DUCHOVNÍ PRŮVODCE

Synonyma: GURU, MISTR

V jógové tradici znamená slovo guru duchovního průvodce, a to bez ohledu na konkrétní duchovní cestu, která je následována, tedy ať se jedná o náboženský kontext, praxi jógy či jinou autentickou duchovní cestu. Etymologicky slovo guru znamená „ten, kdo rozptyluje temnotu a přináší světlo“ a někdy je překládáno také jako „mistr“, „duchovní učitel“ či „duchovní vedení“. Na Východě všeobecně, především pak v Indii, jsou duchovní průvodci ve velmi velké úctě. Také v tradici hésychasmu v rámci ortodoxního křesťanství se soudí, že bez duchovního vlivu a vedení zdokonaleného mnicha, který se řecky nazývá „gheron“ (s významem „moudrý stařec“), nemůže novic pokročit v praxi modlitby srdce. A nejen to, učedník je povinen svému učiteli naprosto naslouchat a pohlížet na něj jako na svého duchovního otce. V moderní západní společnosti je pojem guru často chápán špatně. A tak je slovo guru na Západě obvykle používáno ve významu „expert“ v určité oblasti, a to i v pejorativním významu pro navození sektářského dojmu spojovaného s fanatismem.

Pohlížíme-li na věc z duchovního hlediska, lze říci, že pro aspiranta je jeho duchovní průvodce neboli mistr samotným ztělesněním transcendentního božského tajemství, po jehož poznání musí neochvějně toužit. Tento zvláštní vztah mezi duchovním průvodcem a žákem neboli aspirantem je v Orientu, jak známo, představován guruem (duchovním průvodcem) a čélou (duchovním aspirantem). Autentický guru, kterým je v indické duchovní tradici obvykle člověk duchovně osvobozený za svého života (džívanmukta), nikdy neustává v pomáhání svým žákům a v jejich láskyplném vedení po nesnadné cestě jejich duchovního završení.

Pochybnosti či neposlušnost aspiranta v duchovní praxi obvykle vedou z hlediska duchovního pokroku ke zpoždění, odchýlení anebo zbloudění. Naopak pokud existuje ze strany aspiranta naprostá důvěra a tvárnost, pak ho guru, jemuž pomáhá Bůh, může podněcovat, a v adeptově bytosti tak může nastat radikální transformace. Vztah duchovní průvodce – aspirant je zcela harmonický, jestliže guru projevuje hlubokou intuici, co se týká subtilní povahy svého učně, a ten je zase pln obětavosti a svědomitosti ve své duchovní praxi. Když je jeho vztah s duchovním průvodcem harmonický a správný, dělá aspirant z duchovního hlediska nesmírné pokroky.

Tato správnost v první řadě zahrnuje naprostou důvěru ve svého mistra, neboť takový postoj ho může ochránit před sklouznutím do omylu. Okamžik, kdy aspirantova mysl přijme, že slova duchovního průvodce jsou dokonale pravdivá a následně žije v co nejúplnějším souladu s nimi, znamená práh duchovního uskutečnění. Určitým způsobem jde o probuzení prostřednictvím víry, která však musí být silná a trvalá. Samotná víra však nestačí, stejně jako například nestačí pevná víra v existenci tajemství k tomu, aby se ono tajemství odhalilo našemu poznání. To, co je doopravdy důležité, je, aby tato víra byla následně vyjadřována téměř v každé činnosti.

Indická tradice rozlišuje čtyři různé úrovně významu, které pojem duchovní průvodce zahrnuje:

  1. rodiče, kteří nám zprostředkovali přístup do našeho fyzického těla tím, že nám pomohli se inkarnovat a obeznámit se s životem a jeho těžkostmi;
  2. profánní mistři, učitelé ve škole a na univerzitě, všichni ti, kdo se zabývají naším profesním rozvojem;
  3. duchovní průvodce, který zná cestu duchovního osvobození, vysvětluje nám smysl a cíl života, cestu k uskutečnění Já a ukazuje nám nebezpečí a obtížnosti existence. Může nás vést a podněcovat na duchovní cestě, ale nemůže ji projít za nás. Velcí duchovní průvodci říkají, že nelze „přehodit duchovní náklad na záda oslovi“, neboli jinými slovy nelze tolerovat sobecké duchovní pijavice;
  4. nejvyšší kosmický duchovní průvodce (avatár), k němuž nás vede duchovní průvodce, ztělesnění dokonale osvíceného Boha.

V souvislosti s duchovním průvodcem se vždy kladou dvě otázky:

  • Je na duchovní cestě duchovní průvodce skutečně naprosto nezbytný?
  • Co zahrnuje poslušnost, kterou je třeba mít vůči duchovnímu průvodci?

V odpověď na první otázku indičtí mistři obecně citují jeden jednoduchý základní příklad. Když se dostanete do zcela neznámého města a hledáte přesně určitou ulici, existují dva způsoby, jak postupovat: můžeme postupně projít úplně všechny ulice, jednu po druhé, až se vám po několika měsících či letech podaří najít tu správnou, která s trochou smůly může být zrovna tou poslední, anebo se nejlépe můžete zeptat nějakého místního obyvatele, který vám rychle ukáže správnou nejkratší cestu na požadované místo.

Duchovní průvodce je analogicky řečeno oním místním obyvatelem, dobře znalým města, který zná velmi dobře všechna skrytá zákoutí i úskalí, s nimiž se v oblasti duchovnosti setkáme. Posvátné spisy mimo jiné tvrdí, že od určité reálné a nikoli smyšlené duchovní úrovně se duchovním průvodcem, jenž nás neomylně po cestě vede, stává nejvyšší individuální Já (átman). V sanskrtu existuje speciální výraz označující tohoto „vnitřního duchovního průvodce“: antarjamin.

Co se týče úplné poslušnosti vůči guruovi, ta naprosto ztrácí svůj význam, jestliže se uskutečňuje násilně, ze strachu, z donucení nebo neochotně. Pokud udržujeme neustále velmi dobré vztahy s duchovním průvodcem, pokud má naši naprostou důvěru, posloucháme ho s oddaností, pochopením a láskou, a to spontánně, i za situace kdy ještě nedokážeme bezprostředně proniknout (jádro nebo) smysl jeho vedení a rad.

Guru bude naším rádcem až do nejvyššího osvobození,“ tvrdí velký indický jogín Šivananda. Proto je duchovní průvodce naprosto nezbytný. Jsou případy, kdy bychom dali všechno, co máme, abychom se dověděli, co máme dělat a jakou cestou se dát. Chtěli bychom činit dobro, ale váháme mezi dvěma způsoby, jak postupovat. Duchovní průvodce nám může v takovou chvíli nesmírně pomoci. Skrze duchovního průvodce se Pán Bůh uvoluje stát se nám rádcem. Ten zná vždy správnou cestu a povede nás, dokud v míru nedorazíme až na konec svojí cesty. Mohli bychom si přát jistější vedení? Nabídněme se proto zcela Jeho vedení a nebudeme v nebezpečí, že si spleteme cestu. Učiňme z gurua Boží světlo a najdeme v něm našeho rádce. Pokud následujeme jeho slova, nebudeme v duchovním životě nikdy bloudit, to však jedině za podmínky, že se v první řadě naučíme na gurua spoléhat při každém kroku.

Máme příslib toho, že pokud je guru Božím kanálem pro každý den i pro věčnost, Bůh nás nikdy nepřestane prostřednictvím gurua vést. S pomocí gurua nás povede sám Bůh až do smrti, abychom svobodně a v blaženosti s Ním žili ve věčnosti. Tento příslib božského vedení prostřednictvím gurua je pro nás celoživotní jistotou. Nejprve duchovní osvobození, dále vedení až do naší poslední chvilky a nakonec šťastný život ve věčnosti, to je jen několik předností, které nám nabízí vedení gurua. Neměl by snad každý z nás s pomocí gurua už od mládí hledat Boha, aby se celý život těšil v Bohu a ve stáří v něm spočinul? Pohlížejme na gurua s důvěrou ve vedení, abychom se mohli o Boha opřít i ve chvíli, kdy opustíme tento svět.

V Indii existuje jedna forma jógy tradičního systému, bhaktijóga (jóga nepodmíněné oddanosti a láskyBohu Otci), kde je uctívanou božskou formou právě bytost duchovního průvodce. Má se za to, že uctíváním duchovního průvodce a nezištnou službou pro získání jeho milosti lze dospět dokonce až k nejvyššímu duchovnímu osvobození. Důraz je kladen na to, že duchovní průvodce je konkrétním projevem Boha Otce ve fyzické rovině, a proto lze jeho prostřednictvím dospět k Bohu. Nelze v žádném případě hovořit o fanatismu či modlářství, neboť cílem je zde vztahování k Bohu, které se snáze uskutečňuje prostřednictvím duchovního průvodce a s jeho pomocí. Základním pojednáním této formy jógy (gurubhakti) je „Gurugíta“, napsaná mudrcem Vjásou považovaným rovněž za autora „Mahábháraty“.

V tibetské tradici existuje tradiční rituál uctívání duchovního průvodce. Tento rituál, prováděný každé ráno, spočívá v modlitbách k duchovnímu průvodci, opakování jeho jména, pronášení určitých manter, zpěvu hymnů či inkantací, věnování obětin apod. Jeho první varianta, která je dosud praktikována buddhistickými mnichy a laickými adepty buddhismu, byla zmíněna v Padmasambhavově proslulém textu „Gurusádhana“. Tento text je součástí takzvaných terem (duchovních pokladů), textů, jež byly dobře ukrývány na bezpečných místech, aby byly nalezeny později, až je bude lidstvo potřebovat. Text „Gurusádhana“ byl zázrakem objeven v 19. století a poprvé publikován v roce 1980. V průběhu doby, byly obzvláště v buddhistické klášterní tradici vypracovány i další formy „gurusádhany“.

V indické tradici existuje pojem „guruséva“, který se velice podobá slibu poslušnosti skládaným křesťanskými ortodoxními mnichy v klášterech. Tato forma uctívání gurua spočívá v nezištných činech, které aspirant vykonává pro svého duchovního průvodce. Guruséva je ve skutečnosti součástí tisíciletého systému karmajógy, jenž doporučuje, aby plody veškerých činností byly předem věnovány Bohu Otci, Šivovi anebo jedné z velkých kosmických mocností. V guruséva jsou zahrnuty nezištné a altruistické činy, které jogín vykonává a věnuje přitom jejich plody Bohu Otci nebo jinému božskému aspektu, aby podle svých sil v rámci ášramu nebo duchovní školy přispěl k činům svého duchovního průvodce.

Samotná etymologie slova guru spojuje duchovního průvodce s Božím světlem a ukazuje, že je aspirantovým božským rádcem.

Podle jógové tradice a tradice všech autentických duchovních cest je proto moudrá rada duchovního průvodce, pramenící z nezprostředkované duchovní zkušenosti pravd ducha, pro aspiranta zárukou, že v duchovním životě nezbloudí. A tak je-li duchovní průvodce považován za nástroj působení Boha pro všechny dny a navěky, Bůh nikdy neustane ve vedení aspiranta prostřednictvím jeho duchovního průvodce a povede ho nejenom až do smrti, ale i za ni, aby žák získal svobodu a blaženost navěky.

Jeden moudrý aforismus tvrdí, že pravý duchovní průvodce je:

  • Tvořivou a hluboce prospěšnou nadějí pro empatické a intuitivní lidské bytosti, které vůči němu projevují živoucí sympatie.
  • Podivnou, strach nahánějící a nevysvětlitelnou hrozbou pro hloupé, sobecké, zlé a netolerantní lidské bytosti, které právě v důsledku toho vůči němu projevují divný stav nepřátelství a dokonce nenávisti.
  • Pro lidské bytosti bez zájmu pouze bezvýznamným neznámým, který v nich nevzbuzuje nic jiného, než lhostejnost.
NAHORU