Láska jako perpetuum mobile: tajemství dlouhodobého vztahu

Autor: Adina a Advaita Stoian

Cesta sebepoznání, odhalení našeho Já, je fascinujícím dobrodružstvím, výpravou plnou zážitků, kterou můžeme podstoupit o samotě či jinak. Duchovní transformace v rámci páru je však mnohem rychlejší a efektivnější cestou. Stoupat k vrcholům dokonalosti společně s milovanou bytostí se zdá být dokonce přirozenější, protože všichni vedle tohoto nejvyššího cíle současně toužíme po naplnění naší potřeby lásky.

Láska je darem od Boha, za který musíme být hluboce vděčni. Ona je tím klíčem, který otevírá brány Absolutna, kouzelným blahodárným katalyzátorem pokroku. Každý, kdo například zkoušel dlouhodobě meditovat, ví, jak obtížné je prohloubit duchovní stavy s neustále roztěkanou myslí, která je plná různých myšlenek a problémů. Když se však zamilujeme, i tato brána se otevírá s netušenou lehkostí. Láska je totiž velmi důvtipný způsob obelstění našeho ega.

Štěstí druhé osoby je najednou samovolně nadřazeno našemu vlastnímu štěstí a jeho/její přání jsou nadřazeny těm našim. Láska nás skutečně „otevírá“ a empatické cesta za objevováním duše toho druhého nás přivádí postupně blíže naší vlastní duši.

Přijměte rozdíly

Díky komplexním jevům rezonance a polarizace se jakákoliv zkušenost, jakýkoliv stav či blahodárná energie hluboce odráží v celém páru. Pokud jste už někdy vyzkoušeli meditaci anebo nějaké jiné duchovní cvičení s někým, koho milujete, už víte, že tam, kde jsou dva, se intenzita zvyšuje. A zvyšuje se nikoliv aritmeticky, pouhým součtem potenciálů, ale občas dokonce exponenciálně. Skrze lásku se dvě duše společně rozšiřují a míří k probouzení vědomí sebe sama. A je to často snazší a rychlejší, než když se o to snaží odděleně.

Vývoj v páru přináší i jinou výhodu – objektivizaci skrze reflexi v tom druhém. Váš přítel či přítelkyně je totiž jako zrcadlo. Líbí se vám, co v něm spatřujete? Pak jste sami v pořádku. Už se vám to tak nelíbí? Pak je možné, že sami nejste na správné cestě. Pokud víte, jak se dívat, tak vám v rámci duchovního páru bude váš svazek vždy ukazovat, kam směrujete, a pravděpodobnost odchýlení se od cesty bude nižší. Nejde samozřejmě o to, že by vám váš milý či milá říkal věci jako: „Víš co, tvá dnešní ranní meditace byla fakt spíš bruslení, vůbec jsi se nesoustředil/a“… Ne, sám váš běžný život vám bude nápovědou, drobná gesta či činy, to, jak vám láska kvete, anebo se naopak zdá chřadnout, jsou náznaky o vaší duchovní evoluci. Pokud vás milý/milá fascinuje, pokud ho/jí shledáváte úžasnou, pokud cítíte, že se jí dokážete otevřít celým svým srdcem, znamená to, že sami jste fascinující, úžasní a hodni úplné důvěry. Ten druhý je totiž pouze vaším odrazem.

Když se zamilujeme, spatřujeme v tomto zrcadle inkarnaci našich vlastních přání. Díky spontánní transfiguraci prožíváme euforický pocit osvobození se z našeho vnitřního „vězení“. Cítíme se znovuzrozeni. Vše je dokonalé a jedinečné. Jsme tak šťastni, že se ten druhý objevil… Vkládáme do něj všechny naše touhy a aspiraci, včetně těch přání, které si ani neuvědomujeme. Náš protějšek se stává „podporou“ pro všechny naše projekce. Avšak když je s námi po delší dobu, začínáme se pomalu, pomalinku vracet zpět, aniž bychom si toho hned všimli, k našemu původnímu pohledu. Navracíme se do náruče své omezenosti. Rozšířená vybájená vize začíná blednout před zaujetím, které směřujeme opět sami k sobě a které je často v konfliktu se zájmy toho druhého. Blokáda je znovu postavena!

Bohužel, často bereme různé sváry a rozdíly, které se objevují, jako něco takřka nevyléčitelného a hned na začátku, když neporozumění, hádka či nesouhlas teprve vzniká, okamžitě tíhneme ke konečným verdiktům. „Ne, neodejdu, dokud mi nevysvětlíš, proč jsi toto či tamto udělal. Jinak je po všem, končím s tebou.“

Zklamání nad tím, že věci očividně nejsou, jak jsme si představovali, přebije i případné přání dát vše do pořádku. Podobná reakce ukazuje, že vyhlídka vztahu není úplně konstruktivní ani evoluční. A přesto, nikdo si například při cvičení ásan, když se náhle objeví bolest v koleni, nezačne říkat: „Ne, něco takového je nemožné! Buďto tu ásanu dokončíš, nebo s tebou už nepromluvím! Nedokážu snést, že mi děláš takové věci!“ Spíše budeme nahlížet na věci s nadějí. Řekneme si: „Dobře, kolínko teď trochu zlobí, ale nebudu to hrotit a nějak se to vyřeší. Zkusím trochu oleje a třeba to pomůže. Nebo si zkusím zacvičit stejnou ásanu večer, to bývám pružnější…“

Jakmile jde o něco, co považujeme za naši integrovanou součást, používáme prostě jinou strategii. Jsme tolerantní, přístupní dialogu, spolupracujeme, chápeme, často jsme mnohem více milosrdní. Neoháníme se konečnými verdikty, místo toho hledáme řešení. Máme stále na paměti, i když třeba na podvědomé úrovni, že se sebou prostě budeme až do konce a utéct nelze. Když jsme zamilovaní, druhý je tou naší součástí a vše je nádherné. Avšak první nesoulad, který se objeví, jakmile zaujímáme onen radikální postoj (buďto mě máš rád/a, nebo jsme skončili!), je ukazatelem, že láska nesmírná z počátku vztahu trochu ochladla a odbočili jsme z původní souhry. Okamžitě vše vzdát, ze strachu před těžkostmi, ukazuje naši nedůvěru v potenciál transformace, který láska obsahuje. Vlastně tím dáváme najevo, že náš vklad do takového vztahu nebyl úplný. A náš milostný vztah už nedojde svého poslání, aby nás celou cestu vedl.

Více spontánnosti

Vztah v páru se vyvíjí jako jeho dítě. Roste a prochází vlastním vývinem, často i nepředvídatelným způsobem. Proto je každý vztah jedinečný. Dítě není pouze její nebo jeho. Patří oběma, stejným dílem a stejnou… odpovědností. Vztah se nachází jakoby uprostřed, má své vlastní potřeby a touhy, které jsou moudrou kontemplací potřeb a tužeb obou, kdo pár tvoří, nahlížených ale z perspektivy lásky.

Stejně jako rodiče vychovávají své děti, ale nemohou jim vnutit svoji vlastní životní cestu, milostný vztah roste podle vlastního úsudku. Vnese nakonec na světlo vše nezbytné pro to, aby duše obou milenců kvetly. Třebaže matka si přeje mít pianistu a otec pilota Formule 1. Dítě si však půjde vlastní cestou. Stane se nakonec dejme tomu šikovným mechanikem, který se ve volném čase bude věnovat hře na varhany. Nároky na to, že by se vztah měl vyvíjet určitým způsobem a ne jinak, jsou kontraproduktivní a vlastně jej ubíjejí: „Buď je to, jak říkám, nebo odcházím.“ Ne nadarmo o tomto moudří praví: „Nezáleží, kdo má pravdu, záleží, kdo miluje…“

Naneštěstí řada vztahů na první krizi a po prvním vážnějším střetu ztroskotá. Jaký má smysl plánovat dítěti kariéru, když zemře na svou první chřipku či horečku?! Pokud je naším skutečným zájmem integrovat vztah do duchovního života, máme mít mnohem odpovědnější postoj. Uvědomujme si, že musíme porozumět poselství této lásky, že musíme setrvat celou dobu a nechat jí dokončit svoji misi: nechat se jí transformovat.

Zalévejte vztah duchovní aspirací

Opravdový milostný vztah nás transformuje. Pokud tomu tak není, zemřel tento vztah již jako nemluvně. Bohužel, někteří si to nepřipouští, a raději tak „žijí společně s mrtvolou pod jednou střechou“.

Všichni jsme již měli příležitost spatřit nějaký „pohřeb“ milostného vztahu. A to hlavně proto, že mnoho lidí se chová podobně jako nezodpovědní rodiče, kteří si lehkověrně hrají se svým dítětem, až nakonec hrátkám podlehne, protože ho zapomněli nakrmit! Bůh nám nabízí lásku, ale její život záleží na nás. Musíme o ni pečovat, věnovat jí denně správnou dávku naší pozornosti, správnou míru transfigurace, živit ji zevnitř, a tak nám láska poroste, bude kvést a překoná vše trpké.

Potkáváme lidi, kteří o svých posledních pěti, šesti vztazích mohli říct vždy to samé. Při pohledu zpátky za sebou viděli jen řadu křížků. A co kříž, to předčasné úmrtí! To se stane, když vztah nevnímáme jako božský dar, o který se máme starat, spolu i s nezbytnými oběťmi, ale jako zakoupené zboží z pultu, s postojem konzumenta. Dychtivě roztrháme obal, to má vždy své kouzlo, s nezájmem přehlédneme obsah a dříve než si přečteme návod k použití, spěcháme honem rychle pokořit další dárek.

Vztah je o něčem mnohem víc. Je o odpovědnosti, kdy milenci zapojují intenzivní aspiraci a řádně vymezený duchovní cíl. Pak jsou připraveni se transformovat a i když nastanou krize, společně je překonají. Mimo jiné za pomoci schopností, které každý z nich obdržel na cestě svého vnitřního dosažení.

Každý náš vztah navíc nese punc převládající úrovně našeho vědomí. K ostatním se vždy chováme, a dokonce na ně pohlížíme, podle vlastní dosažené úrovně. Třeba jako na něco, co nám má pomáhat k přežití, v případě prvního silového centra múladháračakry. Nebo jako na předměty našeho potěšení, pokud se převážně nacházíme na svádhišthánačakře. Nebo jako na případné zdroje, které je třeba využít, vystavit působení naší autority, v případě třetího centra manipúračakry. Teprve anáhatačakra nám otvírá perspektivu opravdové lásky, založené na sebeodevzdání a altruismu. Teprve zde zjišťujeme, že ten druhý je takéČlověkem a že má své vlastní potřeby a touhy. Nemůžeme říci, že skutečně milujeme, dokud není naše vědomí dlouhodobě ukotveno alespoň na úrovni tohoto silového centra citovosti.

Zvolte milování s kontinencí

Tvořivá sexuální energie je podkladem všeho života, všichni tu jsme díky ní. Dostali jsme se na svět právě skrze její působení. V páru je aktivně projevována více než kdekoliv jinde a zajišťuje nezbytnou dynamiku vztahu.

Podle tantrického pohledu nám úplná kontrola erotické energie během milování pomáhá lépe pochopit polarizaci v páru a úplně si vychutnat všechny výhody, které přináší. Volba transformace sexuality místo zřeknutí se jí, činí sexualitu posvátnou místo toho, aby byla odsouzena, a může náš vztah přeměnit na bájné perpetuum mobile: láska a milostná kontinence zajišťují transformaci a duchovní expanzi, což vytváří ještě více lásky, a tak dokola. Nepřetržitě se do toho druhého zamilováváte, protože skrze transformaci je to pokaždé někdo jiný, jedinečný, zvláštní, více odlišný… Unikáme nebezpečí stagnace, znudění ve vztahu a podporujeme naši evoluci v závratné vzestupné spirále štěstí.

Je správnější hovořit o „udržování se v lásce“ než o nutnosti „více lásky“, protože ve vztahu není rozhodující kvantitativní, ale kvalitativní aspekt. Samotná energie lásky je nekonečná, to my jsme (anebo nejsme) v rezonanci s touto energií. Takto samovolně získáváme „více lásky“, pokud se dokážeme udržet po dostatečnou dobu v rezonanci s láskou! Na začátku, čerstvě zamilováni, je snadné si tento stav uchovat. Časem, společně se všemi druhy zkoušek riskujeme, že se mu vzdálíme.

Pátrání po duši druhého nás přibližuje té vlastní

Jak zůstat v souladu s energií lásky? Pokud jste někdy jeli na kole, tak víte, že udržet rovnováhu je snadné, jen když jedete. V okamžiku, kdy zastavíte, náhle spadnete! Avšak dokud pokračujete v jízdě, i když je povrch kol vlastně velice úzký, je snadné zůstat v sedle.

Vzpomínáte, jak když jste se učili jezdit, intuitivně jste se nakláněli vlevo a vpravo, abyste udrželi balanc? Stejně tak je třeba se udržovat v energii lásky. Napravujeme postoj páru a procházíme malými transformacemi, kdykoliv je to třeba. Když milujeme a praktikujeme transmutaci a sublimaci milostné energie, tato síla oživuje proces transformace na všech úrovních a my se znovu a znovu trvale zamilováváme.

Zamilovanost nám byla dána od Boha. Udržovat si ji a uchovávat si lásku je pak naším úkolem. Pokud uspějeme, milostný vztah se stane pohonem duchovního vývoje. Právě proto musíme vyčlenit lásce, našemu vztahu, správné místo v našem životě, místo, kde může sešlápnout pomyslný plyn až na podlahu a pohánět nás energií, entusiasmem a prudkostí na takový stupeň vývoje, ke kterému míříme. A v tomto případě se nikdy nesmíme strachovat, že bychom překročili povolenou rychlost, naopak, radujme se, když dosáhneme rychlosti světla.

To vše je možné získat společnou duchovní praxí, tj. sádhanou páru, tímto „dítětem“ obou milenců. Později se této zásadní složce opravdového duchovního páru budeme věnovat detailněji.