Dcery Bohyně, svaté ženy Indie

přepis přednášky

Milí přátelé,
jsem ráda, že jsme se tu mohli dnes takto setkat. Jsem ráda a děkuji, že jste si našli čas. Dnešní téma, jak zřejmě všichni víte, se týká svatých žen a to především z Indie. Podmětem této přednášky, nebo referátu, chcete-li, bylo přečtení zajímavé knihy kterou napsala Linda Johnsenová a její titul je stejný jako název dnešní přednášky. Především ale díky mnohým z vás a vašemu zájmu o toto téma a o tuto knihu jsme se tu dnes sešli, abychom mohli odcestovat na křídlech naší představivosti do daleké Indie za těmito ženami. Ani ne tak někam do dálky, spíše do vašeho srdce, kde možná dají příběhy o těchto indických klenotech vzkvést mnohým láskyplným pocitům a uvědoměním, kdo ví.

S vaším dovolením bych tedy začala. Nejprve jen maličko nastíním situaci žen v Indii a tamější kastovní systém ve vztahu k duchovnímu životu. Duchovnímu myslím opravdu silně odevzdanému do božích rukou, nebo Absolutnu…, jak chcete.

Indické ženy neměly přístup k tradičnímu bráhmanskému učení, proto byly nuceny, pokud se chtěly stát Bohyněmi, hledat učení jiné. Hledat nauku, která by byla přístupná všem. Takové postavení však neměly tyto ženy odjakživa. Až asi 500 let před Kristem začalo postavení žen v indické kultuře upadat. Dříve byly mnohé ženy i autorkami véd. Učení, které bylo přístupné i ženám, byla mantrajóga, krija, meditace, kontrola dechu a jiné techniky, které se v Indii shrnují pod názvem "tantra". Je také zajímavé a nutné dodat, že Indie zrodila vůbec nejvíc světců na světě. Mezi nimi můžeme, i přes postavení jaké ženy měly, najít mnohé světice, které rovněž zaujaly pevné místo v historii. Byla jich spousta. Stejně jako dnes, kdy mnohé z nich žijí kajíce se v horách a meditují, nebo naopak, a těch je mnohem více, žijí se svými rodinami, pečují o děti, o muže a o domácnost. A přitom dosahují osvícení.

Svými významnými činy se v 19. století zasloužily některé osobnosti Indie o odstranění pohlavní nerovnosti. Důležitou roli sehrál Upasáni Bába, který učil, že ženy jsou schopny rychlejšího duchovního vývoje než muži a že muži, aby dosáhli pokroku, si musí osvojit a vypěstovat takové ženské vlastnosti a kvality, jakými jsou nesobeckost, čistota a nevinnost.

To ukazuje i nedávná minulost, kdy někteří velcí mistři předali své učení ženám. Například Rama Krišna své ženě Sáradě Dévi, Parahamsa Jógananda Američance Daje Ratě, Šivananda Kanaďance Šivanandě Rádze, Šrí Aurobindo Francouzce Niře Aifasa Richard… Zajímavé také je, že spousta žen které žijí jako světice nejsou vůbec známy. Neznají je například ani lidé z vedlejší vesnice. O tom vypovídá příběh o mudrci Agastjovi, který chtěl mermomocí poznat Bohyni a vydal se hledat mistra do daleké provincie, který by ho mohl zasvětit. Putoval dlouho, několik týdnů, pěšky. Když dorazil na dané misto mistr mu oznámil, že jej zasvětit nemůže, ale že zná jiného mistra, který jej velmi předčí a nemá sobě rovného a ten by to mohl udělat. Agastia se tedy zeptal, kde onen neznámý mistr bydlí. Když uslyšel jméno provincie, vykřikl: "Ale to je naše provincie…" a podivil se, neboť o nikom takovém ve svém kraji nevěděl. Jak uslyšel jméno vesnice opět zvolal: "Ale vždyť to je naše vesnice…" a zastyděl se. Když mu učitel oznámil dům, ve kterém ten mistr bydlí, vykřikl ohromen: "Ale to je přeci můj dům!" a v tu ránu si připadal maličký sotva pět centimetrů. No a nakonec, když uslyšel jméno mistra "Šri Vydja", mistra učení Bohyně: Lopamudra, opět vykřikl: "Ale to je přeci moje žena!!" Podobně to často vypadá i v dnešní Indii, i když možná ne v takové míře.

Ráda bych vám teď pověděla jiný příběh, který mám moc ráda. Odehrává se v Rádžastánu v 16. století. Malé Mirabai je 5 let, když uslyší na ulici hluk a vykloní se z okna, kde zahlédne nějaký průvod. "Kdo to jde?" ptá se zvědavě. "To je manžel se svatebním průvodem, který si jde pro svou nevěstu", odpovídá maminka Miře, která se dále ptá: "A kdo je můj ženich?" "Pán Kršna", odpovídá trochu žertem maminka a ukazuje na obrázek domácího božstva. Dítě se na něj se zalíbením podívá a od té doby Mira začala Kršnovi vždy nosit během oběda misku s jídlem, zpívat mu a uctívat jej, jako by byl skutečný. Nejdříve tomu rodiče nevěnovali takovou pozornost, ale později si začali uvědomovat, že Mirabai nepochopila matčin žert a myslí to smrtelně vážně. S přibývajícími léty se začali bát o její duševní zdraví. Už byl čas na vdávání a rodiče nevěděli co dělat. Brzy však měli veliké štěstí, neboť právě městem projížděl princ Bhoiraj, vládce provincie Čitoru, a uslyšel krásný hlas, který jej okouzlil. Když uviděl stvoření, kterému patří, zastavilo se mu krásou a láskou dočista srdce. Netrvalo dlouho a rodičům přišla žádost k sňatku. Bylo rozhodnuto i přesto, že Mira už provdána byla. Ale to rodiče nechápali. Nebylo cesty zpět.

Jako manželka prince vždy po vykonání svých povinností usedala Mirabai ke svému obrázku pána Kršny a uctívala jej. Brzy princ zjistil, že mít za manželku Bohem okouzlenou ženu je náročné. Být jí očarován je jedna věc, tedy její krásou, ale žít s ní věc druhá a velice obtížná. Miřina vyhraněnost mu začala brzy velmi vadit. I když je v Indii naprosté odevzdání se Bohu považováno za nejvyšší ideál, členové čitorské rodiny to považovali za vhodné jen pro prostý lid, k jakémusi jeho ukonejšení. Nedokázali připustit, aby člen jejich rodiny měl takové chování. Miře bylo zakázáno uctívat v královském paláci, proto vždy se svým obrázkem odcházela uctívat Kršnu do veřejného chrámu. To byl pro ostatní vrchol. Královská rodina zuřila a říká se, že Miřina tchyně dokonce usilovala o její život. Tak vznikly mnohé legendy, jako třeba že jed v Miřiných ústech se mění v nejsladší nektar, nebo že hřebíky v Miřině posteli se při doteku jejího těla promění v lístky lotosu, či had omotaný kolem jejího krku se promění v girlandu. Může to sice vypadat jako metafora, ale Indové je berou již po čtyři století vážně. No, kdo ví jak to bylo.

Tisíce oddaných přicházelo, aby mohly uctívat společně s ní. Tato popularita mezi lidem se donesla až k muslimskému císaři, který se přestrojil za hinduistického mnicha a jel Mirabai navštívit. Když se však Miřin manžel Bhoiraj dozvěděl, že jeho odvěký nepřítel políbil nohy jeho ženy, vzplanul hněvem tak, že Miru vyhnal. Ta si radostně putovala se svými oddanými po místech, kde Krišna za svého života pobýval jako mladý pastevec, kde pobýval jako panovník a kde se narodil. Byla šťastna, tancovala a zpívala svému manželovi Kršnovi.

Mezitím zemi doma stíhaly veliké bouře. Lid spílal Bhoirajovi, že to pán Krišna se zlobí za to, jak se k Miře zachoval. Bhoiraj se tedy vydal hledat ženu, aby lid zachránil. Dal jí slib náboženské svobody, dokud bude živ. Po jeho smrti však Mirabai opět odešla, tentokráte již navždy. Putovala opět tam, kde pobýval její pravý muž, z celého srdce milovaný pán Krišna. Skládala přitom i krásné písně. Lidé byli přesvědčeny, že byla inkarnací Rádhy, dívky doprovázející Kršnu a při jejich odloučení neustále po něm toužící, dívky, která byla Kršnovou nejmilejší. Podle legendy se Mirabai v pokročilém věku během tance v extázi rozplynula ve svůj idol. Mosazně žlutá postava se natahovala, aby ji zachytila, její tělo se beze stopy rozplynulo ve smějící se přelud. Životopisci pravděpodobně chtěli vyjádřit, jak se poslední část Miřiny osobnosti v posledních chvílích jejího života přeměnila v božskou bytost. Říká se, že k tomu došlo ve Dwarace a od té doby tam putují tisíce oddaných, aby se modlily a zpívaly písně na místě, kde se Bohu dostalo poslední Miřiny oběti.

Tato její smrt v rozplynutí má hluboký mystický podtext, je to takzvaná mystická smrt, kdy nižší já naprosto a konečně ustoupí vyššímu božskému Já. Avšak všechny svaté ženy neměly až tak dramatický život. Povězme si ještě jiný příběh. Příběh ženy, který již se blíží svojí dobou pobývaní na zemi našim dnům více:

Jmenovala se Sára Déví. Jedna z největších světic 20. století. V Bengálsku kde žila je tak oblíbená, že když byste se tam jeli podívat, tak prý její portrét najdete skoro všude. V obchodech, v kancelářích, v taxících apod., aby vás mohla doprovázet a dodávat duchovní podporu. Tato negramotná a velice skromná a plachá dívka byla ve svých pěti letech zasnoubena s mužem velikého významu. S knězem Rama Krišnou, který si ji zřejmě vybral tak mladičkou, aby měl čas na své duchovní povinnosti. Dívka ale dorostla a snoubenec se neozval. Povídalo se o něm, že zešílel. Sára Déví to nemohla vydržet, jindy tolik plachá, nyní s odhodláním požádala otce, aby jí zavedl do Dakšinašváru za jejím nastávajícím. Když se s Rama Krišnou setkala, zjistila že není pomatený, ale naprosto pohroužený do uctívání. Když mu přednesla svou prosbu, zeptal se Rama Krišna: "Budeš mě zatahovat do světských záležitostí?" A ona odpověděla: "Nebudu." Proto si ji tedy Rama Krišna vzal.

V té době o Rama Krišnu projevila zájem i jedna jogínka, Bhairavi Ma, která ho chtěla zasvětit do určitých technik, ale ke svému zděšení zjišťovala, že techniky které se sama učila několik měsíců či let on zvládl během chvilky. Opravdového překvapení se jí dostalo, když Rama Krišna seděl v samádhí déle než 28 dní, což se nesmí z důvodů zachování těla. On vydržel nehnutě v nejvyšších stavech po dobu šesti měsíců. Po této zkušenosti byl Rama Krišna uznán bohem, tedy čistým duchem, nejvyšším možným Já v člověku.

V té chvíli si Sára Déví uvědomila, že se provdala za Boha a když se zvyšoval počet manželových příznivců, neustále zaměřovala pozornost na něj, aby mu klidně a plně sloužila. Jednou se jí od manžela dostalo veliké milosti. Byla šokována, protože před ní vykonal obřad nazývaný pudža, aby ji uctil jako Bohyni obřadem oddanosti. Rama Krišna považoval svou ženu za živé ztělesnění Bohyně a trval na tom, aby po jeho smrti ona sama převzala jeho roli duchovního učitele a šířila jeho učení.

Tato skromná a plachá žena se stala legendou a je o ní známo, že její mateřský princip nedokázal odmítnout žádného adepta, jako tomu činil někdy její manžel. Zasvěcovala každého, kdo jí o to žádal. Za Sára Déví přicházeli do Dakšvinišváru věřící v naději, že ji spatří, ale nikdy se jim to nepovedlo. Pouze až když odjeli se dověděli, že to byla právě Sára Déví, kdo zametal jejich pokoje a pral jejich povlečení v době, kdy meditovali v chrámu. Tak se tato žena stala po boku Ramana Krišny jednou z nejvýznamnějších osobností Indie 20. století. Její skromnost, odevzdanost boží vůli a pokora, jenž byla příkladem velkému množství věřících, může inspirovat i nás zde na západě. Jak nenechala pýchu, kterou asi ani neznala, projevit, i když byla tak uctívána a obdivována a za muže měla boží vtělení.

Krásný příběh, nemyslíte? Mám pro vás další. Je to vyprávění o ženě o které vím, že někteří z vás ji určitě znají. Budu vyprávět o Ma Ananděmóji, nebo někde můžete slyšet i Ma Anandamája, to znamená "Matka prostoupená blažeností". Tak jí říkají její oddaní. Vlastním jménem Nirmala Sundári, což znamená "neposkvrněná krása". Krásné jméno, vhodné pro ženu jejíž fyzická, ale i duchovní krása je úžasná. Narodila se v roce 1896 a svět opustila roku 1982. To už byla po celém světě známa jako Ma Anandamája.

Sousedé si pamatovali Nirmalu jako výjimečně veselou a zářící dívku, ale ne nijak zvláště inteligentní. Její sklony neočekávaně všeho zanechat a upřeně se dívat po dlouhou dobu do prostoru její rodiče zneklidňovaly. Nirmala stihla s potěšením dva roky vzdělání, než byla ze školy odhlášena. Poté začala pracovat doma a starala se o domácnost. V roce 1909 byla zasnoubena s Bholanátem Čakranartinem, ke kterému se o pět let později odstěhovala. Bholanáte dostal opravdu krásnou okouzlující ženu, byl vskutku požehnán, ale ne v tom smyslu, který měl na mysli. Jeho žena s ním odmítala sdílet společné lože. Po nějaké době začal být přesvědčený, že je uhranutá, neboť se někdy svíjela na zemi ve zvláštních pozicích a protože oba byli nevzdělaní, nepoznali, že jsou to hathajógové ásany a to co si přitom brouká jsou mantry.

Od roku 1918 do roku 1924 Nirmala nezaujatě pozorovala sebe samu, jak prochází různými stupni sádhany, duchovní praxe. Od svého narození očividně zůstávala stále v roli pozorovatele, svědka. Nevnímala, že by cokoliv úmyslně konala, prostě se to vše jen dělo. Říká: "To co jsem, jsem byla vždy, dokonce i v dobách, kdy jsem byla batole. Nicméně došlo k realizaci různých stupňů sádhany v tomto těle. Moudrost se odhalovala postupně, integrální poznání bylo rozděleno do částí."

Nirmala nikdy neměla učitele, ale pro její zájem o nadpozemské věci ji přátelé povzbuzovali, ať se vydá nějakého hledat. Když však navštívila místní učence, nikdo neměl zájem učit negramotnou vesnickou dívku. Proto Nirmala porušila hinduistickou náboženskou tradici a rozhodla se, že se sama zasvětí. Tradice jógy nám říká, že Guru, jeho nebo její mantra, kterou sdělí během zasvěcení, a žák tvoří vesměs v pravé podstatě jednotu.

Ma Anandamája, která byla usazena v této neoddělitelné skutečnosti dramatizovala tuto jednotu, když sehrála roli jak učitele, tak i žáka zároveň. Její vyšší Já udělilo mantru nižšímu já. Tímto způsobem obdržela mantru přímo od božské podstaty uvnitř sebe sama a stala se jednou z mála světic hinduismu, která podobně jako Brahmadžma Ma a Ramana Mahariši dosáhla úplného osvícení bez pomoci gurua.

Roku 1922 její zmatený manžel Bholenáta konečně pochopil, že jeho žena není posedlá ďábly, nýbrž konstatoval, že pokud je někým posedlá, tak jen Bohem. Stal se jejím prvním žákem. Postupně se začaly šířit zvěsti o její zázračné schopnosti léčit. Mluvila o stavech za časem a prostorem s takovou jasností, jako kdyby je zcela důvěrně znala. Říkala: "Čas je neustále pohlcován. Ještě než dojde k zakončení dětských let, nastanou roky dospívání, jedno období pohltí druhé. Tato změna se objeví tak zvolna, že člověk stěží zaznamená, že se to stalo. Ale ve skutečnost objevení, setrvání a mizení se zjeví současně na jednom místě. Vše je nekonečné, nekonečnost a konečnost jsou opravdu jedno a to samé."


Nirmala dále říká: "Bůh nebyl jen tvůrce vesmíru, ale také podstata vlastního bytí. Pravá lidská přirozenost, nazývejte ji jak chcete, je nejvyšší Já všech."

V roce 1924 přestala Nirmala sama jíst, po zbytek života ji museli krmit její uctívatelé, jako malé dítě. Ma Anandamája postupně přestala žít na jednom místě, spíše se neustále stěhovala a chodila po celé zemi, kde jí bylo třeba. Její vnitřní vedení řídilo její životní běh a kroky. Kolují stovky legend o jejím vnitřním vedení. Například jednou v noci, když zpívala náboženskou píseň, se náhle zvedla a rychle vyšla z domu. Dva žáci za ní. Když zjistili, kam má namířeno - do Sarnathu - podivili se, neboť byl několik mil vzdálený a věděli, že touto dobou tam žádný vlak nejede. I tak jí žáci koupili lístek na nejbližší vlak tím směrem, který měl jet poblíž Sarnathu, ale nezastavoval v něm. Přesto však z nevysvětlitelných důvodů v tomto městě zastavil. Vydali se spěšně do hotelu Birla.

Tři poutníci vběhli do hotelu a Nirmala kráčela přímo k pokoji pro hosty, za jehož dveřmi, když k němu dorazili, slyšeli naříkání nějaké ženy. Nirmala zabušila na dveře a zvolala: "Vše je v pořádku. Jsem zde." Uvnitř žáci spatřili její žačku a užasli. Tato její blízká žačka se před několika hodinami ocitla v Sarnathu bez peněz a od té doby brečela a prosila o pomoc své učitelky (asi ne náhodou se Nirmale říkalo i matka Světa, snad proto, že vše vidí a o vše se dokáže postarat). Nirmala této žačce velmi vytkla její poddání se strachu.

Tato žena nebyla vyhledávána jen prostými lidmi, ale také indickými nejváženějšími učenci, světci a politiky (včetně Mahátmy Gándhího). Když ji navštívil největší učenec Indie, Gopinatha Kaviradž, užasl nad odpověďmi této nevzdělané ženy na své obtížné otázky natolik, že se ihned poté přestěhoval do jejího ášramu, kde strávil zbytek života.

V posledních desetiletích svého života byla právě Nirmala jedinou autoritou, na kterou se mohli všichni náboženští hodnostáři při "kum bha male", náboženské slavnosti, shodně spolehnout: všichni přicházeli a klaněli se před touto starou ženou, jejíž posvátnost byla tak jasně viditelná, že i ti nejzahořklejší odložili svůj egoismus spolu se sandály přede dveřmi haly, kde se s ní setkali.

Brahmani v rozepři přicházeli za ní a prosili o rozsouzení jejich sporů; po několika minutách v její tiché a zářící společnosti jejich argumenty ztratily na významu, a když vyšli ven, zářili štěstím a objímali se. Byla to stará žena, před kterou všichni, bez ohledu na postavení, byli přinuceni zmlknout.

Když ji při svém setkání Paramahansa Jógánanda požádal, aby o sobě něco řekla, odpověděla: "Moje vědomí se nikdy nespojilo samo o sobě s dočasným tělem. Předtím, než jsem přišla na tuto zem, jsem byla to samé. Jako malé děvče jsem byla to samé. Dozrála jsem do ženství, ale stejně jsem zůstala stejná. A nyní, když tu jsem před vámi, jsem rovněž stejná. Zůstanu navěky stejná, třebaže tanec stvoření se změní okolo mě v síň věčnosti."

Cílem jógy je ustoupit zpět do tohoto neměnného bytí, zářící jasnosti buddhismu, do "Božství za Bohem" křesťanského mystika Mistra Eckharta. Ona sama nic nepsala, jen její žákům se občas podařilo něco z toho, co pronesla, zaznamenat. Ze svého pohledu nesloužila ostatním, protože neviděla ostatní jako oddělené bytosti, i odstranění jejich bolesti bylo jednoduše zbavení se své vlastní bolesti.

Často cestovala po celé Indii a přesto říká, že nikdy nikam nešla: "Co se tohoto těla týče, otázka přicházení a odcházení vůbec nevyvstává. Toto tělo ani nepřichází ani nikam neodchází. Celý vesmír je domovem tohoto těla. Kam by toto tělo mohlo odejít? Je tu všude jen jedno všeprostupující vědomí. Pro tělo tu není žádný prostor, v němž by se pohybovalo nebo dokonce otáčelo. Zůstane tu i přesto, že bylo vytlačeno."

Dále říká: "Pokud toužíte po slávě nebo bohatství, Bůh vám to dá, ae nebudete se cítit uspokojeni. Jednota je královstvím vědomí, a dokud ji nebudete zakoušet v její úplnosti, nebudete nikdy spokojení. Bůh vám občas poskytuje trochu své radosti, aby udržoval vaši nespokojenost na živu, protože bez této nespokojenosti byste se nemohli vyvíjet.

Vy, děti nesmrtelnosti, se nikdy nemůžete cítit doma v říši smrti a Bůh vám ani nedovolí zde setrvat. Nezapomeňte, že úzkost, kterou zakoušíte, je začátkem probuzení vědomí."

Když se jí někdo zeptal, proč jsou zde různá náboženství a proč je mezi nimi tolik svárů, odpovídala: "Spor náleží ke stezce, ale ve skutečnosti je každý ve svém vlastním domě. Stejná stezka není pro všechny. Dokonce i v rodině má každé dítě rozdílné záliby. Duchovní hledající jsou odliti v ojedinělé formě cesty, ale každý bude muset projít skrze bránu pravdy. Ta je jen jediná."

Na otázku: "Co je to guru?" odpovídala: "Každý je guru. Každý člověk, od kterého jste se něco naučili, nezáleží jak mnoho, může být nazván vaším guruem. Ale opravdový guru je ten, jehož učení vás vede k realizaci Já. Vzdávej neustále hold Bohu a on se ti může vyjevit jako tvůj duchovní učitel. Ve skutečnosti však guru přebývá uvnitř, a dokud neodhalíš vnitřního gurua, ničeho nemůžeš dosáhnout."

Zkušenosti mystiky Ma popisuje jako určitý druh ponoření: "Představte si, že nějací lidé se jdou smočit do moře. Ten, jehož jediným cílem je samotný oceán, se nebude otáčet za sebe na břeh. Ponořte se zcela do vlny a budete pohlceni proudem; potopíte-li se zcela do moře, nikdy více se nevrátíte. Věčnost sama je vlnou, jež zaplaví břeh, abyste jí mohli být odneseni. Pokud je váš záměr nejvyšší, vězte, že vás povedou pohnutky vaší vlastní přirozenosti, která je převlečena v plášť vlny a zvedá své ruce a volá na vás: 'Pojď!'"

Učila, že jediná skutečnost je božská skutečnost a jestliže vnímáme sama sebe jako něco, co je oddělené od Boha, pak je to pouze sen, iluzorní vrstva nevědomosti; ti, kdo poleví ve svém lpění na svých zbytečných žádostech a sobeckých motivech, se oracejí z celého srdce k božskému, ne na nebi, ale v sobě a tím pádem mohou žít v každém okamžiku v dokonalé blaženosti. Právě ona sama byla živým důkazem, že tomu tak opravdu je.

"Směj se, jak jen to je možné. Tím se uvolní všechny strnulé uzly ne tvém těle."

Anandamája Ma ohromila a inspirovala milióny lidí, nejprve v Indii, potom na celém světě, svým čirým bytím, ježto bylo neustále zářící, rozplynuté zcela v božském a přesto neustále citlivé k potřebám všech, kteří k ní přišli.

Když se jí někdo zeptal: "Kdo jsi?" odpověď byla tato: "Jsem cokoliv, co si myslíte, že jsem."

Anandamája byla úplně jasné zrcadlo toho, co je tím nejvíce čirým a nejskvělejším uvnitř nás samotných, a to byl také smysl jejího bytí - aby nám pouze ukázala to, čím my všichni můžeme být.

Zajímavé na ní bylo také to, že vás podporovala v jakékoliv sádhaně (duchovní praxi). Nebrala vám vaši tradici. Vůbec tu nebylo možno cítit nadřazenost jednoho vyznání nad druhým. Pokud byl někdo například oddaný křesťan a přál si zasvěcení do meditace, dostal od ní mantru Ježíšova jména.

Jeden její žák říká, že není dne, kdy by si na ni nevzpomněl a říká, že kdybychom se zeptali kteréhokoliv jiného, řekne to samé.

Byla výjimečná, i mě docela okouzlila. Poprvé jsem se s ní setkala při jedné meditaci s hudbou na vyvolání stavu spojení s touto Božskou matkou. I když jsem se o ní před meditací po svém vyptávání stačila dovědět jen maličko (především o její extatické blaženosti v ponoření do Božského vědomí), meditace na mě zapůsobila naprosto výjimečným dojmem. A od té doby jsem se o ní postupně dozvídala více, jak z Životopisu jogína Paramhansa Jógánandy, tak z knihy Život s himálajskými mistry od Svámího Rámi.

Další krásnou ženou je Ánandi Ma, žena, která žije v současnosti a je jí dnes okolo čtyřiceti let. Je možné, že i ona se někdy objeví v České Republice, neboť cestuje po západě a rozdává učení.

Ánandi Ma poprvé potkala svého guru Dhyanjógiho Madhusadandase když jí bylo čtrnáct let. Toto setkání se odehrálo za zcela neobvyklých okolností: právě probíhal poslední desátý den slavnostní Nava Rátri, při kterých se oslavuje Božská Matka, a jeden kněz, který byl rodinným přítelem, požádal Ánandi Mu, aby opakovala nějaké mantry k Bohyni. Ánandi ve chvíli, kdy vyslovila první slova, vstoupila do tak hluboké meditace, že ji nikdo nemohl přerušit. V jednu chvíli ucítila konec a její hlava se ocitla v jámě, ze které šlehal rituální oheň, ale ji to nepálilo. Její otec, zděšen a znepokojen, spěchal k Dhyanjógimu v naději, že mu tento světec poradí, jak vrátit dívku ke smyslům. Dhyanjógi prohlásil: "To je ta, na kterou čekám!" a jemně ji přivedl zpět do bdělého vědomí.

Dhyanjógi vysvětlil, že Ánandi Ma je již vysoce vyvinutou duchovní bytostí a že pokud mu její rodiče dovolí aby zůstala s ním, mohl by jí pomoci dostat energie které skrze ni proudí pod kontrolu a usměrnit ji k takovému životu, aby pracovala ve prospěch lidstva. Přestěhovala se okamžitě do jeho ášramu v Gujaratu, kde po dobu téměř tří let zůstala skoro nepřetržitě v povznesených meditativních stavech. Mistr, který pracoval po desetiletí na tom, jak pomoci ostatním zvýšit jejich duchovní energii, se nyní potýkal s opačným případem, neboť měl za úkol dostat tuto dívku na zem do běžného světa, kde by mohla normálně žít.

Vážil si její duchovní síly natolik že ji pověřil, aby začala zasvěcovat žáky i přesto, že nebyla dosud dospělá. Dhyanjógi je velice známý a vážený po celé Indii díky svým aktivitám pomoci hladovějícím a žíznícím, které organizoval, a stejně tak je zná pro své vynikající vlastnosti i dlouhověkost (nyní sice již nežije, ale dožil se něco okolo sto dvaceti let). Je mistrem stezky kundaliní mahájógy. Tato stezka má své počátky před třemi tisíci let, kdy Ráma, statečný bojovník a král Ajodhy, zasvětil dalšího velkého mistra této tradice - svoji ženu Sítu, která předávala toto učení dalším žákům.

V roce 1976 přijel na pozvání do USA, kde začal učit a spolu s Ánandi Ma zasvětli tisíce Američanů do mystérií kundaliní, jemné energie o které se říká, že proudí páteří v okamžiku duchovního probuzení. Poté co v Americe založil střediska se vrátil Dhyanjógi natrvalo do Indie. Protože měl pocit, že Američané se budou chtít rozvíjet, nechal v USA Ánandi Ma, aby tam pokračovala v jeho díle. Doprovází ji uvolněně vypadající Ind jménem Dilepži, který byl Dhyanjógiho žákem již sedmnáct let, když mu doporučil, aby se s Ánandi Ma vzali a pokračovali společně. Je po jejím boku při všech veřejných akcích.

Již v raném dětství se Ánandi Ma zdálo, že je jako pták, který si létá sem a tam a není k ničemu připoután. To byl velice silný pocit, který měla téměř neustále. Tento postoj ji držel stranou od ostatních běžných věcí. Byla ráda sama a v klidu většinu času. Důsledkem toho byla i skutečnost, že jí to moc nešlo ve škole, nemohla se soustředit.

O kundaliní Ánandi Ma mluví takto:
"Je to součást duše, která přichází předem a připravuje tělo na to, než do něho skutečně vstoupí duše. Poté, co je tvoření fyzického těla ukončeno, ukryje se jako dřímající síla na kořeni páteře. Jogíni užívají stejnou sílu, se kterou se dostávají nazpět k duši a potom k Bohu. Kundaliní je mateřská energie, je to ádi šakti, která vede bytost do vyššího stavu pomalu a postupně. Ona energie s sebou přináší jako část tohoto probuzení určité negativní zážitky, což je součást očistného procesu. Proto to také způsobuje určitá nepochopení, protože lidé najednou nevědí, co si mají počít. Je tu také mnoho chybných poznatků, kvůli nimž si tito lidé nesprávně myslí, že mají probuzenou kundaliní. Je možné vidět mnoho takových lidí. To, že je vaše kundaliní probuzená či nikoliv, se vám stane tak jasné, jako když od sebe rozeznáváte den a noc. Bohužel na západě o tom není dostatečné kulturní povědomí a proto v tom je zmatek, panuje nepochopení a mysl není často přístupná přijmout zkušenost probuzení kundaliní.

Spolu s probuzením kundaliní dochází k určitým nedobrovolným fyzickým pohybům, kterým se říká krija a jsou onou částí očistného procesu. Na člověku zanechané křivdy a příkoří s sebou nesou průliv emocionálních pocitů. Zlost, strach a podobné pocity se často objevují poté, co je kundaliní probuzena, ale vesměs jsou to velmi krátké projevy. Je to jen dočasný očistný proces; jsou to naše nevědomé tendence a touhy, jež musí být zapomenuty, aby se mysl stala čistá, na základě čehož dojde k osvobození bytosti. Zde na západě je bohužel zvykem, že mnoho lidí pořádá semináře a hovoří o kundaliní. V Indii se nikdo nestane učitelem dříve, než je požádán svým mistrem, aby tak učinil. Je tam velice málo lidí, kteří opravdu učí. Mají roky a roky praxe a zkušeností. Jedině tehdy si troufnou učit. Učení je poslední věcí, na kterou myslí. Musíte se nejprve stát experty na vlastním poli. Mistrovství v této záležitosti vám nepřinese pouhé přečtení několika knih."

Před několika staletími bylo napsáno, že nyní nastane zvláštní doba, tzv. Kali Juga, Věk temna, kdy budou učiteli slepí, jež povedou hluché, kteří stejně nechtějí poslouchat. Takže to je špatná kombinace. Alespoň je dobré to, že hovoří o kundaliní a stále k ní odkazují. Ale někdy je poloviční poznání škodlivější, neboť zavádí lidi k deformaci a způsobuje jim více problémů.

Ánandi Ma dále odpovídá na otázky manželství: "Traduje se, že abyste se duchovně vyvíjeli, měli byste se stát odevzdanými (sanjásini) a jogíny (dodržující celibát), ale jestliže půjdete hlouběji do indické duchovní historie, najdete tam většinu velkých světců, kteří měli rodinu a žili v párech. Dhyanjógi vždy zdůrazňoval, že byste měli žít ve světě, dělat své běžné povinnosti a i přesto stoupat a vyvíjet se duchovně. K tomu, abyste měli funkční vozík, potřebujete dvě kola. V rodinném životě je více podpory. To je přirozený stupeň Šivy-Šakti, kde spojení začíná v tomto božském bytí. Společné manželství není určené jen pro fyzické spolužití, ale také pro duchovní podporu. Ono dělá velké změny. Lidé se berou z různých důvodů, třeba aby měli děti. Ale když je v manželství kladen důraz na duchovní vývoj, pak energie pracuje na zcela odlišné úrovni. Neustále musíme myslet na druhé víc než na sebe."

O roli gurua dále říká:  "Hlavní rolí gurua je dostat žáka ke konečnému cíli a nezáleží na tom, za jakou cenu to pro něho nebo pro ni bude. Je zodpovědný za to, jak nejlépe pomoci svému žáku postoupit na jeho cestě, jak odstranit obtíže a nabídnout jakoukoli pomoc, kterou žák v procesu duchovního vývoje potřebuje. Guru může pomoci žákovi i ve věcech každodenního života a dokonce, jestliže je to nutné, jak se píše v písmu, se může guru vzdát svého života, aby pomohl žákovi dosáhnout cíle. Jiné předpoklady nebo háčky v tom nejsou. A od žáka se naopak předpokládá a je nutností a samozřejmostí, aby následoval učitele s velkou láskou a oddaností. Rolí a povinností žáka je starat se o vnější a fyzické potřeby učitele, o jeho základní potřeby, které mu umožňují slušný a příjemný život. Je to něco jako vztah otec-syn nebo otec-dcera."