Základní principy meditace

Rubrika: Základy

Autor: Advaita Stoian

Dnes jsme tím, na co jsme mysleli včera. Mysl je vším. Jak myslíme, tím se stáváme.

Buddha

Co se děje v naší mysli?

Stalo se vám někdy, že jste se snažili na něco soustředit, ale do mysli se vám vkrádala jiná myšlenka, která vás opakovaně rušila? Zažili jste situaci, kdy jste někde (byť na pár vteřin) zaslechli nějakou melodii a ona vám potom ještě hodiny jen tak sama zněla v hlavě? Snažili jste se někdy na něco usilovně avšak bezúspěšně rozvzpomenout, přitom se vám to samo naprosto jasně vybavilo ihned, když jste se o to přestali snažit? Všimli jste si, že se někdy dokážete exemplárně soustředit hodiny v kuse (třeba když si čtete nějakou opravdu dobrou knihu a ani přitom nezaregistrujete, že vás někdo oslovil) a přitom v jiných situacích (které nejsou tak zajímavé) vaše soustředění vyžaduje extrémní úsilí a stejně se podobnému stavu ani nepřiblížíte?

Všechny vyjmenované situace se dotýkají ovládání mysli. Když se nad nimi zamyslíme, můžeme snadno dojít k představě, že mysl není vlastně svým vlastníkem kontrolována. Jako by si žila vlastním životem, mimo dosah naší vůle a kontroly. Na jedné straně je zřejmé, že disponujeme ohromnými mentálními schopnostmi, na straně druhé však zjišťujeme, že tento potenciál není pod naší kontrolou. Přirozeně vyvstává otázka: když to nejsme my, kdo tedy naši mysl ovládá? A dále, co se děje s myslí, když ji sami nepoužíváme?

Odpověď na první otázku zní: nikdo a všichni současně. Z určitého hlediska se mysl podobá pokročilému počítači, který má k dispozici množství programů a rutin, jejichž prostřednictvím vyhodnocuje impulsy z „vnějšího světa“. Přičemž vnější je pro něj vše, co se nalézá mimo mysl. To tedy zahrnuje i vjemy, které pochází z našeho nitra, jako jsou naše pocity, emoce, vnitřní vnímání různého druhu, ale i myšlenky, které bývají obvykle napojeny na to, co přichází zvenku.

Naše mysl takto na řadu stimulů reaguje automatickým způsobem, který leží mimo vědomou kontrolu. Když se například rozhněváme, všimneme si toho až v okamžiku, kdy míra hněvu překročí určitou mez. Náš stav je však jen důsledkem nastavení mysli, které se v podvědomí odehrálo ve vztahu vůči vnímaným okolnostem již dříve. Stav, který si dokážeme uvědomit, je až závěrečným výsledkem řady kombinací a převrstvení, a vytvořil se, aniž bychom si toho všimli.

Takto je nám „servírován“ pouze následek, aniž by nám byla dána možnost to změnit. Stav už prostě existuje, aniž bychom se účastnili jeho vytvoření. Vlastně si ani neuvědomujeme, že bychom nějakou volbu mít mohli. Máme za to, že když se rozčílíme, jedná se o skutečnost, která nám nedává jinou možnost. „Nemohl jsem si pomoci, prostě to na mě přišlo“, říkáme pak někdy. V naší náměsíčné realitě možnost volby skutečně neexistuje, protože první podmínkou k tomu, abychom ji měli, je probudit se.

Ve starověkých tradicích moudrosti je neovládnutá mysl někdy přirovnávána k opici. Kdo se vyznačuje „opičí myslí“, jedná jako by ho v mnoha situacích ovládala opice.

Odpověď na druhou otázku je ještě jednodušší. Když nepoužíváme vlastní mentální potenciál, používá on nás – a stáváme se automaty, které pouze reagují přesně podle předepsaných schémat. 

Z jednotného toku přicházející univerzální energie, představuje informace, kterou zužitkujeme v naší mysli, pouze velmi malou část. Zbytek se tak mění na „šum“, nevědomou aktivitu, která zprostředkovává naše zdroje, aniž bychom ji měli nějak pod kontrolu.

Když například „intenzivně“ myslíme na nějaký objekt, v naší mysli se současně odvíjí stovky, v některých případech i tisíce, „paralelních“ procesů. Co se jeví být jako spojitý a nepřetržitý tok myšlení, je ve skutečnosti děravé asi jako rybářská síť. O proud naší mentální energie se tak musí dělit „parazitující“ procesy na úkor naší hlavní vědomé aktivity. Výsledkem nezřídka je, že vědomé mentální procesy jsou téměř přehlušeny intenzivní aktivitou našeho podvědomí.

Koncentrace mysli je vlastně přeuspořádáním našich mentálních sil do jednotného směru, který si vědomě zvolíme. Takto se mentální soustředění velice prohloubí a „hustota“ naší pozornosti zaměřené ve směru objektu koncentrace je mnohem větší.

Hypnotická opice

Pro hlubší porozumění důležitosti mysli, její funkce a role ve vytváření naší reality, se můžeme vztáhnout ke klasickému příkladu, který nám předkládají starověké texty. Představte si, že vstoupíte do potemnělé místnosti a na podlaze leží lano. Uvidíte ho a zhrozíte se, protože si myslíte, že na podlaze leží had. Vaše tělesná reakce může být velice silná, váš strach může dokonce vyvolat infarkt. Ve skutečnosti však žádný had neexistuje, třebaže vás vystrašil. Odkud se had vzal? Z vaší mysli. 

Pokud se nad tímto příkladem hlouběji zamyslíme, můžeme vidět, že mysl má ve své moci utvářet realitu, ve které přebýváme a považujeme ji za dokonale „objektivní“.  O její objektivnosti jsme přitom natolik přesvědčeni, že na ni dokonce silně reagujeme. Někdo může namítnout, že něco takového se nám stane jen málokdy, stejný princip však můžeme rozpoznat takřka ve všech okamžicích života, protože totožný mechanismus, který překryl obraz lana obrazem hada, překrývá i objektivní úvahy našimi přáními a ovlivňuje takto výsledek.

Při bližším ohledání zjišťujeme, že tomuto mechanismu podléhá drtivá většina našich zkušeností, a my většinou ani nemáme žádnou možnost to zpozorovat. Tento proces představuje značné riziko, protože námi není nijak ovládán a tudíž se kdykoliv můžeme stát „obětí“ naší opičí mysli. A pokud někdo tohoto jevu dokáže chytře zneužít, můžeme být dokonce „uštknuti“ hadem, který existuje jen v naší mysli a byl nám obratně podvržen „lanem na podlaze“.

Většina situací, které dennodenně prožíváme, je ve skutečnosti proporcionální kombinací objektivní zkušenosti a mentální projekce. Problém je, že netušíme, která část je která. Běžnou chybou, když se to snažíme obejít a situaci porozumět, je vztahovat se pouze k vjemům, které objektivně povstávají z činnosti našich smyslů. Řada našich zkušeností je však subtilnější povahy a nejsou důsledkem smyslové aktivity. Přesto je můžeme je v našem nitru vnímat. Například pocity. Avšak vnímání pocitů a podobných aspektů můžeme jen těžko označit za objektivně přesné.

Často se snažíme přijít na otázky typu: „Miluji toho člověka?“ a odpovědi nepřichází tak snadno. Pokud nepřipustíme, že bychom mohli obdržet jasnou odpověď prostřednictvím (mysteriózní) intuice a snažíme se místo toho na věc přijít sami, většinou to k jasné odpovědi nevede. Čím více nad věcí uvažujeme, tím je odpověď ještě méně jasná. Důvodem, proč se to děje, je stejný jev: překrývání objektivního vnímání našimi mentálními vzorci.

Většinou reagujeme tak, že před podobnými situacemi utíkáme a rozhodneme se žít na povrchu věcí, abychom nemuseli jít do hloubky ze strachu, že bychom se v labyrintu našich emocí mohli mezi všemi našimi virtuálními dojmy ztratit. Na druhou stranu, pokud nenecháme mysl zasahovat, budeme vědět s jistotou, koho milujeme, co máme rádi, co rádi nemáme, co je krásné, co ošklivé, co je správné a co špatné… Všechny odpovědi jsou nám okamžitě dostupné a jejich rozpoznání zabere jen tu nejnutnější kapacitu našeho vnímání (bez vměšování „opičí mysli“).

Opička v naší hlavě, která si „hraje s ladícími knoflíky“, skoro pokaždé zakrývá naše objektivní vnímání a zkušenosti (jak ty vnější, přijímané skrze smysly, tak i vnitřní, pocházející přímo z mysli) mentální aktivitou.

Dostaňte zpět, co vám (od Boha) náleží

Nás duševní potenciál nám božským právem patří a to, že ho plně nevyužíváme, je pouze naše svobodná volba. Jak jsme si ukázali, naše mentální pochody jsou mimo kontrolu za prvé proto, že ani nepovažujeme za možné je ovládat – a za druhé proto, že to prostě jinak neumíme. K tomu je nezbytné začít fungování vlastní mysli studovat a postupně nad ní získat vědomou kontrolu.

V dnešní konzumní společnosti může být poměrně těžké se k takovému odhodlat, obzvlášť když se to jeví být v rozporu s obecným trendem, který nám přikazuje: „nech to být!“. Někteří lidé tvrdí, že problémem je právě přílišná kontrola a že to, co lidé potřebují, je „relax“ a nechat vše plynout. To je však často mylná domněnka, protože lidé trpící napětím a obsesivní kontrolou se ve skutečnosti nacházejí právě pod kontrolou svých tendencí, které nedokáží zastavit. V takovém případě jsou tlaky všeho druhu zaměňovány za kontrolu. Osoba plná napětí nemá „přílišnou kontrolu“, ale je napětím ovládnuta!

Pokud hovoříme o kontrole mysli, mluvíme vlastně o schopnosti mít možnost volby u všech našich stavů či niterných zkušeností. Dobrá kontrola nad mentálními procesy například znamená, že pokud se rozhodneme být šťastní v situaci, kdy obvykle býváme smutní, tak šťastní skutečně budeme. Když se rozhodneme k nějaké umělecké tvorbě a potřebujeme inspiraci, můžeme se naladit na mentální vibrace, které jsou pro stav umělecké inspirace charakteristické, a dokážeme tvořit jako genius. Kontrola mysli nemá co dočinění s nějakou námahou.

V této fázi se může samozřejmě objevit celá řada dalších otázek. Nejlepším doporučením, které však můžeme dát, je meditace! Porozuměním meditaci získáte velmi praktické pochození intimního způsobu fungování své mysli.

Znovuobjevení kola

Jednu z nejstarších definic meditace můžeme nalézt v slavných Jóga Sútrách. Již před tisíciletími zde mudrc Pataňdžali uvedl jednu z nejprostších a přitom nejjasnějších definic meditace:

Meditace je dosaženo, když mysl ve formě pozornosti plyne v nepřerušovaném toku k objektu meditace.

Další definice meditace (budiž čteno s bdělou pozorností a otevřeností)

• Meditace je lotus tyčící se nad stojatými vodami.
• Meditace je aktem směřování do Středu, k nejzazšímu centru (lidské) bytosti.
• Meditovat znamená cestovat hlubinami nitra k prameni, a když je duše dostatečně očištěna, znamená to spojit se s ním v posledním záchvěvu.
• Meditace je královská cesta k dokonalosti, k duchovnímu Osvobození. Odstraňuje veškeré utrpení, smutek a překážky. Meditací je dosažena vize Jednoty a přímé vnímání Jedinečnosti.
• Meditace je cesta k božskosti. Je tajuplným žebříkem ze země do nebe, od nepravdy k pravdě, z temnoty ke světlu, od bolesti k radosti, z obav k míru, od nevědomosti k poznání, ze smrtelného k věčnému životu. Meditace vede k poznání naší pravé Podstaty, věčného míru a nejvyššího štěstí.

Abychom těmto definicím lépe porozuměli, podívejme se na samotný koncept koncentrace a na to, čím vlastně „mysl“ je.

Koncentrace jako kontrola (zastavení) mysli

Povaha mysli se podobá větru. Starověká pojednání odhalují, že přirozeností mysli je pohyb. Když se vzduch nehýbe, vítr neexistuje a vzduch není vidět. Když se však vzduch pohybuje, následky jsou viditelné a říkáme jim „vítr“. Stejně tak je i mysl nezřetelná, pokud je zcela bez pohybu, když však přestane být klidná, vnímáme účinky jejího pohybu – myšlenky – a nazýváme je „myslí“. Takto chybně ztotožňujeme mysl s jejím pohybem. Mentální substance, která zůstane, jakmile jsou mentální jevy zastaveny, je ve skutečnosti „vědomý princip“, který se projevuje při pohybu jako mysl.

Jakmile jsou myšlenky zastaveny, mysl „zmizí“ a nastává stav bez mysli, stav příznačný vysokou mírou duchovní kreativity a intuice. To je meditace!

Když je koncentrace držena po dostatečně dlouhou dobu, nastává přirozeným způsobem meditace, stejně jako noc střídá den. Meditace není sama o sobě praxí, dokud nedosáhneme úrovně, kdy do ní můžeme vstoupit. Meditace je důsledkem praxe, pokud je praxe úspěšná. Je to stav. Tady odkrýváme časté nedorozumění, kdy je meditace zaměňována za koncentraci. Koncentrace je dobrovolné směřování pozornosti na určitý objekt (vnější nebo vnitřní), za účelem upevnění mysli na něj.

Ne každý, kdo sedí se zavřenýma očima v nějaké meditační pozici, skutečně medituje. Meditace nastává, jen pokud jsou pro ni splněny vnitřní podmínky. Do té doby můžeme nejvýše říci, že praktikujeme mentální koncentraci.

Jakmile se dostaneme do meditativního stavu, postupně se stane pozadím naší existence. Abychom to více ujasnili, musíme podtrhnout, že vstoupením do meditativního stavu si neosvojujeme žádnou novou dovednost. Meditace je naší vnitřní přirozeností, avšak v důsledku všemožných her naší mysli je tato zkušenost převrstvena. Koncentrace mysli (která ji umožňuje kontrolovat zaměřením pozornosti pouze na daný cíl, a zbytek je utišen) prakticky pouze odstraňuje všechny překážky, které v naší bytosti zatemňují meditativní stav, čímž ho pozvedají na světlo vědomí.

Meditace tedy není nějaká další „vrstva“ naší osobnosti, naopak, je jejím základem, který je přinesen na světlo. Jakmile je jednou meditace zvládnuta, snadno se stává základnou všech našich zkušeností a celý náš život se hluboce transformuje.

Hledajíc mrkve nalézajíc diamanty

Práce mysli je neuvěřitelně komplexní, avšak realita, kterou vnímáme vědomě, zahrnuje mnohem jednodušší aspekty než celý obraz reality v našem podvědomí. Většina naší mentální aktivity se odehrává „za oponou“ a my nejsme přizváni.

Fungování celé naší struktury je založeno na jevu rezonance. Můžeme to připodobnit k rádiovému přenosu. Posloucháme stanici, na kterou jsme se naladili. Když pootočíme ladícím knoflíkem, můžeme vlastní vůlí stanci vyměnit. Podobně i člověk je jako takové rádio, které je možné ladit rezonancí na různé energie – vibrace. Ladicím knoflíkem je tu pozornost. Věci, které poutají naši pozornost, jsou právě tím, na co se bezprostředně ladíme. To se však většinou děje samovolně a s ladícími knoflíky si bez ladu a skladu hraje naše „opičí mysl“. Kontrola pozornosti je proto při praxi koncentrace esenciálním hlediskem.

Setrvalou praxí mentální koncentrace postupně získáváme kontrolu nad ladícími knoflíky zpět a dokážeme tak ovládat naše vnitřní stavy (které nejsou ničím jiným, než nějakou konkrétní rezonancí). Tímto způsobem dokážeme bez námahy „přeprogramovat“ náš osud a vzít svůj život zpět do vlastních rukou. To je jedna z vůbec největších odměn za praxi mentálního soustředění.

Třebaže se na začátku snažíme pouze o ovládnutí některých našich převládajících každodenních nálad, později zjišťujeme, že jejich proměnou jsme ve skutečnosti změnili celý osud. Tajemství veškerých sil spočívá v soustředivosti mysli. Meditace je známkou toho, že jsme v koncentraci uspěli, je pokladem, který nalézáme během hledání síly.

S koncentrovanou myslí je možné všechny jevy rezonance udržovat po velmi dlouhou dobu, což vede k výrazným účinkům, vzdáleným našim běžným stavům. Například takzvané paranormální síly jsou pouze následkem schopnosti udržet mysl pod kontrolou a směřovat ji na specifické rezonance do takové míry, která je běžným lidem nedosažitelná. Tak je možné probudit síly, které stojí za „paranormálními“ jevy.

Rozdíl mezi běžným, řekněme plochým, prožíváním a velmi jasným a hlubokým stavem je v intenzitě a kontinuitě naší koncentrace na něj. Pokud v sobě chceme probudit intenzivní pocit štěstí, stačí se na daný stav dostatečně dlouhou dobu bez přerušení koncentrovat (můžeme k tomu použít nějaký prožitek z naší minulosti) a následný stav, který v sobě takto probudíme, bude silnější či slabší podle délky a souvislosti naší koncentrace. Ovládnutím mysli a jejího směřování je možné kontrolovat intenzitu všech jevů, které zakoušíme, to je důležité si uvědomit.

Síla, se kterou jako lidské bytosti disponujeme a kterou projevujeme v našem běžném životě, nezáleží až tolik na našich vnějších podmínkách, ale na hloubce naší mentální soustředivosti.

Meditace nastoluje rovnováhu mezi láskou a poznáním

Mysl potřebuje disciplínu a srdce potřebuje svobodu. Většinou to ale máme naopak: naše mysl je jak utržená z řetězu, zcela bez kontroly, zato srdce je drženo zkrátka, zamčeno před každým dotekem reality. Abychom to změnili, je třeba mysl trénovat, dostat ji pomocí praxe koncentrace pod kontrolu a srdce nechat projevovat se svobodně, bez interference mysli. Nejlepší způsob, jak srdce posílit, je LÁSKA.

Duchovní tradice říká, že zrcadlením mysli, která odráží srdce plné LÁSKY, nastává meditace spontánně.

Praxe koncentrace musí být proto postavena na hlubokém pocitu, že to, co děláme, současně milujeme. Pokud jsou cvičení praktikována povrchně a znuděně, aniž bychom do nich „vložili srdce“, výsledky se jen tak neobjeví.

Každodenní praxe mentální koncentrace je velkou pomocí. Pozitivní zvyk denního provádění koncentrace, která vyústí v meditaci, je úžasně elektivní pomůckou pro nastolení nezbytného klidu a odpoutanosti, tak potřebné pro harmonický život v dnešní moderní společnosti.

Svámí Šivananda meditaci velebil těmito slovy: „Ani součet všech pozemských radostí tohoto světa se nevyrovná štěstí, které pramení z koncentrace a meditace. Nikdy svoji praxi nevzdávejte. Pokračujte, buďte trpěliví, vytrvalí, šťastní, neústupní a plni víry. Takto uspějete.“

I pokud by vaše praxe měla být jen krátká, je důležité trénovat denně. Povahou mysli je totiž proměna, takže stálost praxe kontrole mysli velmi pomáhá.