Základ existence hmotných těles. Slovo hmota, materie, pochází z latinského materia, což znamená „látka“, „substance“. Hmotná existence je základní charakteristika těles s fyzikálními vlastnostmi. Hmota je látka složená z atomů a mající určitou hmotnost. Základní stavební jednotkou hmoty je atom, tvořený jádrem a elektronovým obalem. Vlastní jádro sestává z nukleonů (protonů a neutronů), částic spojených vazbami, zajišťujícími jejich soudržnost. Je-li látka v pevném stavu, její atomy jsou vzájemně staticky svázané. V tekutém skupenství se molekuly zahřáté látky pohybují rychle a neuspořádaně, ovšem zůstávají stále poměrně blízko sebe. Také molekuly látky v plynném stavu se pohybují, ovšem v daleko větších vzdálenostech než v případě tekutin, což vysvětluje pružnost a stlačitelnost plynu. Plazma sestává z ionizovaných atomů (elektronů a kladných iontů).

Živá hmota je z biologického hlediska hmota tvořící těla živých bytostí. Organické a minerální látky se seskupují a vytváří buňky. Pojem „částice“ (sómata) označuje základní skladební části fyzického vesmíru, spojované dohromady podle kauzálních zákonitostí. Cítící (živé) bytosti jsou tvořeny hmotou a mají určitou podobu, přičemž jejich hmota podléhá proměnám. V hmotě podílející se na finalitě předmětu je často tajemně obsažená nutnost. Bůh je aktivní, hluboce tajemný princip ztotožňovaný (jistými výroky) s všemohoucím stavitelem, který je všudypřítomný a neustále „prostupuje“ hmotu, viděnou jako Jeho pasivní princip, který je jím formován.

Ve fyzice je hmota souhrn zhuštěných a ustálených stavů energie: materialita tedy znamená rezistenci. Klasickou (rozvinutou) hmotu, popisovanou pojmy masy a neprostupnosti, relativizuje koncept energie: na každém stupni se uspořádává do soustavy struktur a operací, které jsou předmětem studia mikrofyziky, chemie a fyziky materiálů.

V mikrofyzice se pod vlivem teorie polí singularit opozice hmota-síla postupně vytrácí. Einsteinova speciální teorie relativity zavedla koncepty variability hmotnosti a převoditelnosti hmoty na energii (E = mc²). Obecná relativita včleňuje hmotu do časoprostorových struktur. Chemie sice ctí zákon zachování hmoty, ovšem nesourodost prvků a role potenciálních konfigurací a přeměn nahrazuje jednotu a jednoduchost hmoty racionální systematizací postavenou na teorii atomů. Morfogenezi anorganické, organické a uspořádané hmoty je třeba chápat jako převod (strukturální modulaci energie). Metafyzika postuluje kontrast hmoty (živé, cítící) vůči duchu a nehmotné skutečnosti. Pro filosofa Aristotela je forma, kterou na sebe hmota bere, principem diferenciace.

Z tradičního, esoterického hlediska lze hmotu chápat daleko příměji jako „látku“, univerzální princip a „pasivní základ projevu“. Podle východní filosofie není tato látka nic jiného než prakrti, sanskrtský název univerzální látky, která představuje základ a kořeny života a veškeré existence v celém jejich mnohotvarém a různorodém rozvoji.

Středověcí filosofové rozlišovali materia prima a materia secunda – respektive univerzální látku a relativní či formální látku. Ovšem materia secunda za všech okolností, přestože je potenciální částí světa či bytí, nikdy není ryzí silou. Ryzí silou je nadaná pouze univerzální látka. Umístěná je nejen pod naším světem (latinské substantia je složeninou slov sub state, což doslova znamená „to, co stojí pod“ a vyjadřuje ideu „podkladu“ a „substrátu“), ale dokonce pod souhrnem všech světů a všech stavů univerzálního projevu. To činí univerzální látku nepředstavitelnou, neboť je takřka nemožné zachytit konkrétní význam, který by se mohl postavit na stranu látkovosti toho, co se ve své ontologické chudobě vyjadřuje jen radikální závislostí.

Proto je třeba se cíleně orientovat na podstatu, neboť zde musí každé vysvětlení jít shora dolů, a ne zdola nahoru. Z tohoto hlediska „hmota“ moderních vědců, která je a nezměnitelně být musí materia secunda (protože to je jediná úroveň, kterou se zabývají, v horizontálním řádu živého a vnímatelného, a nemohou proto pracovat s ničím jiným než s jevovostí), nijak neposlouží ke skutečnému poznání principů. V tomto smyslu je naše soudobá fyzika svázána „logikou omylu“, která se snaží redukovat kvalitu na kvantitu a dramaticky si plete jednou to, podruhé ono. S hmotou, které připisují naprostou reálnost, si spojují kvalitu a dospívají tak k pravému materialismu.

Materia secunda není ovšem prostá všeho determinismu, protože kdyby tomu tak bylo, byla by zaměnitelná s materia prima v její naprosté nerozlišenosti. Je určována vztahem ke konkrétním okolnostem světa způsobem, který jí umožňuje plnit roli látky – a to nikoli jejím vztažením k čemukoli jinému.

Pojem kvantity popisuje existenci jako takovou, neboť se nejedná o kvalitu, byť uvažovanou i jen v řádu živého, neboť kvantita je tímto způsobem naopak ex parte materiae. Kvantita se tak ukazuje jako vhodné kritérium existence. Lze říct, že je, dokonce i v mezích souhrnu kritérií, kritériem par excellence. Ve sféře materia secunda nacházíme samozřejmě bezpočet kvalitativních charakteristik, které ale přicházejí ke slovu pouze v měřitelném rozsahu. Máme proto tendenci redukovat hmotu na číslo, tím spíš, že se expanze jeví jako základní vlastnost kvantity. Svatý Tomáš velmi bystře dovozuje, že číslo představuje „substanciální základ světa“, a mělo by se na něj proto pohlížet jako na znak ryzí kvantity. Nedělitelné číslo, které se takové povaze ukazuje v lůně jevového světa, zakládá samotný modus materia secunda a představuje její vnitřní souvislost s kvantitou.

V základě stvoření není nikdy hmota či látka projevená sama o sobě. Objevuje se či alespoň zviditelňuje, stává se předmětem smyslového vnímání, prostřednictvím různých atributů, které jsou na ní, jako esence, závislé. Různé esence získávají hmatatelnou existenci a reálnost svým spojením s látkou, spojením, bez něhož nejsou absolutně „ničím“ v nejplnějším a nejúplnějším slova smyslu. Lze s nimi tak spojovat jakousi otologickou souvislost s radikální nicotou. Látka je cosi neviditelného, co umožňuje bytí, aby na sebe bralo jakoukoli formu, projektovalo se do sféry forem a nabývalo skutečnou existenci. Tím je bytí vytrženo z ryzí možnosti a získává konkrétní faktické postavení.

Nerozlišená prvotní látka (prakrti) zůstává věčně stálá, neměnná. (Prakrti bývá rovněž nazývána prádhana, což znamená „to, co se nachází přede všemi věcmi“ či jinými slovy to, co obsahuje možnost všech různých určení.) Žádným způsobem se neúčastní proměnlivosti podmíněného světa. Uniká tak nestálosti specifického pohybu a nepokoji stvoření, neboť nevstupuje do průběhu a prostoru. V intimitě Principu (jímž je věčné Absolutno – Bůh) zaujímá prakrti prvořadé postavení, neboť zmocňuje přechod k hmatatelné existenci. Rozlišení mezi látkou a podstatou je přitom možné jedině prostřednictvím vztahu Univerzální Bytosti se stvořením. Mělo by se na něj pohlížet jako na Princip, který je polarizován a rozlišen na látku a podstatu. Látka je tedy substrát, základ projevu bytí, jeho primární a podstatné určení. Látka – příčina bez příčiny, kořen bez kořene – jednotná ve své nerozlišenosti, se rozvíjí – aktualizuje se „pořádající“ silou Puruši – a dává vzniknout třem gunám (sattvě, radžasu a tamasu) neboli základním kvalitám univerzální existence.

Díváme-li se na tyto věci z hlediska látky, můžeme postřehnout kosmogonickou povahu přírody a její vlastní „průběh“, jednotu bytí, v níž se znovu spojuje látka a podstata. Mudrci východu často zdůrazňovali nutnost překonat omezené chápání dvou souvisejících pojmů „podstaty“ a „látky“, aby bylo možno vstoupit do pravého srdce celistvé metafyziky, která se klene až k paramátmanu (nejvyššímu věčnému Já Boha Otce či jinak řečeno univerzálnímu makrokosmickému Duchu).

To je ve východní tradici nejvyšší Brahman, existující nad podstatou a látkou, jako jediný skutečně, absolutně a dokonale neomezený. Prakrti, která je jedním ze dvou pólů makrokosmického projevu (druhým je Puruša), je pasivní, ženský, nerozlišený princip, prvotní látka. Prakrti je druhá z dvaceti pěti tattev (éterů, principů), tvořících základ sámkhjové filosofie. Prakrti přijímá své určení od Puruši.

Vzdálená tomu, aby byla „vlastní příčinou“ (příčinou, která by dokázala být soběstačná, která by byla příčinou sebe sama), závisí Prakrti přímo na Purušovi (nejvyšším pořádajícím principu). Prakrti je jakási prvotní příroda, která, jediná a jedinečná v tom, co bychom mohli nazvat její „nerozlišeností“, v sobě obsahuje trojnost, jež tím, že se aktualizuje pod pořádajícím vlivem Puruši, dává vznikat bezpočtu určení. Prakrti, tvárný princip, je fakticky látka obsahující potenciálně všechny možnosti projevu. Vycházeje z této látky nastávají v řádu stvoření proměny samotným rozvojem těchto možností anebo, jak by to řekl Aristoteles, přechodem možností z potenciality do skutečnosti.

Prakrti se dá přirovnat k vodě (která odráží světlo slunce a jeho obraz), jako obrazu univerzální pasivity, s nímž se setkáváme ve všech duchovních tradicích. Prakrti je obraz možnosti, symbol prvotních vod, nad nimiž vane duch boží (Genesis 1:2). Jako potenciální aspekt univerzální Bytosti představuje prakrti souhrn všech možností makrokosmického projevu. Prakrti je fakticky Brahmanova šakti či jinak řečeno „jeho uskutečňující vůle“, tedy doopravdy „všemohoucnost“ (nečinná činnost ve vztahu k Principu, která se stává pasivitou v poměru ke stvoření).

Přestože Bytost stojí nad jakýmkoli rozlišením, je coby Íšvara také savišeha („to, co obnáší rozlišenost“). Proto se prakrti, prvotní látka, která není ničím méně než primárním určením, stává pramenem všech formálních možností makrokosmického projevu. Prakrti je proto Brahmanova šakti, coby síla tvorby a plodnosti, pasivní síla a prvotní ženská tvořivá moc, prvopočáteční substance.