RADOST

Radost je intenzivní stav duševního a mentálního uspokojení, který se může dostavit z vnějších či vnitřních příčin a který v člověku sílí díky procesu rezonance – díky tomu, že se v jeho mikrokosmu shromažďují specifické subtilní energie radosti a naplnění přijímané z makrokosmu.

Lze říct, že radost je časově omezený mentální a duševní stav se silně kladným citovým nábojem. Vzniká a trvá díky rezonanci se subtilními energiemi radosti a naplnění z makrokosmu, která nastává jako důsledek splnění nějakého přání, dosažení určitého cíle anebo výsledek milostné zkušenosti, pociťované lásky nebo příjemného překvapení. Specifický mentální a citový náboj radosti se promítá do chování člověka zvýšenou potřebou komunikace s okolím (potřebou „nakazit“ ostatní svým štěstím a spokojeností), rozjařeností, bohatou gestikulací a mimikou, smíchem a dokonce i, paradoxně, pláčem „štěstím“.

Naplnění hmotného, erotického, duševního, mentálního či duchovního přání vytváří stav vnitřní spokojenosti, který dává růst a sílit emoci, která na určitou dobu opanuje psychiku a vyvolává optimismus, sebedůvěru, víru v budoucnost, v Boha, v lidi kolem a vytváří předpoklady ke stanovení nových cílů, motivací a plánů do budoucna.

Pro toho, kdo se chce radovat co nejčastěji, nemusí být zdroji radosti pouze mimořádné milostné, profesní anebo umělecké úspěchy či náboženská extáze, ale i každodenní události. Malé, neznalé dítě, bez kritického myšlení, nachází kolem sebe mnohem víc důvodů k radosti než uzavřený, úzkoprsý a mrzutý dospělý. Coby rozvinutá emoce je radost podmíněná stupněm duchovního vývoje a také vnitřní strukturou a kulturním pozadím člověka. Například smrt blízkého je dnes vnímaná jako bolestná událost, ale u starých Dáků byla důvodem k radosti. Pokud posílíme vyšší poznání, z něhož se rodí moudrost, začne v nás radost propukat z nejrůznějších důvodů. Pokud radost trvá delší dobu, stává se euforií.

NAHORU