O modlitbě

Autor: Josse Helman

záznam přednášky

Úvod

Přestože je modlitba nepochybně nerozšířenější duchovní technikou známou ve všech koutech světa, býváme někdy ve vztahu k ní poněkud plaší, protože díky výchově, které se nám dostalo, se nám častokrát slévá s pověrami a infantilními projevy duchovnosti. Ve skutečnosti se ovšem jedná o mimořádně účinnou a přístupnou duchovní techniku, za kterou stojí přesně daný mechanismus. Cílem této přednášky je nabídnout vám o ní základní informace.

Za dobu, co kráčím po duchovní cestě, jsem měl příležitost přesvědčit se mnohokrát „na vlastní kůži“ o duchovní síle a účinnosti modlitby. Po určitou dobu jsem se dokonce soustavně věnoval technice 24-hodinové modlitby, během níž se člověk modlí nepřetržitě po 24 hodin. Další, kratší a jednodušší modlitby mě provází neustále. Přesvědčil jsem se, že jsou krátkou a přímou cestou ke spojení s hloubkou vlastní bytosti a branou do rezonance s vyššími skutečnostmi. Podařilo se mi touto praxí nahromadit určitou zkušenost, o kterou bych se s vámi v této přednášce chtěl podělit.

modlitba = duchovní technika, jejímž prostřednictvím se dostáváme do rezonance a subtilně telepatického spojení s vyššími skutečnostmi. Jako proces je tvořena třemi hlavními prvky: Subjektem toho, kdo se modlí, tedy námi, subjektem božstva a tím, co oba spojuje, tedy vzájemnou komunikací.

Subjekt

Modlitba je velice přístupná a přímá technika. Pokud jsme člověkem, který umí mluvit a zároveň věří v té či oné podobě v Boha, všechny předpoklady jsou už v zásadě splněny. Není tedy nezbytné skvěle se soustředit, mít pevnou vůli, mimořádně bystrou inteligenci anebo jiné výjimečné schopnosti. Modlitba naopak vyžaduje prostotu, jednoduchost. Právě tato jednoduchost je pro nás ale často překážkou. To, co je nám ve skutečnosti nejpřirozenější, zdá se nedostupné, protože jsme na sebe nabalili nánosy myšlenek, názorů, postojů a rolí.

Je zajímavé, že ve chvílích, kdy v našem nitru spontánně vytryskne potřeba se modlit, je najednou snadné odložit všechno, co se až do toho okamžiku zdálo významné a důležité. Zpravidla se jedná o momenty krize, v negativním i pozitivním smyslu, kdy jsme „s rozumem v koncích“, případně „v koncích se silami“ anebo naopak překypujeme štěstím a vděčností, které se vymykají všednosti.

Je zde tedy moment zastavení, chvíle, kdy se naše uvyklé vzorce jednání ukazují jako nefunkční, nedostatečné a neschopné pojmout zkušenost, kterou vnitřně prožíváme. Na počátku modlitby je tedy okamžik zastavení. Pokud tomu tak není spontánně, je třeba, abychom jej napřed vnitřně vyvolali. K vyvolání tohoto stavu napomáhá celá řada vnějších opor. Například to, že máme nějaké stálé místo, které je pro modlitby vyhrazeno a vstupem do něj dostává naše podvědomí zprávu o tom, že vstupujeme do jiného režimu vnitřního fungování. Lidé také provádějí určitá gesta, například se pokřižují, anebo si berou zvláštní oděv, čímž znovu naznačují totéž – teď odkládám své uvyklé vzorce chování a vstupuji do spojení s Bohem.

Poté, co byla pozastavena funkce struktur naší pomíjivé osobnosti, začínáme se otevírat vůči něčemu, co nás přesahuje. Nemám zde na mysli mystický význam tohoto výrazu, ale prostě a jednoduše vůči něčemu, co se nachází mimo nás, mimo naši sféru porozumění. Samotný tento vnitřní postoj – že může existovat něco, co je větší, obsáhlejší, hlubší a moudřejší, než my – z nás činí prázdnou nádobu, schopnou přijmout cokoli. Nesmíme omezovat či nějak filtrovat to, co k nám skrze modlitbu přijde. To není naše role. My pouze nasloucháme.

Otevíráme se z hluboké potřeby naší duše a stáváme se prostupnými vůči všemu, co se nám nabízí. Zde je třeba dát si pozor na hlučnou mysl, která nám bude podsouvat své vlastní myšlenky a vydávat je za odpověď od Boha. Je-li ale vnitřní aspirace dostatečně vroucná, snadno tuto překážku překonáme, protože cokoli, co nám mysl dovedně podsune, budeme vnitřně vnímat jako neuspokojivé.

Člověk by se měl modlit s aspirací podobnou touze žíznícího člověka po doušku vody. Právě aspirace je energetickým motorem procesu modlitby. Její síla je díky určitému okultnímu mechanismu přímo úměrná rychlosti, s níž nám přichází odpověď. Bez ní zůstává modlitba, jak se říká, pouze na rtech. Dostatečně silná vnitřní motivace je tedy prvkem, který nás přenese přes všechna úskalí a překážky, včetně nástrah sebeklamu.

Často se může stát, že nám upřímná modlitba přinese podnět chovat se zcela jinak, než je pro nás obvyklé anebo nám vnukne úplně nový, a proto zprvu třeba i znepokojivý, pohled na náš život.

Toto jsou tedy bezprostřední předpoklady, které vytváří vnitřní klima příznivé pro modlitbu: intenzivní aspirace, zastavení běžné funkce struktur naší osobnosti a vnitřní otevřenost, prostupnost.

Božstvo

V procesu modlitby hraje kromě subjektu modlícího se a komunikačního kanálu, jímž je řeč, zásadní roli také ten, komu je adresována. Bez něj by modlitbu nebylo možné pokládat za komunikaci, jednalo by se o jednoduchý monolog. Vztah modlícího se k božstvu či transcendentní realitě má zásadní význam pro účinnost modlitby.

Nezáleží na tom, jak hluboká je naše teoretická průprava, jak dobře jsme obeznámeni se symbolismem spojeným s daným božstvem. Podstatná je výhradně naše schopnost jej v modlitbě oslovovat. Mluvit skutečně k němu. Tato schopnost předpokládá víru v reálnou existenci daného božstva.

Fenomén víry je natolik komplexní, že se vzpírá všem pokusům o definici ze strany vědy o náboženství, stejně jako klinických disciplín. Pro potřeby této přednášky není nutné pokoušet se o to, co se nepodařilo tolika badatelům před námi. Stačí nám si říct, že vírou myslíme transcendentní akt. Co to znamená? Božstvo, ať už se jedná o Boha Otce, anebo některého z bohů dálně východního pantheonu, má vždy ve své podstatě transcendentní povahu. Je „zakořeněné“ v nejvyšší transcendenci, která se vzpírá jakémukoli označení, pojmenování či uchopení. To znamená, že, přestože se může stát předmětem určitého vnitřního citu, nepatří do sféry projeveného. Jinak řečeno, Bůh není jedním z předmětů projeveného světa, jako jsou hmotné skutečnosti kolem nás, ale i energie, myšlenky atd. Není něčím, co bychom mohli hledat, tak jako hledáme např. ztracené klíče anebo vztah k rodičům a na závěr svého hledání konstatovat, že daná skutečnost se v projeveném světě nachází anebo nenachází. Prožitek víry v Boha se daleko spíše podobá změně pohledu na celek světa. Odlišnou „interpretaci“ skutečnosti. Podobně, jako když se díváme na stereogram, zpočátku nevidíme nic, než neurčitou změť tvarů, pak ale trochu svůj pohled změníme a najednou se nám odhalí jiný, celistvý obraz. Víru nazýváme aktem, protože se jedná o postoj našeho nitra. Transcendentním aktem jí potom nazýváme proto, že se fakticky vzato neopírá o žádnou konkrétní zkušenost. Východní i západní mystici hovořili v této souvislosti o jakémsi skoku do prázdna, druhém narození, atp.

Přestože se jedná o transcendentní akt, který se děje tak trochu navzdory všemu, neznamená to, že je pouze věcí naší vůle, skutečnost je přesně opačná. Tato proměna perspektivy je přímo závislá na míře naší připravenosti. V našem nitru po velice dlouhou dobu probíhají jemné a neuvěřitelně komplexní děje duchovní evoluce. Jakýsi soustavný kvas a zrání, který se živí ze všech našich zkušeností. Aby došlo k uvedené změně perspektivy, je třeba, aby mezi všemi těmito ději vznikl vzácný souběh, vše musí ve správnou chvíli do sebe přesně zapadnout. Mnozí duchovní lidé jsou přesvědčeni, že tento okamžik je dílem boží milosti.

S vírou se pojí určitý vnitřní stav, v němž se nám přítomnost božstva odhaluje. Je to prožitek, který bychom mohli charakterizovat jako otisk transcendentní skutečnosti v naší pomíjivé zkušenosti. Kvůli této jeho povaze nebude nikdy možné jej objektivně „dokázat“. Aby člověk mohl vnímat svatost, musí se v něm probudit orgán tohoto vnímání, odpovídající rezonanční ohnisko. Ve vztahu k transcendenci jsme na tom analogicky podobně, jako ve vztahu k barevným spektrům, která unikají našemu zraku. Víme, že existuje ultrafialová a infračervená barva, ale nikdy jsme je neviděli, přestože jsou údajně všude kolem nás, protože náš zrak není schopen je zachytit. Proto pro nás „neexistují“. Se schopností cítit Boha je to podobné – je třeba rozšířit sféru svého vnímání. To se stane díky vytříbení a zvýšení vibrační frekvence naší bytosti. Je třeba dosáhnout nezbytné vnitřní čistoty a potřebné míry aktivace nejvyššího silového centra naší bytosti – sahasráry – které se nachází na subtilní úrovni nad temenem hlavy. Toto vytříbení je něco, čeho lze dosáhnout vlastním úsilím, praxí jogínských postupů, očistnými technikami, neustálým setrvalým směřováním pozornosti k vyšším aspektům. Tato schopnost vnímání není pouze vrozeným darem mimořádných lidí a je možné ji kultivovat. V průběhu modlitby je to právě tento vnitřní cit, který nás neustále inspiruje a vede, vlévá nám nadšení a aspiraci.

S vírou se pojí ještě jeden velmi význačný aspekt, který mimo jiné vyjadřuje známý citát z bible, totiž Matouš 17:20: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ Můžeme z něj cítit, že víra představuje svého druhu Archimédův pevný bod či páku, která nám umožňuje pohnout světem. Všechny aspekty našeho života podléhají neustálé změně a vývoji. Dokonce i buňky našeho těla se pravidelně obměňují. Zatímco víra nás přivádí do vztahu s neměnnými, věčnými aspekty. Je jednou z trojice duchovních ctností, o nichž hovoří křesťanská tradice – lásky, naděje a víry. V rámci této trojice představuje nezadržitelnou duchovní sílu transformace schopnou vykořenit veškerou nevědomost a veškeré utrpení.

Tím, komu je modlitba adresována, může být Bůh Otec, nejvyšší transcendentní aspekt božství, který je alfou a omegou všeho, z něhož vše vychází a rozbíhá se do všech stran – a nakonec se k němu opět vrací. Může nám pomoct zejména nalézt klid, vnitřní usebrání, smíření. Adresáty modliteb mohou být i božstva východního pantheonu, která představují určité aspekty nejvyššího božství, např. velké kosmické mocnosti, které jsou vyjádřením různých fundamentálních energií. Např. soucitu, lásky, harmonie, řádu, atd. Intimní ovzduší modlitby je poté zabarveno podle specifik božstva, k němuž se vztahujeme. Jako světlo, které prochází určitým prizmatem a dostává specifickou barvu. Mohou jimi být andělé, či dévové, jak se jim říká na východě, kteří jsou nám velice blízcí a snadno můžeme vnímat jejich přítomnost. Mezi nimi zaujímá pro každého z nás výsadní postavení náš anděl strážný, který nemá na starosti nic jiného, než pečovat o nás a náš růst. Modlitbami se můžeme obracet i na duchovní mistry anebo světce. Z nichž každého je možné vnitřně vnímat, skrze energii, která je pro něj specifická.

Ve všech těchto případech je rozhodující pouze míra vnitřního spojení s danou entitou. Stupeň a síla adorace a lásky, kterou k ní cítíme, protože to je faktor, který dává modlitbě sílu. Měli bychom se snažit postupně navázat osobní vztah s božstvem, které je nám nejbližší podle našich vlastních vnitřních sklonů a pěstovat jej s určitou seriózností. Na druhou stranu si ale můžeme dopřát i určitou svobodu, nebránit se tomu „hrát si“ tvořivě s modlitbami. Můžeme se například modlit ke strážnému andělu druhého člověka o to, aby nás naučil milovat toho člověka tak, jako ho miluje on! Přiznám se, že jsem to po určitou dobu zkoušel a výsledky byly neobyčejně krásné. Je velice pěkné mít vnitřní stav nevinného dítěte a hrát si s Bohem, prostřednictvím modliteb a vnímáním jeho odpovědí.

Spisovatel Lev Tolstoj napsal okouzlující povídku obsahující skryté ponaučení, jmenuje se „Tři poustevníci“ a zní následovně:

„V Rusku, na ostrově uprostřed mohutné řeky, žili tři staří poustevníci. Byli tak prostí a čistí, že jediná modlitba, kterou znali a často vroucně pronášeli, byla: ’My jsme, Pane, tři! Ty jsi, Pane, trojí, prosíme Tě, smiluj se nad námi. ’ V okolních krajích se rozšířily zvěsti, že na ostrově dochází k velkým zázrakům, když se poustevníci modlí tuto krátkou a zdánlivě naivní modlitbu. Místní biskup se dozvěděl o třech poustevnících a jejich modlitbě, která byla z jeho hlediska nepřípustně prostá a rozhodl se je navštívit a naučit je jednomyslně uznávané a používané modlitby. Když biskup vystoupil na ostrov poustevníků, řekl jim, že jejich prostá modlitba je nepřípustná a před Bohem nedůstojná a pak je naučil větší počet tradičních, kanonických modliteb. Krátce na to biskup ostrov opustil na lodi, na níž připlul. Za nějakou dobu spatřil, jak se k němu po vodě dosti rychle blíží zářivé světlo. Když se to zázračné světlo dostatečně přiblížilo, spatřil v jeho středu ony tři mnichy, kteří se drželi za ruce a spěšně utíkali po vlnách, ve zjevné snaze dostihnout biskupovu loďku. ’Svatosti, odpusť nám, zapomněli jsme modlitby, které jsi nás právě naučil’, volali, jak se blížili k lodi, ’tak jsme pospíchali, abychom tě dostihli, protože tě chceme požádat, abys nám je řekl ještě jednou! ’ Biskup užasle zavrtěl hlavou a hluboce dojat tímto ohromným zázrakem jim s pokorou řekl: ’Moji milí, můžete pokračovat s vaší starou modlitbou, sám musím uznat, že se mi se všemi našimi modlitbami, které jsem vám pověděl, nikdy nepodařilo to, co vy dokážete!’

Řeč, komunikace

Než přikročíme k rozboru modlitby, jakožto komunikace, tzn. dvou směrného přenosu informací a stavů, je třeba předeslat, že samotný její proces je v subjektivním prožitku nesrovnatelně významnější, než její obsah. Jinými slovy – pokud jsme v modlitbě žádali o nápravu pošramoceného vztahu a Bůh se nám dal vnitřně pocítit a odpověděl tak na naši žádost, pak je samotná jeho přítomnost v našem nitru nesrovnatelně cennější, než to, že jsme dokázali tímto způsobem vyřešit náš problém.

Odpověď na modlitbu, která se může objevit v podobě mnoha-úrovňových, komplexních vnitřních stavů (duchovních, citových, ale i v podobě myšlenek), je totiž stále jenom emanací, vyzařováním zdroje, kterým je božstvo, k němuž jsme se modlitbou obraceli. Zatímco přítomnost božstva, které nám odpověď dává, má v sobě život, tam je zdroj sám! Takže proces spojení, který modlitba umožňuje navázat je daleko významnější a cennější, než jeho komunikační obsah.

Modlitbu tedy lze popsat jako komunikaci. Tato komunikace se děje prostřednictvím řeči. Strukturovaná řeč je schopností, kterou ze všech tvorů na zemi vládne pouze člověk. Je hlavním nástrojem sdělování myšlenek a stavů našeho nitra. V běžném životě s ní zacházíme často nesprávně, profanujeme jí a chováme se, jakoby nic nezáleželo na tom, co říkáme. Jsme v tomto ohledu všichni dědici vyústění středověkého filosofického sporu o univerzálie, jež shrnul Anselm z Canterbury proslulým výrokem o tom, že slova naší řeči jsou pouhá flatus vocis – plácnutí hlasu, prázdný zvuk. Nicméně podstata řeči je hluboce tvořivá a mudrci starověku si toho byli vědomi. Proto se také Židé při četbě Tóry, své svaté knihy, vyhýbají z úcty vyslovení božího jména, které pokládají za příliš svaté, a opisují ho pojmy, jako Pán, Vládce. Činí tak proto, že slovo má tvořivou moc. Řeč není kategorie, která by se lišila od světa činů. Uvědomělá promluva je svébytný čin. Když mluvíme – tvoříme.

V Bibli se dokonce píše, že Bůh stvořil celý svět Slovem. Z toho čerpá svou váhu i naše řeč, neboť jsme, rovněž podle bible, ale i celé řady základních pojednání východní moudrosti, stvoření k obrazu božímu. Naše bytost představuje miniaturní kopii (mikrokosmos) Boha a všeho, co existuje (makrokosmos). Jestliže mluvíme, ať už nahlas anebo pouze v duchu, uvádíme v chod celou řadu jemných rezonančních dějů. Každá naše myšlenka představuje určitou vibraci, která vstupuje do rezonance s jí odpovídající energií z makrokosmu a vrací se k nám v podobě „ozvěny“, zesílené vlny odpovídající energie. Vnitřní promluva je o něco subtilnější a snáze prohlubuje intimitu sdílení. Zatímco pronášení nahlas nám dává větší expresivitu a pomáhá lépe modlitbu vysílat.

Během toho dochází k nepřerušenému proudění informací a stavů od nás k božstvu. Vysíláme pomocí slov, stavů a myšlenek určité sdělení, které putuje k Bohu, je jím přeměněno, zpracováno a vrací se zpět k nám, jako jeho odpověď. Je třeba si uvědomit, že na každém slově záleží. Naše řeč je velice cenná substance nesoucí tvořivý náboj. Měli bychom se tedy snažit modlitbu pronášet pozorně, uvědomovat si její celkový smysl a zároveň věnovat pozornost každému slovu. Taková modlitba se změní v souvislý proud energie, který z nás vychází. V určitých prožitcích se modlitba dá nejlépe přirovnat k subtilnímu nektaru či medu, který vychází z naší bytosti v oblasti višuddhačakry a vznáší se k Bohu. Někdy je možné během ní dokonce i vnímat určitou subtilní chuť v ústech, která souvisí s aktivací druhotné čakry – sómačakry – nad patrem úst a je výsledkem vytříbení vibrační frekvence vnitřního klimatu naší bytosti a známkou dosažení stavu nebývalé vnitřní čistoty a oddanosti.

Odezva z druhé strany se potom dostavuje zpravidla v podobě určitého globálního stavu, který nás jakoby objímá ze všech stran. Ale tady je spektrum možných podob odezvy nekonečné a svoboda božstva naprostá. V tomto směru nemůžeme říct: tohle Bůh může a to už ne.

V případě modlitby má proces komunikace jedno významné specifikum. Zatímco za běžného stavu je naše mentální aktivita směřována směrem do světa, to znamená ven od středu naší bytosti, u modlitby je to obráceně. Modlitba, ať už se skrze ni obracíme k jakémukoli božstvu, představuje apel na hluboký aspekt naší bytosti. Vede nás zákonitě do našeho středu.

Z toho plyne v některých mimořádných případech, úměrně síle aspirace, hluboký stav vstřebání se do vlastního nitra, který je nezřídka provázen určitými formami transu, kdy je jedinec takřka úplně odpojen od styku s vnějším světem a jeho vnímání okolní skutečnosti je silně pozměněno.

Modlitba tedy představuje obrácení našeho obvyklého sklonu k exteriorizaci, zvnějšňování a rozmělňování našeho nitra ve vnějším světě, přináší dostředivou tendenci a vede k pohroužení se do sebe. Pod tímto pohroužením do sebe bychom si nikdy neměli představovat nezdravý stav autismu a úniku před skutečností, ale daleko spíše jakési zhuštění, krystalizaci našeho duševního života a díky tomu jeho výrazné kvalitativní vytříbení.

Jak zaznělo již na začátku, cílem modlitby je dosažení určité milosti anebo vyjádření vděku za ní. Podle cíle, který člověk sleduje, bývají modlitby děleny do dvou kategorií. Do první z nich patří modlitby pronášené kvůli běžným životním cílům, jako zdraví, úspěch, blahobyt a rodinné štěstí. Tyto modlitby mají harmonizující význam pro fungování společnosti. Druhou kategorii tvoří modlitby pronášené pro dosažení duchovního poznání a božské lásky. Podle jiného dělení se hovoří ještě o modlitbách pronášených pro druhé, přičemž nejvyšší kategorii modliteb tohoto druhu představují ty, jejichž cílem je univerzální harmonie a porozumění.

Překážky při provádění modlitby

Ve vztahu k překážkám, které se mohou dostavovat během provádění zejména delších modliteb, je třeba říct hned zkraje, že jejich řešení je jedno a totéž – „hodit je“ na božstvo. Zaujmout k nim postoj, že se o ně má postarat ono. My se soustředíme pouze na modlitbu a na Boha a je na něm, aby nás podpořil tak, abychom vše zvládli. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že překážky jsou nezbytné, protože představují milníky našeho postupu a pokud je úspěšně překonáme, stávají se stavebními kameny našeho růstu. Během zkoušek musíme dokázat sílu své aspirace předvést, že si skutečně přejeme dosáhnout spojení s Bohem.

První kategorie překážek je řekněme hrubší a souvisí s naší vitalitou a vůlí. Během modlitby totiž dochází k zajímavému jevu, během nějž jsou všechny stránky našeho života jakoby vtahovány do duchovnosti. Jestliže se například během vícehodinové modlitby dostaví únava, je to určitá zkouška, stejně jako pocity hladu anebo nepohodlí. Tento jev, kdy se všechny okolnosti mění ve faktory, které se na modlitbě tak či onak podílí, bývá popisován poustevníky, kteří vedou jinak velice prostý život, který jim nedává mnoho vnějších stimulů. Hovoří o tom, že jejich jeskyně, kameny na který spí, bobule, které jim poskytují potravu, bystřina, do níž si chodí pro vodu atd., přispívají všechny k jejich duchovnímu životu. Tento aspekt je však možné si uvědomit až při delších modlitbách. Během modliteb krátkých totiž není obvykle dost času, abychom tyto věci jasně pocítili.

Únava. Při modlitbě je velice důležitý aspekt kontinuity vědomí. Naše pozornost je soustavně zaměřená k Bohu a modlitba plyne nepřetržitě. Tato kontinuita je dokonce z určitého hlediska klíčem k úspěchu. Díky ní je možné navázat a rozvinout hluboké rezonanční spojení mezi námi a Bohem. Pokud usneme, třeba i jen na chvíli, pozornost povolí a spojení se přeruší. Po takovém výpadku musí být následně znovu obnoveno. Někdy bývá únava i neúměrná našemu předchozímu stavu a je tak o to jasnější, že se jedná o zkoušku. V běžném životě se každému někdy stane, že nespí 24 hodin, pokud si tedy předem náležitě odpočal, neměl by to být ani při modlitbě problém. Přesto se někdy mohou objevit stavy, které nás v tomto směru silně zkouší.

Přání modlitby zanechat. Někdy býváme zkoušeni tak, že máme pocit, jako bychom vedli monolog. Necítíme vůbec nic, žádnou známku přítomnosti božstva. Všechno se zdá naprosto banální, nevýrazné, může se dostavit dokonce i určitá znuděnost. Do našeho vědomí se tak může vloudit myšlenka, že naše snaha je zbytečná a že nám Bůh tak jako tak neodpoví. Tady si stačí uvědomit, že upřímnost své modlitby dokazujeme už tím, že ji provádíme důsledně a až do konce pro ni předem vyhrazené doby. Ze své strany tak děláme všechno, co můžeme. Je přitom vyloučené, že by nás Bůh neslyšel, protože On pochopitelně slyší všechno. Odpověď na modlitbu se může v některých výjimečných případech dostavit i v poslední vteřině a je proto třeba, abychom zůstali do poslední chvíle bdělí a nepolevovali. Jestliže jsme jednou modlitbu zahájili, už by pro nás neměla existovat jiná možnost, než ji také dokončit. Je třeba se ovšem připravit na to, že mysl může přijít s nesmírně přesvědčivými argumenty o tom, že naše situace je v tu chvíli výjimečná a že je jedině správné modlitbu přerušit.

Druhá kategorie zkoušek je subtilnější a přichází ke slovu i během krátkých modliteb. Jsou spojeny s vadami našeho postoje v modlitbě. Nezastaví ji úplně, ale mohou výrazně snižovat její účinnost. Tyto vady jsou odstraněny samy od sebe posílením aspirace a vytrvalostí.

Mechaničnost. To je problém, který se obvykle dostavuje pokud se nemodlíme ze skutečně hlubokých pohnutek, ale jenom proto, že přišla obvyklá hodina modlitby. Vyplatí se v tomto směru vzpomínat na chvíli začátku, položit si otázky: proč jsme si dali tento tapas? Jaký stav jsme tehdy prožívali? Musíme znovu probudit své srdce, dát ho znovu do našich modliteb. A přistupovat k modlitbě znovu, jako k něčemu novému, překvapivému. Mechaničnost je důsledkem vyhasnutí aspirace, k němuž dochází zpravidla díky dlouhé řadě drobných vnitřních kompromisů. Například, že modlitbu odsuneme na později, protože jsme zrovna s přáteli anebo při ní nezujímáme vhodnou polohu, děláme ji na cestě někam, v práci, atp. Nebo se smíříme s tím, že se nesoustředíme správně, že při ní myslíme i na jiné věci atd. Jsou to vše zdánlivě nevinné věci, ale časem vytvoří postoj, že naše modlitba je něco banálního, běžného, co zvládáme jakoby mimochodem a to už je mechaničnost a ztráta aspirace za dveřmi.

Neupřímnost. Tou se v našem případě myslí určitá forma sebeklamu, kdy nejsme objektivní v chápání svých životních okolností. Například přeháníme a nadsazujeme nějakou křivdu, kterou jsme utrpěli. Je to věc, která je špatná, způsobila nám utrpení, ale není to naprostá katastrofa a zároveň dokonce otevírá například určité pro nás dobré možnosti. Pokud vnitřně tušíme anebo víme, že situace není zcela taková, jak ji vnímáme, je to překážkou zdaru modlitby. Protože v tu chvíli si sami volíme nevědomost. Bůh respektuje naši svobodnou vůli, proto je nevědomost anebo utrpení, které jsme si sami zvolili, utrpením, kterého nás nezbaví nikdo, ani On.

Neschopnost odpouštět. Neodpouštění škodí především tomu, kdo ho pociťuje. Je to jako brát jed a čekat, že někdo jiný zemře. Je překážkou v modlitbě, protože vytváří vnitřní prostor, kde blokujeme Bohu přístup. A znovu – On respektuje naši volbu. Někdy je pro člověka odpustit velice těžké a modlitba může být k tomu velkou pomocí.

Vnitřní nečistoty – hněv, závist, žárlivost. Tyto nižší stavy ruší vytříbenou rezonanci s vyššími aspekty a vytváří v našem nitru šum, energetickou mlhu, skrze niž jen těžko prochází paprsky světla.

Namísto závěru: Dopis Terezy z Avily

Ježíš buď s Vámi!

Velmi mě potěšilo, když jsem se dověděla o Vašich přáních věnovat se modlitbě. Myslím, že právě v začátcích je nutné najít tu správnou cestu, protože malá odchylka na začátku má pak velký vliv. Podle mého mínění je důležité začít s velkou odhodlaností, neboť pocítíte-li touhu hovořit s Bohem zcela o samotě a získáte-li odstup od věcí tohoto světa, pak už nemusíte mít žádný strach.

Radujte se z toho, mějte k Bohu důvěru. On nikdy nenechá své přátele v nouzi. Odhodlanost je tedy pro začátek velmi důležitá. Chtěla bych Vás ale poprosit, abyste se už nespokojoval s přáními, která máte nyní. Tato cesta modlitby je – jak já tomu rozumím – cesta dynamická, tj. nesmíme zůstat stát, musíme stále kráčet kupředu. Snad se mi podaří objasnit Vám to přirovnáním: Představte si hrad s mnoha komnatami: jedny nahoře, druhé dole, jiné zase vpravo a další vlevo… Ve středu je však komnata nejkrásnější. Všechno začíná tím, že tento hrad objevíme, že se o něj začneme zajímat. To je však ještě příliš málo. Jde mnohem více o to, abychom do něj vstoupili, než abychom ho jen objevili nebo se k němu váhavě blížili.

Mnozí tento hrad opravdu objeví, trochu skepticky jej sledují, rozhodnou se však, že do něj nevstoupí; buď ze strachu, nebo z nejistoty. Z jejich hlediska je to pochopitelné, protože ještě nevědí, jak krásný je hrad uvnitř nebo kdo v něm bydli. Ve Vašem případě je to však jiné.

Vy už víte, že v nás je Pán, že přebývá v našem hradu a že on sídli v centru, uprostřed tohoto hradu. Dveře, jimiž je možno vstoupit, jsou modlitba a rozjímání. Rozhodněte se tedy vstoupit a projděte všemi komnatami, až objevíte uprostřed tu nejkrásnější. Vězte, že v této nejkrásnější komnatě se odehrává hluboké setkání mezi Bohem a námi. Bůh ať Vám dá tu milost, abyste porozuměl mým slovům; chce Vás přebohatě obdarovat.

Píši Vám, protože věříte a víte, že Bůh Vám dá ještě mnohem větší důkazy své lásky. Kdo tomu nevěří, ten nevkročí na tuto cestu a také nedosáhne hlubokého spojení s Bohem, neboť Pán má rád, když se jím člověk nechá velkoryse obdarovat. Prosím Vás, neklaďte žádné překážky působení Boha ve Vás.

Vaše Terezie z Avily