Převážně duševně-citová odezva celé bytosti, dostavující se spontánně v reakci na určitou situaci. Emoce je výrazná, spontánní reakce celého mikrokosmu člověka na určitou situaci nebo podnět. Přestože emoce mobilizuje zdroje celé bytosti, má v první řadě povahu různě stálé psycho-mentální odezvy. Emoce je také formou hluboké účasti na situaci, která vždy generuje – v psychice a mysli – buďto příjemné a pozitivní naladění, anebo naopak.

Přestože byla studiu emocí věnována v moderní době značná pozornost, zůstává jejich pravá povaha, význam a geneze většině lidí nejasná a jen obtížně uchopitelná. Pokročilí jogíni, kteří díky vytrvalé duchovní praxi dostatečně probudili subtilní silového centrum mysli, mentálního řízení a kontroly (ádžňáčakru), rozumí emoční realitě svého vnitřního světa v celé její komplexitě a dokážou ji ovládat.

Podle toho, jaký je počáteční podnět, mohou být emoce buď pozitivní (+), které člověk prožívá jako příjemný stav duševní rovnováhy, uvolnění a spokojenosti, nebo negativní (-), kdy je doprovází napětí, stres, smutek, utrpení, nejistota nebo duševní nepohodlí. Emoce mohou být různě silné, přiměřeně množství energie, která je uvedla do pohybu – od velmi jemných, sotva postřehnutelných až k závratně intenzivním a výbušným. Intenzita emoce je zásadní z hlediska toho, jak moc ovlivní aktivitu člověka.

Emoce – podle toho, jakou mají povahu a intenzitu – vytváří ve vnitřním vesmíru člověka různé psychologické jevy a přiměřeně ovlivňují mentální funkce. Někdy se projevují i navenek, jako charakteristické projevy, například smích a pláč.

Emoce, které člověk zažívá, ovšem nezávisí jen na tom, jaký podnět je vyvolal, ale i na stavu dotyčného a celé jeho vnitřní struktuře. Emoce tedy úzce souvisí s aktuálním duševním, mentálním a dokonce i fyzickým stavem toho, kdo je zažívá, s jeho osobitými vlastnostmi, předchozími zkušenostmi a otisky, které zanechaly v jeho individuálním vědomí. Prožívání emocí je proto vždy individuální. Odvěké učení jógy se na ně dívá z hlediska toho, zda limitují, anebo naopak podporují aktivitu člověka. Ve své podstatě jsou dobré. S tím souvisí potřeba naučit se velmi silné emoce ovládat a přivádět do vědomí. Emoce totiž uvádí do pohybu obrovské energie a mohou působit impulzivitu, výbušnost a vést k nekontrolovanému, destruktivnímu chování.

Geneze emočních stavů je velmi složitá. Emoce mohou být podníceny, vyvolány z paměti, nebo předjímány. Emoce spuštěné konkrétní situací představují specifickou odezvu na přímý vliv nebo podnět ve vnějším či vnitřním prostředí člověka. Povaha emoční odezvy se odvíjí od charakteristik spouštěcího impulzu, od předchozích zkušeností člověka, od jeho citové konstituce a osobnosti. Emoce vyvolané z paměti vznikají vzpomínkou na nějakou situaci nebo dřívější zkušenost nebo představou (mentální projekcí) situace či prožitku a mají pro člověka charakteristickou subjektivní a individuální hodnotu. Vyvolávání vzpomínek může být cílené, nebo mimovolné, jeho důsledkem je vznik a prožitek odpovídající emoce.

Schopnost libovolně si vyvolávat tytéž prožitky, jaké jsme měli v minulosti, je daná silou mentálního soustředění. To je také měřítko toho, do jaké míry jsme skutečně schopní si emoce z paměti vyvolávat. Jestliže je prožitek emoce slabší a méně barvitý, než byla původní emoce, je to známkou slabšího mentálního soustředění, které je důsledkem jisté netečnosti nebo přímo zakrnělosti. Emoce předjímané jsou vyvolány očekáváním stavu, situace nebo prožitku, který má následovat v budoucnosti. Předjímané emoce jsou fantazijní varianty možných scénářů budoucnosti. Předjímka budoucnosti má velkou sílu a snadno se naplňuje, když do ní člověk vkládá velkou energii a výborně se soustředí.