Rezonance - skrytý klíč ke všem projevům vesmíru

Skrytým klíčem, který otevírá všechna tajemství a skryté významy je Rezonance. Rezonance je pro západní mysl, tak výrazně orientovanou na vědecký přístup k realitě, velmi snadno srozumitelná. Ve světle Rezonance začínají okamžitě dávat všechny symboly a metafory smysl a současně se stávají opravdovými dveřmi k neviditelným realitám.

Definice

Zákon Rezonance má relační charakter, popisuje způsob selektivní komunikace (vazby) mezi dvěma nebo více zdánlivě odlišnými jevy nebo systémy, které jsou integrovány v nedělitelném Celku. Základem vazeb sjednocujících všechny věci ve vesmíru (fyzické objekty, mentální procesy, duchovní úrovně, jinými slovy vše co se projevuje) je Rezonance.

Základním tajemstvím jógové praxe je vytvořit a udržet proces rezonance, jinými slovy, proces iniciace a zesilování vibrační odezvy (vazbu) v přijímacím systému naladěném na vysílací systém.

Je velice důležité pochopit, že rezonance začíná pouze tehdy, když jsou frekvence těchto dvou systémů (přijímacího a vysílacího) velice blízké nebo identické. V józe se proces rezonance vytváří a udržuje hlavně neustále zaostřenou pozorností (nenásilným mentálním soustředěním). Během rezonance mohou být pomocí odpovídajícího centra lidského subtilního těla přijímány kosmické frekvence (vibrační energie), které jsou neustále vysílány ve formě kosmických vln mezihvězdnými centry, galaxiemi nebo planetami, stejně jako rádio může být naladěno na různé rádiové frekvence. Během rezonance probíhá od vysílajícího zdroje k přijímači přenos subtilní energie. Přijímaná energie v sobě nese všechny charakteristiky zdroje a to na mnoha úrovních (fyzické vzorce, specifickou energii, pocity, vnitřní stavy, informace, myšlenky atd.).

Jóga a Rezonance

Co má společného Jóga s rezonancí? Následující: Všechny jógické techniky (ásany, pránájáma, meditace, atd.) jsou přesnými metodami pro vznik rezonance s jistými kosmickými energiemi, které jsou pro danou techniku specifické. Jinými slovy, například praktikováním určité ásany vytváří jógin vazbu mezi svým vnitřním mikrokosmem, vibrujícím nyní určitou energií (odpovídající této ásaně), a makrokosmickým zdrojem této energie (nebo kosmickým protějškem ásany). Touto vazbou (nebo rezonancí) je energie kosmického zdroje "nalévána" do mikrokosmu cvičícího. Čím více je ásana udržována bez úsilí a s nezbytnou mentální koncentrací, tím více akumuluje ve své bytosti tento typ energie. Proto všichni opravdu pokročilí jogíni udržují ásany, meditují nebo provozují pránájámu po celé hodiny (NEdoporučuje se začátečníkům).

Jóga nám tedy dává k dispozici nejen nástroj k sebepoznání, ale i široké spektrum nástrojů k rozvinutí těch oblastí naší bytosti, které jsou méně vyvinuty, takže se stáváme celými, kompletními bytostmi.

Ve světle Zákona Rezonance a díky své podobnosti jsou jevy, myšlenky, pocity, objekty, energie atd., v souhlasu (souznění, svornosti), vibrují v jednohlasu (identitě), evokují (vyvolávají) se vzájemně na dálku. Klasická fyzika zná dobře rezonanci v mechanice, akustice a elektromagnetismu. Avšak tento jev je vlastní všem projevům Vesmíru. Základnou existence Rezonance je energetický a vibrační substrát Vesmíru. Takže prvním krokem k porozumění rezonanci je pozastavit se nad skutečností, že všechny fyzikální, mentální a duchovní jevy koření v (jsou výsledkem) (vyvíjejí se z) Jediné Věčné Skutečnosti.

Vibrační pohyby Vesmíru

rezonance4.jpg Stejně jako esoterická orientální duchovní tradice také moderní fyzika nahlíží na hmotu ne jako na hmotu pasivní, inertní, statickou, ale jako na hmotu v neustálém vibračním pohybu. Rytmy těchto pohybů jsou mimo jiné určeny atomovými, nukleárními a molekulárními strukturami. Proto jak věda tak i duchovnost směřují k myšlence, že Vesmír je dynamický, v neustále oscilujícím pohybu. Příroda není ve statické, ale v dynamické rovnováze. Taoistické texty na toto téma říkají následující:

"Ticho v tichu není opravdovým Tichem. Pouze tehdy, když je klid v pohybu, zrodí se duchovní rytmus (vibrace) pronikající Nebem a Země."

Vše je tedy vibrací. A co k tomuto tématu říkají vědci:

"Vše je vibrace. Vše je pohyb. Prázdnota (Pralátka) podle určitých zákonitostí fluktuuje mezi Bytím a Nebytím. Kvanta (malé, nedělitelné jednotky energie) zrozená jako výsledek vibračního pohybu prázdnoty jsou "virtuální", tj. nematerializují se do skutečných pozorovatelných částic. Potřebují určitou hmotu a energii, aby měla materiální existenci."

Celý Vesmír je tvořen spoustou věcí a jevů, od nejmenších atomů po největší galaxie. Jejich společným rysem je, že se všechny pohybují. PROČ se vše pohybuje, to je otázka, na kterou moderní věda nemá odpověď. Moderní věda však učinila jistý pokrok ve vysvětlení JAK se věci pohybují. Moderní (kvantová) fyzika deklaruje existenci ČTYŘ SIL (přičemž předpokládá jako hypotézu nutnou existenci PÁTÉ SÍLY která sjednocuje předchozí čtyři). Tato teorie je znovuobjevením pěti tattev (neboli subtilních principů - "země", "voda", "oheň", "vzduch", "éter"). Podle fyziky jsou čtyřmi silami, působícími ve Vesmíru: "silné" a "slabé" síly (které drží dohromady atomy), gravitace (která popisuje pohyb větších hmotných těles) a elektromagnetická síla (jako např. světlo). Všechny tyto síly mají něco společného: pohybují se ve "vlnách".

Vlny tedy představují základní pohyb Vesmíru. Ačkoli se tato věc může jevit složitě, její základní principy jsou velmi jednoduché. Jakmile tyto principy jasně pochopíme, můžeme učinit pokrok v chápání fyzikálních vlastností rezonance a harmonii.

Vlna - "něco" v pohybu

Například šíření světla je někdy vysvětlováno jako tok částic (fotonů - kvant elektromagnetické energie) pohybujících se prostorem. Avšak jisté experimenty dávají výsledky, které nemohou být vysvětleny, pokud považujeme světlo pouze za tok částic. Základním rysem zde však je, že i v těchto případech se světlo pohybuje prostorem. Při hledání pochopitelnějšího modelu, přinejmenším v případě šíření světla, si klademe otázku zda je zde kromě částic také něco jiného, co se může pohybovat z místa na místo. Odpověď zní ano, je. VLNA. Jak již bylo výše řečeno, přesně jako ve východních doktrínách i v moderní fyzice již existují teoretické modely ukazující, že celý Vesmír má ve své nejzákladnější podstatě vibrace a že jistá modulovaná vibrace může popsat (vybudovat) celý Vesmír.

Podíváme-li se pozorně na vlny na rybníku, zpozorujeme, že i když se voda pohybuje nahoru a dolů, nikam nesměřuje (zůstává ve stejném místě). To je ještě zřejmější, plave-li na vodě dřívko: dřívko se pohybuje nahoru a dolů, ale nikam se nepřemísťuje. Jinými slovy, vlna může urazit dlouhé vzdálenosti, ale voda zůstává, kde byla předtím. Takže můžeme říci, že vlna je perturbace (porucha), která se šíří médiem. Médium se však NEpohybuje ve směru poruchy. Vlna je něčím, co může cestovat z místa na místo, aniž by byla částicí, nebo tokem částic.

Vibrační úrovně Vesmíru Vlny se projevují ve všech jevech Vesmíru, od každodenních zvuků, jejichž kmitočty se pohybují od několika kmitů za sekundu do tisíců kmitů za sekundu, k rádiovým vlnám, jejichž frekvence jsou mezi 500 kmity za sekundu a 15 miliardami kmitů za sekundu, až ke kosmickému záření, jehož frekvence jsou větší než jednička následovaná 22 nulami kmitů za sekundu! Mentální a psychické vlny mají dokonce ještě vyšší frekvence, i když podstata těchto procesů je podobná. Jejich kmitočty závisí na kvalitě a rafinovanosti našich myšlenek a pocitů (např. kmitočet pocitu lásky je mnohem vyšší než kmitočet pocitu smutku). Podle francouzského vědce dr. Arnauda jsou veškeré vibrace fyzického světa mezi téměř nulou a jedničkou následovanou 22 nulami cyklů za sekundu. To reprezentuje nižší oktávu Vesmíru (fyzický svět). Podle stejného vědce jsou vibrace astrálního a mentálního světa mezi dvanáctkou následovanou 32 nulami a číslem 96 následovaným 39 nulami cyklů za sekundu! Východní tradice ví, že tyto frekvence neustále rostou, tak jak se dostáváme na vyšší úroveň projevů.

To potvrzuje i známý vzorec pro ekvivalenci mezi energií částice (např. fotonu) a kmitočtem záření (např. elektromagnetického vlnění): w = h*f, kde w je energie částice, h je tzv. Planckova konstanta a f je kmitočet záření. Podle tohoto vzorce by tedy byla "úroveň projevu" přímo úměrná kmitočtu vibrace.

Vibrace v živé hmotě

Jak se tyto vibrace chovají v živé hmotě? Máme receptory pro každou stupnici vibrací? Vnímáme / můžeme vnímat všechny vibrace?

Vibrační energie jsou klasifikovány stupnicí vibračních úrovní podle kmitočtu jejich vibrace. Tento kmitočet definuje kvalitu (typ) energie. Amplituda definuje množství energie. Vibrační energie závisí na inherentních (intrinsických - existujících jako esenciální složka nebo charakteristika) vlastnostech přijímače nebo vysílače. Tak např. vibrační frekvence přijímané uchem jsou mezi 16 cykly za sekundu a 20 000 cykly za sekundu. Oko přijímá vibrace mezi 1 následovanou 14 nulami a 1 následovanou 15 nulami cyklů za sekundu, atd. Tímto způsobem pracuje každý smyslový orgán - může interpretovat pouze jisté ohraničené kmitočty. Hranice vnímání těchto pěti smyslů jsou velmi omezené ve srovnání s celou škálou kmitočtů Vesmíru. Mimo těchto pěti orgánů má lidská bytost také jiné smysly (přijímače vibrační energie), které jsou po většinu času latentní (spící) (např. jasnozřivost), ale které mohou být správným tréninkem probuzeny.

"Kvantitativní" a "kvalitativní" prvky vědomí

Ve vibrační terminologii je vědomí schopnost systému odpovídat na stimuly (informace). Takový systém může být složitý (jako např. lidská bytost), nebo velmi jednoduchý (např. buňka). Pokud zasáhneme atom paprskem energie, tento atom jistým způsobem odpoví. Pokud tento stimul ukončíme, atom se vrátí do původního stavu. Tato odezva je projevováním vědomí atomu.

Stejný experiment může být proveden s buňkou, zvířetem, nebo s lidskou bytostí. Výše rozvinuté systémy budou samozřejmě reagovat složitěji než primitivnější systémy. Čím je systém složitější, tím širší bude škála jeho reakcí.

rezonance3.jpg Vzhledem k tomu, že lidská bytost je obrazem Vesmíru, množství možných odezev nesmírně vzrůstá. Prohlásíme, že počet možných odezev představuje "kvantitativní" aspekt vědomí. Někomu to může připadat umělé, protože většina lidí spojuje myšlenku vědomí pouze s živými bytostmi. K tomu dochází kvůli našim omezením a nevědomosti. Omezujeme význam termínu "živá bytost" pouze na ty bytosti, které se mohou reprodukovat. Inteligentní osoba snadno pochopí, že tato představa je zcela svévolná, protože takto promítáme naše vlastní chování do jiných systémů a posuzujeme je podle našich "standardů". Podle těchto "standardů" nejsou například atomy živé, protože neexistují a nechovají se takovým způsobem jako my! Východní moudrost definovala před tisíciletími koncept spandy (vibraci či probleskující sílu Božského Vědomí), jako základ veškerého projevování Vesmíru. V tomto pojetí je vědomí všudypřítomné, dokonce i v té nejbezvýznamnější částici hmoty. Jinými slovy, vše obsahuje v různých proporcích vědomí (tedy život). Síla, která v různé míře skrývá vědomí všeho, co existuje, se nazývá mája, závoj iluze. Stupeň přítomnosti vědomí představuje "kvalitativní" aspekt vědomí a je vyjádřen kmitočtem vibrací.

Dávní východní mudrcové, jako výsledek svých osobních experimentů na nejhlubších úrovních vědomí, strukturovali lidskou bytost a Vesmír do sedmi oktáv vibrací (které odpovídají sedmi čakrám). Tyto úrovně přesně vyjadřují kvalitu vědomí.

Systém má také aktivitu energetické výměny s okolním světem (metabolismus). Tato aktivita ukazuje intenzitu a rozsah energetických výměn mezi oním systémem a jeho okolím. Pokud tato energetická aktivita nepřesáhne určitý rozsah frekvencí, skutečnost odpovídající těmto frekvencím pro daný systém "neexistuje"!

Proto každé kategorii systémů vykazujících určitou úroveň vědomí přirozeně přísluší určité spektrum relativních skutečností. Nyní rozumíme tomu, že i kámen má své vlastní vědomí, tedy svoji relativní skutečnost. Bytosti z vyšších sfér Vesmíru mohou ovlivňovat a vnímat své okolí mnohem větší měrou než bytosti z nižších úrovní. Pozvedneme-li se do vyšší úrovně existence, hloubka prožívané reality a naše svoboda exponenciálně vzrůstá.


Absolutno

Abychom pochopili povahu Absolutna a relativní aspekty Skutečna, učiníme příměr, který nesmí být brán doslovně, protože Absolutno je nedefinovatelné.

Představme si nekonečný a extrémně hluboký Oceán. Povrch vody je tak mírný a klidný, že je téměř neviditelný. To je reference, základ našeho srovnávání. Nyní si představme, že na hladině se náhle objeví vlny vytvářející vibrace. Těmito vibracemi se zviditelní dosud téměř neviditelný povrch oceánu.

Podobně, když je do Absolutna zavedena vibrace, Ono se projeví, zviditelní. Tento jev nazýváme "relativní skutečností". Nesmíme zapomínat, že oceán je prvkem sjednocujícím a slaďujícím všechny relativní skutečnosti. Proto tento Oceán smí být nazýván Absolutní Existencí nebo Čistým Vědomím.

Na povrchu můžeme vytvořit vlny, ale hlubší úrovně nebudou nikdy porušeny. Navždy budou ve stavu míru (klidné). Můžeme říci, že velké a hlučné vlny (nízké frekvence) odpovídají nižším úrovním relativní skutečnosti, a jemné rychlé zvlnění (vyšší frekvence) odpovídá vyšším úrovním projevů.

Zeptáme-li se kvantového fyzika, z čeho je vytvořen elektron, odpoví nám, že elektron je vzorcem vln, které vibrují na jisté frekvenci, určující jeho energii. Pokud se však zeptáme CO vlastně vibruje, odpoví "to nikdo neví". Použijeme-li analogii s oceánem, pak můžeme prohlásit elektron za vlnu na povrchu oceánu. Tato vlna vibruje ve srovnání s hlubokými, klidnými úrovněmi Čistého Vědomí. Proto budeme schopni na otázku CO vibruje v elektronu odpovědět, že tam vibruje jednotka čistého vědomí.

Když pochopíme, že Skutečnost je tvořena dvěma aspekty - jedním je dno oceánu a druhým je jeho vibrující povrch - všimneme si, že duch a hmota vznikají ze stejné základní podstaty. Pevná hmota je vyjádřena velkými, pomalými vlnami na povrchu oceánu (nízký kmitočet, vysoký rozkmit)(což je omezenějším projevem vědomí), zatímco např. mysl je velice jemné a rychlé zvlnění (vysoký kmitočet, nízký rozkmit)(které je intenzivnějším a svobodnějším projevováním vědomí).

Božský tvořivý potenciál

rezonance1.jpg Půjdeme-li v této analogii hlouběji, můžeme definovat absolutno jako nekonečně jemnou vibraci o prakticky nulové amplitudě a nekonečném kmitočtu. V této situaci máme dokonale klidný povrch obsahující ohromnou energii. Tuto energii můžeme nazvat "tvořivým potenciálem". tato velmi mocná a extrémně rafinovaná energie je také nadána moudrostí, která uděluje každému systému schopnost samoorganizace (může fungovat jako celek). Čím nižší je amplituda, tím vyšší je energie (frekvence) a tím blíže k sobě jsou vrcholy vibrační vlny. Když se vibrace zrychlí a vrcholy (maxima) se přiblíží natolik, že splynou, je dosažen "kvazi-statický" stav, ve kterém zůstává potenciálně přítomen pohyb. Pak se energie systému stává nekonečnou. Tedy Absolutno je stavem, ve kterém protiklady (maxima a minima) splynou. Takto se pohyb a klid spojí v jednotě. Absolutno korunuje hierarchii relativních skutečností, které z něj současně pramení. V této neprojevené formě je Absolutno potenciální dynamikou, zatímco projeveno se stává zdrojem a základem celého Vesmíru, od fyzické hmoty až k nesubtilnějším skutečnostem.

Vibrace ve východní filozofii

Myšlenka nejvyšší vibrace jako základu vesmíru je společná mnoha tradicím spirituality. Janovo evangelium tvrdí "Na počátku bylo Slovo", přičemž se odkazuje na zvukovou vibraci tvořivého Slova.

Myšlenka prvotní vibrace je ve východní tradici velmi jasně vyjádřena, hlavně v tradici Kašmírského Šivaismu, kde je nazývána Spanda. Slovo Spanda znamená pohyb, vibraci. Tato Škola tvrdí, že nic nemůže existovat bez pohybu. Život - v nejširším slovasmyslu - nemůže existovat bez pohybu. Srovnáním s Nejvyšší Realitou nazývá velký filozof Abhinagupta Spandu "pulzací, vzedmutím duchovního štěstí do základní podstaty Božského, obsahující všechny následující postupné kroky. Ale jak můžeme mluvit o "pohybu" Absolutna? Neboť pohyb jak jej známe probíhá v prostoru a v čase, je mírou modifikace polohy v prostoru ve vztahu k času. Absolutno překračuje prostor a čas. Proto je Spanda definována jako dynamika vědomí, aniž by byla fyzickým pohybem, psychologickou aktivitou (jako např. potěšení), nebo dokonce pohybem prány (energie) (jako např. hlad a žízeň), ale je subtilní vibrací, která je zdrojem a základem výše jmenovaných jevů. Spanda je pulzací Extáze Božského Vědomí. Je dynamikou ducha a je výrazem absolutní svobody. V lidské bytosti je tato energie spanda šakti sjednocujícím štěstím z bezúsilného uvědomování Já, že je stejné podstaty jako látka Vesmíru. V odkazu na tuto vibraci tvrdí Šiva Sútra: "Já (atma) je ten kdo tančí [tj. vibruje v harmonii]."

Východní filozofie, vyjádřené v nesčetných legendách a mýtech, mluví o Šivovi jako o Kosmickém tanečníkovi - Šiva Natarádža - který v rytmu Jeho tance tvoří a ničí celý vesmír. Tanec Šivy je obdivuhodnou metaforou existence jak jí rozumí moderní věda: neustálý pohyb nekonečného spektra kmitočtů.

Na závěr se můžeme dívat na veškeré stvoření jako na shluk vibračních jevů, každý o svém vlastním kmitočtu. Pokud uvažujeme zvuky jako kmitočty, a že každá vibrace vydává zvuk, můžeme tvrdit, že celé stvoření je grandiózní symfonie (hudba sfér). V tomto světě vibrací je tedy REZONANCE dominantním jevem spojujícím dva nebo více kompatibilních vibračních dějů.

Rezonance ve fyzice

V akustice dochází k rezonanci, když pružné těleso začne vibrovat díky akustickému signálu (zvuku), který je vytvořen v blízkosti tohoto tělesa. V elektromagnetismu nazýváme rezonancí superpozicí (sčítání) dvou kmitočtů identických charakteristik (stejné vlnové délky). Když dojde k superpozici dvou identických kmitočtů, je výsledná vlna zesílena. Toto zesílení může dosáhnout velmi vysokých hodnot, nazývaných body rezonance. Rezonance má tedy jako hlavní důsledek zesílení intenzity nebo amplitudy zvuku nebo záření.

Vidíme, že vlna se rodí z něčeho, co se pohybuje. Světelné vlny, rádiové vlny, vlny na oceánu, gravitační vlny, zvukové vlny, mentální vlny, nebo jakýkoli jiný druh vln, všechny existují a projevují se, protože někde se něco pohybuje. Nic se nemůže pohybovat na jednom místě, aniž by dříve nebo později nedošlo k pohybu v jiné části Vesmíru. Vlna nutí věci, které jí stojí v cestě, aby se pohybovaly podobným způsobem jako počáteční pohyb, který tuto vlnu vygeneroval.

Interference

Pokud dvě vlny "zatlačí" do objektu stejným směrem, objekt se v tomto směru bude pohybovat rychleji. Pokud dvě vlny "zatlačí" do objektu opačnými směry, objekt se bude pohybovat pomaleji. Pokud směr dvou vln svírá nějaký úhel, objekt změní směr, atd. V těchto případech se vlny vlastně navzájem neovlivňují, prostě jen interferují. K jevu interference dochází ve světě vln neustále.

Souzvuk

Řekněme že existují dva nezávislé zdroje vlnění. V tomto případě existují čtyři možnosti:

  1. Pokud mají vlny stejný kmitočet a stejnou fázi, zesilují se (REZONANCE nebo SOUZVUK).
  2. Pokud mají vlny stejný kmitočet a opačnou fází, pracují proti sobě (ÚTLUM).
  3. Pokud jsou si kmitočty blízké, ale nikoli identické, dávají vzniknout RÁZŮM. Rázy jsou výsledkem periodické interference, jinými slovy někdy se vlny zesilují, jindy pracují proti sobě. Výsledkem je modulovaná vlna, jejíž frekvence bude rozdílem dvou počátečních kmitočtů.
  4. Pokud jsou frekvence příliš vzdálené, vůbec se neovlivňují.

razy.gif

Oscilátory a rezonanční systémy

Kterýkoli periodicky se pohybující objekt může být považován za oscilátor. Oscilátory mění své prostředí (např. vzduch, vodu, gravitační pole atd.) vytvářením vln.

Dejme tomu, že jsou dvoje housle identicky naladěny. Položíme je na stůl a na jedněch zahrajeme zvuk rozvibrováním jedné struny. Všimneme si, že na druhých houslích (kterých jsme se nedotkli) odpovídající struna (tj. naladěná na stejnou frekvenci) také začne vibrovat, přičemž vydává zvuk podobný zvuku prvních houslí. To je jev rezonance. Dvoje housle vytvářejí rezonanční systém.

Kosmický Zákon rezonance

Tento jev rezonance může být velice dobře přiřazen našemu vnitřnímu světu myšlenek, pocitů a emocí, jakož i našemu způsobu spojování se s jinými lidmi a s jinými prostředími.

Myšlenky, pocity, představy, atd., se navzájem přitahují, vyvolávají a zesilují díky rezonanci. Ty myšlenky/pocity, které nemají stejné frekvence se navzájem neovlivňují. A ty myšlenky/pocity, které mají opačné frekvence mají sklon se navzájem zrušit.

Příklady rezonance

rezonance2.jpg Výbuch narůstajícího hněvu mezi dvěma lidmi je ukázkou jevu rezonance. Osoba, která se hněvá vytváří vlny hněvu které se šíří v jejím okolí. Tímto způsobem bude její hněv snadno přenesen na druhou osobu. Pokud tato druhá osoba ve své auře přijme tyto kmitočty, také se začne hněvat, přičemž bude vytvářet vlny stejného kmitočtu, které rezonancí ovlivní první osobu, čímž znásobí její hněv. Takto, dokud budou spolu, bude jejich hněv neustále narůstat. Dva lidé, kteří mají na něco stejný názor jsou přitahováni, neboť rezonují. Velmi důležitým aspektem rezonance je skupinová rezonance. V tomto případě, pokud je skupina lidí synchronizována a myslí nebo sdílí stejné myšlenky/pocity, síla těchto myšlenek/pocitů neobyčejně narůstá. Tento jev je velmi zřejmý v léčivých kruzích, kde je skupina lidí synchronizována a posílá energii (která je rezonancí zesílena) osobě která potřebuje pomoc. Přitom účastníci nemusí být příliš silní nebo zkušení, neboť jejich úsilí, jakkoli je neobratné, se sečte a rezonancí zesílí, čímž vytvoří zřetelný účinek, který by jinak nemusel být dosažen jediným individuem.

Závěr

Rezonance je spojení. Způsob, jak vytvořit toto spojení je kodifikován v rozličných technikách nebo způsobech různých duchovních cest. Ten, kdo rozumí hluboce zákonu Rezonance našel jádro všech cest k přiblížení se všem úrovním Vesmíru.