POKORA

Pokora (latinsky „humilitas“) je podstatným jménem odkazujícím k přídavnému jménu „humilis“, které lze přeložit jako „pokorný“, ale také jako „na zemi“, „ze země“ nebo „dole“, majícím souvislost i s pojmem „humus“ (země). Je definována jako vlastnost, kdy má osoba s ohledem na své vlastní chyby na sebe pokorný náhled a dobrovolně se podřizuje Bohu a kvůli Bohu i ostatním.

Pokora je na hony vzdálená výsadě slabých a bezmocných, jak si některé okultní kruhy přejí, aby byla chápána tím, že ji spojují s pojmem pokoření, jež se vztahuje k ponižujícímu a pro lidskou bytost degradujícímu jednání. Pokora je naopak zásadním kladným rysem silného a vědomého člověka, který prožívá nevýslovné tajemství niterného spojení s Bohem. Bytost, která v sobě probudila stav pokory a co nejplněji ho prožívá ve svém vnitřním vesmíru, vidí ve svém vlastním životě i ve všech projevech jevového světa výraz spravedlivé a všemohoucí božské vůle.

Uvědomováním si hranic svého nicotného ega pomocí vnitřní reflexe lidská bytost, která je pokorná, upřímná a která touží poznat svou skutečnou přirozenost, v extázi intuitivně vnímá tajuplnou přítomnost Boha ve svém vnitřním vesmíru i v těch nejnepatrnějších činnostech, které provádí, a dovoluje Bohu, aby se svobodně projevoval v její bytosti a jejím prostřednictvím. Stává se tak sui generis „relé“ Božího projevu v tomto světě. Lidská bytost, která je plná pokory, intuitivně tuší, že je nepatrnou částí božského makrokosmického celku a že celek se odráží v ní, a právě proto se snaží podřídit svou egotickou omezenou vůli nekonečné všemohoucí vůli Boha Otce. Tímto způsobem s úžasem poznává absolutní svobodu, z níž se ve věčnosti těší Bůh.

Pravá pokora se liší od falešné pokory, která spočívá v kritizování vlastní niterné realizace kvůli získání pochval nebo pochlebování ostatních.

V tomto kontextu oprávněná pokora zahrnuje následující chování a postoje:

  1. Odkazování k Bohu a právoplatné autoritě.
  2. Uznávání dobrých vlastností a nadání ostatních, a to obzvláště těch, jež nejsou aktivní ve vlastním vnitřním vesmíru, prokazování úcty, kterou si zaslouží, a naslouchání, když je třeba.
  3. Uznání omezenosti vlastních vloh, schopností či autority, ale nikoli předstírání, že něco je nad vlastní chápání.

Ježíš často nabádal své žáky k poníženosti (pokoře): „Protože každý, kdo vynáší sám sebe, bude pokořen, ale kdo se umí pokořit, ten bude povýšen.“ („Lukáš“, 14:11) A sebe dával za vzor poníženosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším.“ („Matouš“, 11:29)

Svatý apoštol Pavel nám v „Listu Římanům“ radí: „…nechte se vést k pokoře, nepokládejte sami sebe za moudré,“ nebo v „Listu Filipským“: „…nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ Rovněž on je nám příkladem velké pokory, když sám sebe považuje za největšího z hříšníků: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž to já první jsem.“ („1. Timoteovi“, 1:15)

Svatý Jan Křtitel o poníženosti (pokoře) říkal: „Poníženost je bezejmenná milost duše, kterou přímou zkušeností poznají jen ti, kdo získali nevýslovné bohatství, Boží jméno a dar nebes. ‚Učte se, říká Pán, nikoli od anděla, nikoli od člověka, nikoli z knih, ale ode Mě, tedy od Mého ducha, který dlí ve vás a který vás osvěcuje, a od práce, kterou ve vás dávám pocítit, neboť jsem tichý a pokorného srdce, mysli, svědomí, a naleznete odpočinutí svým duším od válek a úlevu od myšlenek.‘ “ („Matouš“, 11:29)

Rovněž svatý Jan Zlatoústý upřesňuje: „Poníženost neznamená, že hříšník sám sebe počítá za skutečně hříšného, ale ponížeností je, když někdo sám sebe zná, že udělal mnoho a velkých dobrých skutků, a přesto nesmýšlí o sobě povýšeně, nýbrž jako Pavel praví: ‚Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn.‘ “ („1. Korintským“, 4:4)

Svatý Ignác Briančaninov: „Skutečná poníženost zakrývá skutečnou ctnost, tak jako cudná panna zakrývá svou krásu šátkem, jako se oltář ukrývá zrakům davu za ikonostasem. Poníženost sama se nespatřuje poníženě. Naopak v sobě vidí mnoho zpupnosti a hledí najít všechny její odnože, a když je najde, zjišťuje, že ještě mnoho zbývá k nalezení. Lživá poníženost spatřuje sama sebe poníženě. Nepřítomnost pláče, zahlcení sebou samým a požitky z rádoby duchovních stavů zračí zpupnost srdce. Rádoby poníženost je nejhorším druhem zpupnosti.“

„Každé strasti jde ponížený člověk v ústrety tím, že uzná, že je jí hoden. Ponížený nemá nepřátele: v člověku, jenž mu způsobuje nepříjemnosti, spatřuje nástroj spravedlivého soudu anebo prozřetelnosti Boží.“

„Nesuď člověka podle zevnějšku, zda je pokorný či zpupný, ale podle jeho činů.“

„Poníženost doufá v Boha, nikoli v sebe ani v lidi, proto je její chování prosté, bez oklik, pevné, velké. Slepí synové tohoto světa to nazývají zpupností.“

„Kvůli zpupnosti bylo Pilátovi nemožno pochopit, že před ním stojí dokonalá pokora.“ („Jan“, 19:10)

„Kristus se ukázal lidem oděný pokorou, a ti z lidí, kteří se odějí pokorou, učiní se k obrazu Božímu.“

Pokora se nikdy nehněvá, nikdy se nesnaží zalíbit lidem, nenechá se zarmoutit, ničeho se nezalekne.“

Pokora je strachBoha, jeho pociťování při modlitbě, čili obava, která se rodí během neobyčejně čisté modlitby, když je s mimořádnou silou cítit přítomnost a velikost Boha, aby náhodou tento pocit nezahynul a neobrátil se vniveč.“

Pokora je hluboké poznání tvé nicotnosti, změna způsobu nahlížení na ostatní lidi, které jako by tě předstihovali ve všech ohledech; duševní prostota; nenávist vůči lidské chvále; stálé sebeobviňování a sebehana; přímost a jednání bez oklik; očištění od nízkých vášní; poznání tajemství ukrytých v kříži.“

Pokora je touha ukřižovat se světu a vášním, zřeknutí se a zapomenutí klamných slov, vynuceného ponížení nebo zvyků předstírat, zanechání ospravedlňování, mlčení před těmi, kdo ti působí nepříjemnosti…“

NAHORU