V jogínském či duchovním kontextu označuje pojem ego psychologický princip individualizace, skrze nějž si bytost sama sebe uvědomuje částečně a mylně, jako bytost oddělenou od ostatních a od celého makrokosmu. Tato egoistická (částečná, pomíjivá, omezená, bolestná) existence je považována za základ všech lidských zkušeností (všech druhů) utrpení (dukha) a z toho důvodu je ego viděno jako hlavní překážka na duchovní cestě, která nám zahrazuje přístup k nesmrtelnému Já (átman) a k nejvyššímu stavu zbožštění.

V řešení této otázky lze nalézt dva základní přístupy. První usiluje o co nejrychlejší odstranění ega společně se všemi typicky lidskými (avšak nižšími) formami omezujícího, individuálního projevu. Základním cílem je zde dosáhnout plně a co nejčastěji transcendentní skutečnosti, která je zcela oddělená od tohoto pomíjivého a podřadného světa.

To vyžaduje soustavnou snahu o dokonalou introverzi (zniternění), provázené radikálním stažením se ze světa a úplným zřeknutím se účasti na společenském životě či jakékoli formě činnosti prováděné společně s nějakým dalším člověkem. Toto je idea naprostého zřeknutí se, která se může často prokázat jako hluboce nebezpečná pro duševní rovnováhu těch, kdo na ni nejsou připraveni a hloupě se ukvapují. Druhý přístup, který představuje kvalitativně vyšší, moudrou a plně integrovanou orientaci, usiluje rovněž o realizaci věčného Já (átman) skrze transcendenci ega, ale to co je na tomto zaměření nekonečně harmonické je skutečnost, že ani v nejmenším nepopírá svět.

Základním a hluboce moudrým argumentem, o nějž se tento přístup opírá, je, že pokud existuje jen jediná Skutečnost, která prostřednictvím makrokosmu zahrnuje vše, pak to musí být skutečnost, která nevyhnutelně obsahuje i tento pomíjivý a podřadný svět, v němž se nacházíme. To znamená, že je třeba vidět pomíjivý a podřadný svět, v němž se nacházíme a s ním i pomíjivou a omezenou lidskou osobnost, jako nutný projev, první (vývojový) stupeň nejzazší skutečnosti, který je rovněž platný (skutečný).

Proto tedy úplná transcendence egoistického, dílčího a pomíjivého já již nevyžaduje (po skutečném dosažení transcendence ega) popírání pomíjivého světa ega, s nímž se setkáváme u prvního přístupu. Nadto je u druhého přístupu individuální osobnost, od níž jsme se odpoutali (a kterou nyní dokonale ovládáme) používána jako nástroj (moudrého a božsky integrovaného) jednání ve světě, zatímco je soustavně transcendována činy vědomého odevzdání se vůči dokonalé moudrosti nesmrtelného Já (átman). Tento ideál je nejlépe vyjádřen a uplatňován skrze praxi karmajógy.