Pojem avidjá (nevědomost) pochází ze sanskrtského kořene „vid“ (poznat nebo vidět), k němuž je přidána předpona „a“ (ne) a přípona „já“. Původním významem slovesného sanskrtského kořene „vid“ je „existovat“. Takže hluboký význam slova „vidjá“ je „takový stav (neboli jinými slovy postavení) nějakého aspektu nebo bytosti, jaký je (tento stav) ve skutečnosti“, anebo vyjádřeno v pojmech astrálního obalu či těla (manómajakóša) to znamená „poznat do hloubky“.

Avidjá je důležitý pojem duchovní nauky védánta, který se vztahuje k odnětí poznání vlastní přirozenosti a skutečnosti (což se projevuje také v podobě nevědomosti a zmatenosti) jak na úrovni individuální, tak i na kosmické úrovni. Na individuální úrovni nevědomost (zmatenost) zabraňuje lidské bytosti rozlišit trvalé od pomíjivého, skutečnost od zdání. Na kosmické úrovni je vesmírnou hypnotickou iluzí (májá). Pojem nevědomost nebo hloupost je synonymem slova „adžňána“ a všeobecně označuje duchovní neznalost či nevědomost.

V „Jógasútře“ je avidjá definována jako způsob spatřování a považování toho, co je věčné, božské, čisté, blažené a ve spojitosti se základním nesmrtelným Já (átmanem) za pomíjivé, iluzorní, nečisté, působící utrpení a bez spojitosti s átman. Avidjá je vždy hlavní příčinou nutnosti reinkarnace. Neprojevuje se pouze jako pouhá nepřítomnost duchovního poznání (vidjá), ale i jako pouze částečně pravdivý náhled na realitu, stejně jako nepřítel není pro nás jenom scházející přítel. Nevědomost tvoří ve skutečnosti obecný rámec projevu všech aspektů viparjája (mylného poznání).

Stav avidjá (nevědomosti) je onen stav, kdy jsou mentální vibrace nižší mysli narušovány rušivými vlivy tattvických podmíněností, existujících v auře dotyčné lidské bytosti, přičemž je zcela zjevné, že tyto podmíněnosti a omezení jsou tím, co vytváří falešné zdání.

***

Základem nevědomosti je její symbolická struktura, funkce ukrývání a popírání. Je karikaturou vlastní bytosti, bránou k uzavřeným souvislostem. Nevědomé procesy vznikají nezávisle na čase a jenom slabě reflektují realitu a vyvíjí se jako dvojče vědomého života. Nevědomí je strukturováno organizovaným způsobem (uzavřeným systémem) jako specifický jazyk a má k dispozici „písmo“, jež se řídí zvláštními zákony fungujícími pomocí rezonance. Imaginace jsou „potřebné iluze“, které mají funkci ochrany a rovnováhy a jejich symbolika odpovídá subtilnímu a zjevnému. Ze soudržnosti a neoddělitelnosti vědomého a nevědomého, vyplívá, že samotné nevědomí má určitou organizaci, ačkoliv je tato slabší a primitivnější. Nevědomí je necitlivé k protikladu.

Na úrovni nevědomí platí zákon „všechno nebo nic“ odkud pochází i impulzivita a spontánnost nevědomí. Struktury nevědomí jsou převážně vektoriální, což ovlivňuje i jejich působení na energetizaci a dynamizaci v celém lidském psychickém systému díky rezonanci se subtilními energiemi z makrokosmu. Obecně je nutné rozlišovat uvnitř nevědomí více úrovní organizace a dynamičnosti, a tudíž nemůžeme říci, že nevědomí je úplně neorganizované. Neorganizovanost a nerozumnost nevědomí si uvědomujeme jen ve vztahu k vědomí a rozumovým strukturám, jinak ne. Struktury nevědomí jsou dynamické, ale nevyvíjí se ve stejné míře.

Naopak, souvislosti fixované v nevědomí jsou neobvykle stabilní a rigidní. Konflikty a komplexy zafixované v nevědomí v dětství, mají důležitou roli ve struktuře osobnosti v dospělosti. C. G. Jung tvrdil, podobně jako jógový systém, že individuální nevědomí existuje ve společném vědomí, ve kterém jsou zafixované (a to evidentně díky postupnému vkládání a ne vlivem dědičnosti) základní společenské vzory společnosti. L. Blaga také řekl, že stylistické způsoby kultury jsou fixovány v nevědomí, které je podle něj rozsáhlou psychickou skutečností, jež má vlastní zákony a dynamiku a plní nelogické funkce. Jestliže se budeme na věc dívat takto, nemůžeme ji dále považovat za pravdivou myšlenku, podle které je způsob fungování nevědomí omezen pouze na jediný sklon (eros a thanatos neboli sílu vůle anebo lásky či komunikace atd.).

Existuje obecné třídění forem nevědomí: 1) dědičné, organické, instinktivní, 2) psychofyziologické, které řídí mechanismy a neuropsychické působení, 3) paměťové, 4) citové, 5) rozumové, vytvářející mentální mechanismy, 6) latentní, aktivní, na němž záleží spontánnost a telepatie, 7) automatické, které se podobá podvědomí, 8) společné nevědomí - to je vedlejší já.

Někdy se rozlišují tři druhy nevědomí: automatické, citové a funkční. Důležité je přesně rozlišovat fyziologické nevědomí (o které se jóga a psychosomatické lékařství zajímá nejvíc), strukturální nevědomí anebo latentní automatické nevědomí a také dynamické nebo citové nevědomí. Jestliže souhlasíme s tím, že psychické nevědomé jevy jsou pevně spojeny s funkcí zprostředkování informací, musíme rovněž přijmout fakt, že jsou tyto jevy velmi úzce spjaty s funkcemi formování a používání našich vzorců, protože bez jejich zprostředkující úlohy se nemůže uskutečnit transformace nových informací ve faktor nápravy. Pokud na toto dbáme, můžeme považovat procesy přepracování informací a procesy formování a používání postojů za dva základní faktory nevědomí a tím je zajištěna aktivní účast těchto faktorů na činnosti přizpůsobování organismu. Existuje spoustu zkušeností i z jogínské praxe, které dokazují, že i u člověka se mohou formovat reflexy a systému reflexů (stereotypy, vzorce) aniž by se toho účastnila řeč a následné uvědomování. Praktikanti jógy potvrzují, že přepracováním určitých vzorců vzniknou nové i nevědomé mechanismy k nápravě různé činnosti (např. úplná kontrola sexuálního potenciálu). Občas postoje projevované jako tyranizující zvyky fixované v nevědomí popírají, díky převažující rezonanci, řád, který se snaží vnutit vědomí a projevují se jako nerozumné a nevysvětlitelné podobně jako je to vyjádřeno v aforismu „Degustibus non discutandum“(„O chuti není co diskutovat“).

Vnímaní jevů rezonance v józe nastává prostřednictvím nevědomí, které způsobuje, že se často uskutečňuje stav kdy „v naší bytosti prožíváme neznámé subtilní síly, aniž bychom to věděli“. Pravdou ale je, že ne vždy a ne všechny relativně odlišné způsoby nevědomí (ve kterých působí náš vnitřní vesmír skrze převažující rezonanci) jsou v protikladu s faktory vědomí a také k němu nejsou vždy necitlivé. Toto poukazuje na germinaci („latentní přemýšlení“), tvořivé procesy skrze které často nevědomí převezme a plní projekty a hledání vědomí jako ve známé situaci, kterou popisuje H. Poincare, Hadamart a další. Ne vždy (to platí především u harmonických, vyrovnaných jogínů, kteří transmutují a sublimují sexuální potenciál) je nevědomí postaveno proti vědomí a občas dokonce i spolupracuje a setrvává v překvapující synergii s vědomím.

Nevědomí je podle jógy energetizující síla, základní faktor dynamizace chování, který má jiné zákony uspořádání, organizace (podřizující se rezonanci dříve než vědomí) což dokazuje paradox snu, kdy dojde k jinému přepracování informací. Nevědomí je jeden kroužek z velkého řetězce bytosti anebo stupeň simultánní hierarchie lidské činnosti. Všechny činy a psychické procesy mají současně vědomé i nevědomé součásti. Když uvažujeme o doplňujících vztazích mezi vědomím a nevědomím, je potřeba poukázat na převažující, podstatnou a rozhodující úlohu vědomí (v běžném stavu), dále je třeba dbát na jejich vzájemné působení volnost hranice mezi nevědomí a vědomí.

Na závěr můžeme říct, že nevědomí je celek psychických jevů, jež se vyhýbá vědomí a není uvědomován, což umožňuje právě charakter těchto jevů. Psychické nevědomé jevy se projevují za různých okolností: u dětí v prvních letech života, kdy se ještě nevytvořilo osobní vědomí, u dospělého během spánku, když v průběhu snu jedna po druhé přijdou různé představy, emoce a jiné psychické jevy bez vědomého odrazu, v bdělém stavu v případě psychických jevů, probíhajících mimo vědomí jako reakce na činnost podsmyslových stimulů nebo stereotypů u některých chorob, které blokují vědomí.

Mohou se rozlišovat jevy, které probíhají vždy mimo vědomí a tyto představují vlastní nevědomí, od těch psychických jevů, které jsou nevědomé jen v určité chvíli a posléze se mohou stát vědomími, tyto představují tzv. podvědomí. Jóga se dívá na nevědomí jako na metafyzickou sílu subtilně-vitální povahy jak v základě psychického života člověka, tak i v základě celého makrokosmu. V józe je nevědomí chápáno jako zvláštní psychická síla (energie), mající určitou roli v určování individuálního nebo společenského lidského chování. Zatímco podvědomí je jednoduchý sklad vzpomínek, myšlenek, tužeb, přání a patří paměti, nevědomí představuje prázdný rámec, který se k obrazu chová jako žaludek k potravinám, které jím prochází, tak že nutí určitou strukturu nemodelovaných nebo náhodných prvků, které přichází „odnikud“ (emoce, představy, vzpomínky, impulsy).