Láska jako stanovisko Boha

Milovat znamená vnímat život z božské perspektivy

Začněme jednoduchým postřehem, který však významně ovlivňuje náš život: uvnitř každého z nás můžeme vystopovat dvě referenční soustavy, které na sebe berou roli skutečného navigačního systému, který nám pomáhá nacházet cestu tajuplným a nezřídka velmi komplikovaným labyrintem našeho života. Jedná se o naše duchovní srdce a naši mysl (zejména aspekt tzv. nižší mysli, která je v józe nazývána „manas“). Nevědomým lidem se tyto systémy mohou jevit komplementární a tudíž zaměnitelné. Díky tomuto omylu se při své „aktivaci“ jeden z těchto systémů stává řídícím, zatímco druhý okamžitě téměř automaticky ustupuje do pozadí a přepne se do jakéhosi „pohotovostního“ režimu, ve kterém nezabírá naši pozornost a je nahrazen systémem aktivním. Tento mechanismus má velice rozsáhlé důsledky, kterých bychom si měli být dobře vědomi.

Jak naše duchovní srdce, tak i nižší mysl, mají vlastní specifické výrazové prostředky a možnosti. Jejich specifika dokážeme jasně rozlišovat zejména v případech, kdy jedno převáží a stane se hlavním řídicím systémem.

laska-stanovisko1.jpg Například když se zamilujeme a v našem životě začne převládat duchovní srdce se svým tajuplným cítěním a vnímáním, má nižší mysl tendenci se zastavit či (v určitých zvláštních momentech) upozadit, takže jsme přemoženi nadvládou emocí a citů a rozum je téměř vytěsněn. Tehdy se dostáváme pod nadvládu citu bez rozumu. Nejdůležitějšími se najednou stávají samotné naše prožitky, protože v nich pociťujeme emoce přímo – i přesto, že nám nedávají smysl.

Na druhé straně, když dáváme přednost mysli a srdce se dostane mimo dosah naší pozornosti, řídíme se především logikou a rozumem. Tehdy se pro nás stává nejdůležitějším to, co nám dává logicky smysl, a to i když se necítíme býti součástí dění kolem nás a pociťujeme třeba i jisté odcizení se vlastnímu životu.

Sami vnímáme, že v důsledku tohoto nepochopení vztahu mezi srdcem a nižší myslí, v případě zamilovanosti (kdy jsme centrováni v srdci) postrádáme často jasnou mysl a rozum. Častěji se tak můžeme dopouštět různých chyb, kterých následně můžeme velice litovat a které mohou naši lásku nebo ty, které opravdu milujeme, i ranit.

Na druhé straně, když upřednostňujeme mysl (děláme jen „rozumné“ věci, logicky zvažujeme své jednání, snažíme se intelektuálně předvídat následky svých činů), stáváme se často čím dál tím více bezcitnými (naše city jakoby vyprchaly a rozum z nás tak může učinit přízračná „monstra“). Duchovní srdce je vyloučeno na okraj naší pozornosti. Tento typ vztahu mezi srdcem a myslí (přesněji nižší myslí – manas) je u většiny lidí častější, proto jsou také oba referenční systémy (mylně) chápány jako vzájemně zaměnitelné.

Pro zasvěcené je však velice zřejmé, že duchovní srdce a mysl (zejména nižší, roztěkaná mysl – manas) rozhodně nejsou zaměnitelné – duchovní srdce nemůže nahradit mysl a mysl nemůže nahradit duchovní srdce. Ve skutečnosti jsou oba tyto systémy vzájemně se doplňujícími součástmi naší duše a byly už Stvořitelem určeny k tomu, aby spolu spolupracovaly. Každý z nich má svou specifickou roli, kterou nazýváme jeho životem. Názorným příkladem je lidské tělo – mozek nemůže nahradit srdce a srdce nemůže nahradit mozek. Pouze společně a v souladu, v harmonii s ostatními orgány, vytváří ideální prostředí pro naše tělo, ve kterém se můžeme v tomto světě projevit a existovat. Úplná a harmonická spolupráce duchovního srdce a celé mysli (která zahrnuje mnohem více než jen rozumovou diskurzivní strukturu nazývanou v Sanskrtu manas) na všech úrovních lidské bytosti obdobně vytváří prostředí vhodné pro přítomnost a projev živoucí duše.

laska-stanovisko2.jpg Lidé neznalí tohoto velkého tajemství Života, lidé, v jejichž srdcích láska chybí, vnímají jednání zamilovaných jako zmatené, nepochopitelné či chaotické. Takoví lidé se totiž nechávají vést životem pouze tím, co jim radí nižší mysl (manas) a jako svůj životní „navigační systém“ používají téměř výlučně logiku. Pro někoho takového se rozum stává svrchovanou až tyranskou autoritou ovládající téměř veškerá naše životní rozhodnutí a zkušenosti.

Podobně zamilovaný člověk má pocit, jako by jeho činy byly řízeny nějakou záhadnou spontánní silou. Spoléhá se na své srdce jako na jisté vodítko a naslouchá mu jako všemocnému „navigátorovi“ životem. Nižší mysl manas svým logickým přístupem nedokáže tento tichý hlas pochopit (dokonce i jen ten název zní paradoxně) a tak ti, kdo nejsou zamilovaní, vnímají jednání ostatních ponořených do lásky jako nesmyslné. Odtud pramení většina negativních reakcí, které lidé spontánně projevují vůči všem, kdo jsou až po uši zamilovaní a kteří následují mystický a hluboce transformační hlas svého duchovního srdce.

Naše nižší mysl s námi současně často hraje hru (a její obětí se dnes stává opravdu mnoho z nás), ve které se nás snaží přesvědčit o tom, že když jsme zamilovaní, nedokážeme logicky uvažovat, a tak – jelikož rozum je v dnešní době považován za nezbytný pro naše přežití – krok za krokem raději obracíme svou pozornost a vlastně celý svůj život k činnosti nižší mysli. Tento bezděčný proces je příčinou toho, že duchovní srdce je odsunuto na pozadí našeho zájmu, jako by tato naše část byla jen něco doplňkového či podřadného, něco, co je dobré leda tak pro naše zabavení se během víkendu. Tento postoj je kořenem od základů škodlivého, avšak stále široce rozšířenějšího konceptu, kdy jsme v pracovních dnech těmi „rozumnými“ bytostmi (s převládající nižší, logickou myslí manas) a o „víkendech“ logiku odhodíme a užíváme si. Je však zřejmé, že takto ve skutečnosti o víkendech také odhodíme lásku a prostě jen hledáme pro svou mysl nové a nové podněty a vzrušení k zabavení, protože jsme přesvědčeni o tom, že je to jediná cesta, jak si odpočinout a cítit se lépe.

Tato dvě východiska – život v mysli a život v srdci – představují rozdíl mezi prožíváním života z pohledu utrpení a omezení (nižší mysl manas pracuje s protiklady, tedy pokud převažuje, nutně vytváří konflikty) a prožíváním života z perspektivy Boha, ve stavu lásky a štěstí.

laska-stanovisko3.jpg Milujeme-li upřímně a z hloubi svého srdce, je nám odhalena (třebaže si to nemusíme uvědomovat) božská perspektiva života. Prožíváme svůj život z božského úhlu pohledu, ze stanoviska prodchnutého posvátnou a nekonečnou láskou. Tohoto nádherného zjevení se dostane těm, kteří mají trpělivost, vytrvalost a odvahu zaměřit se do svého duchovního srdce a spočinout v něm, i když se může zdát, že takto budou postrádat (mdlou) pomoc své nižší mysli.

Duchovní srdce naplněné opravdovou láskou nás osvobozuje od různých omezení, které jsme na sebe sami uvrhli, když jsme nechali svého „autopilota“ (tj. nižší mysl manas), aby za nás volil cestu, kterou se má náš život ubírat. Láska naopak léčí skryté omyly, kterých se despotická mysl dopustila na našem nitru.

Láska má totiž úžasnou netušenou schopnost – „vystředit“ nás vždy do perspektivy našeho srdce. Když se upřímně a celým srdcem zamilujeme, obracíme se dovnitř sebe (podobně jako se roztočená káča sama vystředí odstředivou silou) a dokážeme přímo prožívat a tím i obsáhnout stanovisko Boha ve Stvoření, stanovisko, které vychází ze středu, z našeho duchovního srdce.

Jak prokázali zřeci a mudrcové všech duchovních cest, Boží stanovisko je vždy tím centrálním, On sám se neustále nachází v srdci Stvoření a tudíž je přítomen i v duchovním srdci každého tvora. Když jsme vystředěni – prostřednictvím upřímné a všeobjímající Lásky – do duchovního srdce, spojujeme se s Bohem, sdílíme stejný pohled na Život jako sám Stvořitel, který je v našem Srdci přítomen.

Bůh zná srdce těch, které stvořil, a miluje ty, které stvořil, a je to právě tato Jeho božská a všemocná Láska, skrze niž všechna stvoření povstávají. Tantrické učení dokazuje, že kdo dokáže být trvale obrácen do svého duchovního srdce, získává nový výjimečný pohled na celý život a nachází se téměř neustále v hlubokém intimním spojení se svým Stvořitelem.

Dva rozdílné pohledy

Životní perspektiva, ve které převažují a vládnou logika a nižší mysl, je perspektiva egoistická. V ní je důležité, aby věci vždy dávaly logicky smysl, a to i když je to proti tzv. „zdravému rozumu“. Je opanována sterilní a omezenou logikou, tudíž nejsme schopni vidět a posuzovat věci z vyšší než jen osobní perspektivy. V takovém případě se tato perspektiva stává poslední výspou, baštou, kterou není možné překročit. Jedině pokud bychom použili logiku, která je naší běžné logice nadřazená, logiku, kterou však pro nás může být velmi obtížné přijmout, neboť v ní nenacházíme žádný záchytný bod. Pokrok je v takovém případě jen velmi pozvolný (pokud vůbec nějaký) a je z velké části omezen právě hranicemi naší mysli, používané pouze na těchto nižších úrovních.

laska-stanovisko6.jpg Setrvávat ve stanovisku, kdy se řídíme pouze názorem nižší mysli (která je očividně ego-centrická), je pro naše ego velmi pohodlné, protože nám to umožňuje chránit sebe sama, aniž bychom byli nuceni překračovat vlastní hranice. Snad jen, když je to nezbytně nutné (impulsem se obvykle stanou až takové vnější okolnosti, které nějak ohrožují naše přežití, obecně velmi nebezpečné situace).

Na druhé straně, stanovisko člověka, který je „vycentrován“ do svého duchovního srdce, je hledisko dávající do středu Boha namísto ega.  U tohoto životního postoje je nejdůležitější svobodná a vytříbená láska včetně všech jejích projevů. K údivu všech, kdo jsou připraveni tuto božskou perspektivu zaujmout, má svobodná a vytříbená Láska svou vlastní „tajuplnou“ logiku, kterou nižší mysl (manas) nemůže pojmout. Pohled „ze středu duchovního srdce“ je vyšším duchovním hlediskem, který má vždy tendenci zahrnout a integrovat všechny ostatní pohledy a přístupy do posvátné až rajské syntézy běžnou logiku dalece přesahující.

Zejména pro lidi, kteří tvrdošíjně trvají na nasazení a převaze nižší mysli i tam, kde se nehodí, může být těžké pochopit, že toto nové „stanovisko Boha“ může být na úrovni běžného chápání často vyjádřeno pouze prostřednictvím paradoxů. Tyto takzvané paradoxní stavy nejsou však ničím jiným než mystickým výrazem transcendentní podstaty toho, kdo se nachází ve středu takové perspektivy, tedy samotného Boha Otce. Ve světle božího Vědomí všechny paradoxy dostávají svůj smysl a jsou současně vyřešeny a překonány.

Kdo má otevřené srdce a pozornost upřenou a pevně ukotvenou do duchovního srdce, kdo skutečně žhne láskou a odpoutaně miluje život i jeho projevy, stane se tichým vyvoleným a hluboce pohnutým svědkem velkolepého Božího pohledu na všechny stránky života. Ve chvílích vznešené a svobodné lásky, skrze nádherné stavy transfigurace, skrze nezměrnou aspiraci, která se v nás probudí, a skrze vědomé oddání se všem těmto aspektům života si šťastni uvědomíme, že jsme se spojili se samotným Stvořitelem a že se ze samého středu našeho života díváme stejným „směrem“. Osvobozujeme se tak současně od předchozího vyhnanství. Takto můžeme dosáhnout na stejné „výsady“, které prožívá Stvořitel při stvoření a snadno dojít stavu spojení s Absolutnem.

laska-stanovisko4.jpg Z této „vyšší“ perspektivy dokážeme z hloubi duše pochopit i aspekty života, které by jinak našemu chápání vycházejícímu z abstraktní a sterilní logiky unikaly.

Výjimečná a vskutku vytříbená perspektiva Boha Stvořitele, která je do určité míry vlastní všem, kdo zasvětí svůj život opravdové lásce a duchovnímu srdci, poskytuje odpovědi na většinu našich zásadních otázek a umožňuje velmi rychlý duchovní rozvoj.

Všechny duchovní směry se snaží poskytnout lidem jistou a snadnou vývojovou cestu k hlubokému spojení s Bohem Otcem. Takový stav souznění či hluboké duchovní komunikace však vyžaduje stejný pohled na život, jaký má on sám. Pouze tak mohou rozmanité projevy života zůstat aspekty Božského projevu ve Stvoření a z tohoto stanoviska je možné dosáhnout dokonalosti rychleji. To je jeden z důvodů, proč je Láska tak výjimečnou duchovní lekcí a cestou k uzdravení neduhů vyvěrajících z falešnosti našeho ega včetně jeho kořenů. Právě láska nám totiž umožňuje sdílet stejnou vizi jako náš Stvořitel.

 

Vytříbená láska nám může pomoci znovu objevit naši cestu

Vždy, když se v životě cítíme beznadějně ztraceni a zmateni, jsme ve skutečnosti jen lapeni v labyrintu naší hloubavé, racionální mysli, která nevidí žádnou cestu z bludiště ven. Přesto, pro zasvěcené tu tajná úniková cesta ven vždy existuje: je to obrácení se do našeho duchovního srdce a úplné a bezpodmínečné vyjadřování lásky v životě. Pouze tak můžeme dosáhnout mysteriózního božího stanoviska. Naše vnímání se projasní a veškerý zmatek či nepochopení odpadnou jako pouhé iluze. A z bludiště se stane přímá cesta do Středu.

Obtížné životní okamžiky jsou naší nadějí upamatovat se, že tu jsme, abychom se učili ze všeho Stvořeného a mohli nakonec ve Stvoření objevit tvůrce, který shlíží prostřednictvím našich srdcí na vše, co milujeme. Bolestivé lekce života nám ukazují, že tu nejsme, abychom se opájeli vlastním porozuměním, které je omezeno našimi představami, ale že máme šanci zakoušet kouzlo odpoutané spoluúčasti na aktu Stvoření. První podmínkou, abychom se stali částí tohoto božského velkolepého plánu, je porozumět Stvoření z božské perspektivy. A to je možné, pouze pokud je naše duchovní srdce zajedno se srdcem Boha. To je současně duchovní zkušenost, kterou opravdová vytříbená láska často neočekávaně a snadno umožňuje.

Necháme-li naše srdce vzplanout láskou, rozhodneme-li se být vždy v lásce, vždy být vedeni hlasem našeho duchovního srdce, započneme postupně při pohledu na někoho, koho milujeme, vnímat současně tajuplnou přítomnost Boha. Když odpoutaně a vytříbeně pozorujeme někoho, koho milujeme, to Bůh sám se dívá našima očima a je nám tak odhalena jeho přítomnost.

Každý detail nabírá na síle a intenzitě, všechny životní situace jsou bohatší o neočekávané významy, které jsme dříve přehlíželi. A i ty nejmenší fragmenty života najednou zapadají do gigantické sjednocující vize, která se před našimi užaslými zraky začíná postupně odvíjet. Začínáme totiž chápat a žít stanovisko Boha …

Použité pojmy ze slovníku: