Tábor objevování Átmanu

Autor: Rezonance

Úvod a praktické informace

Je určitá jiskra hluboko v každém z nás. Jiskra, která je prvotním projevem naší individuality, zasazena do jednoty Univerza. To je Átman.

Když mysli odebereme většinu z vnějších objektů, jimiž se zabývá, jež zvedá a obrací a přemisťuje jako vítr hrající si s podzimním listím, můžeme ji vést do ticha prázdnoty, ve kterém se naše vědomí setkává s hlubší realitou. S realitou, která stojí za projeveným světem a je mu základem. Realitou hlubší největších oceánů a širší vesmírných dálav. A přece zřejmou, čistou a jasnou. Jsme to my, jako součást tohoto vesmíru a vesmír, jako součást nás samých. Zde můžeme nahlédnout svojí neoddělenost od okolního světa, celistvost všeho. Je to začátek cesty k objevení naší nejhlubší podstaty. Svého Já. Átmanu.

Tábor, který vám tu chceme představit, je místem – v prostoru i čase – vytvářející podmínky pro zklidnění mysli, zvnitřnění a meditaci, s cílem přiblížit se prvotní podstatě našeho bytí. Cesta poznání je usnadněna sérií přednášek, vztahujících se ke konkrétním milníkům, překážkám i znamením na této cestě.

Jak lze z výše uvedeného odtušit, prostředí tábora vyžaduje od každého z účastníků určitou vnitřní disciplínu. Je pouze v našich silách zkrotit zdivočelé koně naší mysli. Nikdo jiný to za nás udělat nemůže. Během tábora je třeba dodržovat určitá pravidla, která jsou zásadní pro zvolený cíl, kterým se však mysl, byť s cílem souhlasící, nicméně často chtě nechtě vzpírá. Je třeba dodržovat mlčenlivost, vyhnout se očnímu kontaktu a jakémukoliv jinému blízkému kontaktu s druhými, zachovat sexuální zdrženlivost, nenechat mysl „bavit se“ jakýmkoliv druhem zábavy.

Je třeba být neustále v přítomném okamžiku. S myslí čistou a jasnou, vědomou a přijímající to co je. Vědomou si svých pocitů, jemných energií a ozvěn hlubin našeho nitra. Ponořit se do sebe v meditaci a ve změněném stavu vědomí poznávat skryté úrovně bytí. Pokud se nám to povede, jsme o krok blíže prvotní Božské jiskře v nás – Átmanu.

Tábor se zde v Čechách koná vždy jednou ročně – obvykle v první polovině července, po dobu jednoho týdne. Na program mají přístup účastníci kurzů sdružení Rezonance od druhého ročníku výše. Výjimku je možné konzultovat s vedením tábora. Na tábor také není možné přijet po jeho začátku. Odjet dříve je možné pouze ve zvláštním případě, ochuzujeme se tak ovšem o řadu subtilních darů – určitou ucelenou duchovní zkušenost - z nichž většina přichází právě po dokončení celého tábora.

Na tábor je třeba přihlásit se s dostatečným předstihem – cca 2 měsíce. Kapacita objektu je někdy menší než počet zájemců. Potom rozhoduje čas přihlášky a uhrazení poplatku za tábor; přihlášky dané a uhrazené po naplnění objektu nebudou moci být vyřízeny a uhrazení poplatku se v takovém případě vrací. Zrušení účasti z jiných důvodů může být sankciováno nevrácením poplatku v plné výši. Na táboře je obvykle možné spát i ve vlastním stanu – pro větší soukromí a intimnější prožívání celé akce. To je třeba nahlásit dopředu, obdobně jako případné zvláštní požadavky vyplývající např. ze zdravotního stavu, diety apod. Tábor se koná v objektu se standardním sociálním zařízením. O jídlo pro účastníky je plně postaráno.

Program kromě meditací pro objevování Átmanu zahrnuje přednášky, cvičení hathajógy, jídlo, osobní volno a spánek. O dalších podrobnostech a konkrétním umístění tábora, které se snažíme pokaždé najít mimo dosah civilizace, jsou účastníci informováni po přihlášení v dopise zaslaném obvykle elektronickou poštou. Pro další informace a dotazy kontaktujte prosím svého instruktora jógy.

Sebezkoumání podle Ramana Maháršiho

Metodu, kterou Ramana vždy doporučoval a o které hovořil jako o nejednodušší a kterou kladl na první místo, bylo sebezkoumání. Každá sádhana, mimo metody sebezkoumání, předpokládá podržení mysli jako nástroje pro vykonávání sádhany. Bez mysli není možné sádhany vykonávat. Během sádhan bere ego na sebe jemnější a jemnější formy, úměrně dle stavů, kterými prochází, ale samo o sobě není nikdy zničeno. Úsilí zničit ego-mysl jinou sádhanou než sebezkoumáním, přirovnává Ramana k situaci, kdy za policistu převlečený zloděj pátrá po zloději, kterým je on sám.

Jógové písmo v základě přijímá mylné chápání běžných lidí "já jsem tělo a mám oddělenou existenci" a učí tudíž karma, bhakti, rádža a džňánajógu. Karmajóga říká: "Konej bez přivislosti k ovoci, vzešlému z činnosti. Bjaktijóga říká: "Nemiluj nic jiného, miluj jedině Boha." Rádžajóga říká: "Oddělením se od Boha ponížil ses na nepatrnou individuální duši; jdi a spoj se s Ním opět." Džňánajóga říká: "Poznej Boha." Ve všech těchto čtyřech jógách musí být "já"...

Ramana však naprosto nepopírá účinnost těchto klasických cest, nicméně pro závěrečné rozpuštění jógami očištěného ega, považuje cestu sebezkoumání pro ponoření do zdroje, do Vědomí, a tím jeho rozpuštění, za jedině účinnou. (Rudolf Skarnitzl, Úvod do filozofie a praxe jógy, Onyx 1997)

Dále pro přiblížení atmosféry této akce uvádíme vybrané úryvky z instruktorské seminární práce „Vnitřní aspekty prožitků, stavů a zkušeností účastníků táborů objevování Átmanu“, kterou na základě dotazníků předložených účastníkům minulých turnusů vypracovala Isolda Eva (pro pochopení částí textu je nutné předchozí seznámení s popisovanou duchovní stezkou, můžeme doporučit knihy E. Tomáše, J. Vacka a další):

Metoda sebepoznávání – átmavičára

Většině jogínů tato metoda vyhovuje. Je to cesta přímého sebepoznávání a uvědomování. Nejvíce se používá sebedotazování otázkami „Kdo jsem já?“, „Odkud pocházím?“ nebo celistvá vnitřní snaha splynout s vědomím tak, že se uvědomuje význam rčení „Já jsem“, některým účastníkům také stačí pouze intuitivně vnímat své „Já“. Používán může být i tzv. vylučovací postup („Nejsem toto, ani toto, co tedy jsem?“). Existuje ovšem i řada dalších technik, které rovněž sledují stezku átmavičáry.

Citace jogínky poodhaluje chápání této metody prakticky: „O této hlavní metodě jsem četla, nicméně v praxi jsem si to nedovedla představit. Po účasti na táboře jsem zjistila, že je to ještě jednodušší, než se zdálo. Tato metoda mi vyhovovala, i když ji nemohu zatím porovnat s jinou. Zpočátku mi dalo práci vůbec pochopit, co vlastně ta dvě slova „já jsem“ znamenají. Pak jsem začala vnímat pevnost a jistotu, která se za nimi skrývá.“

Jogín pravidelně se zúčastňující táborů od roku 2005 mluví o tom, že pro přehlušení myšlenek zůstává často u techniky Vipassany (bdělost nad jakoukoli činností, být pozorovatel, svědek, pozorování dechu a jeho fází…). Delší dobu pozoruje dech, až postupně přechází na přímou praxi átmavičáry. Také se vyskytuje individuální zážitek vnímání Já a zároveň odhalování Já skrze propojení sebedotazování s technikou lajajógy, kdy první zkušenosti s nahlížením Já přicházely spontánně při hlubokých meditací s první mantrou lajajógy. Tento praktikant se pak dotazoval, odkud tento zvuk vychází?, kdo tento zvuk vnímá a pozoruje?

Pro některé je pojímání sebedotazování abstraktní („Kdo jsem já?“, „Já jsem.“). Nemohou si uvědomit smysl významu, který se jim vytrácí a tím se stává opakování dotazů mechanické. To znamená, že nejsou otevřeně ponořeni do odpovědi, ani nejsou příliš receptivní vůči přicházející odpovědi formou vnitřních stavů vznikajících při dotazech. V takovém případě uvádí, že je vhodné se více uvolnit a zároveň zbystřit pozornost na pravý cíl, který je odkrýván pomocí vyřknutého dotazu. Je vhodné ze začátku vše více prožívat a cítit, a tím i odstranit skrytý automatismus.

Náhradou za sebedotazování je pro jednu jogínku vnímání prostoru duchovního srdce všemi smysly, podobně jako při cvičení techniky jógamudry (specifická ásana pro vnímání úrovně anáhatačakry).

Zklidnění mysli

Téměř všichni jogíni uvádějí, že zklidňují mysl pomocí koncentrace na dech. Přes vnímání dechu se uklidňuje mysl, která následně není tak rychlá a aktivní. Většinou se pasivně pozorují myšlenky z pozice svědka, nebo se v této pozici myšlenky ignorují. Řada meditujících poté přesouvá pozornost na srdce, nejdříve někdy i přímo na fyzické srdce, jeho pravidelné bití, poté na vnímání duchovního srdce a prohlubuje se vnímání vnitřních stavů. Někdo to popisuje jako „zvětšování srdce“.

Někteří jogíni, kteří spolupracovali na dotaznících, kladou důraz na nalezení polohy, ve které nejsou cítit interference fyzického těla a v níž je také zamezeno kontaktu s vnějším okolím. Specifická metoda jednoho jogína spočívá v uskutečňování pratjáháry (stahování želvy do svého krunýře). Pro jinou jogínku, která má dosti aktivní mysl, je údajně typická její snaha učinit si „pořádek v hlavě“. Sleduje své myšlenky, které poté vytřídí. Tím mysl přestává rušit a jogínka se může soustředit dovnitř do duchovního srdce, jako do prostoru.

Jiní se zaměřují na prázdno a ticho uvnitř sebe. Mají přitom ovšem vědět, že toto ticho existuje a je přítomno uvnitř sebe sama. Je třeba schopnosti se na toto ticho naladit a ze začátku se vědomě odpoutávat od svých myšlenek. Pokud se mysl vyčistí, je sebepoznávání rychlejší a nepřicházejí úzkostné stavy či sebeobviňování a vyčítání si, že se příliš přemýšlí (= ztrácí se zbytečně čas) v průběhu duchovní praxe (což je projev vyššího duchovního ega).

Někteří zesilují své prožitky v čase osobního volna v rámci programu tábora pomocí ladění se na Matku Zemi skrze fyzický kontakt s přírodou (ležení na zemi, objímání stromu). Málokdo z jogínů používá pro zklidnění mysli techniky koncentrace na světlo, na vnitřní zvuk nebo i na svého duchovního průvodce.

Potíže a překážky

Čím více se projevuje schopnost odpoutat se od těla a mysli, jež řídí osobní individuální já, neboli ego, tím více se meditující konfrontují s překážkami a potížemi, které pramení právě v bouřícím se egu (to chce stále udržovat svoji sílu a nadvládu). Ve skutečnosti toto znamená, že se více přibližujeme k pravé podstatě a zároveň se musíme vypořádávat s čím dál více náročnějšími zkouškami v podobě různých překážek.

Ti kdo prožívají tábor objevování Átmanu poprvé, se většinou učí a poznávají celkový program a podmínky tábora, což někteří mohou nést jako dost tvrdý režim (např. zákaz opuštění vymezeného objektu je vnímaný jako vězení; pravidelnost denního programu jako monotónnost, kterou je třeba zpestřit denními změnami; je tu nemožnost mluvit, jehož kompenzací mohou být vnitřní monology, atd.). Podmínky tábora pak někteří obcházejí například tajnou korespondencí s ostatními účastníky, vymáháním na kuchařce, aby se podívala na příchozí zprávy v osobním mobilu (po dobu programu tábora jsou veškeré telefony odevzdány službě), atp.

Především pro začátečníky je také těžké udržovat pozornost při meditacích déle jak 20 - 30 minut. Poté se často jogíni zabývají svou minulostí, rozebírají osobní problémy, snaží se nacházet řešení, plánují své vize a představy do budoucnosti, nebo si jen tak něco „mentalizují“. Někteří nedokážou postupovat hlouběji, vynaložit více úsilí a aktivní snahu prorazit svou počáteční neorganizovanost mysli.

Pro některé vyvstávají také takové potíže, jako je neochota podřídit se programu a dodržovat ho. Příklady nedodržování a obcházení programu: odejít ze cvičení hathajógy a dojíst svou snídani, odejít ze cvičení hathajógy z důvodu potřeby jít na toaletu, kde je možné se zdržet i delší dobu nepraktikováním a ve stavu lenivosti; nevnímání přednášek, atd. Individuálně se může objevit i neakceptování koordinátora tábora, pocit, že já jsem pánem svého rozhodování a toho, co chci právě vykonávat.

Na jiné úrovni se objevují stavy jako je nechutenství jednoduchého jídla, pocit nedostatku času pro objevování Átmanu, prudká touha pocházející z mysli dostat se až do úrovně objevení Átmanu.

Na druhé straně, ti, kteří již jsou na aktivní cestě sebepoznávání, mívají někdy problém s meškáním své účasti na programu. Zde je uvedena ukázková citace z dotazníku: „Po hodně hlubokých stavech nejsem schopen po určitý přechodný čas pokračovat v programu, musím si chvíli odpočinout a dostat se do reality tohoto světa.“ Studenti nedokáží rychle ukončit meditaci a změnit činnost (např. ukončit meditaci a jít praktikovat cvičení hathajógy) nebo se spontánně noří kdykoliv do svého nitra a zapomenou vnímat změnu programu. Např. jeden jogín uvádí, že se přichystal na odpolední meditaci, vzal si deku a usednul na lavici před meditační místností, kde si chtěl chvíli spočinout, než začne meditace. Byl tak zabraný do svého nitra, že přestal vnímat čas a že již má být připravený na svém místě pro meditaci. Stále seděl na lavici, až k němu došel koordinátor a gestem mu naznačil směr, kam by měl jít. Když jogín nereagoval, koordinátor se ho zeptal, zda jde s ostatními meditovat. Teprve slova ho vytrhla z vnitřního stavu a konečně se odebral k meditaci na určené místo. (Koordinátor by se takto v běžných podmínkách tábora nezachoval, jelikož platí zákaz mluvení a nutnost účasti na programu, ale v tomto případě vnímal, že je třeba dotyčného jen nasměrovat.)

Pokud se dokážeme odevzdat a odpoutat od fyzického těla a mysli, jsme poté schopni vnímat přirozenost, stopy Boha a upevňovat si důvěru, víru a lásku k Němu.

Pochybnosti

Občas vyvstanou samozřejmě i pochybnosti. Především co se týče samotných meditací, zda se dospělo k nějakému pokroku - buď během tábora, nebo od jednoho tábora k druhému. S tím jsou spojené výčitky týkající se malého nebo vůbec žádného pokroku nebo absence výsledků ve formě příjemných prožitků či „naladění“ z meditací. Často vyvstávají otázky, jako: „Co tu vlastně dělám?“ Nejedná se o zpochybňování účasti na táboře, ale o hledání smyslu života, toho, co je naším posláním. Otázky směřující k tomu: „Co bude potom, až skončí týden meditací? Jak se dokážu integrovat znovu do společnosti? Zvládnu tento přechod?“ Také se mezi dotazovanými objevily pochybnosti, zda je vhodné jít do sebe, když návrat zpět z meditace je tak krutý, až „fyzicky bolestivý“.

I když si účastník již prošel těžkostmi pochybností, potíží a překážek, stále zdolává momenty, kdy se musí více snažit, aby dospěl ke svému cíli. I přesto je každý za prožitky, stavy a zkušenosti z tábora rád a vnímá svou účast na táboře objevování Átmanu jako boží milost. Vyskytl se jeden případ, kdy jogínka nebyla spokojená po celou dobu konání tábora, ani po skončení programu.

Cesta poznávání, zážitky z meditace

Při pokusu o vyjádření hlubokých zážitků a stavů při meditacích objevování Átmanu se většina jogínu shoduje, že je to dost těžké popsat, ať slovy nebo písemně. „Při popisu se zážitek stává suchý a bez života.“ Často je udáváno vnímání stavu rozšiřování srdce. To naznačuje, že se mysl skutečně ztišila a můžeme mnohem lépe vnímat čisté vědomí. Pokud ho nasměrujeme do duchovního srdce, středu naší bytosti, můžeme vnímat, jak se postupně rozšiřuje a my tak můžeme sledovat naší integraci do celého vesmíru, citace: „…byl jsem součástí všeho, tzn. dechu, země, vody, ohně, vzduchu, bytostí, organismů, všeho.“

Někteří jogíni jsou schopni ponořit se více do sebe, pokud současně musejí překonávat nepříznivé podmínky (např. hluk z okolí, vysoké letní teploty apod.) Citace jogínky: „Pocit, že jsem v malém útulném tmavém prostoru ve svém srdci, který se zároveň rozpínal donekonečna. Cítila jsem nekonečný klid, zpomalení, štěstí a spontánní radost, Zdálo se mi, jako bych se pozorovala zevnitř.“

Jiný jogín popsal v dotazníku stavy ze dvou po sobě jdoucích táborů. Citace: „Středa večer, poslední meditace skončila a většina lidí odešla. Přestalo vrzání židlí a otevřenými okny proniká do místnosti vlahý vzduch. Už zde nesedím proto, že je to dané, sedím tu jen tak - a uvolňuji se. Opakuji stále dokola techniku pro meditaci objevování Átmanu. Přijdou myšlenky, vrátím se k prázdnu. Stále dokola. V určitý okamžik si uvědomím, že obvyklé pocity fyzického těla, jako je bolest v nohou či různá svědění se začínají vzdalovat. Jako by se sféra mého vědomí scvrkávala dovnitř těla, vjemy jsou stále dál, jak se vědomí stahuje dovnitř, začíná mě od nich dělit bariéra a od té chvíle je úspěšně ignoruji. Mírně vpravo od středu hrudi tohoto těla začíná planout subtilní sloup jemné vibrující energie. Najednou se dostávám poprvé v životě do nepopsatelného stavu. Klid, pokora. Prostá světnička mého nitra je pro jednou očištěna, připravena přijmout hosta. Jako by už stál za dveřmi, ale nevchází. Jak by mi to mohlo vadit, když pouhé toto tiché očekávání mě zcela naplňuje. Přestává úsilí, prost jakýchkoliv přání, ve vnitřním klidu a pokoře, nejsem již k ničemu poután. Je mi neuvěřitelně krásně. Smysl, většinu života pouze tušený, přichází s větší silou. Pár nejkrásnějších minut z celého týdne. Svěží závan větru v parnu mého života.“

Citace z jiného roku: „Zatím můj nejhlubší zážitek z tábora, který rovněž nastal přibližně v jeho polovině. Těžko vylíčitelný, bylo to, jakoby se celá moje existence v určitý moment meditace scvrkla do prostoru ve výšce hrudi mírně přede mnou, kde jsem existoval, a pak se začala vypouštět do prázdnoty, podobně jako když ve vaně vytáhnete špunt a voda odtéká. Pak jsem tam už nebyl, ale existovala blaženost. Vnímal jsem sebe jako fyzickou osobu a ego, kterak prožívá tak hlubokou slast a radost, že musela násilím zadržovat nutkání se hlasitě smát na celé kolo, což je během tábora zakázáno. To trvalo asi několik minut a odezva tohoto stavu pak několik dní, během kterých jsem zaplakal nad tím, jak moc bohužel většinou žijeme jenom ve svém egu, aniž jsme si toho vědomi, a jak moc nás vězní a my se přitom považujeme za svobodné bytosti. To je lež, drží nás v kleštích. Neustále.“

Jogíni se zmiňují, že nejhlubší prožitky a stavy přicházejí během poloviny (hiatus) celého týdenního programu. Intenzita prožitků vzrůstá, až se někdy během poloviny tento počáteční rychlejší vývoj ustálí a dochází především ke stabilizaci nejhlouběji dosažené úrovně. Ovšem toto pravidlo není podmínkou.

Růst a meditační vývoj odhaluje také citace ze zápisků, které vznikaly v průběhu meditací jiné jogínky:

„1. den: stále sleduji, co dělají ostatní. Chci se soustředit do sebe, ale je to těžký. Přesto hluk v hlavě pomalu ustává. Cítím čistotu, úlevu, lepší proudění energie při cvičení. Něco, co dříve bránilo, už není zábranou. Každý nádech je snazší, čistší a intenzivnější. Co je teď, v tento okamžik, je důležité. Radost z každého okamžiku, není kam spěchat. Dnešní mlčení je pro mě úleva, prostě relax. Existuji jenom já, co jsou ostatní je jedno.

2. den: je mi příjemné, že se nemusím o nikoho starat, současně mi to chybí. Je to součást mých naučených stereotypů. Komunikaci potřebuji víc, než jsem si myslela. Při ranní meditaci jsem se na okamžik rozplynula ve svém srdci. Bylo to krásné, bílé, čisté a šlo to úplně samo. Bez nejmenší vůle. Chci tu krásu cítit pořád.

3. den: stále mě obtěžuje ulítávání v myšlenkách a sledování ostatních. Měla bych bydlet sama. Třeba ve stanu. Cítím se lehce, jakoby mě příroda prostupovala - jak málo stačí. Meditace podle návodu je pro mě těžká a stále ulítávám do myšlenek. Atmosféra zde je krásná, čistá a jasná. Soustřeď se. Do sebe. Co tam máš? Vypadá to asi takhle: z praskliny svítila záře bílého světla.

4. den: soustředění při meditaci jde hůř. I přes den mě mysl bombarduje úlety - teprve dnes cítím zřetelně, že se ještě nevzdala. Uvědomuji si její nástrahy: mravenci, motýl, jídlo, bolest zad,… cokoli, čím by se mohla zabývat.“

Citace jiné jogínky: „První dny jsem se učila odstraňovat únavu a načerpávat více vědomí, kterým se únava ztratí. Nejednalo se tak moc o to, že bych byla unavená z důvodu nedostatku vitality, ale z lenosti zapnout vědomí, používat ho. Ze začátku jsem dávala hodně pozornosti na vlastní dech, poté, když už jsem začala vnímat hlubší stavy, jsem dechovou koncentraci zužovala na začátku meditace a používala jsem ji více při dlouhodobější nezpůsobilosti se soustředit do sebe, nebo když mi myšlenky oslepily celou mou hlavu a já se v nich dokázala ztratit. V tu chvíli jsem se vždy soustředila na dech, jeho rytmus. A pak jsem se dokázala ponořit do sebe. Ze začátku jsem vnímala cosi zahaleného a tmavého uvnitř mé hrudi, kulatého a stále to vibrovalo. Pokud jsem se na to chtěla podívat ze vzdálenějšího odstupu, tak jsem zjistila, že vnímám příjemné stavy, pocit lásky, jemného chvění, které ve mně způsobovalo vnitřní radost a něhu zároveň. Stavy, které ve mně vzbuzovaly vděčnost, při kterých se vznášíte úplně celí a které vám dodávají naplněnost. Není to jen na moment, ale tento stav si vyžadujete, aby zářil neustále. Pokud jsem se dostala mimo tento stav a sledovala jsem divotvorné myšlenky a někdy jsem je skutečně sledovala plně, bylo mi líto, že nejsem schopná vynaložit více úsilí a dostat se zase hlouběji.

Postupně jsem dokázala poodhalit i tmavou vibrující kouli, která se jakoby vznášela v mé hrudi. Najednou jsem si uvědomila, že září, že není černá, ale světlá. Občas jsem se i přistihla, jak zkoumám barvu té záře. Byla bíle-světlezelená. Zajímavé bylo, že někdy jsem ji vnímala jako nejmenší část v mé bytosti a pak hned nato jako největší, jakoby mě celou pohltila. Občas se stávalo, že jsem ji vnímala současně ve stejný čas jako nejmenší i největší část sebe sama. Ale zároveň jako velice hladkou a také velice drsnou. Je zajímavé sledovat jak je možné drsnotu v mžiku přehladit na hebkost.

Při prožívání těchto stavů jsem občas upřednostnila vnímání popsaných změn a někdy jsem jen tak spočívala a pozorovala neustálé vyzařování blahodárných stavů, při kterých jsem zapomínala na vše ostatní. To se mi vedlo hlavně tehdy, když jsem zároveň sledovala i živoucí energii, jak stoupá z pánevní oblasti a vyživuje vyšší úrovně a jak se vlévá do oblasti duchovního srdce, kde jsem vnímala zářící kouli. Takto jsem dokázala sexuální energie využít pro zintenzivnění vnitřních stavů.

Zpětně jsem si uvědomila, že popsané střídání charakteru zářivé koule nebo přesněji cítění těchto stavů už odněkud znám. Později jsem si vzpomněla, že jsem to zažila jako malá ve snu. Při uvědomění této vzpomínky jsem prožila rychlé rozšíření vědomí. A nečekanou spontánní radost. Ovšem pokud jsem se chtěla dostat přímo dovnitř zářící koule, nešlo mi to. To bylo nejpracnější úsilí.“

Opakované zkušenosti

Pokud se někteří jogíni účastnili více táborů (častý případ), většinou popisují vzestupné zkušenosti a prohlubování stavů sebeobjevování. Ovšem toto samo o sobě není směrodatné. Záleží na dalších okolnostech, jako je celkový stav účastníka (fyzický, psychický, mentální i duchovní) před zahájením tábora a zároveň v rámci samotného programu tábora. Další vlivy jsou patrně i z vnějšího duchovního působení, astrologické vlivy, makrokosmické biorytmy a působení vnějších subtilních energií (tattev).

Zážitek s duchovním průvodcem

Většina jogínů není navyklá během meditací objevování Átmanu používat i ztotožňování se s duchovním průvodcem pro intenzivnější vnímání a nacházení hlubší úrovně sebepoznávání. Někteří mají ve zvyku, nebo když zrovna zdolávají nesnáze a překážky, přijímat boží milost skrze modlitbu.

Zde je uvedena citace zážitku propojení s duchovním mistrem: „Na táboře objevování Átmanu v roce 2007 se během večerních meditací (po dobu tří večerů za sebou ze začátku týdne) uskutečňovalo ztotožňování s duchovním průvodcem. První den jsem nejprve nevěděla, co konkrétně mám činit během meditace na ztotožnění. Druhý den jsem již trochu začala vnímat a sledovat nějaký ’meditační děj‘, čekala jsem ovšem, že se dostaví nějaké zázraky, ale opak byl pravdou. Třetí, poslední den, jsem byla před meditací trochu smutnější, že již mám poslední možnost a nebyla jsem si jistá svým postupem. V tomto směru jsem se chovala, jako bych se teprve učila i meditovat nebo přesněji jako by to byly první dny, kdy se poprvé prakticky seznamuji s technikou sebeobjevování. Během meditace na ztotožnění s duchovním průvodcem jsem nejprve jednala postupem átmavičáry a nečekala jsem již nic neobvyklého. Když jsem se ponořila co nejhlouběji, jak jsem v tu chvíli dokázala, přišla mi pozornost na svého mistra. Začala jsem vnímat velice prudké rozšíření vědomí, nekonečný prostor, který byl stále v pohybu, dynamický. Zjevila se skutečně prostorovost, která byla prostoupena veškerými energiemi.

Vzdalování a přibližování se, rozšiřování a stahování, v měnících se barvách. Až postupně se tato dynamika ustálila a mohla jsem spočívat v prostorovém klidu, vnímala jsem energie, jak směřovaly do mého středu. Tolik milosti najednou. Jak se to všechno tam může vejít. Vždyť mi praskne srdce! A pak jsem si uvědomila informaci, kterou jsem nedávno obdržela na přednášce – při pocitu přeplněnosti je dobré cíleně energii posílat zpět. Zkusila jsem to. V tu chvíli jsem se ještě více uvolnila. Energie mnou protékala a zároveň mě naplňovala. Během tohoto procesu se mi velice jasně zjevily mistrovi oči v určitém stavu. Byl to stav pevnosti. Tím jsem pochopila, čím bych se měla nechat směřovat dále během meditací. Tato zkušenost mi velice prohloubila vědomí a stavy během celého dalšího meditačního programu.“

Přínos meditací pro běžný život

Po absolvování tábora objevování Átmanu dochází k velkému zklidnění, problémy, které se jinak zdají obrovské, je možné nahlížet s úsměvem, protože člověk ví, že to jsou malichernosti. Pocit zvnitřnění přetrvává několik dní. Objevuje se větší radost ze života a schopnost udržovat více bdělost, větší uvědomování si a kontroly „samomluvy mysli“.

„ Vše funguje pomaleji, než myslím. Na táboře bylo vše možné, dosažitelné, záleželo jen na mé odevzdanosti a vůli, a ta hmota, se kterou přicházím do kontaktu v životě poté, je tak pomalá… Jsem jakoby zrychlená, až hyperaktivní, chci všechny své ideje realizovat co nejdřív a překážky si nepřipouštím, ale ony přicházejí - a navracejí mě pomalu zpět…“

Po táboře přichází také úleva, spokojenost, jistota a aspirace. Vnímání, co je skutečně důležité, odpoutanost, jistota božského původu každého člověka, vědomí krásy uvnitř sebe, odkud pochází opravdový neochvějný klid, jistota a sebevědomí. Vnímání radosti a vnitřního klidu a láska ke všem z nás činí spokojenou bytost.

Vyjmenované příklady přínosů netvoří zdaleka všechny účinky objevování Átmanu. Sebeobjevování je nacházení chuti života, jeho vůně, exploze, je to láska i vnímání vnitřní symfonie harmonických tónů. Je to smyl života. Je to Bůh.

Z pohledu účastníka, který právě absolvoval celý tábor, je období před táborem Átmanu velice hektické, nervózní, ukvapené. Může se objevovat nízká rozhodnost a rozlišovací schopnost. Člověk se zabývá zbytečnými problémy, které poté většinou vidí jako (snadně) řešitelnou záležitost. Je možné, že spoustu času trávíme právě tímto způsobem, aniž bychom si to vlastně uvědomovali.

Praxe átmavičáry i mimo tábor

Někteří jogíni, kteří se účastnili tábora átmanu, se věnují často této metodě i nějaký čas po skočení tábora. Ovšem touha sebeobjevování tímto způsobem se postupně dle odpovědí v dotaznících ztrácí v běžném životě. Občas ji nějaký jogín praktikuje spontánně. K běžnějším technikám meditace patří v naší škole především lajajóga, vnímání vnitřního zvuku. To ovšem neznamená, že by tato technika nebyla vyhledávaná nebo málo praktikována. Pomocí átmavičáry dosáhli jogíni specifických hlubokých stavů a prožitků. Vzhledem k tomu, že technika je během tábora používaná intenzivně jeden týden, výsledky jsou dosti houževnaté, hluboké a rozmanité v rozsahu odpovídajícímu počtu účastněných jogínů. Každý má jinak probuzené vědomí, které se odráží i ve stavech, které přicházejí ke každému jogínovi abstraktně řečeno v jiné barvě, tvaru a podobě. Ovšem cíl je pro všechny shodný – poznání sebe sama.