Obecnost můžeme říci, že představuje: a) běžnou vlastnost, opakovatelnou pro všechny jevy určité třídy (abstraktní obecnost); b) to, co je základem skutečných věcí, jednota vlastností, charakteristik, základních rysů předmětné třídy, která se projevuje jako zákon jejich existence a vývoje (konkrétní obecnost).

Dar nabídnutý Bohu za účelem kompenzace zlé karmy anebo pro „odpykání“ hříchů věřících, sestávající ať už z věcných darů (parfémů, ovoce, semen atd.), anebo z obětí vnitřních, jako například plná kontrola sexuálního potenciálu, kdy nabízíme Bohu sublimované energie.

Vyšší stav vědomí, kdy je ego bleskově transcendováno v úplném odevzdání se. Když se vnitřní vůle člověka a jeho odhodlání řídit se vyšším božským ideálem projevuje jako naprosté sebeodevzdání, sahající až ke zřeknutí se sebe sama a sebeobětování, dosahuje člověk vyššího stavu vědomí, zvaného obětavost. Ve stavu obětavosti se člověk plně oddává a odevzdává určitému aspektu Boha nebo určitému božskému ideálu.

viz BHÚTA ŠUDDHI.

Slovo pochází z latinského alienare („stát se cizím“). Pojem má psychologický význam (šílenství), sociologický význam (rozpad vztahu mezi jednotlivcem a ostatními) a náboženský význam (rozpad spojení s božstvím). Někteří lidé definují odcizení jako stav, kdy už člověk není v důsledku následování určitých vnějších podmínek (náboženských, ekonomických, politických) sám sobě pánem, stává se střídavě objektem a otrokem objektů, zejména peněz.

Odevzdání individuální vůle do vůle Boží je naprosto nezbytnou podmínkou pro dosažení stavu duchovního osvícení. Omezená lidská bytost, jíž chybí ucelený pohled Ducha, se obvykle snaží běh událostí ovládnout svou individuální vůlí. Tento postoj je vždy nositelem utrpení, neboť vnější podmínky samozřejmě nejsou vždy v souladu s tím, jakým způsobem si myslíme, že by se měla naplnit naše přání a touhy. 

Odpoutanost je, dalo by se říct, stavem člověka, který již není vůbec anebo takřka vůbec připoutaný. Odpoutanost působí, že na nás již takřka nepůsobí, vše, co vzniká a děje se v našem vnitřním světě, stejně jako cokoli, co se děje venku. Zaujímáme přitom nepopsatelný postoj velmi klidného a tichého svědka, který se obrazně řečeno dívá na všechno jakoby z velké výšky, aniž by ho cokoli zneklidňovalo.

Z antropologického hlediska je odpuštění pojmem společným celému lidstvu, základním prvkem všech duchovních tradic, dlouze diskutovaným teology a filosofy po celá tisíciletí. Ačkoli jeho kořeny lze nalézt v naukách největších náboženství světa a je v těchto uskupeních různě interpretován, pojem odpuštění s sebou přináší všeobecně platnou myšlenku – opustit minulost, tedy vzdát se závislosti na minulém.

Mravní vlastnost založená na neustálé rozhodnosti, důslednosti a kuráži. Na základě zvětšení těchto vlastností na maximum může jogín úplně odstranit strach ze situací, vytvářející nebezpečí a v těchto situacích zůstane klidný. Postoj plný odvahy nám umožňuje jasně analyzovat nebezpečí a zjeví nám prostředky potřebné k jeho odstranění, nebo obejití. 

Smělost, chování plné odvahy. V omezeném smyslu se odvážnost vztahuje hlavně na nápady myšlenky, něčí projekty, zjevuje originální mimořádný aspekt na rozdíl od toho, co bylo známo a přijímáno dříve. Z této perspektivy přichází odvážnost jako vlastnost lidí mimořádně duševně obdařených.