Negativní, mučivý pocit, který pramení z egoistického strachu ze ztráty zbožňované bytosti. Objevuje se, když má člověk přehnaně a neharmonicky aktivovanou svádhišthánačakru a manipúračakru. Žárlivost okamžitě spouští procesy rezonance s ďábelskými subtilními energiemi v makrokosmu a spojuje nás s nízkými démonickými nebo satanskými světy. Láska a vyšinutá touha nebýt podveden v citech žárlivost z morálního a citového hlediska neospravedlňují. Žárlivost vždy pramení z postoje, ve kterém považujeme milovanou bytost za svůj majetek a osobní vlastnictví, a domníváme se, že máme na její city exklusivní právo, že patří jenom nám.

Morální a psychické důsledky žárlivosti jsou: zmatek v úsudku, zničení původně hlubokých a krásných vztahů přátelství a lásky, pokřivení (zánik) citů. Existuje celá série naprosto pošetilých názorů, které přisuzují žárlivosti schopnost podporovat „žár lásky“. Lidé se vyšinutě domnívají, že žárlivost dokáže city lásky rozvinout a zesílit, anebo že chorobná žárlivost je jejím „nezvratným“ důkazem. Takto je žárlivost bláhově zaměňována za zcela jiné, kladné lidské postoje a city.

Ve skutečnosti ale představuje žárlivost hluboce egoistický postoj nedůvěry v kvality a city milovaného člověka, je důkazem ignorování jeho schopnosti činit rozhodnutí, ignorováním jeho skutečných kvalit a jeho svobody volby. Namísto posílení citů lásky a přátelství tak žárlivost vede k rozpadu milostných vztahů. Jakýkoliv záměrný pokus vyvolat žárlivost u druhého rozhodně nedokazuje naši péči. Představuje naopak prostředek, který používáme k šikaně a trýznění druhého, nástroj k oslabení jeho důvěry v krásné a vzájemné transfigurativní milostné vztahy, v naše vytříbené záměry, chování a kvality. K žárlivosti se člověk sníží nejčastěji důsledkem přehnané a nekontrolovatelné touhy si despoticky podmanit a ovládat osobnost milovaného, následkem opomíjení jeho způsobů jednání a z důvodu absence respektu vůči jeho přáním, aspiracím, citům, svobodě a právům.

Člověk drcen důsledky žárlivosti vylévá své trapné pocity a postoje v nekonečných svárech a obviněních, v podezírání a nedostatku rozlišování, a v touhách a zastávání postojů, z nichž se rodí konflikty a někdy dokonce hrozné tragédie. Obzvláště působivě vylíčil tragický osud žárlivé osobnosti Shakespeare. Ve hře Othello Shakespeare brilantně odhaluje, kam až může šílenství žárlivosti zajít: k vraždě milované Desdemony, k níž se Othello uchýlil na základě falešného podezření, zveličeného a vybičovaného jeho nekontrolovatelnou představivostí. Tento akt odráží drama, k jakému extrémní city žárlivosti reálně vedou.

V širším slova smyslu se pojem žárlivost vztahuje také na osoby, které druhým závidí jejich majetek anebo úspěch, nebo na takové, jež se příliš zabývají svým majetkem nebo určitými situacemi, a žárlí potom na ty, kdo je dokážou předčít.