VĚDOMÍ

Povaha vědomí byla v průběhu dějin tisíciletého jógového systému hlavním tématem k zamyšlení. Mnoho jógových škol se shoduje na transcendentním pojetí mysli a tvrdí, že vědomí není produktem konečné dvojice mysl-tělo, a o to méně pouhým výplodem mozku. Věří se, že jeho evidentně transcendentní povahu je možné metafyzicky „pochopit“ skrze vědomí samotné a že povaha vědomí je nejobjektivněji „ověřitelná“ prostředky nejvyšších jógových stavů kosmického vědomí – nadvědomé extáze, nazývané v józe asampradžňata samádhi či nirvikalpa samádhi.

Na vědomí se v jógovém systému neustále pohlíží jako na konečnou identitu lidské bytosti. Právě proto se v józe vědomí označuje i jako nesmrtelné Já (átman nebo puruša), nehasnoucí jiskra z ducha Boha Otce, která je, jakožto věčná podstata bytosti, nad tělem, myslí i řečí. Vědomí je tím, co řídí projev energie a určuje její formu i vývoj. Když se vědomí nachází v činnosti a „zapomene“ na sebe, stane se zdánlivě „nevědomou“ energií. Když se vědomí nachází ve formě a „zapomene“ na sebe, stane se elektrony, atomy, hmotou. Pokud se vědomí naopak chce vývojem pozvolna osvobodit ze sevření hmoty, avšak v rámci formy, přechází postupně od rostlinné úrovně ke zvířecí a lidské, a následně pokračuje dále ve svém vývoji k úrovním čím dál bližším konečnému božskému stavu.

V lidském měřítku je vědomí schopností pojmout a reflektovat věci a bytosti. Na vesmírné úrovni je vědomí základním aspektem existence, prostřednictvím jehož sui generis pohybu je vytvořen celý vesmír se vším, co do něj patří. Jak makrokosmos, tak i mikrokosmos nejsou ve své podstatě ničím jiným než vědomím. Jak o konečné skutečnosti tvrdí „Brhadáranjaka upanišad“, je „toto obrovské nekonečné a neomezené bytí oceánem vědomí“.

Z metafyzického hlediska je božské vědomí neboli vědomý božský princip transcendentní a je tím, co umožňuje projev vědomí individuálního. Lidské vědomí tak má svůj zdroj v božském vědomí. Moudří jogíni odjakživa používali velice výmluvnou metaforu, aby naznačili vztah existující mezi omezeným individuálním vědomím a jedinečným a všeobsažným božským vědomím, a to metaforu vln v oceánu: Vlny a pěna, i když se objevují na hladině oceánu, jsou ve skutečnosti pouze pomíjivými jevy, protože nejsou ničím jiným než vodou oceánu a dříve či později, byť by byly sebevětší, se v něm rozplynou. Vlny samy o sobě nemají vlastní existenci, ale tvoří nedílnou součást oceánu a pouze zdánlivě existují odděleně, jen zcela prchavou chvíli.

Podle nedualistických duchovních škol je toto nejvyšší vědomí (částečka či jiskra z Boha) naprosto blažené (ánanda) a nesmírně skutečné (sat). Ježíš o něm říká: „Poznejte Pravdu a Pravda vás osvobodí.“ Nelze ho poznat vnějšně, ale může být uskutečněno vnitřně. Plné uskutečnění či skutečné zjevení věčného Já (átman) je alfou a omegou všech forem jógy.

Tisíciletá tradice jógového systému vypracovala model základních stavů vědomí lidské bytosti. Ten popisuje čtyři základní stavy:

  1. Džagrat. Odpovídá stavu vědomí často označovanému jako bdělý stav, v němž člověk přemýšlí a jedná obvyklým způsobem poté, co se probudil ze spánku. Je to běžný stav vědomí, který používá devatenáct orgánů poznání (pět nástrojů smyslového vnímání (džňánendríje), pět nástrojů konání (karméndríje), pět životních dechů (váju), mysl neboli vnitřní smysl (manas), individuální vědomí (ahamkára), myšlení (čitta) a vyšší intelekt (buddhi)) k vnímání a hodnocení vnějších věcí a aspektů. Je stavem vyznačujícím se extroverzí smyslů a myšlenek. Džagratávasthou se rozumí vnímání všech čtyř stavů vědomí: džagrat, svapna (vědomí stavu spánku se sny neboli onirické vědomí), sušupti (stav hlubokého spánku beze snů) a turíja (doslova „čtvrtý stav“).
  2. Svapna. Stav snu, který se projevuje pouze ve spánku, kdy si individuální duše (džívátman), nezávisle na těle a vnějším světě, vytváří v souladu se svými převažujícími přáními a sklony iluzorní svět sestávající z mentálních pojmů. V bdělém stavu ho považujeme za neskutečný, avšak ve stavu snu si neuvědomujeme, že jde o iluzi, a necháme se do něj vtáhnout. Svapna patří mezi čtyři avasthy. Ve védántě je tento stav vědomí nazýván tajdžása, zářící nebo světelný.
  3. Sušupti. Stav hlubokého spánku beze snů, kdy neexistuje ani myšlení, ani ego a kdy zcela ztrácíme vědomí svého těla a fyzického vesmíru, v němž žijeme v bdělém stavu. Sušupti umožňuje přístup k blaženosti (ánanda) uceleného jednotícího poznání (pradžňá), které je prožíváno ve věčné přítomnosti. Ani v nejmenším není stavem nevědomí, vjemy a běžná mysl jsou v jeho rámci pozastaveny jen dočasně. Tento stav patří mezi čtyři avasthy. Ve védántě je někdy nazýván pradžňá.
  4. Turíja znamená „čtvrtý“. Čtvrtý základní stav vědomí (vrtti) – nadvědomí, příznačný pro osvícení a dosažení stavu božské extáze (samádhi). „Čtvrtým“ se nazývá proto, že transcenduje ostatní tři stavy běžného vědomí: 1) bdělý stav, 2) stav snu a 3) stav hlubokého spánku beze snů. Tento stav absolutního vědomí se nachází za myslí, příčinností anebo ztotožňováním se s tělem. Je téměř nepopsatelný ve své úžasné velikosti a hloubce. Je stavem, kdy se jogín nachází v hlubokém spojení s Brahmanem (Bohem).„Mándúkja upanišad“, který předkládá podrobnou analýzu různých stavů vědomí, popisuje turíja v zásadě prostřednictvím negací, protože jakékoli tvrzení předpokládá omezení, neboť Brahman je nepodmíněný. A tak turíja není „ani objektivní zkušenost, ani subjektivní zkušenost“, je „neviditelná (adharista), nepochopitelná (agrahja), neurčitá (alakšana), nepředstavitelná (ačintja), nepopsatelná prostřednictvím atributů (avjapadešja)“. Turíja je jedinou základní podstatou (pratujajasára) nesmrtelného božského Já (átman) a postrádá veškeré stopy rozvoje projevu (prapaňčaupašama)“. Jeho kladná definice ho proto popisuje jako „čisté a zcela sjednocené vědomí, naprostý nepopsatelný blažený mír“, který je „vlastní přirozeností nejvyššího Já (átman)“.

V úzké spojitosti se zjevením konečné božské podstaty dále nabízíme několik opěrných bodů. V podstatě řečeno vědomí je v první řadě kumulací složitých procesů simultánní rezonance. Pro každou lidskou bytost vědomí je a zůstává velkou záhadou, neboť se nedá ani změřit ani vyčíslit. Dokonce i v případě povrchních a nevědomých lidských bytostí zůstává vědomí neměnným způsobem jedním z nejdůležitějších aspektů jejich reality, jenž je ale bohužel nejméně zkoumán, přestože je jedním z aspektů nejsložitějších.

Pro každou lidskou bytost největší záhadou je a zůstává povaha vědomí. Stručně bychom mohli říci, že vědomí je ve skutečnosti všeobecný stav probuzení a odezvy na množství vnitřních či vnějších podnětů, které v mikrokosmu naší bytosti vyvolávají různé souběžné procesy rezonance. Vědomí lidské bytosti závisí jednak na zapojení určitých neviditelných subtilních obalů (kóša) a jednak na zapojení centrálního nervového systému.

Vědomí dovoluje lidské bytosti být v komplexním vztahu k sobě samé, k bezprostřednímu i vzdálenému prostředí, i k celému makrokosmu. Všechny životní, psychické, mentální, nadmentální, duchovní aj. funkce na sobě navzájem závisejí. Vezmeme-li úvahu mimořádnou možnost poznat prostřednictvím zjevení konečnou pravdu, můžeme připojit i skutečnost, že vědomí dovoluje určitým způsobem zrcadlení a znázornění světa, a tak umožňuje lidské bytosti získat více či méně hluboké poznání (jež je vždy v úzké spojitosti s převládající frekvencí vibrace existující v jejím vnitřním vesmíru) svého blízkého sousedství (prostředí) i vzdáleného nebo dokonce nesmírně vzdáleného prostředí.

Být vědomý znamená v první řadě být velice pozorný a dostatečně jasně si uvědomovat, co se právě tady a teď odehrává v našem vnitřním vesmíru. Je nezbytné si zapamatovat, že vědomí není jednou z dalších funkcí, ale že ve skutečnosti vzniká z mnoha funkcí. Vědomí lidské bytosti je něčím víc, než jen součtem částí. Vědomí se rodí jak ze složitých souběžných procesů okultní rezonance®, které probíhají v našem vnitřním vesmíru, tak i z komplexního opakovaného doznívání působení energií o různých frekvencích vibrace a informací v různých energetických obězích (z nichž jedním jsou nádí).

V případě laboratorních výzkumů encefalograf ukazuje, že specifická aktivita mozku člověka se liší v závislosti na stavu jeho vědomí. Bylo zjištěno, že ve spánku je mozková aktivita pomalejší než v normálním stavu takzvaného bdění, a tento stav byl nazván stavem alfa. Specialisté rozdělili různé stavy vědomí podle rytmu elektrické aktivity mozkových vln na: alfa, beta, théta a delta. Tajuplné stavy lišící se rytmem „bdění“ nazýváme stavy změněného vědomí. Mezi tyto stavy patří i blahodárné stavy transu. Při objevování konečné pravdy hraje vědomí lidské bytosti nesmírnou roli.

Ve škole védánta se pojem „čit“ (absolutní vědomí) velice liší od západního pohledu. Zatímco Západ se vyvíjí pouze v konceptuálním světě, založeném na myšlence „myslím, tedy jsem“, védántamoudrostí konstatuje, že „jsme i tehdy, když nemyslíme“, a to ať jsme vědomí, nebo spíme anebo se nacházíme v extatickém stavu samádhi.

Podle advaita védánty neexistují ani ateisté, ani osoby popírající Boha, protože i v případě, kdy někteří pochybují o reálnosti Boha, nemohou pochybovat o tom, že pochybují, neboť v každém případě, aby se dalo pochybovat, potřebují i oni čit, vědomí. Právě vědomí je tedy tou skutečností, o níž někteří (paradoxně) pochybují, ačkoli ve skutečnosti je čit sjednocený s Bohem neboli Brahmanem. Obrovská hra myšlenek vnitřního orgánu (antahkarana), tvůrce světa zdání, je pouhým slabým odleskem čit (nejvyššího božského vědomí), který je „intenzivním bílým světlem, zářivějším nad tisíc sluncí“.

Lidská bytost, která v sobě objevila nejvyšší božské nesmrtelné Já átman má prostřednictvím tohoto odhalení přístup ke své základní přirozenosti, božskému vědomí, které už není vědomím psychologickým, a proto transcenduje jakýkoli egotický individuální projev. Tak dojde u lidské bytosti k odhalení pravého smyslu vědomí, jenž nelze omezovat na pouhé teoretizování či myšlenkové spekulace.

Božské vědomí není koncept nebo myšlenka, a proto jeho skutečnost nelze předat prostřednictvím myšlení a konceptuálního poznání. Pochopení skutečnosti božského vědomí nemůže vzniknout v mysli, ale může být intuitivně vytušeno, a to jedině na nadmentální úrovni. Slova (působící na verbální úrovni) bezpochyby uvádějí mysl do stavu čím dál větší jasnosti, a tak si (mysl) postupně uvědomuje omezení svého chápání. Přesunem na nadmentální úroveň dochází k tajemnému intuitivnímu a živějšímu zobrazení toho, co se nachází za myslí (na nadmentální úrovní). To je důvodem, proč se pochopení skutečné povahy božského vědomí uskutečňuje nikoli prostřednictvím myšlenek a pojmů v myšlenkách obsažených, ale vztažením k mlčenlivosti nacházející se za myšlenkami.

V pohledu východní nedualistické filosofie védánta se nejvyšší božství vyznačuje třemi zásadními atributy: čistou existencí, čistým (nejvyšším) vědomím a blažeností (věčnou extází). Nejvyšší božské vědomí je vesmírným vědomým principem, základním pramenem lidského vědomí a tím, co poznání umožňuje. 

NAHORU