VÁK

Doslova „řeč, hlas, slovo“. Ve Védách je vák hlasem božského zjevení. Rgvéd oslavuje promluvu, subtilní zvukovou vibraci, svaté slovo ztělesněné ve slově Véda, jakožto původní základní tvořivou sílu, vytvářející všechny bohy. Ve svém symbolickém, transfigurujícím, poetickém stylu, tradiční starověké indické písemnosti vyprávějí, jak brahmova božská myšlenka tekla skrze vák, základní logos neboli boží hlas, dala vzniknout vesmíru a „zpívala“ božskou symfonii makrokosmické harmonie.

Toto připomenutí vyvolá vzpomínku na první slova Janova evangelia: „Na počátku bylo slovo (logos).“ Podle Šatapathabráhmany Pradžapáti stvořil vodu rozšířením svého projevujícího slova nad světy, z této vody potom povstala země se všemi živými stvořeními. Vák je také často považován na bohyni, obrovskou ženskou sílu, matku vesmíru nebo se mísí se Sarasvatí, bohyní výmluvnosti, přesvědčovací schopnosti a erudice.

V průběhu času vák ztrácel čím dál víc ze svého základního posvátného charakteru. Manas neboli mysl nemeškala, aby se s ním přela o místo. Pradžapáti, stvořitel obou božstev byl přivolán, aby rozhodl, které z nich má přednost. Nakonec rozhodl ve prospěch manasu, mysli či rozumu, protože v jeho moudrém vidění slovo pouze vyjadřuje to, co manas formuloval už dříve skrze myšlení. Tak bylo nakonec slovo a dokonce i vnitřní promluva zredukovány na běžnou každodenní mluvu a ztratily svou základní tvořivou funkci.

NAHORU