají jako scestnou Descartovu myšlenku, že by láska nebyla ničím jiným než zaslepením mysli (Descartes: „Láska je vášní, která v nás může být intenzivně roznícena, aniž bychom si vůbec uvědomovali, zda předmět či lidská bytost, která ji zapříčinila, je dobrá anebo špatná.“).

Abychom tato tvrzení doložili, nabízíme dále ohledně lásky nádhernou poetickou pasáž plnou moudrosti z knihy „Prorok“ geniálního spisovatele Chalíla Džibrána:

„Když Vám pokyne ohromující láska, následujte ji,
I když jsou její cesty někdy zdánlivě tvrdé a strmé,
A když se vás zmocní její kouzlo svými andělskými křídly, vzdejte se jejímu tajemství,
I když Vás může zranit meč skrytý mezi jejími perutěmi [když je silné ego].
A když k Vám opojná láska promluví a božskou a povznášející ji cítíte ve své bytosti, uvěřte v ní, i když její hlas může rozmetat Vaše chimérické sny jako severák pustošící zahradu [Vaší ješitnosti].
Neboť láska Vás nejenom mnohdy korunuje, ale také někdy přibíjí na kříž. Láska Vám dává mnohem rychlejší růst a zaplavuje vás štěstím, láska však u Vás dělá také průklest a bez meškání ničí Vaši zlobu, malichernost a egoismus.
Neboť jak Vás láska vznáší, vynesené radostí až do Vašich ideálních výšek a s velkolepou něhou laská Vaše nejkřehčí větévky chvějící ve světle věčného Slunce lásky,
Tak také Vámi proniká jako zázračná očišťující síla až do hlubin Vašich kořenů lnoucím k zemi a otřásá jimi.
Svazuje Vás jako snopy obilí, kosí, když je třeba.
Vymlacuje Vás pak, aby Vás obnažila,
Prosívá Vás, aby Vás zbavila plev.
Vymílá Vás jemně do běla.
Hněte Vás dokud nezvláčníte, nepodřídíte se plni pokory, zbožštěni a čistí. Pak Vás postoupí svému svatému ohni, abyste se stali svatým chlebem věčnosti na její nebeské hostině.
To vše vám láska hojně dá, abyste mohli poznat celé tajemství svého srdce a stát se i Vy částí srdce věčného života, z něhož pramení nekonečná láska.
Ale kdybyste snad ovládnuti pochybami, sobectvím, zlobou, proradností, podezíravostí, přetvářkou či strachem hledali pouze výhody a rozmazlující potěšení lásky, která dostáváte, aniž byste milovali,
Pak je nutné, abyste planí a zakrslí zakryli svoji nahotu a odešli z mlatu lásky,
vrátili se a zůstali uzavření, sobečtí a osamocení ve světě bez ročních období, kde se budete sarkasticky smát, ne však s opravdovou radostí, kde budete často plakat, ale ne štěstím, protože v tu chvíli vaše slzy nebudou pramenit díky ohromující extázi lásky.
Láska dává jen sebe a bere jen od Boha jeho všeobsažnou a záhadnou energii pro ty, kdo ji přijímají.
Opravdová láska nezavazuje ani nechce být nikdy nucena nátlakem nebo mrzačena lidskou bytostí, jíž se dává;

Bezmezné lásce totiž stačí nekonečná a povznášející čistá božská láska.

Milujete-li, neměli byste říkat ‚Stvořitel je v mém srdci,‘ ale raději zašeptejte opojeni extází ‚Já se nyní rozplývám láskou v srdci Stvořitele‘.

A nemyslete si, že lásce sami můžete po libosti určovat směr, protože láska, pokud si to zasloužíte, Vám zaplaví duši a jistě Vám sama ukáže cestu.

Láska nemá žádnou jinou touhu, než vždy rajsky završit sebe samu naprostou láskou.

Když neustále milujete, ale ještě máte nějaké touhy, nechť jsou toto vaše touhy:

Rozplynout se láskou ve všem a stát se čistou a prudkou řekou lásky, jež šumí a zpívá do noci;

Poznat mnohokrát vznešený stesk příliš velké něhy;

Být okouzlen a opojen nevyjádřitelným pochopením lásky, jež vás zaplavuje a rozpíná do nekonečna;

Dobrovolně se obětovat nekonečné lásce a radovat se z lásky, kterou dáváte;

Probudit se za úsvitu se srdcem stále na křídlech a plni svaté vděčnosti a vzdát upřímný dík Bohu za další den lásky;

Odpočívat v hodině polední, ohromeni novým rajským štěstím, a rozjímat o úžasném tajemství lásky;

Vracet se potom domů v magické hodině soumraku, hluboce smířeni a přetékající vznešenou rozkoší;

A pak usínat v srdci s působivou modlitbou za milovanou bytost a s inspirovanou písní chvály o ní na rtech.“

Svatý Pavel v „Novém zákoně“ o lásce říká:

  1. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
  2. Kdybych měl dar proroctví, znal všechna tajemství tohoto světa a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
  3. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
  4. Láska je vždy velmi trpělivá, stále laskavá; nikdy nezávidí; láska se nevychloubá a domýšlivě nenaparuje, není podezíravá.
  5. Nikdy nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch (neboť láska vždy probouzí obětavost a oddanost, pozn. aut.), nedá se vydráždit, nemyslí na špatné.
  6. Nemá radost z nespravedlnosti, ale neustále se raduje z pravdy, dobra a všeho, co je krásné.
  7. Pokrývá (zahrnuje, pozn. aut.) všechno, věří ve vše, co je dobré, pořád doufá, vše snáší s pokorou (ponížeností, pozn. aut.).
  8. Láska je navěky něčím tajemným a božským a právě proto nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine, jazyky – ty pravděpodobně ustanou, poznání – to bude ukončeno, ale láska zůstane stále stejná.
  9. Vždyť jestliže naše poznání je nyní jen částečné, i naše prorokování je jen částečné.
  10. Až s pomocí lásky dospějeme k završení, tehdy to, co je částečné, skončí (protože tehdy se staneme jedním s tajuplným celkem Boha, pozn. aut.).
  11. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem, jak má mluvit dítě, cítil jsem, jak má cítit dítě, myslel jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, zřekl jsem se (odpoutal jsem se, pozn. aut.) od všeho, co ve mně bylo dětinské.
  12. Nyní (kvůli své nevědomosti, pozn. aut.) vidíme vše jako v zrcadle, zastřeně a v temnotě; avšak tehdy (v okamžiku, kdy budeme skutečně sjednoceni s Bohem, pozn. aut.), když poznáme pravdu, uzříme vše tváří v tvář. Nyní vím, že mohu poznávat částečně, ale tehdy, až budu završen, potom budu moci vše poznat plně, stejně plně jako jsem já znám na věčnosti (Bohu, pozn. aut.).
  13. A tak mi nyní zůstávají jenom tyto tři: víraBoha, naděje a láska; ale pro mne největší z té trojice je a navždy zůstane láska.“ (upraveno podle „Listu Korintským“, 13)
NAHORU