O modlitbě

Části článku:

záznam přednášky

Úvod

Přestože je modlitba nepochybně nerozšířenější duchovní technikou známou ve všech koutech světa, býváme někdy ve vztahu k ní poněkud plaší, protože díky výchově, které se nám dostalo, se nám častokrát slévá s pověrami a infantilními projevy duchovnosti. Ve skutečnosti se ovšem jedná o mimořádně účinnou a přístupnou duchovní techniku, za kterou stojí přesně daný mechanismus. Cílem této přednášky je nabídnout vám o ní základní informace.

Za dobu, co kráčím po duchovní cestě, jsem měl příležitost přesvědčit se mnohokrát „na vlastní kůži“ o duchovní síle a účinnosti modlitby. Po určitou dobu jsem se dokonce soustavně věnoval technice 24-hodinové modlitby, během níž se člověk modlí nepřetržitě po 24 hodin. Další, kratší a jednodušší modlitby mě provází neustále. Přesvědčil jsem se, že jsou krátkou a přímou cestou ke spojení s hloubkou vlastní bytosti a branou do rezonance s vyššími skutečnostmi. Podařilo se mi touto praxí nahromadit určitou zkušenost, o kterou bych se s vámi v této přednášce chtěl podělit.

modlitba = duchovní technika, jejímž prostřednictvím se dostáváme do rezonance a subtilně telepatického spojení s vyššími skutečnostmi. Jako proces je tvořena třemi hlavními prvky: Subjektem toho, kdo se modlí, tedy námi, subjektem božstva a tím, co oba spojuje, tedy vzájemnou komunikací.

modlitba1.jpgSubjekt

Modlitba je velice přístupná a přímá technika. Pokud jsme člověkem, který umí mluvit a zároveň věří v té či oné podobě v Boha, všechny předpoklady jsou už v zásadě splněny. Není tedy nezbytné skvěle se soustředit, mít pevnou vůli, mimořádně bystrou inteligenci anebo jiné výjimečné schopnosti. Modlitba naopak vyžaduje prostotu, jednoduchost. Právě tato jednoduchost je pro nás ale často překážkou. To, co je nám ve skutečnosti nejpřirozenější, zdá se nedostupné, protože jsme na sebe nabalili nánosy myšlenek, názorů, postojů a rolí.

Je zajímavé, že ve chvílích, kdy v našem nitru spontánně vytryskne potřeba se modlit, je najednou snadné odložit všechno, co se až do toho okamžiku zdálo významné a důležité. Zpravidla se jedná o momenty krize, v negativním i pozitivním smyslu, kdy jsme „s rozumem v koncích“, případně „v koncích se silami“ anebo naopak překypujeme štěstím a vděčností, které se vymykají všednosti.

Je zde tedy moment zastavení, chvíle, kdy se naše uvyklé vzorce jednání ukazují jako nefunkční, nedostatečné a neschopné pojmout zkušenost, kterou vnitřně prožíváme. Na počátku modlitby je tedy okamžik zastavení. Pokud tomu tak není spontánně, je třeba, abychom jej napřed vnitřně vyvolali. K vyvolání tohoto stavu napomáhá celá řada vnějších opor. Například to, že máme nějaké stálé místo, které je pro modlitby vyhrazeno a vstupem do něj dostává naše podvědomí zprávu o tom, že vstupujeme do jiného režimu vnitřního fungování. Lidé také provádějí určitá gesta, například se pokřižují, anebo si berou zvláštní oděv, čímž znovu naznačují totéž – teď odkládám své uvyklé vzorce chování a vstupuji do spojení s Bohem.

Poté, co byla pozastavena funkce struktur naší pomíjivé osobnosti, začínáme se otevírat vůči něčemu, co nás přesahuje. Nemám zde na mysli mystický význam tohoto výrazu, ale prostě a jednoduše vůči něčemu, co se nachází mimo nás, mimo naši sféru porozumění. Samotný tento vnitřní postoj – že může existovat něco, co je větší, obsáhlejší, hlubší a moudřejší, než my – z nás činí prázdnou nádobu, schopnou přijmout cokoli. Nesmíme omezovat či nějak filtrovat to, co k nám skrze modlitbu přijde. To není naše role. My pouze nasloucháme.

Otevíráme se z hluboké potřeby naší duše a stáváme se prostupnými vůči všemu, co se nám nabízí. Zde je třeba dát si pozor na hlučnou mysl, která nám bude podsouvat své vlastní myšlenky a vydávat je za odpověď od Boha. Je-li ale vnitřní aspirace dostatečně vroucná, snadno tuto překážku překonáme, protože cokoli, co nám mysl dovedně podsune, budeme vnitřně vnímat jako neuspokojivé.

Člověk by se měl modlit s aspirací podobnou touze žíznícího člověka po doušku vody. Právě aspirace je energetickým motorem procesu modlitby. Její síla je díky určitému okultnímu mechanismu přímo úměrná rychlosti, s níž nám přichází odpověď. Bez ní zůstává modlitba, jak se říká, pouze na rtech. Dostatečně silná vnitřní motivace je tedy prvkem, který nás přenese přes všechna úskalí a překážky, včetně nástrah sebeklamu.

Často se může stát, že nám upřímná modlitba přinese podnět chovat se zcela jinak, než je pro nás obvyklé anebo nám vnukne úplně nový, a proto zprvu třeba i znepokojivý, pohled na náš život.

Toto jsou tedy bezprostřední předpoklady, které vytváří vnitřní klima příznivé pro modlitbu: intenzivní aspirace, zastavení běžné funkce struktur naší osobnosti a vnitřní otevřenost, prostupnost.

modlitba4.jpgBožstvo

V procesu modlitby hraje kromě subjektu modlícího se a komunikačního kanálu, jímž je řeč, zásadní roli také ten, komu je adresována. Bez něj by modlitbu nebylo možné pokládat za komunikaci, jednalo by se o jednoduchý monolog. Vztah modlícího se k božstvu či transcendentní realitě má zásadní význam pro účinnost modlitby.

Nezáleží na tom, jak hluboká je naše teoretická průprava, jak dobře jsme obeznámeni se symbolismem spojeným s daným božstvem. Podstatná je výhradně naše schopnost jej v modlitbě oslovovat. Mluvit skutečně k němu. Tato schopnost předpokládá víru v reálnou existenci daného božstva.

Fenomén víry je natolik komplexní, že se vzpírá všem pokusům o definici ze strany vědy o náboženství, stejně jako klinických disciplín. Pro potřeby této přednášky není nutné pokoušet se o to, co se nepodařilo tolika badatelům před námi. Stačí nám si říct, že vírou myslíme transcendentní akt. Co to znamená? Božstvo, ať už se jedná o Boha Otce, anebo některého z bohů dálně východního pantheonu, má vždy ve své podstatě transcendentní povahu. Je „zakořeněné“ v nejvyšší transcendenci, která se vzpírá jakémukoli označení, pojmenování či uchopení. To znamená, že, přestože se může stát předmětem určitého vnitřního citu, nepatří do sféry projeveného. Jinak řečeno, Bůh není jedním z předmětů projeveného světa, jako jsou hmotné skutečnosti kolem nás, ale i energie, myšlenky atd. Není něčím, co bychom mohli hledat, tak jako hledáme např. ztracené klíče anebo vztah k rodičům a na závěr svého hledání konstatovat, že daná skutečnost se v projeveném světě nachází anebo nenachází. Prožitek víry v Boha se daleko spíše podobá změně pohledu na celek světa. Odlišnou „interpretaci“ skutečnosti. Podobně, jako když se díváme na stereogram, zpočátku nevidíme nic, než neurčitou změť tvarů, pak ale trochu svůj pohled změníme a najednou se nám odhalí jiný, celistvý obraz. Víru nazýváme aktem, protože se jedná o postoj našeho nitra. Transcendentním aktem jí potom nazýváme proto, že se fakticky vzato neopírá o žádnou konkrétní zkušenost. Východní i západní mystici hovořili v této souvislosti o jakémsi skoku do prázdna, druhém narození, atp.

Přestože se jedná o transcendentní akt, který se děje tak trochu navzdory všemu, neznamená to, že je pouze věcí naší vůle, skutečnost je přesně opačná. Tato proměna perspektivy je přímo závislá na míře naší připravenosti. V našem nitru po velice dlouhou dobu probíhají jemné a neuvěřitelně komplexní děje duchovní evoluce. Jakýsi soustavný kvas a zrání, který se živí ze všech našich zkušeností. Aby došlo k uvedené změně perspektivy, je třeba, aby mezi všemi těmito ději vznikl vzácný souběh, vše musí ve správnou chvíli do sebe přesně zapadnout. Mnozí duchovní lidé jsou přesvědčeni, že tento okamžik je dílem boží milosti.

S vírou se pojí určitý vnitřní stav, v němž se nám přítomnost božstva odhaluje. Je to prožitek, který bychom mohli charakterizovat jako otisk transcendentní skutečnosti v naší pomíjivé zkušenosti. Kvůli této jeho povaze nebude nikdy možné jej objektivně „dokázat“. Aby člověk mohl vnímat svatost, musí se v něm probudit orgán tohoto vnímání, odpovídající rezonanční ohnisko. Ve vztahu k transcendenci jsme na tom analogicky podobně, jako ve vztahu k barevným spektrům, která unikají našemu zraku. Víme, že existuje ultrafialová a infračervená barva, ale nikdy jsme je neviděli, přestože jsou údajně všude kolem nás, protože náš zrak není schopen je zachytit. Proto pro nás „neexistují“. Se schopností cítit Boha je to podobné – je třeba rozšířit sféru svého vnímání. To se stane díky vytříbení a zvýšení vibrační frekvence naší bytosti. Je třeba dosáhnout nezbytné vnitřní čistoty a potřebné míry aktivace nejvyššího silového centra naší bytosti – sahasráry – které se nachází na subtilní úrovni nad temenem hlavy. Toto vytříbení je něco, čeho lze dosáhnout vlastním úsilím, praxí jogínských postupů, očistnými technikami, neustálým setrvalým směřováním pozornosti k vyšším aspektům. Tato schopnost vnímání není pouze vrozeným darem mimořádných lidí a je možné ji kultivovat. V průběhu modlitby je to právě tento vnitřní cit, který nás neustále inspiruje a vede, vlévá nám nadšení a aspiraci.

S vírou se pojí ještě jeden velmi význačný aspekt, který mimo jiné vyjadřuje známý citát z bible, totiž Matouš 17:20: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“  Můžeme z něj cítit, že víra představuje svého druhu Archimédův pevný bod či páku, která nám umožňuje pohnout světem. Všechny aspekty našeho života podléhají neustálé změně a vývoji. Dokonce i buňky našeho těla se pravidelně obměňují. Zatímco víra nás přivádí do vztahu s neměnnými, věčnými aspekty. Je jednou z trojice duchovních ctností, o nichž hovoří křesťanská tradice – lásky, naděje a víry. V rámci této trojice představuje nezadržitelnou duchovní sílu transformace schopnou vykořenit veškerou nevědomost a veškeré utrpení.

modlitba2.jpg Tím, komu je modlitba adresována, může být Bůh Otec, nejvyšší transcendentní aspekt božství, který je alfou a omegou všeho, z něhož vše vychází a rozbíhá se do všech stran – a nakonec se k němu opět vrací. Může nám pomoct zejména nalézt klid, vnitřní usebrání, smíření. Adresáty modliteb mohou být i božstva východního pantheonu, která představují určité aspekty nejvyššího božství, např. velké kosmické mocnosti, které jsou vyjádřením různých fundamentálních energií. Např. soucitu, lásky, harmonie, řádu, atd. Intimní ovzduší modlitby je poté zabarveno podle specifik božstva, k němuž se vztahujeme. Jako světlo, které prochází určitým prizmatem a dostává specifickou barvu. Mohou jimi být andělé, či dévové, jak se jim říká na východě, kteří jsou nám velice blízcí a snadno můžeme vnímat jejich přítomnost. Mezi nimi zaujímá pro každého z nás výsadní postavení náš anděl strážný, který nemá na starosti nic jiného, než pečovat o nás a náš růst. Modlitbami se můžeme obracet i na duchovní mistry anebo světce. Z nichž každého je možné vnitřně vnímat, skrze energii, která je pro něj specifická.

Ve všech těchto případech je rozhodující pouze míra vnitřního spojení s danou entitou. Stupeň a síla adorace a lásky, kterou k ní cítíme, protože to je faktor, který dává modlitbě sílu. Měli bychom se snažit postupně navázat osobní vztah s božstvem, které je nám nejbližší podle našich vlastních vnitřních sklonů a pěstovat jej s určitou seriózností. Na druhou stranu si ale můžeme dopřát i určitou svobodu, nebránit se tomu „hrát si“ tvořivě s modlitbami. Můžeme se například modlit ke strážnému andělu druhého člověka o to, aby nás naučil milovat toho člověka tak, jako ho miluje on! Přiznám se, že jsem to po určitou dobu zkoušel a výsledky byly neobyčejně krásné. Je velice pěkné mít vnitřní stav nevinného dítěte a hrát si s Bohem, prostřednictvím modliteb a vnímáním jeho odpovědí.

Spisovatel Lev Tolstoj napsal okouzlující povídku obsahující skryté ponaučení, jmenuje se „Tři poustevníci“ a zní následovně:

„V Rusku, na ostrově uprostřed mohutné řeky, žili tři staří poustevníci. Byli tak prostí a čistí, že jediná modlitba, kterou znali a často vroucně pronášeli, byla: ’My jsme, Pane, tři! Ty jsi, Pane, trojí, prosíme Tě, smiluj se nad námi. ’ V okolních krajích se rozšířily zvěsti, že na ostrově dochází k velkým zázrakům, když se poustevníci modlí tuto krátkou a zdánlivě naivní modlitbu. Místní biskup se dozvěděl o třech poustevnících a jejich modlitbě, která byla z jeho hlediska nepřípustně prostá a rozhodl se je navštívit a naučit je jednomyslně uznávané a používané modlitby. Když biskup vystoupil na ostrov poustevníků, řekl jim, že jejich prostá modlitba je nepřípustná a před Bohem nedůstojná a pak je naučil větší počet tradičních, kanonických modliteb. Krátce na to biskup ostrov opustil na lodi, na níž připlul. Za nějakou dobu spatřil, jak se k němu po vodě dosti rychle blíží zářivé světlo. Když se to zázračné světlo dostatečně přiblížilo, spatřil v jeho středu ony tři mnichy, kteří se drželi za ruce a spěšně utíkali po vlnách, ve zjevné snaze dostihnout biskupovu loďku. ’Svatosti, odpusť nám, zapomněli jsme modlitby, které jsi nás právě naučil’, volali, jak se blížili k lodi, ’tak jsme pospíchali, abychom tě dostihli, protože tě chceme požádat, abys nám je řekl ještě jednou! ’ Biskup užasle zavrtěl hlavou a hluboce dojat tímto ohromným zázrakem jim s pokorou řekl: ’Moji milí, můžete pokračovat s vaší starou modlitbou, sám musím uznat, že se mi se všemi našimi modlitbami, které jsem vám pověděl, nikdy nepodařilo to, co vy dokážete!’

NAHORU