Smích je emoční expresivní čin, který způsobuje obličejové rozsáhlé pohyby, bouřlivé dýchání, rytmické zvuky a vyplývá v příjemnou a dráždivou exaltaci. Smích je čin specifické lidské komunikace. Abychom ho pochopili, musíme ho vsazovat do svého prostředí a hlavně se musí určit jeho účinná funkce, která je vyrovnávající a osvobozující.

Díky procesu rezonance, která se vytváří bleskově se subtilními blahodárnými energiemi, se kterými se dostaneme ve spojení prostřednictvím silového centra manipúračakra, se často začínáme smát tomu, co se směje dříve, než se smějeme společně. Smích je specifické chování a vyjadřuje skrze své zvláštnosti něco z organizace osobnosti. Někteří pochopí smích jako vyjádření pocitu povýšenosti a jiní jako účinek pozorování zpětného vývoje anebo jako návrat k dětským situacím.

Smích se vždy vyvolává, když místo inteligentní reakce, která je přizpůsobována subjektu, se stane automaticky nepřisuzovanou reakcí. Různé příčiny mohou vyvolávat smích s podmínkou, aby vytvářely citové protiklady. Zpravidla smích splní katarzní funkci, osvobozuje napětí vytvořené ve vnitřním nebo vnějším protikladu. Vytváří se rozdíl hrdelním smíchem, který vyjadřuje všeobecný stav dráždění, nadšení a potěšení. Smích vyvolán radostí komiků je zprostředkován intelektuálním spojením. Patologický je ten výbuch odchylného smíchu, který je bez správného důvodu, a tedy není spojen s citovými odpovídajícími stavy. I tak vyvolává efekt katarze. Existuje i symptom (patologický smích), který přichází při epilepsii, encefalitidě, skleróze a u různých psychických poruch.

V závěru můžeme říci, že smích je podstatný lidský projev a je spojen s mimickou aktivitou, která vyjadřuje a projevuje tonický emoční stav, který vyvolává komickou situaci, ale rovněž i skutečnost vyvolávající v člověku radost. Smích může často přicházet i jako možnost citového vybíjení toho, co jsme potlačovali. Smích často vyjadřuje pocit povýšenosti a občas i nepřátelství k objektu (situaci, osobě), který vyvolal.

Podle jogína Rámi, se smích vyvolává pomocí příkazů, které vycházejí z úrovně míchy a mozečku. Centrum pro koordinaci smíchu se nachází v zadní části mozku a jeho intelektualizace se nachází na kortikální úrovni. Pro uskutečnění činnosti smíchu je potřeba koordinace obličejových svalů. Rovněž svalstvo laringolaringenní a dýchací, občas i s blahodárnou účastí cervikálních a břišních svalů. Patologicky nemocný smích není přizpůsoben situaci bez souladu motivace nekontrolovatelné rozšiřování a trvání (pokud srovnáváme s přirozeným spontánním smíchem zdravého člověka).

V epilepsii přichází často jako epileptické reakce spojující obličejové jacksoniové krize, jako vzhled nebo extrémní projev vážné epilepsie nebo psychomotorické poruchy. Takto nahradí klonický stupeň krize s částečným způsobem vyrovnání. Patologický smích přichází i při encefalitidě a ve skleróze a dalších partikulárních formách - v obrně, např. v pseudožlázní, kde se projevuje jako křečovitý smích. V psychopatologii patologický smích přichází při více okolnostech. Ve schizofrenii díky nepřizpůsobování situaci nebo ideového citového obsahu následkem některých odchylných spojitostí nenormálních nápadů. Často ve schizofrenii přichází bezdůvodný stereotypní úsměv.

Při hněvu smích přichází v kontextu přemíry dobré nálady, která je určena extrémním chováním následkem banálních vtipů, které mají odstín agresivity a urážky. V senilní demenci, v progresivní všeobecné obrně smích přichází jako projev radosti, veselosti nebo v kontextu megalomanie (povýšený smích). Ve zvýšené mentální debilitě ­oslabování mysli- patologický smích přichází impulzivní, divný a bezdůvodný.