Ontologická kategorie, která je v jógovém pojetí syntézou univerzálních vlastností všech forem, které jsou zahrnuty v určité subtilní energii trvání, přičemž některé z nich jsou co do souběžnosti nebo následnosti sladěny s ostatními. Stejně jako kategorické určení prostorovosti je pojem času obtížné uspokojivě definovat. V duchovním pojetí jógy se čas (někdy mytologicky označovaný jako „věčné navracení“) jeví být cyklický. Je mu (stejně jako v případě prostoru) přisuzována možnost vracení se v cyklickém nastávání vesmíru. Celé Stvoření je neustálému nastávání (vývoji) podřízeno, tedy jinými slovy je vše podrobeno subtilní energii času.

Relativní čas individuálního nastávání je samotným vnitřním smyslem posloupnosti stavů vědomí subjektu a ryzím vnímáním kontinuity individuálního já. Na celé biologické úrovni časová kontinuita ve skutečnosti nezná strnulost astronomické chronologie. Projevuje se zde jako trvání určitých rytmických procesů v rámci vitálních životních cyklů daných specifičností každého druhu, společenstva, každé oblasti rozšíření, ekosystému atd. Každá forma existence je svým způsobem nastáváním, formou historicity vetkanou do určitých specifických časových souřadnic. Z tohoto hlediska je věčná pouze transcendentní energie času.

V esoterické filozofii jógy je velmi dobře specifikována (hierarchicky podle konkrétní vibrační úrovně) kvalitativní různorodost časovosti, což legitimizuje a současně integruje rozmanitost různých pohledů na čas, které se odvíjejí od úrovně vědomí subjektu, který čas vnímá, od samotné energie času a od možností sjednocení těchto energií ve vědomí jogína s pomocí velké makrokosmické mocnosti Kálí. Odvěká moudrost jógy však stejně tak poukazuje na nutnost zobecnění těchto dílčích pohledů prostřednictvím sjednocující integrace a transcendence v jednotném, božském, absolutním a věčném kategoriálním významu, a to rovněž za pomoci milosti velké makrokosmické síly Kálí. V tomto ohledu můžeme hovořit o „živém čase“, který se liší jak od objektivního času (který lze fyzicky měřit), tak od času psychologického, který souvisí s životním dynamismem a nastáváním a jehož charakteristickým rysem je směřování k budoucnosti.

Jelikož je čas ve své podstatě subtilní energií, jsou jeho dimenze specificky modulovány jak uspořádáním individuálního vědomí tak i uspořádáním kosmického univerzálního vědomí. Informace vztahující se k událostem z minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti jsou zaznamenávány a uloženy v sui generis (svého druhu) magnetické „podpoře“ vesmíru. Jedná se o to, co jóga nazývá ákášickými záznamy nebo značkami. Tyto „otisky“ uložené v energiích času mohou následně dle libosti znovu prožívat pokročilí jogíni nebo i lidé, které jsou od narození obdařeny určitou mírou otevřenosti vůči specifické úrovni ákášatattvy, nebo které spontánně a většinou i bez toho aby tušili jak to dělají vstupují do zvláštního stavu vědomí, ve kterém se spojují s úrovní ákášických záznamů.

Přítomnost a dostupnost informací z ákášatattvy je implicitně obsažena i v současných teoriích moderní fyziky, jako je „teorie implicitního řádu“ Davida Bohma, která předpokládá, že existuje určitý jevový a strukturální řád vesmíru, který ale nemá nic společného s nastáváním a časovostí. Již od počátku našeho století vědci opakovaně dokazovali, že náš pocit vnímání času je vlastně zkreslením skutečnosti. Geniální vědec Albert Einstein v tomto ohledu prohlásil: „Rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je vlastně pouhou iluzí, o které dokonce můžeme říci, že musí být zničena. Ve skutečnosti tato bariéra neexistuje.“

S podobnými prohlášeními dostává indická a jogínská koncepce vesmírné iluze (máji) stále jasnější vědecké potvrzení. Anomálie iluzorního běhu času otřásají samými základy kauzality klasické fyziky. V tomto kontextu se také hovoří o „přirozenosti s více stranami časové energie“ a někdy také o nelineárním vnímání času ve vědomí. To, co moderní člověk nazývá ze zvyku časem, se při pečlivé analýze ukazuje, že to vlastně čas vůbec není. Je to pouze jediná linie nebo jediný bod uvedený do pohybu v rovině všech možností, který se stane aktuálním. V rámci skutečného času (ákáša) zůstává vše, co potvrdilo svou existenci, nadále zachováváno v podobě „otisků“ nebo specifických uspořádání, které modulující energetický substrát věčného času (ákáši). Pro jasnozřivého člověka nebo například pro pokročilého jogína existují všechny úrovně času současně.

Ačkoli je čas vlastností fyzického vesmíru, naše vnitřní vnímání času není jen fyzické, ale i emocionální a mentální. Čas nevnímáme svým fyzickým tělem, jako jiné aspekty vnějšího světa. Je to například mysl, a nikoli tělo, co říká, že „uplynula hodina“. Dokonce i za takzvaných „normálních“ okolností je naše hodnocení času velmi proměnlivé a velmi závisí na našem citovém zapojení do toho, co právě děláme, nebo na míře soustředění naší pozornosti na příslušnou činnost. Přesto to zjednodušeně řečeno neznamená, že když se nudíme, čas se „vleče“. Někdy se zdá, že čas zůstává stát. Zejména v případě takzvaných „vrcholných prožitků“, okamžiků extáze nebo v případě intuice a prožívání transcendence. Všechny tyto zkušenosti jsou nejčastěji doprovázeny akcentovanějším nebo naopak slaběji pociťovaným pocitem časovosti, jako bychom během těchto prožitků dostávali za čas.