Karmajóga - jóga denního života

Rubrika: Cesty

Autor: Gregorian Bivolaru

Ve stavu odpoutanosti vykonej, co má být vykonáno,
není podstatné, oč jde, a nikdy si nepřej přisvojit si ovoce svých činů.

Karmajóga představuje jednu ze čtyř hlavních forem jógy, určitý výchozí bod, který je základní částí učení Bhagavadgíty, což slouží jako dostatečný podklad pro její autenticitu. Stejně jako u všech ostatních druhů jógy je hlavním a konečným cílem karmajógy usnadnění a urychlení duchovního vývoje svých vytrvalých adeptů. Hlavním rozdílem oproti ostatním jógám však je, že karmajóga může být vykonávána správně od samého počátku a může být využívána neustále, po celý den, protože je použitelná pro všechny lidské aktivity. Ve srovnání s karmajógou je například nepřetržité provádění bhaktijógy možné pouze na velmi vysokém stupni dosaženého poznání, a provádění hathajógy bývá omezeno na určité části dne. Tyto argumenty vedou k tomu, že karmajóga je nepřetržitou formou jógy pro každodenní život.

Z různých tradičních definic karmajógy je nejběžnější a nejpřesnější, i když ne zcela kompletní, tato:

„KARMAJÓGA JE JÓGOU HLUBOKÉHO A DŮKLADNÉHO SPLYNUTÍ S BOŽSTVÍM, DÍKY JAKÉKOLI NESOBECKÉ ČINNOSTI“.

Vychází ze skutečnosti, že v každém okamžiku našeho života, dokonce i když se cítíme být nuceni jednat tak či jinak, máme vždy svobodu volby a neseme plnou zodpovědnost za svoje činy. Využití jakékoli duchovní disciplíny (jógy), nebo jakékoli jiné duchovní stezky předpokládá existenci „svobodné vůle“, a to jak ve směřování lidského života, tak ve výběru jeho způsobu.

Hlavní otázka, na kterou nám karmajóga pomáhá odpovědět, je jak a proč bychom měli volit mezi dvěma nebo více způsoby jednání v daném okamžiku. Díky neustálé praxi můžeme shledat, že karmajóga nám nabízí více svobody, ačkoli se to může západnímu člověku zdát zprvu neuvěřitelné.

Mnozí současní mudrci, jako například Šrí Ramakršna nebo Šrí Aurobindo dokázali, že karmajóga je velmi dobře přizpůsobená moderní době a že je vhodná pro všechny, dokonce ještě vhodnější než bhaktijóga, která je užitečná spíše lidem, kteří v sobě chovají intenzivní náboženské sklony (což je dnes velmi vzácné). Karmajóga je také přístupnější než rádžajóga, která předpokládá intelektuální úsilí ležící za hranicemi možností běžného individua. Ve srovnání s džňánajógou, která vyžaduje velkou sílu soustředění a uvnitřňování (což je v současnosti také velmi výjimečná vlastnost), je karmajóga mnohem snadněji proveditelná, protože žádné z těchto nadání nevyžaduje. Navíc velmi dobře vyhovuje lidem na Západě, kteří jsou vždy připraveni jednat, avšak bývají více či méně skeptičtí vůči duchovním hodnotám, které podle nich odvádějí lidi od praktického života ve hmotně orientované společnosti.

Zdůrazněme, že praktikování karmajógy nevylučuje současné provádění jedné nebo více jiných druhů jógy. Naopak, zvyšuje jejich účinnost. Toto spojení s ostatními druhy jógy není však podstatné, protože i pouhé provádění samotné karmajógy je samo o sobě dostatečné pro dosažení nejvyššího stavu duchovního poznání. Karmajóga má rovněž tu velkou výhodu, že není obsažena v ostatních druzích jógy. Zatímco bhaktijóga, rádžajóga, tantrajóga, hathajóga a dokonce i džňánajóga, pokud se provozují nesprávně, bez opatrného dohledu a pod vedením kompetentního průvodce, mohou vést k závažnému psychickému nebo mentálnímu poškození, karmajóga nemá pro svého provozovatele žádná nebezpečí, dokonce i když je její znalost založena pouze na textových podkladech.

S ohledem na tento aspekt pokračujeme citacemi několika současných mistrů:

Svámí Vívekánanda: „Na stezce bhaktijógy existuje to velké nebezpečí, že vnímavá duše si může začít plést prchavé emoce s duchovním prozíráním a může si interpretovat běžné aspirace jako duchovní.“ (Praktická jóga)

„Jen s málo výjimkami se můžeme učit rádžajóze bez nebezpečí, nejsme-li přímo vedeni opravdovým duchovním guruem.“ (Předmluva k Rádžajóze).

Šrí Ramakršna: „Džňánajogín říká: 'Já jsem To', ale dokud považujeme své tělo za své nesmrtelné Já, je to jen zhoubný egoismus. Nepomůže nám, ale zničí nás.“ (Učení Ramakršny)

Svámí Brahmánanda: Poté, co již byli jeho žáci očištěni cvičením jistých ásan a forem pránájámy, jim řekl: „Co se týče praktik hathajógy, vyhněte se jim, nechcete-li trpět bolestnými důsledky. Hathajóga je velmi nebezpečnou stezkou, cvičí-li se v nevědomosti, bez vedení kompetentním průvodcem. (Duchovní disciplíny)

Zde dodáváme, že karmajógický systém je téměř oproštěn od metafyzických či náboženských konceptů a že ani v pokročilém stádiu provozování nevyžaduje pomoc jakékoli fyzické disciplíny nebo diety. Rozumí se však samo sebou, že karmajogín by měl dělat vše, co může pro to, aby zůstal zdravý.

Hlavní cíl karmajógy

Svámí Vívekánanda popisuje ideál karmajógy následovně: „Dokonalou lidskou bytostí je ten, kdo uprostřed nejhlubšího mlčení a nejvyššího osamění nalézá nejintenzivnější aktivitu, a ten, kdo uprostřed nejintenzivnější činnosti nalézá ticho a osamělost pouště.“ „Karmajogín nepotřebuje věřit žádné doktríně. Dokonce nemusí věřit ani v Boha, nemusí se ptát, co je duše a nemusí být přitahován vůbec žádnými metafyzickými spekulacemi.“ (Praktická jóga)

Protože jsou však mistři z Orientu, jejichž učení jsme zdědili, hluboce duchovní, není překvapením, že interpretují karmajógu z tohoto hlediska. Šrí Ramakršna tvrdí: „Karmajóga je spontánním sjednocením s Bohem pomocí činnosti.“ Z pohledu systému bhaktijógy může být tato interpretace viděna jako odhalení Božství pomocí lásky, a z pohledu džňánajógického systému jako sledování vědomí Absolutního Božství. Ramakršna rovněž prohlásil: „Nejvyšší cíl v karmajóze je stejný, jako ve všech ostatních druzích jógy: uskutečnění nejvyšší věčnosti nebo neosobního Božství.“

Šrí Aurobindo: „Odpoutaná činnost je velmi často jediným potřebným nástrojem pro nevyjádřitelné spojení s otcem Stvoření.“ „Abychom vykonávali všechny činnosti v intimním spojení a v hlubokém sjednocení s Božstvím v nás, v pronikající harmonii s vesmírným kolem nás a s transcendentním za námi, nenechejme se omezovat naší často izolující a nepružnou lidskou myslí, nebuďme otroky jejích nevědomých nebo vyšinutých rozkazů či jejích omezených návrhů. To je karmajóga.“ (Integrální Praktická Jóga)

Účinnost karmajógického systému

Bez ohledu na způsob, jak formulujeme svůj duchovní cíl, může být dosažen pomocí některé z cest jógy. Osvícení (mókša) je v Hinduismu nazíráno jako sjednocení s Božstvím ve všech tvarech, dosažení božské roviny vědomí, jako zakotvení vědomí v konečné Pravdě a dosažení svobody v životě. Mókši může být dosaženo všemi druhy jógy, ale nejsnadněji a nejpřístupněji pomocí karmajógy. V této souvislosti odcitujme proslulé mudrce:

Svámí Šivananda: „Mnozí lidé věří, že karmajóga je podřadným druhem jógy, ale to je velký omyl.“

Rabíndranáth Thákur: „Mnozí z nás si nesprávně myslí, že činnost protiřečí svobodě.“ „Nikdy nedosáhneme významného výsledku, pokud se budeme pokoušet dosáhnout Nekonečna vně sféry činnosti.“ „Tvrdíme-li, že bychom rádi realizovali Brahman (Nejvyšší božství) pouze pomocí introspekce a přitom Ho opouštíme během našich zevních činností, myslíme-li si, že chceme těžit z jeho přítomnosti jen skrze lásku, kterou cítíme ve svých srdcích při modlitbě, aniž bychom Ho zbožňovali našimi vnějšími prostředky, nebo když si myslíme, že pouze opak je pravdou, pak vytváříme překážky na dlouhé cestě k Pravdě a uvádíme se v politováníhodný omyl.“ (Sádhana)

Šrí Ramakršna : „Činnost konaná bez připoutanosti je snadnou cestou k dosažení skutečného cíle života, kterým je sjednocení s Bohem.“

Svámí Vívekánanda: „Pomocí odpoutané činnosti se může lidská bytost snadno dostat tam, kam se Buddha dostal pouhou meditací a Ježíš láskou a modlitbami.“ (Praktická Jóga)

Přestože tato formulace může být pro některé fundamentalistické křesťany šokující, jasně ukazuje, že pro Svámího Vívekánandu je karmajóga stejně účinná jako rádžajóga nebo bhaktijóga prováděné na své nejvyšší úrovni.

Ma Ánanda Moyi: „Ten kdo praktikuje karmajógu, realizuje rychle Brahman (Nejvyššího) jako Absolutní vědomí a obdrží milost Matky Boží.“ (Učení Ma Ánandy Moyi).

Pozornému studentu hindské duchovnosti je zřejmé, že toto jsou objektivní cíle, kterých má být dosaženo v džňánajóze i v bhaktijóze.

Svámí Ramadás, který dosáhl osvícení pomocí bhaktijógy, tvrdí: „Nikoli odmítáním konat, ale konáním zcela odpoutaně můžeme bez úsilí obdržet nejvyšší stav blaženosti a osvícení.“ (Dopisy)

Svámí Brahmánanda, duchovní syn Šrí Ramakršny: „Můžeme dosáhnou Nejvyššího vědění, dokonce i když se stále účastníme na různých činnostech věnovaných Božskému.“ (Mnišské disciplíny)

Ramana Maháriši, nezlomný džňánajogín: „Činnost osvobozená od touhy, s úplným odpoutáním od svého ovoce, je nadřazena znalostem kombinovaným s cvičením.“ „Stav, ve kterém je konaná činnost osvobozená od touhy, je způsob, který snadno vede k osvícení.“ (Učení Ramana Mahárišiho)

Specifika karmajógy

Teoretické základy a techniky provádění karmajógy jasně uvádí Kršna v Bhagavadgítě, s jedinou výhradou, totiž že pořadí, ve kterém jsou tyto myšlenky uvedeny, není pro západního člověka nejvhodnější. Ve stručnosti jsou moudrá poučení tato:

Nikdo nemůže být nečinný, ani na sekundu.
Nikdo by si neměl klást nečinnost za cíl (nebo se činnosti vyhýbat).
Jisté činnosti jsou závazné, proto jim nelze uniknout.
Nikdo by neměl toužit po ovoci (nebo důsledcích) svých činů.
Nikdo by neměl být připoután k činnosti samotné.
Nikdo by se neměl považovat za autora činnosti.
Jakákoli činnost, bez ohledu na svou povahu, nespoutá svého vykonavatele, je-li konána tímto způsobem.
V podstatě lze říci, že karmajóga je božskou dovedností (moudrostí a nepřilnutím) v konání.

V tomto pořadí budeme analyzovat prvky karmajógického systému.

1. Nikdo nemůže být nečinný, ani na sekundu

První výraz, který říká, že žádná lidská bytost nemůže být bez činnosti, má výlučně teoretický charakter. Slouží jako příprava pro druhý bod, který je praktické povahy a (jak dále uvidíme) je určen více lidem z Východu, než Zápaďanům.

Nyní tyto aspekty prozkoumáme blíže: V Bhagavadgítě se k nim Kršna vrací třikrát: „Nikdo nemůže být ani na okamžik nečinný. Vše směřuje nevyhnutelně k činnosti.“ „I tvůj fyzický život“, říká Kršna Ardžunovi, „nemůže být udržován bez neustálé činnosti.“ A nakonec: „Žádná inkarnovaná bytost nemůže dokonale opustit činnost. Činnost je nevyhnutelná.“

V jiných kapitolách Mahábháraty, Kamna souhlasně cituje jednoho Bráhmana, který říká své manželce: „V tomto světě je nemožné nekonat, ani na jediný okamžik.“ (Ašvamédika) Různí lidé všech dob poznali tuto pravdu. I dnes velcí mudrci opět potvrzují tuto pravdu. Šrí Ramakršna prohlásil: „Nikdo nemůže zabránit činnosti. Pouhý fakt prohlášení 'já jsem' nebo 'já myslím' již vyvozuje činnost. Nemůžeme uniknout činnosti; činnost je přírodním zákonem.“

Také Svámí Vívekánanda prohlašuje: „Nemůžeme žít ani jedinou sekundu bez činnosti.“ Svámí Brahmánanda dospívá ke stejnému závěru: „Bez činnosti by byla naše existence nemožná.“ Svámí Ramdas napsal: „Konat je naprosto základním výrazem přirozenosti našeho bytí, stejně jako smyslem květiny je rozšiřovat svoji vůni. Vzhledem k tomu bychom měli jednat s moudrostí. Nemůžeme činit jinak, protože je to nemožné. Dokonce, i když je lidská bytost nepohyblivá a navenek nečinná, její orgány a její vnitřní struktury, psyché, mysl a intelekt jsou vždy více či méně činné. Úplné ustání veškerých činností je tedy nemožné.“ To je zřejmým aspektem, který je odhalen, je-li hluboce nazírán. Během nejhlubší fyzické nehybnosti je myšlení stále aktivní a dokonce, i když je můžeme částečně zastavit (což je velmi často pouhou představou), přirozené funkce těla (dýchání, krevní oběh, atd.) neustanou ve své činnosti. Šrí Aurobindo tvrdí, že i když je mentální činnost zastavena, v mozku se stále objevují jisté „vibrace“, které lze vnímat a identifikovat.

Bez ohledu na to nám ani úplná 'nečinnost' nezabrání v 'konání', tedy ve změnu směru toho, co by nastalo, pokud bychom jednali normálním způsobem. To je dáno tím, že můžeme jednat subtilně pomocí své aury a takto projevovat vlivy na své bezprostřední okolí pomocí svého vnitřního postoje nebo záměru. Tyto vlivy nás mohou prostřednictvím rezonance a indukce činit šťastnými nebo ustaranými, jsou-li velmi silné, mohou indukovat jakési nakažlivé napodobování v lidech, kteří jsou okolo nás, což na nás bude mít kladné nebo záporné vlivy a měnit odpovídajícím způsobem náš vnitřní stav.

2. Nikdo by si neměl klást nečinnost za cíl

Je-li nečinnost nemožná, je očividně iracionální a chybné klást ji za cíl jakékoli formy jógy. Kršna říká Ardžunovi: „Nepřipusť žádným způsobem připoutání k nečinnosti.“ Aby se zabránilo jakémukoli nedorozumění z Ardžunovy strany, ještě dodává: „Ne skrze odmítání činnosti vychutnají lidé nekonání, ani odmítnutím konat nedosáhnou dokonalosti.“ Pokračuje zdůrazněním „Činnost je vždy nadřazena nečinnosti.“

V Kršnově době byla tato zjevení směřována několika důležitým džňána a rádžajógickým školám, které přehnaně zdůrazňovaly jako nezbytné stadium a dokonce i konečný cíl jakékoli duchovní disciplíny důraz na úplné ustání v jakýchkoli fyzických a dokonce i mentálních aktivitách. Tento abnormální přístup dnes není přitažlivý, jedině pro skupiny, které hlásají jisté fantasmagorické výklady Šankary a Pataňdžaliho. Skutečně, mnozí lidé mají tendenci věřit, že jakákoli jiná aktivita než duchovní je nutným zlem, které bychom měli omezit co nejkratším časem a uchovat zbytek pro vnitřní soustředění, meditaci, uctívání apod. Proto velcí současní mudrci považovali za nezbytné připomenout nám Kršnova slova. Například Thákur říká: „Abychom žili harmonicky, musíme pracovat; život a činnost jsou úzce spjaty.“ „Kdo bude tak šílený, aby neustále utíkal od šťastného davu, aby hledal Boha pouze v poddání se nečinnosti?“

Svámí Ramdas vysvětluje: „Jóga neznamená odříkání se činnosti, naopak, pozvedá činnost na nejvyšší duchovní úroveň.“

Svámí Brahmánanda, i když požaduje po svých žácích, aby meditovali několik hodin denně, říká: „Ptám se, proč se tak bojíte své práce? Pokud skutečně chcete realizovat Boha, pracujte bez ustání a vyčkávejte. Nikdy byste neměli zcela opustit jiné činnosti.“ (Duchovní disciplíny)

Šrí Aurobindo se stále vrací k podobné myšlence: „Práce má primární důležitost. Konání je nezbytné; jóga činnosti je nezbytná. Myšlenka na opuštění fyzické činnosti, abychom urychlili vývoj naší mysli, je výmysl našeho mentálního ega.“ (Praktická Integrální Jóga) Také říká: „Pokračování ve fyzické činnosti nám pomáhá udržovat rovnováhu mezi vnitřní zkušeností a vnějším vývojem.“ (Průvodce jógou) I přesto proroci všech časů také zdůrazňují, že ty vzácné lidské bytosti, které dosáhly vysoké duchovní úrovně, se nikomu nemusí objektivně podřizovat. Proto podle Šrí Ramakršny musí poslouchat nutkání konat v tomto světě pouze lidé, kteří nejsou sattvičtí, tj. čistí, vyvážení (Učení Ramakršny). Takto čisté sattvické bytosti, které jsou prosty tamasu či radžasu, dosáhnou téměř nadlidské úrovně. Svámí Vívekánanda odkazuje na tyto lidi, když tvrdí: „Nicméně, existují výjimečné bytosti zcela smířené s Já, bytosti, jejichž přání jsou za Já, bytosti, jejichž mysl neputuje pryč od Já, bytosti, pro které je Já všechno; pouze tyto bytosti již nemusí pracovat. Zbytek lidstva je nucen pomalu, pomaličku procházet světem činnosti. Karmajóga nám ukazuje princip, odhaluje nám tajemství a nabízí nám metodu jak to uvést co nejúčinněji do praxe.“

Ma Ánanda Moyi mluví stejně: „Nikdy bychom neměli zůstat, aniž bychom něco činili, nebo čekat ve stavu setrvačnosti, čekajíce že se objeví stav čisté a dokonalé bytosti.“ Je velmi užitečné si všimnout, že i ti největší mudrci, kteří dosáhli vysokých stupňů duchovního vývoje, pokračují neúnavně v jednání.

Jako poslední slovo k tomuto bodu, v Mahábháratě král Bohů Indra říká: „Lidé kritizující činnost jsou hříšní.“

3. Jisté činnosti jsou nezbytné, proto jim nemůžeme uniknout

K této krátké imperativní poznámce Kršna dodává další poznámku pozitivně doplňující povahy. Na začátku Bhagavadgíty říká: „Vykonej nezbytnou činnost, jak jsem ji označil“, tj. podle principů karmajógy. A nakonec nám Kršna připomíná: „Není nutné opouštět ty činnosti, které jsou správně integrovány a věnovány“. Je důležité objevit, že ony 'označené' činnosti jsou ty, které „musí být vykonány“. Je možné, že Kršna zde odkazuje na jisté speciální procedury, jógické techniky, specifické způsoby očišťování a sublimace, nebo na detaily vztahující se k té či oné formě jógy. Všechny tyto činnosti „musí být nutně vykonány“, protože „čistí krev“ a tak určují očistu lidské bytosti a Kršna se na ně dále odkazuje. Další čtení Bhagavadgíty však ukáže, že Kršna na tyto druhy činností neodkazuje.

Dnes však tento princip nepochybně získává jinou důležitost, a abychom jej lépe pochopili, musíme odkázat na kompetentní názory současných mudrců. Pro šťastné jedince vedené opravdovým duchovním průvodcem (ne všichni, kdo se sami nazývají guru, jsou praví!) je cesta jednodušší. Musí jen sledovat tak těsně, jak je to jen možné, vedení jejich duchovního průvodce, aby se vnitřně pozvedli a duchovně rostli. Pro ty, kdo průvodce nemají, odkážeme na učení velkého karmajogína Mahátmu Gándhího. Řekl: „Zákon činnosti je zákonem života.“ A my víme, že pro něj byl 'zákonem života' každodenní požadavek předkládaný jeho vědomím, které bylo vyladěno na vědomí božské. Také řekl: „Bůh stvořil lidskou bytost takovým způsobem, že může získávat svou každodenní potravu nebo každodenní energii svou prací nebo činností. Ten, kdo jí aniž by pracoval, nebo kdo ze setrvačnosti čeká, aby nezaslouženě nebo nečinně přijímal, je zloděj“.

Šrí Aurobindo: „Musíme poslouchat své 'společenské závazky' v odpoutaném stavu, ale považovat je za opravdové pole působnosti pro jógickou praxi.“ (Integrální praktická jóga) Aurobindo tedy považuje každou činnost za duchovní a užitečnou pro toho, kdo ji vykonává se správným postojem odpoutané integrace. Jeho slovy: „měli bychom konat všechny své činnost s odpoutaným postojem, ve správném stavu vědomí a s duchovní integrací.“ Tento způsob konání vede k vnitřnímu stavu, který je ekvivalentní stavu následujícímu po úspěšně meditaci. Ve skutečnosti pro něj „činnost nebo aktivita není ničím jiným, než jistou formou průpravy, stejně důležitou jako jógická meditace.“

Svámí Ramdas také tvrdí, že „činnost konaná ve stavu úplné absorpce s Nejvyšším věčným centrem vesmíru je ta, kterou mudrci nazývají jógickou činností“. (Přítomnost Rámy)

V tomto případě nabývá povaha činnosti druhotnou důležitost. Zde můžeme opět odcitovat Šrí Aurobinda: „Můžeme použít jakoukoli činnost nebo aktivitu, jako pole působnosti, ve kterém zakoušíme každým okamžikem moudrého ducha Bhagavadgíty.“ (Integrální Praktická Jóga)

Svámí Vívekánanda o tomto tvrdí: „Ani nejnižšími nebo očividně podřadnými aspekty činnosti bychom neměli pohrdat.“ (Praktická jóga)

Šrí Aurobindo zdůrazňuje: „Je zcela nepravdivé, že fyzická činnost má nižší hodnotu než neustálá mentální aktivita; jen arogance omezeného intelektu to může předstírat.“ Účinnost činnosti, která byla odhodlaně věnována a která je konána skrze a pro Božství, je přímo úměrná stupni božské oběti. Manuální činnost záměrně konaná pouze pro Božství je nadřazena mentální činnosti záměrně konané pouze pro vlastní sobecký vývoj, pro osobní slávu, nebo pro dočasné mentální uspokojení.

Podle indické tradice karmajógy je výběr činností, „které musí být vykonány“ jistým individuem, určen tím, co je v Indii nazýváno Svadharma (zákon přiměřenosti). Zatímco na Západě jsou víra, morálka a zákony postaveny na právech a povinnostech daných v absolutních termínech, což svazuje právo mnoha výjimkami, Hinduismus dává různým skupinám uvnitř společnosti odlišná, někdy protichůdná práva a povinnosti. Abychom jmenovali alespoň jeden příklad: na Západě je absolutní princip stanovený církví a aplikován soudně: „nezabiješ!“. Tento princip je tak striktní, že vyprodukoval jisté extrémní jedince a společenské skupiny, které kategoricky odmítají euthanasii a potraty. K tomuto striktnímu příkazu existuje jedna velká výjimka: „Během války udělej, co můžeš, abys zabil nepřítele.“ A dokonce i to vyžaduje výjimku: „Nezabíjej nepřítele, pokud je odzbrojený, pokud se vzdává, nebo když je již v zajetí.“ Existuje mnoho dalších příkladů takových výjimek.

Tradiční východní učení má odlišný přístup: Přijímá skutečnost, že povinnost (Dharma) není pro všechny stejná, ale mění se s věkem, pohlavím, sociálním statutem, kastou atd. Takto má každý svou individualizovanou povinnost, svou Svadharmu. Několik významných příkladů: V Indi, lidé kteří náležejí ke kastě Bráhmanů, musí usilovat, aby byli nenásilní až do takové míry, že až na několik výjimek jsou Bráhmani striktními vegetariány. Ti, kdo náležejí ke kastě válečníků, knatriyas, mají za základní povinnost bránit to, co považují za správné, pokud je to nutné tak i s použitím násilí. Hlava rodiny musí pracovat, aby zajistila ty, kdo na ní závisejí. Osoba, která následuje „božské volání“ a stane se sanjásinem (žákem aspirujícím na osvícení) a také ten, kdo se (podle nyní přerušené tradice) oženil a provdal své děti, už nesmí více pracovat, aby si získal své živobytí nebo aby je zajišťoval ostatním, a musí výlučně žít ze žebrání, pokud sleduje svoji duchovní realizaci.

„Všichni lidé“, napsal Svámí Šivananda, „musí plnit svou povinnost ve shodě s požadavky společenské skupiny, ke které patří, a ve shodě s etapou života (ashramou) ve které jsou.“ (Učení Šivánandy) Tento systém by nepochybně nemohl být přímo přenesen na Západ, protože na Východě hraje Hinduistický systém kast velmi důležitou roli. Například v několika rybářských komunitách na jihu Indie je povinné vyhazovat sítě levou rukou a bylo by velkým hříchem vyhazovat je pravou rukou, zatímco v jiných rybářských komunitách musí být konán opak. Přesto by mohly být mnohé problémy a mnohá vnitřní napětí snadno vyřešeny, nesledujeme-li slepě a vzdorně velice všeobecné a očividně absolutní pravidla, aniž bychom jej filtrovali zdravým rozumem a inteligentní analýzou.

Není bez zajímavosti zmínit zde varování východních mudrců před tím, co často povolně nazýváme 'povinností', dokonce i když ve skutečnosti to může být jen dobře skrývaná sobecká touha. S ohledem na to Svámí Vívekánanda říká: „Když je připoutanost zvlášť dobře zakořeněná, často ji nazýváme zvykem, ...když se připoutanost stane chronickou, hrdě ji nazýváme 'povinností’… Ti kdo si doopravdy přejí být karmajogíny musí eliminovat tento falešný pojem.“ (Praktická jóga)

Více východních mudrců trvalo na nezbytnosti odevzdat se přednostně tomu, co Svámí Vívekánanda nazývá „povinností, která je nám zde a teď nejbližší“. Mahátma Gándhí vysvětloval tento aspekt ve své doktríně o svadéši: „Skutečný adept doktríny svadéši musí mít za svou první povinnost odevzdat své služby a pomoc svým nejbližším sousedům. To bude zahrnovat vyloučení a dokonce i obětování zájmů zbytku, ale toto vyloučení a obětování je pouhým zdáním. Svou vlastní povahou, pomoc nebo služba konaná pro nejbližší nikdy není překážkou pro ty, kdo jsou vzdálení, právě naopak. Takto jsou věci souhlasné pro Vesmír a pro jedince a to je nezlomný princip, který by měl být hluboce pochopen. Na druhou stranu, ten kdo se nechá unést 'dalekou krajinou' a kdo půjde sloužit na konec světa, nejen že uvidí zkázu svých ambicí, ale také nesplní své povinnosti k těm, kdo jsou v jeho nejbližším okolí.“ (Dopisy Mahátma Gádhího z Ášramu)

Ale Gándhí připouští v tomto směru několik výjimek: „Mohou nastat situace, ve kterých bude adept doktríny svadéši žádán, aby obětoval svoji rodinu na úkor univerzální služby. Tento akt svobodně zvolené oběti vytváří nejvyšší službu, kterou můžeme přinést univerzální rodině lidstva této planety.“

Ona 'označená' nebo 'doporučená' služba může za jistých zvláštních okolností dokonce znamenat násilí proti někomu. Svámí Vívekánanda řekl: „Karmajogín je ten, kdo rozumí, že nejvyšším ideálem je věnování plného zanícení; jako takový, ten kdo rozumí, že toto neodporování je nejvyšším projevem síly, kterou držíme v sobě, stejně ví, že to, co nazýváme 'odporováním zlu' je také etapou na cestě k projevování ne-odporování. Ale než se dostane k tomuto nejvyššímu ideálu, má lidská bytost povinnost stavět se proti a zlu odporovat.“ (Praktická jóga)

Sám Mahátma Gándhí, velký zastánce nenásilí, v tomto směru prohlásil, že „ten, kdo zůstane pasivním divákem zločinu, je ve skutečnosti, dokonce i z pohledu justice, jeho spoluviníkem.“ Všechny tyto myšlenky nám pomáhají lépe pochopit, proč Šrí Aurobindo napsal jednomu ze svých žáků: „Nelituj žádného času, který jsi strávil aktivitou a kreativní činností.“ (Integrální praktická jóga) Svámí Šivananda říká to samé: „Aktivita konaná se zcela odpoutaným zanícením je klíčem ke karmajóze.“ (Učení Šivanandy)

4. Nikdo by neměl toužit po ovoci (nebo důsledcích) svých činů

Nyní se chystáme vysvětlit základní princip a velké tajemství karmajógického systému. Jakmile nastoupíme tuto stezku, tak se dobrovolně a bezpodmínečně vzdáváme ovoce svých činností a tak se také vzdáváme touhy sobecky vychutnávat jejich dobré následky, nebo se vzdáváme strachu ze špatných důsledků našich činů. To je základním principem „nesobeckého konání pomocí věnování Božskému“. Proto Kršna na začátku Bhagavadgíty rázně deklaruje: „Máš právo vykonávat činnost, ale pouze ji vykonávat, protože od této chvíle bys neměl nikdy znovu zatoužit po jejím ovoci; ovoce tvé činnosti by nemělo být motivem, který tě vede k práci.“

„Pouze ubohé nuzné duše své činnosti konají pro ovoce svých činů, nebo pro touhu po tomto ovoci, po věčném předmětu jejich myšlenek nebo činností.“ „Moudří, úplným a hlubokým sjednocením s Božským a vyrovnáním své existence a své vůle s Nejvyšší vůlí, opouští úplně ovoce, které je výsledkem jejich činností.“

Dále Kršna popisuje důsledky tohoto mimořádného a vskutku Nejvyššího postoje: „Úplným opuštěním připoutanosti k ovoci činnosti duše okamžitě uspěje ve sjednocení s Božským (Brahman) a okamžitě pociťuje euforický stav míru a síly, založené na všemohoucnosti a blaženosti Božského (Brahman).“ V poslední kapitole Bhagavadgíty je tato pravda shrnuta následovně: „Blažen je ten, kdo dosáhnul hluboce dokonalého odříkání a můžeme o něm říci, že dosáhnul 'blaženého a všemohoucího míru', který pochází ze včlenění se do Nejvyššího absolutna (Brahman) a které se v něm a skrze něj neustále projevuje; takový je vskutku ten, kdo opustil ovoce činností.“

Ve zbytku Mahábháraty všichni ostatní jogínští moudří podporují Kršnova učení. V tomto směru Manu prohlašuje: „Jediným spontánním a okamžitým způsobem jak dosáhnout Božského je, že mysl by se měla zcela vzdát ovoce své činnosti.“ Podobně totiž Kršna tvrdí: „Jediná skutečná a správná činnost, která může mít věčné a nekonečné důsledky, je ta, která není motivována žádnou touhou po jejích ovocích nebo sledováním jakékoli odměny.“ Moudrý král Judhišthíra je přímější: „Ten, kdo si vždy přeje sbírat ovoce své morální skvělosti, uzavírá ostudný obchod se ctností.“

Všichni současní mudrci bez výjimky souhlasí s tímto náhledem. Svámí Ramdas k tomu říká: „Karmajóga je kompletním zřeknutím se ovoce našich činností.“ Svámí Vívekánanda se také často vrací k tomuto tématu: „Nikdy se nestarejte o ovoce svých činností. Proč bychom se měli starat jen o výsledky?“ „Zřekněte se zcela všech plodů vašich činností.“ „Nikdy nevyhlížejte ani si nepřejte pochvaly nebo odměny za cokoli co děláte.“ „Myšlenka konečného získání něčeho jako odměny za naši činnost značně překáží našemu duchovnímu vývoji a často končí tím, že nám přinese utrpení.“ (Praktická jóga)

Svámí Brahmánanda řekl svým žákům: „Přejete-li si opravdu konat správně, nesmíte nikdy zapomenout na dva hlavní principy: za prvé, na hlubokou úctu, plnou pozornosti, k činnosti, která má být konána a za druhé, na úplnou nezaujatost či odpoutání se od jejích plodů. Toto nazýváme největším tajemstvím karmajógy.“ (Duchovní disciplíny)

Ma Ánanda Moyi vysvětluje: „Dokud pouze skrýváme touhu pokročit vpřed a proslavit se, není žádná karmajóga, je jen potěšení z konání pro své vlastní uspokojení. Konáme pak pouze pro sobecké vychutnávání plodů naší činnosti nebo pro prestiž, kterou nám to může přinést. Pokud se, než začneme konat, zcela vzdáme ovoce naší činnosti, okamžitě se to stane karmajógou.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

Širší význam, který se zde přikládá touze po plodech činnosti, se také vyjevuje v následujících slovech Šrí Ramakršny: „Konat pouze pro své hmotné zájmy je degradující.“ (Učení Ramakršny) Ve skutečnosti je neustálá honba za výsledky nebo plody činností, dokonce i když z nich přímo nemáme výhody, rovna projevu sobectví. Svámí Šivananda říká: „Jak může sobecká osoba provádět karmajógu? Dokud nevykoná úsilí, aby se dostala za své sobectví, je pro ni tato duchovní cesta nemožná.“

Stejnou myšlenku formuloval také Šrí Aurobindo: „Karmajóga nemůže existovat bez intenzivní touhy opustit sobectví, dominantní gunu radžas, touhu po ovocích činnosti; což jsou všechno ve skutečnosti slupky nevědomosti… Činnost konaná v duchu karmajógy je právě tak účinná, jako nejvyšší realizace v bhaktijóze a je podobná dosažení úspěchu v kontemplaci.“ (Průvodce jógou)

Pro úspěšné provádění karmajógy se tedy musíme „osvobodit od jakéhokoli sobeckého cíle, bez ohledu na to, co to je.“ (Integrální praktická jóga) Šrí Aurobindo dále analyzuje podmínky, jak toho dosáhnout: „Jediná činnost, která nás neustále sjednocuje s Nejvyšším a rychle nás duchovně očišťuje je ta činnost, kterou konáme ve stavu dokonalého odpoutání, z žádných osobních důvodů, aniž bychom jakýmkoli způsobem vyhledávali nechvalnou proslulost nebo jepičí pocty tohoto světa, aniž bychom prosazovali své osobní cíle, individuální záměry, životní nenasytnost nebo fyzické preference, bez pocitu marnosti, bez přání vejít ve známost nebo získat slávu; to je ve skutečnosti činnost, kterou skrze nás koná Božské, cestou jasně pociťovaného vnitřního příkazu.“

„Všechny činnosti konané v sobeckém duchu, jakkoli dobré se mohou jevit lidem z nevědomého světa, nejsou pro opravdového aspiranta jógy k ničemu.“ (Průvodce jógou) „Jakákoli činnost konaná s horlivou pozorností a harmonicky integrovaná, zamýšlená za účelem opravdové oběti Božskému, prostá touhy po jejích plodech, prostá sobeckosti, konaná ve vyváženém stavu mysli, s úplnou vnitřní vyrovnaností jak s úspěchem, tak se selháním. Činnost konaná hlavně pro lásku Božského a nikoli pro získávání pozdějších odměn, kompenzaci, nebo pro osobní vytoužený výsledek, s velmi intenzivním uvědomováním si, že všechny činnosti patří nekonečné božské síle. To je okamžitá cesta k duchovnímu povznesení a sebeobětování pomocí karmajógy.“

Jak by se dalo očekávat, jsou spisy Mahátma Gándhího naplněny stejnými myšlenkami, jenom je prezentuje poněkud odlišně: „Neustálé uspokojení spočívá v upřímné snaze konat (činnost) a ne v úspěchu. Úplné úsilí je společně s předvídavostí výrazem úplného vítězství.“ (Etické náboženství) A jako obvykle dává svůj osobní příklad jako poučení: „Pouze velmi nedokonale jsem realizoval svou intenzivní touhu po rozpuštění se v Božském; Horlivě jsem si přál být pouhou hroudou bláta v božských rukou Stvořitele, abych mohl sloužit mnohem lépe, abych nebyl vůbec přerušován svým egem.“ (Mladá Indie)

S ohledem na tento postoj později dodává metafyzické vysvětlení, které bychom měli hluboce reflektovat: „Lidská bytost by neměla využívat výsledky svých činností. Neustále konání tímto způsobem dá neměnnou sílu zaručenou Božstvím“ (citoval Mahader Desai v publikaci „Ghándídží v indických vesnicích“.)

Když je konáno pro dosažení výsledku (častý případ) je zřejmé, že před čímkoli jiným přemýšlíme hlavně o možných výsledcích naší činnosti, které se dokonce snažíme podle míry inteligence předvídat: blaho nebo výhody, které naše činnost přinese buď nám, nebo těm, kdo nás zajímají. Přesto jsme zažili mnohé případy, kdy výsledky nebyly takové, v jaké jsme doufali, byly někdy dokonce zcela opačné než naše očekávání.

Zřídkakdy zvažujeme dlouhodobé důsledky svých činů. Například když si vychutnáváme lahodný a luxusní oběd, nebo když nabízíme sladkosti dítěti, málokdy myslíme na možné zažívací potíže. Nebo doporučíme-li někomu ke čtení jistý titul, přičemž doufáme, že čtením knihy se nějak změní, což přinese obohacení jeho duše nebo dokonce pozitivní transformaci jeho myšlenek. Ale i v takových situacích jsou naše předpovědi daleko od toho, aby se ve všech případech naplnily. Téměř nikdy nejsme schopni zcela a přesně předvídat dlouhodobé důsledky svých činů. Nezáleží na péči nebo pozornosti s jakou vychováváme dítě, nikdy dopředu nevíme, zda se přikloní k dobru nebo ke zlu, nebo jak použije vlastnosti, které v něm pěstujeme, či jak využije vědomosti, které ho učíme. Ve skutečnosti je to tak, jak Svámí Vívekánanda správně vypozoroval, že: „nemůžeme udělat nic, co by nemělo nějaké dobré důsledky, stejně jako neexistuje činnost, která by někde neškodila… Není žádná činnost, která by na různých úrovních neměla současně jak dobré tak i zlé důsledky.“ (Praktická Jóga)

S výjimkou lidí, kteří dosáhli stavu moudrosti, bez ohledu na to jak jsme chytří nebo za jak chytré se považujeme, selský rozum a naše životní zkušenost nás nutí připustit, že naše předpovědi o výsledcích našich činností jsou téměř vždy nekompletní a nejisté. Podle svého vnitřního postoje a temperamentu shledáváme, že výsledky našich činů jsou z největší části nakonec určeny Božskou vůlí nebo osudem (jinými slovy karmou), a jen v extrémně málo případech jsou určeny našimi záměry či námi vynaloženou soustředěnou vůlí.

Na závěr můžeme říci, že touha po plodech činnosti není až tak naplňující, jak bychom si mohli myslet a že pravidlo dané v Bhagavadgítě a karmajóze nám není tak vzdálené, jak by mohlo na první pohled vypadat. Porozumíme-li tomu, musíme zjistit, zda existuje moudrý, nadřazený důvod k činnosti. Touha získat plody činů je ve všeobecnosti zřejmě pouze jedním z aspektů touhy. S ohledem na to jóga považuje tuto touhu za nejhrozivější překážku na cestě vnitřního vývoje.

V Bhagavadgítě o tom Kršna hovoří ve 42 sútrách (aforismech) v jedenácti různých kapitolách. Je plný soucitu k těmto „duším touhy“. Mluví o „ubohých otrocích touhy“ a neustále trvá na „nezbytnosti úplného oproštění se od touhy“. Touha je pro něj jednou z „bran pekel, ničitelkou duší“. A ve svém popisu „démonických duší“ nepochybně odkazuje na chamtivost po plodech činnosti, když říká: „Svázaní, pohlcení zlostí a chtivostí, neustále zaměstnaní shromažďováním ještě větších zisků nečestnými způsoby, aby sloužili uspokojování svých přechodných potěšení, vyplňování svých tužeb; téměř vždy si myslí: 'Dnes jsem naplnil tuto touhu, zítra nepochybně naplním další; dnes jsem získal toto bohatství, zítra jistě získám ještě více'.“ Kršna také mluví o věčném nepříteli vědění, který maskovaný za sobeckou touhu je stravujícím ohněm. V jeho vizi musí osoba „zcela opustit sobeckou touhu, bez výjimky“, pokud sleduje „cestu sjednocení s Nejvyšším božským Brahman“. Proto Kršna trvá na tom, že aspiranti na osvícení by měli „bez výjimky opustit všechny touhy zrozené ze sobectví“. Ale nepopírá, že může být celkem obtížné „vždycky překonat tohoto nepřítele, který se jmenuje sobecká touha a na kterého lze tak těžko zaútočit.“

V jiné kapitole Mahábháraty vysvětluje Kršna králi Judhisthírovi: „O osobě, která sobecky touží po všech dobrých věcech tohoto světa, jsa zcela a vždy připoutána k plodům těchto sobeckých toužení, můžeme říci, že má již smrt na jazyku… Úplné zřeknutí se sobeckých tužeb je kořenem všech opravdových ctností.“ Považujeme za zbytečné opět zdůraznit, že v Mahábháratě všichni velcí mudrci opakují stejné varování. A to samé platí o moderních mudrcích; stačí jen několik jejich citátů o této myšlence:

Šrí Ramakršna : „Srdce, které hořelo pouze ohněm sobeckých tužeb, nemůže žádným způsobem vydržet vliv povznesených duchovních pocitů nebo zkušeností.“ (Učení Ramakršny) A také: „Nikdo nevstoupí do království nebeského, pokud se drží dokonce i nejslabší stopy sobecké touhy.“

Šrí Aurobindo věnuje důležitou část svých dopisů adresovaných svým žákům technikám, které jim dovolí zbavit se ega a sobeckých tužeb. Říká: „Problémy a utrpení doléhají na lidské bytosti, protože jsou naplněny sobeckými touhami po věcech nebo stavech, které nemohou existovat trvale a které, ať již záměrně či ne, ztratí, a které i kdyby jich dosáhli, je nakonec podvedou a nebudou nikdy schopny je navždy plně uspokojit.“ (Odpovědi) Dodává: „Pokud nejsou sobecké touhy zcela ovládnuty, jak bychom mohli rychle a snadně kráčet po duchovní stezce? Protože osvobození se ukazuje okamžitě po ztrátě ega a sobeckých tužeb.“

Ma Ananda Moyi si všímá toho, že „dosti často sobecky směřujeme k uspokojování jednoho přání jiným, což vede ke skutečnosti, že touhy nemohou zmizet a ani tendence toužit v lidech nezmizí.“ (Učení Ma Ánandy Moyi) Proto směřovala všechny, kteří ji přišli navštívit, k tomu, aby nahradili sobecká přání odpoutanými touhami. Prohlásila: „Vy jste to, kdo vždy vytváří svými myšlenkami sobecká přání a také jste to vy, kdo je může zničit, pokud bude rozhodně a odpoutaně myslet opačně.“

Tato úplná odpoutanost a svoboda od plodů činnosti je pro nás dost těžká k pochopení, zvláště ze začátku, protože obvykle když konáme, činíme tak pro sobecké přání, abychom získali příjemné ovoce nebo výsledek, který by pro nás byl příjemný nebo alespoň příznivý. Dokonce i v těch činnostech, o kterých říkáme, že jsou „nesobecké“, se zřídkakdy stává, že si za ně nepřejeme vůbec nic na oplátku získat. Pokud například dáváme dítěti dárek, nebo když pomáháme ubohé osobě a příjemce naší pomoci neřekne ani děkuji, jsme často přinejmenším lehce překvapeni.

Také jsme většinu času v pokoušení si myslet, že nemáme-li nic očekávat na oplátku za naše zcela odpoutané činnosti, pak je zbytečné v nich pokračovat. Ale z učení karmajógického systému jsme poznali, že je to nepochopení. Jaký má tedy být náš cíl?

Očividně existují „určité činnosti integrované do Božské harmonie a tedy označené“, o kterých jsme již mluvili, ale přesto pokrývají pouhý zlomek našich aktivit. Naplňování naší Svádharmy nám dává širší rozsah, ale přesto to není dost. Nejlepší odpověď na to dává Gándhí, který vykonával všechny činnosti, které považoval za správné a zcela nezbytné, podle nejvyšší nezbytnosti (ideálu) okamžiku, aniž by se staral o výsledky, což je skutečnost, která ho nečinila snadným partnerem ve vyjednávání s britskými autoritami. V této situaci kdosi Gándhímu řekl: „Učiníte-li to, o čem jste nás informoval, důsledky budou jak pro Indii, tak i pro Vás osobně, katastrofální.“ Jeho odpověď byla: „To mne vůbec nezajímá.“ To je ten „nejvyšší ideál okamžiku“ ve smyslu, že děláme ve stavu úplné odpoutanosti to, co je v určité situaci správné, o čem máme pocit povinnosti; být otevření tajemnému „vnitřnímu hlasu“ vědomí, mít odpoutanou touhu být co nejlepším možným nástrojem či prostředkem pro projevování Božského, sjednotit své záměry s kosmickou vůlí. To všechno vede ke spáse, pokud „zcela nabídneme svoje činnosti a jejich ovoce Bohu“, jak říká Kršna v Bhagavadgítě. Svámí Ramdas v tomto smyslu prohlásil: „Můžeme snadno a okamžitě objevit Boha v nás, pokud mu totálně, pomocí hlubokého a důkladného věnování, nabídneme plody svých činností.“ (Dopisy)

Ma Ánanda Moyi jde dokonce ještě dále, když tvrdí: „Starodávná modlitba: 'Bože, osvoboď prosím mé srdce od žízně po výsledcích' je ještě důsledkem skrytého vnitřního přání získat výsledek. Ale pokud aspirujeme celým srdcem, vášnivě, abychom byli schopni provádět činnosti bez chtíče po výsledku, můžeme si být jisti, že s pomocí Boží tohoto stavu dosáhneme. Dokud bude ego existovat nebo dominovat, občas budou propukat vnitřní konflikty, dokonce i budeme-li se pokoušet vykonávat odpoutané činnosti. K těmto konfliktům dochází, protože ego nás dosud váže k plodům našich činností a v důsledku toho nás vede určitým směrem.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

5. Nikdy bychom neměli být připoutáni k činnosti samé

Nemáme-li být připoutáni k plodům činnosti, pak logicky vyvstává otázka, zda je nezbytné poutat se k činnosti samotné, když se rozhodujeme ji dokončit. Odpověď Bhagavadgíty je jasná: „Stejně jako ti, kdo neví, jednají s připoutaností, podobně ti, kdo opravdu rozumí, vědí, že musí jednat bez jakéhokoli připoutání.“

Návštěvníkovi, který byl velmi zbožný, ale připoután k důležité společenské činnosti, dal Šrí Ramakršna následující modlitbu: „S ohledem na tu trochu práce, kterou mi ještě zbývá vykonat, prosím Bože, pomoz mi, abych měl sílu dokončit ji bez připoutanosti.“ (Učení Ramakršny) Když byl jedním svým žákem, který se právě navrátil z cesty do zahraničí, informován o převažujícím stavu ducha na Západě, prohlásil: „Přemrštěná připoutanost k činnosti, která existuje ve Státech a ve Velké Británii, je odsouzeníhodná, protože brzy přinese duchovní dekadenci.“

Ma Ánanda Moyi uvádí ve stejném smyslu jasné detaily: „Pokud se z nějakého důvodu objeví i nejlehčí rozmrzelost, pak nemůže být činnost považována za nepřipoutanou. Předpokládejme, že uděláte větší část práce a pak ji z nějakého důvodu musíte ukončit a nechat někoho jiného, aby ji převzal. Tato osoba práci dokončí a získá z celé práce nějaký užitek. Pokud vás to i jen zlehka otráví, jak bychom pak mohli říci, že to byla zcela odpoutaná činnost? Nepochybně ve vás dosud přebývá touha po tom, aby vám byl někdo vděčný. Uprostřed jakékoli činnosti, v každém okamžiku, za jakýchkoli okolností, byste měli být připraveni odpoutaně poslouchat jakoukoli nezbytnost okamžiku.

Předpokládejme, že jste velmi hladoví a v okamžiku, kdy zvedáte sousto k ústům, vás někdo požádá, abyste někam šli. Právě v tom okamžiku byste měli šťastně opustit potravu a odpoutaně vykonat požadavek. Takový postoj projeví ten, kdo je pevně zakotven ve stavu štěstí, který nepatří tomuto světu. Přibližujeme-li se nepřetržitému vnitřnímu stavu, kde není potřeba jakákoli námaha, pak je pro nás odměna nebo trest za omyl, který nastane v průběhu konání našeho úkolu, zcela indiferentní. Pak jsme prostě odpoutanými nástroji, které se nabízejí k rukám Božím. Tělo pak koná jako odpoutaný nástroj a my odpoutaně sledujeme činnost jako diváci. Pak si jasně uvědomíme obrovské množství úkolů, které můžeme dokončit skrze prostřednictví našeho těla.

Tento stav nám dává velkou energii a velkou výkonnost. Zcela neegoistická činnost je naplněna krásou, vedoucí ke stavu blaženosti, protože není motivována jakoukoli sobeckou touhou po sebeuspokojení. Dokud není překonána překážka reprezentovaná naším egem, pak dokonce i když si myslíme, že bychom měli jednat odpoutaně, nebudeme schopni tak jednat a často se zraníme a budeme trpět, protože toužíme alespoň po části plodů svých činností. To přinese přinejmenším změnu ve výrazu našich očí a naší tváře a tento významný aspekt je snadno viditelný a vnímatelný v celém našem způsobu bytí.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

Stejně jako touha po plodech činnosti je pouze jednou formou sobecké touhy, přestože je jednou z nejobtížněji překonatelných, sobecké připoutání k činnosti je také jednou z mnoha forem připoutanosti, snad tou nejsubtilnější. V Bhagavadgítě považuje Kršna za sobecké připoutání k aktivitám tohoto světa nejen připoutání se k činnosti, ale také připoutání se k věci, bytosti, místu, připoutání k domovu a dokonce i připoutání k porozumění. Zdůrazňuje, že „pouze ten, kdo se vzdal všech sobeckých vazeb, není jakkoli více poután hříchem“ a „jen ta osoba okamžitě objeví nekonečné štěstí, které existuje v Nejvyšším vnitřním já“.

Šrí Aurobindo dokazuje, že „všechny sobecké připoutanosti duchovní práci ruší, nebo jí překážejí.“ (Odpovědi) Trvá na tvrzení: „Pokud si za duchovní stezku zvolíme pouze jógu činnosti, pak můžeme zůstat v samsáře, dokonce i když dosáhneme nejvyššího poznání, ale bude to ze svobodného rozhodnutí a samsára pak bude považována za naše pole svobodné činnosti (protože na tomto stupni uskutečnění neexistuje nutnost konat). Ve vnitřním já by měl být jógin vždy svoboden od všech vazeb a sobeckých připoutaností. (Praktická Jóga)

Svámí Vívekánanda vyjevuje, že ve většině případů, dokonce i nevědomých, se sobecká připoutanost „objevuje jen když očekáváme jistou odměnu.“ (Praktická Jóga) Tato situace je obvyklá jak pro sobeckou touhu po plodech činnosti, tak i pro strach z plodů činnosti.

6. Nikdo by se neměl považovat za původce činnosti

Karmajóga zachází dokonce ještě dále. Následující část pojednává o autorství. Neměli bychom se sobecky považovat za původce odpoutané činnosti, kterou konáme. Často však pozorujeme, že neexistuje jasná odpověď na to, kdo je ve skutečnosti jednatelem.

V Bhagavadgítě Kršna vysvětluje: „Když jsou činnosti konány gunami (specifickými modalitami přírody), lidská bytost sváděná svým egem si myslí: Já jsem ten, kdo koná.“ Na konci textu Kršna uvádí více podrobností: „Pět příčin činnosti jsou tyto: tělo, původce, pět nástrojů, mnoho druhů úsilí a nakonec osud (karma). Z těchto pěti prvků se sestávají všechny skutečné příčiny, rozhodující o způsobu a výsledku každé vykonávané činnosti, bez ohledu na to, kdo ji koná svou myslí, svou řečí a svým tělem.“

Svámí Ramdas je v tomto ohledu kategorický: „Pouhé sobecké pomyšlení na to, že jsme autory (původci) svých činností, je naprosto nesprávné“ a mnohokrát toto ujištění opakuje (Dopisy).

V Mahábháratě nebyli jiní mudrci, když mluvili o skutečných příčinách činnosti, o nic méně rozhodní než Kršna. Takto přímo o tom Prahlad říká Indrovi: „Ten, kdo se sobecky považuje za původce svých činností, ať jsou již dobré či špatné, je nadán zvrácenou inteligencí. Podle mého názoru je taková osoba nevědomá a vůbec nezná pravdu.“ (Šánti)

Když Kršna hovoří o oddané praxi, která zahrnuje mentální recitaci slavné svaté modlitby z Rgvéd, vysvětluje: „Osoba recitující gájatrí mantru se nepovažuje za autora této činnosti, ani za toho, kdo ji vychutnává, ani za toho, kdo nese její důsledky.“

Pro Balího, podle toho co sděluje Indrovi, není skutečným všemohoucím autorem činnosti a tím, kdo činí činnost možnou, nikdo jiný, než Nejvyšší božské Já: „To, že se sobecky považuješ za původce činnosti, Ó Šankaro, tento postoj je kořenem všech bolestí a utrpení… Nejsem původcem činnosti, ani ty nejsi původcem činnosti. Bůh, to božské, je původcem všech činností, jedině On je ve skutečnosti všemohoucí.“

Stejná myšlenka přichází od Svámího Ramdase: „Ve skutečnosti je Bůh vždy výlučným původcem činnosti.“ (Dopisy) Dodává: „Bůh je to, co nás pobízí k činnosti a On je také vždy tím, kdo v nás a skrze nás jedná.“ (Dopisy) Šrí Aurobindo také tvrdí: „Je velkým tajemstvím duchovní praxe (sádhany), vědět jak provádět všechny věci prostřednictvím nekonečné boží síly, která je za námi či nad námi, namísto toho, abychom vše konali sobeckým úsilím.“ (Průvodce Jógou)

Dále vždy varuje své žáky před pokušením považovat se za cokoli jiného, než za prostý nástroj, skrze který je činnost konána: „Proměňte se v odpoutaný nástroj v činnosti, kterou provádíte.“ Podle Šrí Aurobinda by se člověk měl dokonce střežit i „arogance z bytí takovým nástrojem“.

Svámí Vívekánanda uvádí překvapující formulaci: „Když nabízíte někomu něco od Boha, jste ve skutečnosti pouhým prostředníkem, který předává peníze nebo jakýkoli jiný dar.“ (Praktická Jóga)

Také zde citujeme slova Svámího Brahmánandy ke svým žákům: „Než zahájíte svoji činnost, vroucně si vzpomeňte na Boha a nabídněte mu ji celým svým myšlením. To samé dělejte občas i v průběhu vaší činnosti a dokonce když už jste skončili.“ (Monastické Disciplíny) Věnování učiněné duchovnímu průvodci může dokonce nahradit věnování Bohu. Slovy Svámího Brahmánandy: „Myslete si, že všechna činnost, kterou musíte konat, patří Bohu. Pokud můžete pracovat a toto chápat a držet v mysli tuto myšlenku, pak vás vaše odpoutaná práce již nebude nikdy více svazovat.“

Uzavřeme tyto úvahy citací z Mahátmy Gándhího: „Nejpovznesenější forma zbožňování spočívá ve vykonávání boží práce, s poslušností k morálním zákonům a v nesobecké a odevzdané službě lidskosti.“ (Náboženská etika)

Sledujeme-li tento princip, kdy bychom se nikdy neměli sobecky považovat za autory činnosti, konáme pak pomocí nekonání. Pak je to věčná jiskra Božskosti v nás (známá v Indii jako Nejvyšší Já, Puruša či Átman), která je odpoutaným svědkem, pozoruje a aniž by se účastnila, vykonává odpoutaně činnost pomocí aktivity činných složek v nás. Kršna odkazuje na tento vpravdě božský postoj ve slavném aforismu z Bhagavadgíty: „Ten, kdo v odpoutané činnosti umí nalézat nečinnost a kdo umí současně vidět pokračování činnosti i poté co skončila, ten je mezi mnohými tím, kdo správně posuzuje a rozlišuje; je vskutku v józe (ve stavu jógy) a je univerzálním dělníkem nadaným mnohými paranormálními schopnostmi (siddhi).“

Zde je nezbytné varování. Často se stává, že si myslíme nebo představujeme, že jsme „inspirováni“ k tomu, abychom něco vykonali, či dokonce že jsme vedeni k určité činnosti, přičemž takto docházíme k závěru, ať již pravdivému či nikoli, že vůbec nejsme autory činnosti ve smyslu určeném karmajógou. To je velmi nebezpečná past často přítomná na cestě k duchovní realizaci. Abychom zabránili pádu do této pasti, je nezbytné, abychom se sami sebe dotazovali (tak jasně a objektivně, jak je jen možné) zda tento dojem, který lehkomyslně nazýváme „intuicí“, není pouhou zástěrkou pro osobní touhu. Tato touha může být i velmi vznešená, zde ale mluvíme o karmajóze a o zcela poctivém sledování této duchovní stezky. Neúplným, avšak velmi užitečným kritériem, je zde sledovat, zda činnost, kterou bychom rádi začali, obsahuje nějaké zbytkové stopy sobecké připoutanosti, jak již bylo rozebráno dříve.

7. Jakákoli činnost, bez ohledu na svou povahu, nespoutá svého vykonavatele, je-li konána tímto způsobem.

Kršna v Bhagavadgítě říká: „Ten, kdo je ve stavu jógy (tj. sjednocen s Nejvyšším dokonalým prováděním karmajógy), dokonce i když koná, není karmicky vázán, protože jeho činnosti jsou odpoutané a nepoutají ho.“ Toto tvrdí také Svámí Vívekánanda: „Jsme-li připoutáni ke své činnosti, neposlouží to žádným způsobem naší duši.“ (Praktická Jóga)

Svámí Šivananda tvrdí: „Činnost konaná bez připoutanosti, tedy se správným mentálním postojem, bez naděje na jakýkoli zisk, s lhostejností k možnému úspěchu či selhání, nepřidá nový článek k existujícímu (karmickému) řetězci.“ (Šivanandovo Učení)

To měl na mysli rovněž Šrí Ramakršna , když řekl: „Džňánajogín může konat bez jakékoli připoutanosti a jeho činy tedy pro něj nebudou škodlivé.“ (Učení Ramakršny)

Abychom ještě hlouběji porozuměli tomuto základnímu principu karmajógy, podíváme se na hinduistickou metapsychickou perspektivu, kde je víra v následné životy a v zákon karmy samozřejmá. Abychom shrnuli tuto teorii, můžeme říci, že život, který každý z nás nyní žije, není jednotlivou událostí, ale je jedním článkem ve dlouhém řetězci následných životů, ve kterých se věčný prvek v nás (nazývaný Indy Átman) neustále reinkarnuje. Zákon karmy není ničím jiným než zákonem akce a reakce. Všechny akce vykonané v kterémkoli z těchto životů přesně určí jisté jevy, pokud ne okamžitě, pak v jedné nebo ve více našich budoucích existencí, a způsobí takto projevení karmy, která byla akumulována v předešlých životech. Avšak cílem vývoje člověka je dosáhnout bodu, ve kterém se všechna karma vyčerpá, takže věčný prvek v nás (Átman) není již více nucen tvořit nová těla.

Všichni východní mudrci, staří i noví, potvrzují, že to, co nám vytváří novou karmu, není činnost sama o sobě, ale duch (tj. vnitřní stav) ve kterém je tato činnost konána. Svámí Vívekánanda o tom říká: „Všechny činnosti, které sobecky vykonáte pro sebe, vám nezadržitelně přinesou své ovoce a nebudete mít jinou možnost než je sníst… Naopak všechny činnosti, bez ohledu na jejich povahu, které konáte v duchu karmajógy, navždy zůstanou bez vlivu na vás.“ (Praktická Jóga) Z toho plyne, že praxe karmajógy nám nabízí možnost konat, aniž bychom tvořili novou karmu. K tomu se vztahuje následující citace Šrí Aurobinda: „Ne vnější forma činnosti sama o sobě, ale vědomí a vůle rozhodně směrovaná k Božskému, které je za činností, jsou ve skutečnosti podstatou karmajógy.“

V karmajóze je potřeba rozdělit tři prvky, které od sebe obvykle nikdy neoddělujeme:

Záměr činnosti, který, jednáme-li sobecky, je tím jediným, co tvoří karmu
Činnost, která sama o sobě nemůže vytvářet karmu
Důsledky (výsledky) činnosti, nad kterými většinou nemáme jakoukoli kontrolu, ať jsou již naše předpovědi či očekávání jakákoli

Jak můžeme transponovat tuto teorii Zápaďanům, kteří většinou nepřijímají myšlenku vícenásobných reinkarnací? Použijeme-li techniku karmajógy správně, neobáváme se již více důsledků svých činností, protože na nás už více nezávisejí. Tím automaticky vymizí veškeré sobecké výčitky svědomí a egoistické lítosti. Z toho může být vyvozen důležitý závěr: začneme-li praktikovat karmajógu, musíme se zcela a bezpodmínečně vzdát všech nároků na jakékoli zásluhy, dokonce i u těch činností, jejichž důsledky nebo plody jsou dobré.

Protože jsme plně zodpovědní pouze za své sobecké záměry, můžeme říci, že cíle (záměry) našich činností a jejich materializace do sobeckých činností jsou faktory, které v nás vytvářejí sobecké zvyky a tendence, a takto formují náš charakter. To je výsledkem karmy a platí to dokonce, i když věříme v jedinou naši existenci. Toto je ještě zřejmější připustíme-li, podobně jako všichni věřící, že po smrti obdržíme odměnu nebo trest, kterou si vysloužíme během života podle charakteru svých činů.

8. Karmajóga je božskou dovedností (moudrostí a nepřipoutaností) v činnostech

Svámí Vívekánanda jasně zdůraznil, že karmajóga nám dává největší svobodu. Tvrdí: „Karmajóga je etickým a duchovním systémem, jehož cílem je dovést nás k osvícení pomocí altruismu a zcela odpoutaných dobrých skutků.“ (Praktická jóga) Karmajóga je pro něj „úplnou realizací pomocí nesobecké činnosti, nespoutané svobody, která je cílem jakékoli lidské povahy.“ Také dodává: „Karmajogín se sám sebe ptá: proč potřebujeme k činům jinou motivaci, než požehnanou lásku, která se rodí z této svobody?“ Vysvětluje to následovně: „Někteří lidé mohou jen obtížně pochopit, že nic ve vesmíru nemá úplnou sílu vás ovlivnit, jakmile této síle nedovolíte vás volně ovlivňovat. Úplným odpoutáním můžete vždy překonat nebo porazit nátlak, který na vás někdo nebo něco činí.“ Stav bytí bez obav z možných negativních důsledků činnosti a stav bez egoistické připoutanosti k pozitivním důsledkům, jež očekáváme od činnosti, vytvářejí hluboký vnitřní mír a velkolepou svobodu ducha, která nám umožňuje konat zcela objektivně. To Svámí Vívekánanda nazývá „jednáním v úplné svobodě.“

Proto uvádí Kršna v Bhagavadgítě následující výrok: „Jóga je božskou schopností (dovedností) v konání.“ Později se k této myšlence vrací tvrzením, že on „drží jako drahého svému srdci toho, kdo je dovedný ve všech svých odpoutaných činnostech, toho, kdo si nic sobecky nepřeje a je čistý, odpoutaný od čehokoli, co by se mohlo stát. Takto není dotčen jakýmkoli výsledkem, protože se již zcela vzdal všech sobeckých iniciativ v jakékoli činnosti.“

Svámí Vívekánanda dochází ke stejnému závěru: „Karmajóga dělá z odpoutané činnosti vědu; učí nás neustále užívat s tím nejlepším z našich schopností, všechny božské, prospěšné síly, které jsou činné v celém vesmíru.“ (Praktická jóga) Také dodává: „Karmajóga je hlubokou znalostí tajemství zcela odpoutané činnosti.“ Stejnou myšlenku vyjadřuje ještě jednou, ale jinými slovy, když tvrdí: „Pokud nemyslíme v termínech našeho sobeckého 'já' a nezapojujeme je, realizujeme tu nejlepší odpoutanou činnost.“ (Inspirované Konverzace) Dobře známým příkladem zapojení ega s negativními důsledky je tzv. „strnutí hrůzou“.

Svámí Ramdas tvrdí: „Činnost karmajogína ho rychle posunuje velmi daleko v duchovním vývoji a její vliv trvá velmi dlouho. Zanechává v celém světě trvalý a hluboce prospěšný vliv.“

Karmajóga a smysl pro zodpovědnost

Poznali jsme, že karmajóga, stručně řečeno, může být shrnuta do těchto čtyř principů:

Nepovažujte jakoukoli odpoutanou činnost, o které si myslíte, že ji máte v životě jako karmajogíni zastávat, za nedůležitou, zanedbatelnou nebo nevhodnou úlohu.
Nežádejte sobecky, ani se neobávejte výsledků svých zcela odpoutaných činností, které konáte jako boží nástroj.
Nepřipoutávejte se sobecky k činnosti, zatímco ji odpoutaně provádíte.
Ani v průběhu ani po skončení konání byste se neměli považovat za autora této činnost, ale za nástroj, skrze který se projevuje Bůh.

Poslední tři body, pokud by byly nesprávně pochopeny, mohou snadno vést ke stavu úplné ztráty zájmu (což je projevem sobectví!) o činnost, která má být vykonána. V tomto případě tuto činnost budeme konat povrchně, ve spěchu, „nesejde na tom jak“, protože se nyní již necítíme být za ni zodpovědní. To je přesným opakem toho, co ve skutečnosti karmajóga je. Karmajóga totiž uvaluje na toho, kdo ji provozuje, vyšší zodpovědnost. To lze ozřejmit dvěma cestami:

Obtížná zodpovědnost vybrat si mezi všemi existujícími možnostmi tu, která nejlépe odpovídá nejvyššímu božskému ideálu dané chvíle. Je nemožné uniknout této zodpovědnosti, nebo se před ní skrýt za dogma či zákon.
Nutnost konat celou svou mocí a v dokonalém stavu odpoutání tu určitou činnost, která byla vybrána. Z toho vyplývá, že je občas během této činnosti nezbytné vyhradit si chvilky pro reflexi a věnování se Božskému. Tyto okamžiky jsou nutné, abychom správně vyhověli těmto dvěma podmínkám.

Jak psal Šrí Aurobindo svým žákům: „Lenost musí být samozřejmě zcela vykořeněna, ale občas je mi zřejmé, že jste zašli příliš daleko opačným směrem. Je nezbytné konat zcela odpoutaně, se vší energií věnovanou Božství, ale občas je stejně tak nezbytné nejednat vůbec.“ (Praktická Integrální Jóga) „Příliš mnoho nepřerušené práce někdy kazí kvalitu činnosti, bez ohledu na zkušenost a nadšení toho, kdo ji koná.“

Typické obtíže karmajógického systému

Nikdy bychom si neměli představovat, že dokonalost a úžasná vnitřní realizace umožněná karmajógickým systémem jsou snadno dosažitelné. Dokonce ani korektní intelektuální porozumění jejím pravidlům a jejich správná aplikace nejsou úplně snadné. Kršna v Bhagavadgítě říká: „Co se týče odpoutané činnosti a nečinnosti, jsou si ve skutečnosti dokonce i mudrci občas nejistí a někteří z nich se mýlí. Musíme správně pochopit koncepci odpoutané činnosti, nesprávné činnosti a nečinnosti. Zde je nezbytná velká moudrost, protože stezka činů je často velmi komplikovaná.“

Šrí Ramakršna pravidelně mluví o potížích při praktikování karmajógy: „Niškama karma (činnost, která je zcela odpoutaná od sobecké touhy po jejích plodech) je velmi obtížná“. (Učení Ramakršny) „Zcela nesobecká činnost je velmi obtížná, zvláště v naší době. Jednat bez egoistického připoutání je extrémně obtížné.“ A Svámí Vívekánanda pozoruje s jistým zklamáním: „Osoba, která může konat pět dní, nebo dokonce pouhých pět minut, bez jakéhokoli egoistického motivu, aniž by jakkoli myslela na budoucnost, na odměnu nebes, na pochvalu, na trest, nebo na jakékoli jiné věci tohoto druhu, se okamžitě stane silným duchovním obrem.“ (Praktická Integrální Jóga)

Šrí Ramakršna řekl svým žákům, aby uvažovali následovně: „Představuji si, že konám své činy odpoutaně, ale nejsem si jistý do jaké míry je to iluze a zda ve skutečnosti nejednám poněkud připoutaně. Konám akty milosrdenství, aniž bych věděl, zda tím ve skutečnosti jsou anebo zda nechci jen povýšit v očích lidí.“ (Učení Ramakršny) A Šrí Aurobindo k tomu tvrdí: „Karmajóga je velmi rychlou stezkou, jednodušší než jógická meditace, za podmínky, že mysl není fixována na karmu ale výlučně na Božství.“ (Integrální Praktická Jóga)

Ma Ánanda Moyi dodává: „Činnost, která je zcela věnována Bohu, je mnohem hodnotnější než činnost konaná z impulsu naší vlastní touhy. Ta první přináší božské splynutí, které povede k osvícení, a ta druhá má za cíl sobecké potěšení, které povede k dalším a dalším zkušenostem v tomto světě. Jediná skutečná činnost je ta, která odhaluje věčné splynutí mezi lidskou bytostí a Bohem; ostatní činnosti jsou zbytečné, nezaslouží si být zvány 'činnostmi' a můžeme říci, že činnostmi vůbec nejsou.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

Kombinace karmajógy s jinými druhy jógy

Praxe karmajógického systému může být kombinována s praxí jiných forem jógy, zvláště s bhaktijógou, hathajógou, rádžajógou a lajajógou. To je jedním z hlavních témat Kršnova učení uvedeného v Bhagavadgítě.

„Opusťte a obětujte všechny své práce Božskému.“ „Bez ohledu na to co děláte, dělejte to odpoutaně, jako oběť pro mne. Tímto způsobem budete svobodni od dobrých nebo špatných výsledků, které vytvářejí řetězy sobecké činnosti.“ „Dělejte všechny své činnosti odpoutaně, řízeni pouze svou láskou ke mně.“ „Ten, kdo je kořenem všech bytostí a kdo proniká celým Vesmírem; pouze jeho uctíváním pomocí činnosti konané s odpoutaností může osoba obdržet dokonalost.“

Pro Šrí Aurobinda je karmajóga nejúčinnější, když „opustíme svou vlastní vůli a své sobecké touhy pro Božskou vůli.“ (Praktická Integrální Jóga)

Šrí Ramakršna říkal těm, kdo se s ním přišli poradit: „Modlete s k Bohu, aby vám seslal svou milost a sílu dokončit vaše povinnosti odpoutaně, bez naděje na jakoukoli vnitřní nebo vnější odměnu, a beze strachu z potrestání v tomto nebo jiném světě.“ (Učení Ramakršny)

Co je důležité, Kršna trvá na významné roli duchovních znalostí a inteligence (jinými slovy džňánajógy) v praxi karmajógy: „To je ta inteligence, o které jsi slyšel v Sámkhje; teď naslouchej tomu, co vás učí jóga: pokud jsi díky této inteligenci ve stavu jógy, ó synu Prthy, zrušíš navždy otroctví činnosti.“ Pokračuje tvrzením, že karmajóga doplňuje velmi dobře všechny ostatní druhy jógy, ke kterým patří rádžajóga, tantrajóga, hathajóga, lajajóga a bhaktijóga.

Pro Šrí Aurobinda je činnost konaná ve zcela odpoutaném stavu mysli, jako forma duchovního tréninku, silnou cestou jakékoliv formy jógy.

Svámí Ramdas tvrdí: „Bez karmajógy je cvičení džňánajógy a bhaktijógy, hathajógy, tantrajógy a lajajógy, jen extrémní duchovní sobeckou glorifikací.“ (Dopisy)

Úplná svoboda skrze karmajógu

Každá pravá duchovní cesta, každá víra, každý důležitý filozofický systém, všechny vyjadřují ve specifických formách základní úsilí lidské bytosti o dosažení osvobození. Vědomě či nevědomě se v tomto vesmíru všechno rychleji nebo pomaleji vyvíjí směrem ke stejnému základnímu cíli.

Tento vesmír, i když je obrovský, je pouhou částí nekonečného bytí. Omezeni na určitý tvar podřízený prostoru, času a determinaci (kauzalitě), vnímáme části tohoto vesmíru naší myslí a smysly (můžeme jej vidět, cítit, dotýkat se ho, slyšet ho…), můžeme si jej představovat, můžeme vnímat jeho subtilní síly vlivu a můžeme popisovat jeho specifické principy a zákony projevování.

Tento vesmír, který vnímáme a na jehož pozadí se rozvíjí naše existence, je reflektován naší myslí jako konečný a omezený. Tato reflexe je v podstatě naším mentálním výtvorem. Za hranicemi tohoto mentálního výtvoru, jinými slovy, za našimi obvyklými mentálními možnostmi, nemají zákony a principy, které platí v objektivním vesmíru, téměř žádné protějšky. Moudrému člověku je tedy jasné, že základní zákon akce a reakce je dokonale přijatelný a že platí v mezích „našeho“ vesmíru. Za těmito hranicemi však již není naše existence tomuto zákonu podřízena, protože zákon kauzality nepřekračuje hranice vesmíru vytvořeného naší myslí. Takto je jasné, že naše bytí v tomto vesmíru je bezmocně podřízeno zákonu kauzality (karmě).

V tomto vesmíru, omezeném naším vnímáním, viděno z jistého úhlu pohledu, očividně neexistuje žádná svobodná vůle, protože vůle, která je sama něčím, co se pokoušíme poznat pomocí svých omezených zdrojů „našeho“ vesmíru, je sama o sobě podmíněna ve svém projevu prostorem, časem a kauzalitou. Jako takové, vše co je podřízeno zákonu příčiny a důsledku (kauzalitě) nemůže být zcela svobodné, protože je ovlivněno jinými faktory a stává se ovlivněním ostatními faktory opět příčinou.

Přesto se za omezenou sférou tohoto vesmíru, podmíněného a omezeného naší myslí, projevuje absolutní princip. Projev tohoto principu je analogický k projevu lidské vůle. Tento princip, jenž je za činností zákona kauzality, je naprosto osvobozen od zákonů makrokosmické Harmonie. Z toho se obvykle vyvozuje, že abychom dosáhli této naprosté svobody, musíme být zcela schopni vycházet za hranice našeho omezeného a podmíněného vesmíru. Toto „vycházení“ je ve skutečnosti pohybem zvratu naší omezené úrovně vědomí směrem ke sféře nejvyšších věčných podstatných hodnot, které jsou nekonečné a dokonale svobodné. Tento pohyb zvratu, který dává naprostou svobodu, vyžaduje jistou vnitřní změnu založenou na znalostech, pochopení a pozvednutí se nad vše omezené, falešné a pomíjivé v nás (z čehož se sestává naše ego).

Abychom mohli skutečně transcendovat své ego, je nezbytné znát jeho sféru projevu. Vše co v naší bytosti vytváří nové vazby a připoutává nás k tomuto vesmíru, představuje pole působnosti, doménu činnosti ega. Naše smysly, myšlenky, tělo, mysl, postoje, předsudky a koncepce…, to vše v sobě do jisté míry nese otisk ega.

Karmajóga nás díky altruistické a zcela odpoutané činnosti učí, jak potlačit tyto tendence, které se nás neustále snaží chytit do svých tenat a které se projevují naší základní sobeckostí. Postupným vzdáváním se všech forem sobeckých vazeb, pomocí neustálé a nenásilné kontroly svých mentálních procesů, pomocí naprosto odpoutaného jednání, které není nikdy motivováno sobectvím, pomocí úsilí věnovat zcela upřímně všechny výsledky svých činností Božskému, přičemž mu neustále obětujeme své malé a pomíjivé „ego“, pomocí stálé pozornosti a opatrnosti, otevření a poddávající se všem jevům, které se v nás a skrze nás projevují, začneme postupně dospívat k této nejvyšší Svobodě, protože od tohoto okamžiku necháváme nejvyšší Vůli, aby skrze nás jednala a vedla nás ve všem, co děláme a okamžitě se dostáváme z dosahu zákonů „našeho“ vesmíru a rezonujeme takto s nejvyšší Harmonií, což je Bůh.

Velký jógin Svámí Vívekánanda ve své knize o karmajóze tvrdí následující: „Kdo může žít nebo dýchat, třeba jen malý okamžik, pokud si to Všemohoucí nepřeje?“

Bůh je ona všemohoucí Prozřetelnost, která je věčně činná. Každá síla projevu patří pouze jemu a také podléhá pouze jemu. Bůh je VŠECHNO a je přítomný ve VŠEM. Můžeme Ho pouze uctívat. Nepokoušejte se tedy sbírat pro sebe ovoce vaší práce, ale vykonávejte odpoutaně dobro v zájmu dobra. Pouze potom doopravdy získáte dokonalou odpoutanost. Pouze poté budou uvolněny strašné okovy vytvářené smysly a i mysl bude zlomena a pouze poté bude znovu dosažena naše úplná svoboda. Tato nejvyšší Svoboda je základním cílem karmajógického systému.

Pomoc ostatním z perspektivy karmajógického systému

Láska, pravda, spokojenost, odpoutanost, úplné požehnání, svoboda, krása, rovnost…, jedním slovem: moudrost, to vše je nejen morálním zákonem, ale konec konců i nejvyšším cílem lidské bytosti, protože to obsahuje mimořádně silný projev duchovní síly, přijaté díky nevýslovné rezonanci od Boha.

Velké sebeovládání požadované altruistickou činností konanou s ohledem na karmajógický systém je současně výrazem a důkazem obrovské duchovní síly, kterou jogín může projevovat, jak to považuje za nezbytné, s ohledem na svou svobodnou vůli.

Vědět komu poskytnout pomoc, kdy a jaký druh pomoci (což je velmi důležité), vědět jak byste ji měli poskytnout, do jaké míry, a znát cesty, kterými tato pomoc zasáhne svůj cíl, aby to nevytvořilo nové vazební jevy nebo karmické důsledky, představuje jasnou zkoušku moudré, odpoutané činnosti, zcela integrované do božské Harmonie. Pouze tímto způsobem se vaše odpoutaná činnost, zrozená z hlubokého pochopení božské nezbytnosti, postupně transformuje do gigantické svobody, svobody projevovat vaši duchovní sílu poskytovanou vám Bohem.

Svámí Vívekánanda ve své knize o karmajóze tvrdí: „Fyzicky pomáhat ostatním s odpoutaností, přičemž uspokojujete pouze jejich fyzické potřeby, je vskutku velkým činem, ale je dobré vědět, že nejcennější pomocí je ta, která je poskytována v extrémně dlouhém časovém úseku. Pokud jednou hodinou odpoutané činnosti pokryjete potřeby člověka po jeden měsíc, je to velká pomoc; pokud tato pomoc pokryje potřeby člověka po jeden rok, pak je to vskutku obrovská pomoc. Ale pokud to může tomuto člověku pomáhat navždy, ve věčnosti, pouze toto bude samozřejmě největší božskou pomocí, která může být vůbec člověku dána.“

Dodává k tomu: „Opravdové duchovní vědění je jedinou formou pomoci, kterou lze navždy zlomit všechna naše trápení. Jakékoli jiné vědění uspokojí naše potřeby jen dočasně. Pouze s pomocí tohoto opravdového vědění ducha budou kořeny utrpení navždy zničeny. Proto je duchovní pomoc věnovaná lidské bytosti tou nejvyšší pomocí, která může být vůbec nabídnuta.“

Ten, kdo věnuje lidem opravdové duchovní Vědění, je největším dobrodincem lidstva. A vidíme, že ti nejsilnější a nejvýše cenění lidé byli ti, kdo lidstvu pomáhali v jeho duchovních potřebách, protože jen sám Duch je základem činnosti veškerého stvoření.

Člověk, který je duchovně zdravý a silný, může být, pokud si to přeje, snadno silný ve všem. Dokud člověk dosud neobdržel duchovní sílu, nemohou být ani jeho fyzické, psychické nebo mentální potřeby správným způsobem uspokojeny.

Následující tvrzení nás vedou k pochopení těchto aspektů:

Jediná skutečná pomoc je ta, která člověku ukazuje jak pomoci sobě a ostatním dlouhodobě, ke zrušení utrpení a neštěstí způsobovaných sobeckostí a nevědomostí. Tato pomoc by měla být vždy dávána směrováním člověka k přímému poznání sebe sama. Pouze tyto vnitřní vědomosti mu dovolí integrovat se správným a moudrým způsobem do hry projevování. Tato vnitřní znalost potvrdí existenci jeho duchovní podstaty, a to mu pomůže vymanit se z řetězu kauzality postupným odstraňováním sobectví a nevědomosti, které jsou kořenem jeho utrpení.

Aby důsledně a účinně poskytoval pomoc odpoutaným způsobem, musí karmajogín ovládat tuto nejvyšší božskou znalost sebe sama na úrovni zkušeností. Pouze když je tato podmínka splněna, může být tento jógin opravdovým vzorem pro ostatní. „Pokud povede slepec jiného slepce, pak je velké nebezpečí, že oba spadnou do propasti“, říká Ježíš.

Někdy tím, že se rigidně pokoušíme používat jisté zákony či moudré principy konání, docházíme ke vnitřní formě nepružnosti, která je pouhým projevem dogmatického postoje. Viděno z duchovního úhlu pohledu se tímto způsobem blokujeme, přičemž nevědomky naplňujeme stále znovu biblický aforismus: „písmo zabíjí a pouze živý duch dává život“.

Schopnost odpoutaně a neustále poskytovat správnou pomoc ve správném okamžiku, a to bez nekonečných teorií nebo analýz, představuje živoucí důkaz skutečné vnitřní duchovní realizace. V tomto stavu se stává ještě jasnější myšlenka, že odpoutaná činnost je jasně nadřazena nečinnosti.

S ohledem na to bychom se měli vždy snažit vyvažovat naši odpoutanou pomoc konkrétními okolnostmi okamžiku a těch, koho se to týká, a věnovat velkou pozornost následujícím prvkům:

Co je nejdůležitějším aspektem nebo problémem, který musí být řešen v určité situaci, když se někomu pokoušíme odpoutaně pomoci?
Co je skutečně nejnaléhavějším problémem, se kterým se tato dotyčná osoba právě setkává?
Jak by naše odpoutané úsilí a podpora (která přichází od Božského) měla být směřována a zaměřena pro odstranění či přinejmenším zmenšení příčin, které způsobují v daném okamžiku dané osobě největší utrpení?

Tato odpoutaná podpora, tato pomoc, přicházející skrze nás od Boha, toto naše odevzdání se za nástroj projevování božství (když k tomu máme nezbytnou duchovní úroveň), se může dokonce stát úplným odevzdáním naší bytosti, jako božského prostředku pro odpoutanou pomoc ostatním. To je hlavně případ velkých duchů této planety, jako je Ježíš, nebo velkých učitelů jako Buddha či Ramakršna , jejichž celé životy byly neustálou obětí odpoutaně věnovanou pomoci a duchovnímu probouzení milionů lidí.

„Jediným řešením celkového a konečného odstranění utrpení světa spočívá v obdaření lidí duchovními vědomostmi, pomocí nichž se stává možným duchovní dosažení. Nevědomost je zdrojem všeho neštěstí. Když lidé uzří božské světlo Ducha, když budou duchovně čistí a silní, jen tehdy jejich utrpení zmizí nadobro“, řekl Svámí Vívekánanda.

Tento stálý postoj poskytování odpoutané pomoci, altruistické služby ostatním, má ve svých kořenech hlubokou duchovní a všemocnou podstatu, která je ve skutečnosti Láskou. Tato hluboká znalost Já otevírá dveře k božské nebeské říši, kde se stává vše, co je dobré, pravdivé a krásné, možným. „Když láska vzroste do nekonečna, nemožné se snadno stává možným“, tvrdí východní přísloví.

Když vejde opravdová láska, naše bytost se prohloubí a okamžitě expanduje do požehnaného nekonečna. Pak vskutku objímáme božskou sféru, která i nás neustále objímá. V těchto okamžicích objímající expanze vnímáme okolní bytosti jako části sebe sama, a pak nás také trápí jejich utrpení, přenesené na nás. Tato bezmocnost a slabost nás vyzývá ke svému odstranění, protože v tomto stavu jsme schopni pomáhat. Díky naprosté empatii, díky hluboké identifikaci s ostatními z perspektivy Átmanu, spontánně každého na úrovni vědomí objímáme. Pak se stáváme jednoduššími a přirozenými ve všem co děláme a co myslíme. Když takto cítíme, uvědomujeme si, že i ostatní se stávají částí nás a to činí naše dávání silnějším a naši odpoutanost úplnou, protože nyní poznáváme, že ve skutečnosti Bůh všechno dává skrze nás.

Jelikož jsme takto většinou naplněni láskou a soucitem, naše činnosti budou rovněž naplněny láskou a soucitem. Zcela odpoutané konání naplněné božskou láskou a zbavené vší sobeckosti nám postupně přinese nekonečné požehnání. Božská odpoutaná pomoc, kterou nyní poskytujeme ostatním, je ve skutečnosti naše vlastní bytostné štěstí, naše vlastní existence osvobozená od podmiňování.

Jak se tímto způsobem stáváme božskou triumfální silou, milující nyní božským a odpoutaným způsobem, naše síla konání se stává nekonečnou. To je okamžik, kdy se cítíme být všudypřítomnými a kdy je vše cítit jako jsoucí v nás, protože naše celá bytost se již stala božským kanálem pro sílu, která obklopuje a motivuje toho, kdo potřebuje pomoc. V tomto stavu s jistotou víme, že tyto okolnosti jsou prospěšné jak pro nás, tak pro danou osobu a že naše božská pomoc, která se projevuje v nás a skrze nás, bezchybně zasáhne svůj cíl.

Tento hluboce božský, požehnaný stav, který zažíváme, když se božská pomoc skrze nás projevuje a dosahuje svého cíle, vytváří onen alchymistický zázrak naší vlastní transmutace, sublimace a vnitřní transformace. V podstatě tím, že odpoutaně pomáháme ostatním, ostatní současně pomáhají nám. V takových osvícených okamžicích pochopíme Ježíšova slova: „Ten kdo má, bude mít více“. V tomto stavu zakoušíme ohromující vnitřní bohatství, pocit dokonalé plnosti a duchovního uspokojení, který je překvapující a který nás vede k rozeznávání Boha ve všem okolo nás.

Být schopen pomáhat odpoutaně ostatním je božským privilegiem propůjčeným nám pouze pokud si to zcela zasloužíme. Tehdy v nás roste intenzivní stav vděčnosti k Božskému. Požehnaný je ten, kdo přijímá božskou pomoc, jakož i ten, kdo nabízí to, co je mu Bohem věnováno.

Buďte vždy hluboce vděčni Božskému za schopnost odpoutaně projevovat lásku, soucit, dobročinnost, štědrost a spravedlnost. Protože věnujete to, co ve skutečnosti Božské ve své nekonečné laskavosti nabízí skrze vás stonásobně a díky tomu se stáváte čistými a dokonalými.

Pochopíme-li důkladně, že ve skutečnosti je veškeré projevování prosyceno božskou laskavostí, boží láskou a inteligencí, a že všechny vnější okolnosti nastávají proto, aby člověku daly možnost poznat Boha ve všem, co existuje, jak bychom pak ještě mohli setrvávat v pochybnostech, podezření, nedostatku důvěry, nenávisti, hlouposti či v utrpení?

Když neustále jednáme tímto způsobem, uvědomíme si, že nic v tomto vesmíru na nás není závislé, protože ve skutečnosti nic nemáme. Dokonce ani žebrák nezávisí na naší dobročinnosti. Nic a absolutně žádná bytost vůbec nezávisí na naší pomoci; ve skutečnosti vše pochází od Boha. Tyto myšlenky nám pomohou odstranit bolestnou a subtilní formu ega, které nás vede k přesvědčení, že ve skutečnosti blahobyt ostatních závisí pouze na nás a že bez naší podpory, lásky a duchovní síly budou neustále trpět.

Zvláště pro ty, kdo jsou sami moudří, je Bůh hlubokou moudrostí. Bůh je nekonečná láska v neustálé činnosti, která se pouze projevuje v nás a skrze nás.

Otevřeme svoji mysl a duši tak široce, jak jen můžeme, abychom se nechali zcela proniknout láskou a moudrostí Boha, abychom dospěli k poznání, jak mu můžeme sloužit ve věčnosti a ke sjednocení s ním, a abychom takto dosáhli nejvyššího Osvobození.