Peníze a duchovno

Rubrika: Podněty

Autor: Elinor Selea

záznam přednášky

Peníze a duchovno – na první pohled dva zdánlivě neslučitelné pojmy. Mnozí z nás v tomto propojení měli zmatek a mnozí stále ještě mají. Člověk často slýchává, že peníze jsou zdrojem zla na tomto světě a buduje si k nim pak odpor, odmítá je a trpí chudobou. Pak si třeba přečte knihu o síle pozitivního myšlení a dozví se tam, že podobný názor může vyslovit jen pomatený neurotik a snaží se proto svou chudobu následně proměnit v blahobyt.

Toto jsou v dnešní době dva obvyklé postoje, jak lidé na duchovní cestě vnímají hodnotu peněz a majetku: mnozí k nim mají velký vnitřní odpor, ale někteří se již dozvěděli, že tento odpor není úplně na místě a snaží se s tím něco dělat. Není tak snadné změnit postoj od toho prvního velice rozšířeného názoru, že peníze jsou nástrojem ďábla či něco jinak špatného. Lidé totiž často udržují obvykle zkreslený a velice povrchní pozitivní postoj, ve kterém se snaží vypadat, jakoby své myšlení změnili a již uvažují ohledně síly peněz kladně. Aby bylo možné tento rozkol hlouběji vysvětlit, je potřeba věnovat pár slov našemu podvědomí.

Existuje bdělé vědomí. To používáme při rozhodování, když chceme učinit nějaký krok, když hodnotíme, zda je něco dobré či ne, když se rozhodujeme o tom, čemu se chceme věnovat či co chceme dělat atd. V tomto procesu aplikujeme určitou logiku.

Jinou součástí naší bytosti je pak podvědomí. To však funguje podle zcela jiných zákonů. Hlavní vlastností podvědomí je určitá setrvačnost: pokud jej nějak nasměrujeme, ono tím směrem jde a jde, stále a stále vpřed, jako když se valí ledovec. Podvědomí vždy půjde tím směrem, který zná. Můžeme se jej pokusit nasměrovat jinak, ale těžko se nám podaří jej donutit změnit směr okamžitě. Nestačí se jen vědomě rozhodnout a říci si: teď jdu doleva. Podvědomí půjde dál svou cestou, silou své ohromné setrvačnosti. Musíme si být vědomi toho, že je potřeba neustále ten námi požadovaný směr určovat znovu a znovu.

Na podvědomí mají vliv nejrůznější sugesce, avšak je třeba dané věci věřit opravdu do hloubky. Obvykle vnímáme jen špičku ledovce, který je na povrchu, a o té si myslíme, že přestavuje naše podvědomí. Další ohromný kus ledu pod tou špičkou už ale nevidíme. Snažíme se s ledovcem pohnout, ale nevidíme, co všechno je dole. A u lidského podvědomí se to má tak, že na povrchu se můžeme cítit spokojeně: jsme šťastní nebo bohatí, ale vnitřně, když nastane nějaká situace, kdy musíme například sáhnout hlouběji do kapsy, nebo přijde nějaká krize, objeví se najednou všechny věci z hloubi podvědomí, které jsou tam uloženy. Toto je velmi důležité pochopit. Nestačí mít pouze nějakou momentální náladu, ale je třeba změnit přesvědčení a skutečně věřit v to, co chceme změnit. To přesvědčení musí být velice hluboké, jinak k žádné změně nedojde.

Jak zjistíme, jaká jsou naše hluboce zakořeněná přesvědčení? Podle našeho chování. Nastavme si na ty situace, kterých se to týká, určitý „radar“ nebo „sondu“. Takto rozpoznáme, jak je to například s tím naším vztahem k penězům: jestli jen mluvíme o tom, že máme blahobyt, anebo jestli tak skutečně žijeme. Toto lze vypozorovat velmi jednoduše ve chvílích, když si musíme něco koupit, když musíme sáhnout hlouběji do kapsy, zkrátka když musíme doopravdy disponovat penězi více nežli obvykle.

Byl bych proto rád, kdybychom mohli tuto přednášku brát jako praktické cvičení: cvičíme se skrze meditaci a skrze kontakt s určitými názory, abychom dokázali uvěřit, že to skutečně funguje. Je veliký rozdíl mezi tím, když něčemu věříme, a tím, když něčemu chceme věřit. Když se postupně dostaneme do stavu, že dané věci uvěříme, je to veliká změna. Je tomu podobně jako v situaci, kdy by za námi teď přišel nějaký člověk a tvrdil, že Země není kulatá, nýbrž plochá. Jak zareagujeme? Věříme tomu, že je kulatá, a ani sympatický člověk, který má svůj názor podložený výzkumy a vědeckými důkazy, nás jen tak zničehonic nepřesvědčí, že je Země plochá. Podobně nebude pro některé z nás, když máme určitý hluboce zakořeněný postoj k penězům, snadné tento náš postoj změnit. Ale možné to je, jelikož pracujeme s podvědomím formou postupné změny.

Je dobré hned ze začátku zaujmout nový postoj a chovat se jednoduše tak, jako bychom měli peněz tolik, kolik potřebujeme. K tomu se váže jeden příběh: Jistá slečna měla k dispozici posledních 500 korun a četla si knížku, ve které se psalo, že se má chovat, jakoby měla peněz tolik, kolik potřebuje.

Přemýšlela: „Co bych udělala, kdybych měla tolik peněz, kolik potřebuji? Koupila bych si konečně tu porcelánovou sadu, kterou už tak dlouho chci, ale netroufám si na to.“ Ta sada stála přesně 500 Kč, ona však dokázala změnit svůj postoj natolik, že si řekla: „Ano, už tak žiji. Mám peněz tolik, kolik potřebuji.“Byla ráda a velmi spokojená, že má dostatek peněz. Snažila se tak skutečně žít a tuto změnu pěstovala dál, až jí přinesla velkou hojnost. Její život se díky tomuto postoji změnil, protože se jí otevřely nové možnosti.

Dále je doporučováno dávat část z toho, co máme, jiným lidem, kteří to potřebují. Člověk, který má, je totiž štědrý. Je dobré věnovat například 10% z toho, co již mám a pořád vědět, že mám příjem a dostatek peněz. Darovat potřebným z našeho vlastního majetku je skvělý postup.

Jednou jsem se dostal do situace, kdy jsem měl opravdu posledních 700 korun, které mi měly vystačit na dva týdny na stravu. Byl jsem v restauraci s jednou paní, která mi pomáhala naučit se tento postoj, abych byl štědrý, jako kdybych měl peněz dostatek. V té chvíli se ve mně udála jistá transformace. Zaplatil jsem tedy celou útratu, která mě stála skoro stejně jako celý můj obnos peněz, který mi měl stačit na dva týdny. Přesto jsem měl ale velmi dobrý pocit, pocit, že mám peníze. Nebyla to navenek nějak silná proměna, ale byla cítit jistá změna v mém postoji k penězům. Tomu, že máme dostatek peněz, kolik potřebujeme, bychom měli skutečně velmi hluboce věřit.

Jeden zajímavý text říká, že bychom měli ve všem rozpoznávat bohatství a mít z něho radost. Známý evangelický duchovní vzpomíná na doby, kdy byl ještě chudý kazatel. Když v bohatých čtvrtích míjel luxusní restaurace, vily, limuzíny a módní salóny, říkával si: „To všechno je pro mě.“ Dovolme, aby nám moderní byty, luxusní obchody a jiné bohatství přinášely radost. Uvědomujme si, že to je vše součástí naší hojnosti a že si rozšiřujeme vědomí, aby to sloužilo i nám, pokud si to přejeme.

Při pohledu na dobře oblečené lidi bychom si mohli myslet: „Není fantastické, že žijí v takovém blahobytu?“ Na světě je dost pro nás pro všechny. Nechceme si přivlastňovat cizí dobro, chceme vlastní. A přesto, ve skutečnosti nic nevlastníme a ani nemůžeme. Pouze určitý čas užíváme majetek, dokud nepřejde do rukou jiného. Někdy zůstane v rodině i po několik generací, nakonec však vždy změní majitele. Život má svůj přirozený rytmus, věci přicházejí a zase odcházejí. A můžeme věřit, že když věci odcházejí, děje se tak proto, aby uvolnili místo něčemu novému, lepšímu.

To je další velmi zajímavý postoj, který můžeme zaujmout. Úplně stejně i naše fyzické tělo, na kterém mnoho lidí ulpívá, přichází a odchází. Stejně tak domy a jiné předměty a věci. Neulpívání je výborný postoj, který umožňuje, aby skrze nás něco proudilo. Pokud v nás všechno stagnuje, tak ani nic neproudí a neroste. Jsme člověkem, který blokuje a umrtvuje jakýkoliv vývoj. I co se týká peněz a energie. Jsou lidé, kteří získávají duchovní znalosti, ale chtějí si je nechávat pro sebe a těší je to. Jiní se chtějí podělit s ostatními, a díky tomu skrze ně přichází víc a víc a ještě víc a cesta jejich růstu se mnohonásobně urychluje. Všechno co získáme, když jsme otevřeni, skrze nás proudí ve formě energie a neblokujeme tak proud, který námi prochází. To umožňuje růst. Pokud energii blokujeme nebo se ji snažíme hromadit, není možný rozvoj a vývoj se zastaví...

Příběh o sultánovi a žebrákovi

Jeden bohatý a mocný sultán poručil, aby mu každý den ráno jeho poddaní vzdávali slávu a přinášeli mu dary. Už dosáhl všeho, čeho si myslel, že mohl dosáhnout, a trochu se nudil. Spolu s ostatními přicházel také každé ráno mlčenlivý žebrák, který králi přinášel jedno jablko a beze slova vždy zase odešel. Sultán byl ale zvyklý na jiné dary, a proto vždy trochu znechuceně sice jablko přijal, ale jakmile se k němu žebrák otočil zády, začal se mu posmívat a celý dvůr s ním. Žebrák na sobě nedal nic znát. Každé ráno znovu a znovu přicházel k sultánovi se svým darem.

Sultán jablko vždy přijal a bezmyšlenkovitě ho položil do koše vedle trůnu. Dával do něj všechna jablka, která mu žebrák přinesl, až z koše začala vypadávat, jak byl plný. Jednoho dne králova cvičená opička jedno sebrala, kousla do něj a s pliváním ho hodila sultánovi k nohám. Sultán s překvapením zjistil, že v tom jablku je ukryta perla. Dal tedy všechna žebrákova jablka rozkrájet a v každém skutečně našel perlu. Velice udiven si nechal žebráka osobně zavolat, který mu pravil: „Přinesl jsem Ti tato jablka, můj pane, abych Ti ukázal, že život Ti každé ráno nabízí podivuhodný dar, který přehlížíš a zahazuješ, protože jsi obklopen příliš velikým bohatstvím. Tímto darem je nový den, který právě začíná.“

Pokud nemáte rádi peníze, obávám se, že k vám nikdy ani nepřijdou. Je potřeba ujasnit si jednu podstatnou věc, neboť většina lidí se stále mylně domnívá, že mít peníze je něco špatného. Kdykoliv totiž někdo ve společnosti vyjádří nahlas svůj kladný vztah k penězům, je okamžitě považován za chamtivce, materialistu a člověka bez duchovních hodnot. Přitom nic nemůže být vzdálenější pravdě, než toto přesvědčení.

Už v samotném faktu, že si lidé myslí, že peníze jsou špatné, je ukryta odpověď na otázku, proč řada lidí trpí většinu života nedostatkem peněz. Pokud k něčemu nedokážeme mít kladný vztah, je naprosto jasné, že to podvědomě odmítáme. Takto k nám peníze nikdy nemohou přijít v hojnosti a míře, jakou bychom si přáli. Přitom názor, že peníze jsou špatné, si po většinu času přímo odporuje s naší praktickou životní zkušeností. Osobně si myslím, že většina z těchto lidí ani ve skutečnosti nemá takový vnitřní odpor k penězům, ale bojí se to přiznat nahlas, neboť starý společenský názor a utkvělé dogma jsou v nás tak hluboce zakořeněné, že nejsme schopni se postavit na odpor.

Nehleďte na to, že některé ideologie vytvořené lidstvem, tento fakt ještě utvrzují. Nabádají nás k tomu, abychom se peněz vzdávali, nebo je dokonce považovali za rouhání. Tvrdí nám, že ten, kdo chce peníze, je chamtivec a že peníze plodí zlo. Zkusme si udělat takový pokus. Zkusme si sami pro sebe nahlas říct: „Mám rád peníze.“ A pokuste se vnímat, jak se přitom cítíte. Zkuste to vícekrát zopakovat. Pokud se přitom cítíme nějak trapně, nebo máte pocit viny, tak je to znamení vnitřního negativního postoje vůči penězům. Ten mohl být během dětství a později postupem času ve zbytku našeho života tvrdě vštěpován a podporován lidmi, jako obecná pravda, a utvrzován dalšími lidmi, kteří sami k penězům nikdy příliš nepřišli. Jenomže na druhou stranu, jak máme mít něco, k čemu zaujímáme negativní postoj? Často si sice myslíme, že tomu tak není, ale takto sami sebe klameme, protože na vědomé úrovni sice přiznáváme, že peníze jsou dobré, ale na podvědomé úrovni je v nás právě stále velmi silně zakořeněn opak.

Zkusme si demonstrovat princip negativního a láskyplného postoje k penězům na jiných příkladech, např. na sportu. Pokud máte jakýkoliv negativní postoj ke sportovní aktivitě, jako např., že vám sport „nevoní“ a považujete ho z nějakého důvodu za špatný, co v takovém případě budete dělat? Zřejmě se budete již od školních let vyhýbat jakýmkoliv sportovním aktivitám. Nebudete prožívat, na rozdíl od druhých, nejrůznější sportovní zápasy a budete se stranit sportovcům. Na druhé straně, sportovci se budou logicky vyhýbat vám. A vaše mysl bude v podvědomí tak silně naprogramovaná na vyhýbání se sportu, že nebudete schopni vnímat nejrůznější sportovní a pohybové aktivity, které se budou neustále vyskytovat kolem vás.

Pokud nemáte sport rádi, on k vám sám nikdy nepřijde. Pokud však budete sport milovat a budete mít nejenom mnoho stejně zaměřených kamarádů, ale i vaše mysl bude neustále zaměřena na vnímání nejrůznějších sportovních příležitostí, tak budou různé sportovní příležitosti doslova přicházet samy za vámi. Vaše mysl bude podvědomě vnímat každý moment, když někdo v blízkosti bude hovořit o sportu a zda se neotevírá nějaká příležitost, zúčastnit se něčeho nového. Váš mozek bude automaticky vyhledávat na podvědomé úrovni jakékoliv sportovní aktivity. A tak třeba během čtení časopisu náhle narazíte na promoakci se slevou na permanentku do posilovny.

Zkrátka a dobře, náš pozitivní vztah k dané věci způsobuje zvýšenou senzitivitu pro tu věc a tím se příležitosti v daném ohledu začnou jenom množit. Copak se vám nikdy nestalo, že vám něco jakoby úplně znenadání spadlo samo do klína? Neměli bychom věřit tomu, že to byla náhoda. Je to logický důsledek toho, na co jsme již dlouho byli pozitivně naladění a co máme upřímně rádi a toho, co si v našem životě přejeme.

Jak to tedy funguje u peněz? Mnoho lidí tvrdí, že peníze jsou zlo a špatné a že nemají nic společného s duchovním životem. Zkusme se ale nyní podívat na peníze z opačného pohledu. Zkusme se podívat na situaci, ve které peníze máme rádi. Pokud máme rádi peníze, pak to logicky znamená, že máme rádi to, co si za ně můžeme dopřát. Nikdo nemá rád peníze jenom pro jejich formu, pro ten kus potištěného papíru, ale pro možnosti, které nám peníze nabízejí. Takových možností je bezpočet. Máme rádi možnost vyrazit si na pěknou dovolenou, pomoci těm, co to potřebují, zajít na dobrou večeři s přítelem nebo přítelkyní. Milujeme možnost udělat radost druhým a mít více času na věci, které máme rádi, jako např. na jógu a dopřát si lepší a zdravější život. Pokud máme rádi peníze a chápeme je jako prostředek k dosažení našich přání, pak vlastně milujeme život a to, co k němu patří a co život nabízí. Milujeme výzvy, poznávání, dělání radosti druhým, rádi si užíváme.

Negativní postoj k penězům a řeči typu, že peníze jsou špatné, nejsou nikdy příliš pozitivní a konstruktivní. Máme snad rádi nejistotu a strach? Máme rádi stres, kdy nevíme, z čeho zaplatíme příští měsíc nájem a dělá nám dobře mít plnou hlavu dalších účtů? Máme rádi ten pocit, kdy do výplaty zbývá ještě týden a my už nemáme v peněžence ani korunu?

Další argument je, že peníze kazí charakter. To může být u někoho pravda, ale na druhé straně existují lidé, vzdělání, klidní a vyrovnaní, kteří jsou také štědří a vitální. Muži jsou mužní, ženy ženské a mají ohromné charisma. Další argument může být, že lidi, kteří mají peníze, to často dávají rádi na obdiv. Ale to, že bohatý člověk musí být automaticky nepoctivý, je přežitek a dogma, které šíří ti, kteří si potřebují něčím omluvit vlastní neschopnost a pohodlnost, často ovlivněné i komunismem, který v nás takový postoj pěstoval.

Také panuje názor, že lidé, kteří mají peníze, bývají sobečtí. Ale pokud bychom se někdy zkusili zeptat takového bohatého člověka, aby nám poradil, jak vydělat peníze, velice často zjistíme, že tito lidé jsou ve skutečnosti velkorysejší, než jsme si mysleli a ochotně nám poradí. Zatímco s lidmi, kteří mají peněz nedostatek, je těžké na toto téma vůbec začít mluvit, neboť když s nimi začnete o vydělávání peněz mluvit, jste v jejich očích podivín, sobec a materialista. Ovšemže existují i velkorysí lidé, kteří nikdy sami moc peněz neměli, a to je velmi úctyhodné. Ale stejně tak existují i velkorysí bohatí lidé, kteří díky tomu, že mají víc, mohou být ještě velkorysejší.

Zcela nakonec je tu ještě jeden podivný argument, totiž otázka duchovní hodnoty. Nevím, jaký je rozdíl v duchovnosti, když někdo má nebo nemá peníze. Zato vidím rozdíl v životě s negativním životním postojem k penězům a na druhé straně s pozitivním. Ano, nejvyšší duchovní sice peníze odmítají, ale činí tak dobrovolně a bez toho aniž by měli k penězům negativní postoj. Ve skutečnosti mají k penězům postoj pozitivní, mají je rádi jako cokoliv jiného. Jsou zkrátka duchovně tak daleko, že necítí potřebu peníze mít.

Přiznejme si ale na rovinu, kdo z nás je duchovně již tak daleko, aby byl schopen se dobrovolně vzdát peněz? Pokud na tom tak nejsme, je lepší pěstovat k penězům pozitivní postoj. A tak je pojem duchovna ve spojení s penězi velmi často zcela mylně chápán, protože i v takovém případě je vytržen z celkového kontextu a prezentován bez širší podstaty. Což lidé a především pak různá média velmi rádi dělají. Duchovní život můžeme vést s penězi i bez nich. Záleží na tom, co si sami vybereme. Pokud máme rádi peníze, vedeme duchovní život tak, že máme k něčemu pozitivní postoj, něco máme rádi. A v takové fázi již většinou nezávidíme. Vedeme duchovní život, protože máme více času sami na sebe a můžeme, pokud chceme, začít být velkorysí k ostatním a dávat druhým více.

Na druhé straně mnoho lidí bez peněz vede také kvalitní duchovní život, protože se naučili hledat a nalézat mnoho duchovního i jinde a bez finanční pomoci. To ale vůbec neznamená, že by peníze byly špatné nebo neduchovní. To pouze znamená, že každý má svoji vlastní duchovní cestu, která je vždy odlišná, ale s penězi nemá nic společného. Je dobré podívat se na sebe upřímně a vidět, zda vedu duchovní život a peníze mě netrápí, anebo zda cítíme z nedostatku peněz neustále úzkost v břiše.

Proto bychom měli mít na paměti: Mějte rádi peníze! To co máte rádi, k vám přijde. Pozitivní přístup a pozitivní hodnoty, mohou dále plodit jen další pozitivní hodnoty. Peníze jsou věc, která zkvalitní život nejenom náš, ale i lidem kolem nás. Nás život bude vždy takový, jaké máme předsudky. Pokud máme předsudky vůči penězům, nečekejme, že k nám nějaké přijdou a že se s nimi „skamarádíme“.

Totéž platí i o závisti. Závist je vlastně předsudek k majetku, penězům a bohatství a představuje vrcholně negativní energii. Pokud závidíme, dáváme automaticky světu najevo, že to, co má ten druhý a my mu to závidíme, sami nikdy mít nebudeme. Skrze závist si dobrovolně vybíráme, nikdy toho nedosáhnout.

Pokud k sobě budeme upřímní, hledejme vždy vlastní názor a vlastní pravdu, než budeme žít podle něčeho, co nám vštípil do hlavy někdo jiný. Co po nás chce společnost, nebo co se považuje za společensky správné. Samozřejmě bychom v prvé řadě měli mít nade vše rádi duchovno a Boha.

Příběh o žáku a velbloudu

Učitel cestoval se svým žákem, který se mu měl starat o velblouda. Jednou večer byl žák tak unavený, že po příjezdu do hostince usnul a velblouda nepřivázal. Před usnutím se aspoň pomodlil: „Bože, postarej se, prosím, o toho velblouda. Svěřuji ho do tvých rukou.“

Druhý den ráno bylo zvíře pryč. „Kde je můj velbloud?“, ptal se učitel. „Nevím,“ odpověděl žák, „musíš se zeptat Boha. Včera jsem byl tak unavený, že jsem mu našeho velblouda svěřil. Jestliže utekl, nebo ho ukradli, tak to není moje vina. Já jsem Bohu jasně řekl, aby se o něj postaral. A ty sám mi přeci vždycky říkáš, abych Bohu ve všem důvěřoval.“ „Bohu máš opravdu nade všechno důvěřovat, ale nejdřív musíš velblouda uvázat“, odpověděl mistr. „Bůh k tomu totiž nemá jiných rukou, než těch tvých…“

Co se týče vnímání důležitosti peněz a vyjadřování vnitřních postojů k penězům navenek, můžeme si všímat naší vlastní zkušenosti. Tyto postoje vychází navenek, když se lidé hodně ptají, jestliže například zacházím dobře s penězi v kurzu a jak to, že mám oprávnění od duchovního průvodce této školy, abych se staral o finance? Oni se už neptají, jak to, že mám oprávnění starat se o kurzy z duchovního hlediska. Myslí si, že jsem duchovně vyspělý, ale hmotně ne. Pokud by tomu bylo tak, mohl bych poděkovat alespoň za první polovinu toho názoru, spíše si ale myslím, že je tato situace zrcadlem pro ně samotné. Bolí je právem to, co se jich nejvíc dotýká, bolí je jakoby právě v těch místech, kde mají sami problémy a nedostatek.

Tato přednáška si klade za cíl postoupení určitých kroků k vyřešení právě těchto problémů. Peníze můžeme vnímat jako jistou energii, která dle stejných zákonů musí plynout stejně jako každá jiná energie. Můžeme ji stejně vnímat jako láskyplnou energii a není tady žádný důvod, proč by měla kazit lidi, nebo by se jim z jakéhokoliv důvodu neměla dostávat.

Stejně jako toužíme po lásce a nevíme, že jí již jsme a je jí kolem nás plno a jenom si to neuvědomujeme, stejně tak máme na dosah i hojnost a peníze. Je to tím, že nedokážeme dát sami sobě dostatečné množství lásky a stejně tak i hojnosti. Láska a hojnost mají hodně společného. Láska může být pro někoho úcta, vděk, spoluúčast, volba. Stejně tak peníze mohou zahrnovat tato i další synonyma, jen si je uvědomit.

Můžeme se ptát, co pro nás znamenají pojmy jako hojnost a peníze. Pohled každého jednotlivce je odlišný, stejně jako je odlišná jeho osobnost. Abychom v životě dosáhli hojnosti, musíme dělat to, co máme rádi a mít rádi to, co děláme. To je velmi důležité. Robert Lee Stevenson to vyjádřil takto: „Jestliže někdo miluje svou práci bez ohledu na úspěch a slávu, pak je povolaný Bohem. Měli bychom si pamatovat, že naše dny jsou cennou valutou našeho života. Ve skutečnosti na tom, jak trávíme naše dny, závisí kvalita našeho života. Trávíme-li naše dny v neuspokojující práci jenom proto, abychom mohli zaplatit své účty, pracujeme-li jen proto, abychom uspokojili něco vnějšího, závazky, nebo jestliže chceme splatit své dluhy tím, že děláme práci, kterou nemáme rádi, jsme stále soustředěni na to, co děláme s nechutí.

Celou třetinu svého života jsme soustředěni na negativní myšlenky. Jelikož to, na co se soustředíme, díky zákonu rezonance vzrůstá, negativita se v našem životě stále stupňuje. Náš život je doslova soustředěn v takovém případě na to, co nemáme rádi a pracujeme v rovině vědomí nedostatku. Proč lidé dělají celý život něco, co nemají rádi? Protože věří v nedostatek, namísto aby uvěřili v hojnost. Tito lidé říkají, že nemají to, co potřebují k tomu, aby mohli dělat to, co chtějí, a proto musí dělat to, co dělají. Anebo že nemají na vybranou, protože musí platit nájem, nebo že nic jiného neumí.

Podívejme se na tyto důvody pozorně. Všechny naznačují nedostatek toho, co je potřeba k přežití. Takový člověk má pocit, že ho nedostatek nutí pracovat v jakékoliv práci, kterou dělá, aby uspokojil své vnější potřeby. Nicméně, až pochopíme, že posilujeme to, na co se soustřeďujeme, pak uvidíme, jak hloupé je dělat to, co se nám hnusí. Budeme-li v tom pokračovat, budeme ještě více zhnuseni, neboť všechna naše vnitřní energie je soustředěna na tuto nepříjemnou činnost. Přemýšlejte chvíli o tomto: „Nemůžete být naplněni, pokud nejste věrni sami sobě.“ Autenticita vyplývá z uznání potřeb vnitřního i vnějšího já. Jestliže nenávidíme svou práci, pak chvíle, které v takové práci prožíváme, jsou falešné. Jinými slovy, v materiálním světě se nechováme v souladu s tím, jak myslíme. Z 99% jsme v takovém případě nespokojení, zatímco zbývající 1 % celého já hraje šarádu života.

Budeme-li žít tímto způsobem dlouho, naučíme se koncentrovat na nedostatek, protože se cítíme neúplní a neúplná část našeho života je to, co označujeme za nedostatek. Stane se z toho bludný kruh, z něhož není úniku, pokud nezačneme dělat to, co máme skutečně rádi. Pravděpodobně si teď myslíte, že to je velice přinejmenším „nepraktická“ rada, co se týče našeho každodenního života, placení účtů a plnění ostatních povinností. Dovolte mi, abych vás upozornil, že tento skepticismus znám. Nicméně i ten považuji za součást víry v nedostatek, kterou lze překonat.

 Příhoda ze života spisovatele Stevensona

„Jedna má přítelkyně, Joana, je kmotrou našich dvou dětí a znám ji 12 let. Patří mezi nejbystřejší, nejcitlivější a nejvíce sečtělé lidi, jaké jsem kdy potkal. Když jsme se potkali poprvé, pracovala už 16 let jako letuška pro velkou leteckou společnost. Protože bydlela ve stejném domě jako já, často jsme spolu hovořili. Opakovaně mi říkala, jak je ve svém zaměstnání nespokojená. Vždycky jsem se jí ptal, co ráda dělá a ona říkala, že ráda čte a přemýšlí a že ji zajímá vydavatelský obor, ale že by v něm nemohla pracovat, neboť se v něm málo platí. Joana pokračovala ve svém dosavadním zaměstnání, neboť, jak říkala, vydělávala slušné peníze, měla výbornou pracovní dobu a nemohla si představit, že by se vzdala odpracovaných let, které se jí započítávaly do důchodu, jenž byl dvacet let vzdálený. Dnes je sice již v důchodu, ale nemá už sílu na to, aby dělala, co ji baví.“

Jak vidíme na tomto příkladě, společnost nás vede k určitému spotřebnímu způsobu života. Kdyby lidé nebyli přesvědčeni, že si musí koupit každých pět let lepší auto, nábytek nebo větší dům, a kdyby byli s těmito hmotnými věcmi více spokojeni, nemuseli by stále hrát znovu a znovu tu stejnou hru. Možná by bylo více lidí bez zaměstnání, ale všichni by měli z čeho žít. Lidi by už nepotřebovali všechny ty nové věci. Víme, že dokonce existují i firmy, které produkují výrobky tak, aby se např. za dva roky zničily a lidé byli nuceni opět dále kupovat a vyrábět nové. A tak to funguje.

Díky Bohu, že to nějak funguje, že nevládne chaos, ale je tu určitý systém. Chodíme do práce, kde musíme pracovat, vyrábíme něco, co si někdo koupí. Máme osmihodinovou pracovní dobu a žijeme tak. Tak funguje naše společnost. Existuje ale i jiný způsob žití. Některým se to může zdát divné. Mají své místečko, práci, klid, nemají se čeho bát, ale na druhé straně budou muset celý život až do důchodu pracovat osm hodin, nebo někdy i devět, a po práci se vracet unaveni a mít jen trochu času na to, aby si mohli pustit televizi a vidět tak další reklamy. A to je všechno.

Znám jednoho chytrého člověka z tohoto kurzu, velice chytrého, který ačkoliv pracuje pro velkou firmu a má peněz dost, si řekl: „Musím něco udělat. Sice mám dost peněz, ale budu muset celý život do 60 let pracovat ve firmě devět hodin, vracet se pozdě a mít večer jen málo času.“ Tím nechci říct, že je to špatné, ale myslím si, že je více možností. Společnost nás nutí myslet takovým způsobem, ale my můžeme dělat i něco jiného. Snažím se tu trochu bourat společenské předsudky a názory, abychom mohli dostat jiný úhel pohledu na věci, a to nám může pomoci.

Jsou i jiné zdroje pro získávání peněz, nejsou pouze zákony společnosti. My jsme ale naučeni žít podle očekávání společnosti tak, že jen to je to jediné správné. Jsou i jiné zákony, např. zákon lásky, který je mnohem větší. Slyšel jsem i názor, že někdo dostal hodně peněz od rodičů a byl tak klidný a bez starostí. Od asi 18 let nepracoval, cvičil jógu, žil v míru a bez stresů. Další pracoval 9 hodin, nestíhal cvičit a velice si stěžoval, že takový člověk, který dostává peníze od rodičů, není ani vyspělý na to, aby se sám mohl postavit na vlastní nohy, tak jak by mohl být vůbec duchovní, když je někým, kdo musí pořád dostávat peníze. Asi každý tušíte, že takový názor může být pravdivý, ale je to opět pouze pohled z hlediska společnosti. Společnost nás takovému pohledu učí.

Samozřejmě, může se v takovém případě jednat o takového syna či dceru, která si toho vůbec neváží, necítí lásku a peníze zneužívá a stává se tak díky svému postoji samozřejmě lenivou a nic s tím nedělá. A rodiče to mohou dělat jen automaticky, aniž by cokoliv cítili. Mohou si říkat, je to můj syn, dcera, stejně nic neumí, tak ho musíme alespoň nějak podporovat. On tam dělá tu jógu, to je jediná věc, kterou umí, tak aspoň ať dělá tohle… Toto je možné, stejně tak jako je možné, že taková situace může fungovat zcela jinak na základě zákona lásky. Rodiče mohou doopravdy mít rádi svého syna nebo dceru a dělat to z lásky. Dítě může být doopravdy vděčné a vážit si svých rodičů, které má a finančně ho podporují. To neznamená, že to je řešení, ale není to špatné, něco na co bychom měli koukat s pohoršením. Tak se na to dívají pouze lidé, kteří žijí ve společenských předsudcích, že je to něco odstrašujícího. Je spousta věcí, které jsou pouze předsudky společnosti. Jestliže je přítomna láska, neboť zákon lásky je vyšší než zákon společnosti, můžeme se i tak otevřít nějaké vyšší pravdě.

Příběh o přátelství

Pes a kůň se stali velikými přáteli. Tak velice na sebe mysleli, že se všemožně snažili jeden druhému prokázat svůj cit. Pes nosil koni nejlepší kosti, které našel a kůň psovi nechal všechny své příděly sena. A měli se tak rádi, až umřeli hladem.

Co to znamená a co dělat v případě, kdy cítíme potřebu v něčem podnikat. Náš sen o tom, že budeme v zaměstnání vlastními pány, je volání po úniku a svobodě. A obojí by nám podnikání jistě přineslo. Své sny ovšem musíme zmírnit vědomím, že budeme-li jednat zbrkle, aniž bychom své odhodlání zředili notnou dávkou realismu, mohou být naše sny rozmetány dříve, nežli vůbec dostanou šanci vzejít. Potřebujeme odpočinek a únik. To je jisté.

V takovém případě si určitě můžeme vybojovat pár dní volna, ve kterých můžeme beze stresu a napětí prozkoumávat půdu. Tento krok je třeba učinit hned, bez váhání, neboť pouze čistá mysl je schopná naslouchat vedení v této natolik důležité záležitosti. Ať už bude výsledek našeho rozhodování jakýkoliv, získáme cenné zkušenosti a vhled do podstaty věcí. Vše, do čeho se pustíme, nám může pomoci jak finančně, tak i emocionálně. Musíme být však pozorní, abychom se do podnikání nevrhali bezhlavě, aniž bychom si nejprve dopřáli období klidu a všechno pečlivě uvážili, promysleli a pochopili.

Abychom k sobě byli ve všech aspektech upřímní, musíme zvážit, zda nemyslíme pouze na peníze, které si můžeme vydělat, nebo na příslib svobody. Podobný přístup by nás mohl zavést do slepé uličky dalších pastí v podobě dluhů a potíží se zákonem. Namísto toho se soustřeďte na poskytování služeb tak, aby vám práce přinášela potěšení a radost. Službou ostatním obohacujeme v mnohém i sami sebe:

1. Dostane se nám požehnání a vděčnost od ostatních
2. My vyživujeme vesmír a on na oplátku bude vyživovat nás. Vzhledem k velikosti vesmíru v této výměně pravděpodobně více získáme my.
3. Pustím-li se do činnosti přinášející radost, vnitřní motor bude poháněn nadšením a vzrušením.

Jak často vidíme lidi, kteří s radostí otevřou obchod a s úsměvem čekají na zákazníky, jakmile se ale čekání protáhne, přepadne je frustrace a začnou svůj sen zpochybňovat. Mnoho podnikatelů si kolem sebe vytváří auru negativity a pocítí jistou úlevu, když jejich projekt za jistý čas zkrachuje. Takové lidi bychom neměli litovat, ale chápat to jako rozhodnutí člověka, který byl unavený svou živností a chtěl se jí zbavit. Jediné prosperující podniky jsou takové, jejichž provozovatelé se z práce radují a těší. Ti, kdo pociťují podobnou radost, vysílají laskavé vlny, jež lákají zákazníky, aby se vraceli znovu a znovu. Udržet si takové nadšení ovšem vyžaduje žít pro danou chvíli.

Pokud se stále snažíme transformovat a zlepšit plány, naslouchejme touhám našeho srdce a kreativním myšlenkám. Neměli bychom odkládat poskytování služeb až na den, kdy odejdeme ze současné práce. Příležitost rozdávat radostně a v hojné míře se nám dostává každého dne. Pouze bychom měli soustředit svou mysl na to, že bychom rádi objevili podobné možnosti a svět nám je sám nabídne. A pak ochutnáme sladký nektar pramene dávání a přijímání. V konečném slova smyslu už jsme svými pány, neboť my sami si vybíráme, kde budeme pracovat. Naše rozhodnutí pracovat pro někoho jiného vychází pouze z nás, neboť své činy a čas živíme pouze my sami. My máme tu sílu, jež nutí hledat si zaměstnání kvůli penězům nebo kvůli jejímu smyslu. Je to jen naše rozhodnutí.

Příběh o světci

Jeden svatý muž potkal na procházce městem žebrající děvčátko oblečené v hadrech. V myšlenkách se obrátil k Pánu: „Bože, jak můžeš takovou věc dopustit? Prosím Tě, učiň s tím něco.“ K večeru sledoval v televizních zprávách zbídačelé lidi, oči umírajících dětí a těla trpících lidí. Znova se tedy modlil: „Pane tolik bídy! Udělej něco!“ V noci mu Pán odpověděl: „Já jsem už něco udělal, stvořil jsem Tebe…“

Příklady silných myšlenek pro denní sugesci

• Ve všem, co říkám a dělám, sloužím ostatním lidem, podle svých nejlepších schopností.
• Při utrácení peněz mám vždy dobrý pocit.
• Jsem vždy veden/a k vyššímu řešení.
• Naslouchám moudrosti svého srdce.
• Vždy hledám cesty, jak umožnit druhým vyhrát. Když pomáhám zvítězit jiným, vítězím i já.
• V každé oblasti svého života zažívám hojnost.
• Z mé prosperity prosperují také ostatní.
• Moje finance jsou zdrojem dobra pro mne i pro ostatní.