Úplné sebepoznání. Moudrost je stav úplného sebepoznání, zjevení nesmrtelného ducha (átmanu) a naprostá shoda myšlenek a činů, kterých dosahuje člověk, který má dokonale aktivní nejvyšší subtilní silové centrum sahasráru. Nejvyšší moudrosti lze dosáhnout prostřednictvím bohatých duchovních zkušeností, jež jsou prohloubeny důkladnou reflexí a významně uspíšeny souvislým a správným prováděním vyšších etap jógového systému.

Moudrost vyžaduje obecný, prostřednictvím intuice harmonicky pojatý pohled na svět, na člověka, na jeho postavení ve vesmíru a na skutečnost boží existence. Také se s ní pojí znalost mravních hodnot: božského dobra, konečné pravdy, dokonalé krásy, čistoty duše, lásky, úcty k sobě a lidem, bezpodmínečné lásky k Bohu a neochvějné víry vedené těmito principy a hodnotami. Moudrost je výrazem hlubokého poznání a naprostého ovládnutí vlastního já, života neustále vedeného podle božských, univerzálně platných principů, které neprotiřečí zdravému rozumu a tvořivé inteligenci. Opravdová moudrost znamená dokonalou úctu k přírodním zákonům, jak je stvořila dokonalá boží moudrost.

Podle hlubokého rumunského přísloví „dělá moudrý člověk jen to, co smí (v souladu s božskými zákony), a ne, cokoli chce“. Moudrý člověk se snaží neúnavně následovat všechny velké, univerzálně platné, božské hodnoty, které odhalila tisíciletí duchovního vývoje lidstva.

Moudrý člověk ví, jak v souladu s boží vůlí plně přispět nasazením všech svých neobyčejně velkých sil (které moudrost přináší) k duchovnímu a mravnímu pokroku lidstva. Dělá to činy, prací a učeními (která vyjadřují a zrcadlí harmonii a nejvyšší božskou inteligenci), o která se dělí s dalšími lidmi, a zejména vzděláváním dětí v duchu velkých božských hodnot a úcty k nim. Moudrý člověk je přísný sám na sebe a druhým projevuje láskyplný soucit, kdykoli si to zaslouží; postupně si buduje život a svou bohatou životní zkušenost a výsledky hlubokých meditací slaďuje s naukami a zjeveními přijatými jak od Boha, tak od ostatních lidí, buďto přímo, anebo prostřednictvím jejich knih.

Moudrý člověk věří, že konečná Pravda je všechno, a proto nemá žádný pevně ustálený a definitivní recept na život. Je jako dítě, které se neustále učí nové věci ode všech a ze všeho, co ho obklopuje, neustále připravené napravit případné omyly. Spojuje dokonalou stálost duchovního a mravního postoje s opravdovou vnímavostí k novým autentickým, duchovním hodnotám; zná svůj pravý poměr k sobě samému i ostatním, počíná si odpoutaně, bez pýchy i pokory, kterou by stavěl na odiv.

Moudrost je tak výsledkem vyšší, konečné a obecné, Bohem inspirované znalosti světa. Vede vždy k blahodárným činům, harmonickému, praktickému, božsky integrovanému chování a současně umožňuje vyložit a podložit takové chování božskými principy. Moudrost odmítá jak bezdůvodnou izolaci od lidí, poustevnictví či výstřední únik ze společnosti, tak povrchní společenskost. Moudrost proto zahrnuje upřímné a čestné vztahy vřelého přátelství a lásky, oproštěné od zištných zájmů a sobectví, které se přirozeně uzpůsobují stupni vzájemné intimity a vylučují chladná, příkrá slova (s výjimkou situací, které to vyžadují), stejně jako nemístnou familiárnost.

Moudrost chápaná jako obecný postoj oddanosti vyššímu životnímu ideálu a Bohu je hluboce integrovaný a transfigurativní stav. Byť se k ní nevážou pevně daná pravidla chování, vyžaduje moudrost celou škálu praktických, harmonických, božských a vyšších postojů. Provází ji konkrétní, prospěšné počínání, které usiluje především o zachování vitální, mentální a duchovní rovnováhy. Moudrost nám pomáhá udržet si po většinu času euforický klid a vnitřní mír, který spontánně přitahuje nepomíjející božské štěstí (extázi), které se s moudrostí přirozeně snoubí. Všechny velké duchovní cesty lidstva, mezi nimiž jóga zaujímá čestné místo, obsahovaly a vyjadřovaly moudrost a vedly ty, kdo jim dokázali rozumět, k pochopení a správné aplikaci duchovních hodnot.

Náboženství a jóga, božské principy praktické mravnosti, autentické filosofie, velká nesmrtelná a vynikající literární a umělecká díla, objektivní, vědecké koncepce Boha, svět lidského života – to vše představuje přímé či nepřímé nabádání k moudrosti a někdy její více či méně explicitní formulaci. K ilustraci nebo teoretickému podložení této skutečnosti nebudeme citovat žádného autora ani dílo: cokoli takového by nás jen limitovalo. Chceme se v tomto ohledu odkazovat jen k úhrnu veškeré lidské duchovnosti v jejím celku, chápané jako plod duchovní, božské práce všech národů a dob.

Pokud se s moudrostí setkáváme u některých lidí jako vrozenou kvalitou, jako darem, s nímž se jakoby už narodili, je to tak proto, že si ji jejich duch vytrvalým úsilím vydobyl již v předchozích životech (např. úspěšnou praxí jógy anebo výstupem na nejvyšší vrcholy duchovnosti). V dalších případech je moudrost výsledkem osobních a duchovních zkušeností dosažených soustavnou praxí jógy, souvislým seberozvojem a pokrokem. Moudrost je schopnost duchovně pokročilého člověka rozumět věcem a posuzovat je. Patří k ní hluboká znalost toho, co je doopravdy podstatné, hluboká duchovní zkušenost, správná míra a dokonalá rovnováha přání a možností, poznání Boha ústící do euforického klidu duše a smíření s vlastním já a se světem, inteligence provázená zdravým rozumem v chování a správné, objektivní posuzování událostí a skutečnosti.

Moudrosti se příčí jakékoli excesy, dosahuje se jí bohatými duchovními zkušenostmi, snadno dostupnými prováděním různých jógových technik. Moudrost znamená hluboké sebepoznání a poznání Boha a světa, opravdovou praktickou filosofii, orientovanou na skutky, ale také sebeovládání a vlastní pokrok, coby prostředky tvořivého zdolávání a proměny okolního světa – to vše i pro dobrý příklad všem, s kým se moudrý člověk setkává.

Díky správné a vytrvalé praxi jógy nemusí být moudrost jen ctností starců, kteří předem vědí, k čemu různé věci povedou a mají neobyčejně vyvinutý smysl pro jejich relativitu. Proto se říká, že životem člověk zmoudří. Moudří mohou být ale i mladí jogíni, jestliže se dovedou učit jak z vlastních duchovních zkušeností, tak ze zkušeností druhých a zachází s fakty z harmonické, božské, komplexní a vyšší, vnitřně provázané a intiuitivně-rozumové perspektivy.

Moudrost je jedna z nejpodstatnějších ctností – současně gnozeologická i mravní – podílející se na samotném účelu jógového systému, která svádí dohromady vnitřní poznání boží existence a teoretickou znalost fundamentálních zákonů makrokosmu (ztělesňujících dokonalou inteligenci Boha harmonicky zrcadlenou ve stvoření) s jakýmkoli činem, který byl vykonán z této vyšší perspektivy. Za starých dob byla moudrost označením pro dokonalou „rovnováhu“ osobnosti, střídmost ve všem, dokonalé ovládnutí a sublimaci vášní ve prospěch vyššího, rozumového poznání, smíření se světem, euforický duchovní klid, život v dokonalém souladu s projevenou boží vůlí. Stoikové a Epikurejci ji definovali jako nepřítomnost utrpení a nižších vášní (aponia, apatheia) či absenci úzkosti a negativních emocí (ataraxia, adiforia atd.).

 Moudrost byla vždy nejvyšším ideálem nejen systému jógy, nýbrž všech vyšších, kontemplativních filosofií, založených na ideji kritického protikladu (ducha, duše a těla) a na principu sebezdokonalování prostřednictvím božských zjevení jako cesty k sebepřekonání. Ideál moudrosti měl zřetelně světský náboj, neboť měl přinést člověku štěstí a duchovní nesmrtelnost tady a teď, nikoli v duchu náboženského transcendentalismu. Původní smysl konceptu zastaral – s výjimkou jógového systému – a moudrost má dnes tolik tváří, kolik je filosofií.

Ideál moudrosti v jogínském smyslu toho pojmu je soustavná, dynamická a tvořivá kombinace vyšší, božské teorie a praxe, pochopení nejvyšší zřejmé nutnosti a na základě toho dosažení dokonale ovládnutého, ideálního tvůrčího aktu, nezištná práce na dosažení ideálu duchovního osvobození každého člověka osvobozením všech a duchovního osvobození všech lidí osvobozením každého, překonání omezení všech druhů a objektivní i subjektivní podmíněnosti, která brzdí pokrok, a to prostřednictvím spojeného úsilí moudrých lidí, stejně jako individuálního úsilí každého o sebezdokonalení, jímž bude zajištěn přechod od sobeckého, malého a omezeného způsobu existence ke zdokonalení a plné integraci v Bohu.

Závěrem lze říct, že moudrost je kvalita a současně esenciální lidská schopnost. Vzniká harmonickým zpracováním bohatých duchovních zkušeností, jasnou, hlubokou a vyšší reflexí světa a Boha ve většině Jeho hmotných i duchovních aspektů. Moudrost vyžaduje dokonalé vyvážení osobních přání a možností.

Vyrůstá z hlubokého procesu sebepoznání a vede k objektivnímu názoru na svět, nejen prostřednictvím pozitivních či negativních hodnotových soudů, ale také souvislou praxí intuice. V případě moudrého člověka je vyloučená jakákoli forma rezignace anebo netečné pasivity. Moudrost obnáší přijetí jasně vyššího, osvojeného způsobu poznání a měnění skutečnosti jako takové – založeného obzvláště na znalosti příčin, které událost či situaci způsobily, anebo na cíli a intuitivním vnímání pohnutek určujících nějaké chování či rozhodnutí.