Mimořádný, mystický stav vědomí. Sanskrtský pojem samádhi znamená doslova „ukotvit se“ nebo „přilnout k extázi“. V hinduismu označuje pojem samádhi blažený stav vědomí, nadřazený stavu bdění, snění i hlubokého spánku, v němž zcela ustávají veškeré myšlenky. Ve stavu samádhi dochází k naprostému splynutí meditujícího s předmětem meditace (například Bohem či Absolutnem). Existují různé formy samádhi. Nejvyšší z nich se nazývá nirvikalpasamádhi. V zen-buddhismu je extatický stav samádhi považován za výsledek intenzivního soustředění mysli na nejvyšší (božskou) realitu. Dosahuje se ho postupným snižováním mentální aktivity. Samádhi je nejvyšší, zcela nedvojný stav vědomí, v němž mimo jiné nastává sjednocení „subjektu“ a „objektu“ zkušenosti: zůstává jen hluboce extatický obsah zkušenosti.

Jogíni popisují tento blažený stav jako „jednotné extatické soustředění mysli“, což by nás mohlo v první chvíli zmýlit, neboť bychom se mohli domnívat, že jde o soustředění zaměřené volně, egoisticky do nějakého konkrétního bodu. Ale samádhi není jen intenzivní jednobodové soustředění, kdy se mysl zaměřuje „odtud“ (subjektu) do „tam“ (objektu) jako v jednoduchém dualistickém schématu. K dosažení samádhi velmi přispívá schopnost vstupovat spontánně, co nejčastěji, do hluboké a bezchybné jogínské meditace (dhjány).

Všeobecně se ve východní tradici rozlišují tři druhy nadpřirozeného dokonalého (lokattara) samádhi zahrnujícího: blaženou prázdnotu (šúnjatá), naprostou nepřítomnost jakýchkoli charakteristik (animitta), resp. úplné vymizení touhy po předmětech. Ostatní formy samádhi jsou považovány za více či méně vysoké, i když je provází nejhlubší stav extatické meditace anebo udivující paranormální schopnosti (siddhi).

Stav samádhi (božské extáze nebo též enstáze) představuje osmý stupeň neboli etapu (angu) duchovní praxe a postupu v józe. Jeden z fundamentálních jógových textů Gheranda samhita o něm hovoří jako o „nejvyšší józe“, jíž lze snadno dosáhnout buď příznivou duchovní karmou, anebo díky milosti a nekonečnému soucitu způsobilého duchovního průvodce. Jinak může být stav samádhi (božské extáze) uskutečněn silou božských ctností a aspirantovy obětavé oddanosti Bohu.

Trišikhibrahmana upanišad (II,31) popisuje stav božské extáze jako „úplné zapomenutí“ na stav meditace, který mu předcházel. Jógasútra (III,3) hovoří o stavu samádhi (božské extáze) jako o stavu, kdy vědomí (čitta) člověka silně září a dokonale splývá s předmětem, na který je soustředěné. V samádhi tedy nastává dokonalé splynutí a ztotožnění subjektu s předmětem meditace.

Text Kúrmapurány (II,11.41) popisuje samádhi jako fundamentální stav „jednotvárnosti“ (eka akara) vědomí. Pingala upanišad (III,4) nabízí následující definici: „Stav božské extáze je zřetelně vyšší stav vědomí objektu, kdy vědomí pojímá a zcela obsahuje předmět meditace (dhjéja) a dokonale se s ním ztotožňuje. V tu chvíli jako plamen lampy, hořící nepohnutě v naprostém bezvětří, zapomíná vědomí na toho, kdo medituje (dhjátri), i na samotný akt meditace (dhjána).“

Samádhi obvyklé doprovází úplné stažení všech pěti smyslů od vnějších podnětů. Tento niterný proces nastává v první řadě následkem úspěšného provádění předchozích etap: zvnitřnění (pratjáhára) a meditace (dhjána). Některé texty, jako Maniprabha (III,12) a různé purány, vysvětlují stav samádhi (božské extáze) jako výsledek postupného prodlužování a prohlubování praxe dvanácti typů meditace, k němuž mimo jiné patří úplné odpoutání se od okolního prostředí.

V božské extázi (samádhi) se v člověku probouzí a posilují nesčetné duchovní a paranormální schopnosti (siddhi). To je jasně formulováno v proslulém jógovém textu Hathajóga pradípiká (IV,108): „Jogín, prožívající božskou extázi (samádhi), již nepodléhá času (kála), už není omezen ve svých činech ani svými činy (karmou), a proto nemůže být nikdy přemožen a nikdo si ho nemůže podrobit. (…) Jogín, který naplno zažívá stav božské extáze, již nezná ani sebe, ani ostatní (jinými slovy se zcela a definitivně odpoutal jak od sebe samého – transcendoval ego – tak od ostatních); stejně tak už ho nemohou nikdy zotročit vjemy pěti smyslů: čichu, chuti, zraku, hmatu a sluchu. (…) Jogín pohroužený do stavu samádhi již nepociťuje teplo ani chlad, utrpení ani radost a už se ho nijak nedotýká úcta nebo pohrdání ostatních. (…) Jogín, který je hluboce ponořen do stavu božské extáze (samádhi), nemůže být zraněn žádnými neviditelnými (subtilními) prostředky ani magickými silami manter či janter; zároveň je zcela nezranitelný vůči každé psychické zbrani nebo zhoubné mentální metodě, kterou by proti němu mohl někdo použít.“

Všechny autentické duchovní školy a tradice rozlišují nejméně dva typy božské extáze (samádhi). V první řadě se hovoří o stavu samádhi (božské extáze), spočívajícím v hlubokém ztotožnění s předmětem meditace a projevech velice vytříbených forem mysli a poznání (pradžňá). V druhé řadě se jedná o stav samádhi (božské extáze) spočívající v dokonalém ztotožnění se samotnou božskou podstatou bytosti, s nejvyšším transcendentním Já (átmanem). Tento stav postrádá jakýkoli myšlenkový obsah. První typ samádhi se nazývá savikalpa nebo sampradžňátasamádhi, druhý nirvikalpa nebo asampradžňátasamádhi. Pouze druhý může vést ke skutečnému duchovnímu osvobození a přímé realizaci nejvyššího božského Já (átmanu) úplnou transcendencí veškeré konceptuality a diskursivity mysli.

Některé duchovní školy zmiňují ještě třetí typ samádhi (božské extáze), známý jako „spontánní a nepodmíněná božská extáze“ neboli sahadžasamádhi. Odpovídá duchovnímu osvobození dosaženému ještě za života na Zemi (džívanmukta).

Fundamentální text Jógačudamaní upanišad (110) uvádí, že stav samádhi (božské extáze) vede nejprve k dosažení „dokonalého božského poznání“ (čaitanja adbhúta) a teprve následně k duchovnímu osvobození (mókša). V sampradžňátasamádhi jsou hluboce a intenzivně zakoušeny extatické a blaženě vytříbené stavy vědomí.

Fakticky jsou všechny tyto božsky extatické stavy či jinak řečeno fáze přímé zkušenosti modality hledání a poznání, které jogín praktikuje – jak to jasně vyplývá ze třetí kapitoly Pataňdžaliho Jógasútry, kde jsou předloženy různé příklady „limitů“ extáze či dokonalého ztotožnění (samjamy).

Všechny formy poznání (pradžňá) musí být nakonec zcela transcendovány, aby zbylo jen nejvyšší a nekonečné zření nejvyššího božského Já (átman). Jak tvrdí Garuda purána (49,36), je samádhi (božská extáze) stav, kdy si jogín doopravdy uvědomí: „Jsem sjednocen s Absolutnem (Bohem).“ Z toho důvodu definuje védantická filosofie (a spolu s ní duchovní směry, které ovlivnila) samádhi (božskou extázi) často jako „hluboké a úplné sjednocení duše (džívy) s nejvyšším Já (átmanem)“. Namísto „sjednocení“ (samjóga) používají některé texty a duchovní autority pojmy „stejnost“ (samatva) a „totožnost“ (aikjá). Hathajóga Pradípiká (IV, 5) poskytuje v tomto ohledu následující, obzvláště expresivní přirovnání.

„Stejně jako se sůl vhozená do vody rozpouští a mísí s vodou, splývá mysl při dosažení božské extáze (samádhi) s nesmrtelným duchem.“

„Když subtilní síla života (prána) vstoupí do středového subtilního kanálku sušumná nádí, rozpouští se mysl postupně v oceánu univerzálního poznání a soupodstatnost (samarasatva) zvaná božská extáze (samádhi) se začíná plně projevovat.“

„Dokonalá hluboká rovnováha (sama) či jinak řečeno dokonalá totožnost individuálního nejvyššího Já (átman) s univerzálním nejvyšším Já (paramátman), ve které zanikají všechny činy vycházející z individuální vůle, se nazývá božská extáze (samádhi).“

Jedině stav konečného duchovního osvobození trvale a navždy ničí „cyklus znovuzrození, který svazuje připoutaností ke stvoření (bhava pašjá)“ (Jógajadžnavalkjá X,1). Z toho důvodu bývá někdy stav samádhi (božské extáze) dáván na roveň pojmům osvobození a duchovní osvícení.

V Pataňdžaliho Jógasútře nacházíme kompletní představení stavů samádhi (božské extáze). Uvádí následující formy samádhi (božské extáze), počínaje od nejvyšší:

1. Stav super-vědomé božské extáze (asampradžňátasamádhi)
2. Stav vědomé božské extáze (sampradžňátasamádhi) s nad-reflexivními formami jasnosti (nirvičára vaišáradja), nad-reflexivní extáze (nirvičára samápatti), reflexivní extáze (savičára samápatti), nad-kognitivní extáze (nirvitarka samápatti) a kognitivní extáze (savitarka samápatti).

Různé formy vědomé extáze jsou někdy spojovány s poněkud technickými výrazy. Bývá jim nikoli náhodou dáváno jméno „shoda“ (samápatti), které se používá ve smyslu totožnosti.

Někteří mudrci, jako Vašaspati Mišra, řadí následující stavy před výše uvedené, které jsou podle jeho názoru podkategoriemi vědomé extáze: extáze, která překonává vědomí individuálního Já (nirasmitá samápatti), extáze provázená vědomím individuálního Já (sa-asmitá samápatti), nad-blažená extáze (niránanda samápatti) a extáze provázená blažeností (sa-ánanda samápatti).

Slovo samádhi se používá také jako označení kruhového jogínského hrobu. V Indii, když asketové zemřou, bývají vždy pohřbíváni se vzpřímenou páteří a zkříženýma nohama, zatímco běžní lidé bývají po smrti spáleni na hranici. Kremace (spálení) mrtvých těl je chápána jako svého druhu „přechodový“ rituál těch, kdo se ještě dostatečně neočistili subtilním duchovním ohněm praxe jógy.