Sanskrtské slovo manas znamená doslova „mysl“. Tento pojem se v systému jógy obecně vztahuje k nižšímu aspektu mysli, jemuž odpovídá třídění informací přijatých smysly (indrijemi). Díky manasu zachycujeme prostřednictvím nevýslovné rezonance vjemy z vnějšího světa, které se následně podrobují buddhi (rozlišovacímu intelektu neboli inteligenci). Manas může za to, že v některých situacích pochybujeme, pomáhá nám rozhodnout se a umožňuje změnit naše rozhodnutí v činy. V důsledku této spojitosti se smyslovými funkcemi se nižší mysl (manas) mnohdy jeví jako sui generis smyslový orgán.

V „Brhadáranjaka upanišadu“ jsou cestami působení manasu: touha (káma), vůle (sankalpa), pochybnost (vičikitsa), víra (šraddhá), nedostatek víry (ašraddhá), pevnost (dhrti), nejistota (adhrti), stádní stud vyplývající ze vštípených předsudků (hri), poznání (dhi) a strach (bhi).

Jógové texty se zaměřují obzvláště na volní schopnosti mysli a její pochybování. Všeobecným doporučením je, že mysl (jak tvrdí i „Švétášvatara upanišad“) musí být pevně kontrolována a držena na uzdě „jako otěže tažené jankovitými koňmi (smysly), které je potřeba velmi dobře ovládat“.

Na druhé straně proslulé pojednání „Laghujógavásištha“ přirovnává nižší mysl ke stromu, který je potřeba co nejrychleji uřezat, nikoli ve větvoví, ale přímo u kořenů. „Vznešená dokonalá blaženost, která se objeví úplným transcendováním nižší mysli, je přímo nejvyšším absolutnem (Brahmanem),“ tvrdí „Maitrájaní upanišad“. Zde se také říká, že v závislosti na intenzitě myšlenek, které převážně živíme, může být naše mysl čistá anebo nečistá podle toho, nakolik může být, anebo nakolik pevně a důsledně odmítá být, obtěžkána a rušena nižšími touhami vyvolávajícími pekelné nebo démonické okultní rezonance^®, jež nás okamžitě dostávají do spojení se špatnými subtilními energiemi makrokosmu.

V jiné sútře téhož pojednání je upřesněno, že když je mysl převážně zaměřená pouze na předměty smyslů (aniž by se kdy snažila o jejich transcendování), vede lidskou bytost ke svázanosti, připoutanosti a utrpení, zatímco odpoutání se (neustálým vznešeným a vzestupným zaměřením) od nich (od předmětů smyslového poznání neboli od jevového, nižšího, pomíjivého, empirického světa) je základní příčinou osvobození a transcendování omezení, sobectví, připoutanosti a utrpení.

„Hathajóga Pradípiká“ přirovnává nižší mysl (manas) ke rtuti, která je věčně v pohybu a neklidu (nestabilní). Ve 29. sútře, kapitoly IV („Hathajóga Pradípiká“) je nižší mysl (manas) nazývána „pánem smyslů“, zatímco subtilní vitální energie (prána) je nazývána „pánem mysli“. Důvěrné a často netušené spojení mezi subtilním dechem (pránou) a myslí (manasem) je jedním z největších objevů jógového systému a nesčetná uplatnění tohoto aspektu mohou být neustále využívána v hathajóze, lajajóze a v tantrajóze.