HARMONIE

Etymologicky pochází slovo harmonie z řeckého „harmonia“ a vyjadřuje stav souladu, souzvuku, souznění hudebních zvuků a šířeji shodu skladebných prvků nějakého celku. Je filosofickou kategorií vyjadřující soudržnost částí, spojitost vnitřku a vnějšku, jednotu obsahu a formy, smíření protikladů. Zeširoka analyzovaná v historii estetiky, je harmonie často považována za základ, atribut nebo výsledek krásna. „Souladem a vzájemným doplňováním protikladů vzniká z nesouladu ta nejkrásnější harmonie.“ (Hérakleitos)

Harmonie na jedné straně spočívá v celkovém souhrnu podstatných stránek a na straně druhé v nalezení řešení jejich protikladů, které odhaluje jejich vnitřní spojitost, vzájemnou příslušnost a jednotu. V tomto smyslu hovoříme o harmonii tvaru, barev, tónů apod.“ (Hegel)

V hudbě je harmonie melodické spojení více zvuků podle určitých zákonů nauky o kompozici akordů. Stejně jako v jiných uměních je harmonie spojena s řádem, mírou, úměrností a stavební či kompoziční jednotou.

NAHORU