ARCHETYP

Archetyp (podle řeckého arche „začátek“; typos „druh“) = pojem označující specifické obsahy kolektivního podvědomí. Archetypy jsou univerzální prvotní obrazy, které mohou být proměněny ve vědomé formulace, tradičně předávané v rámci některých učení či zasvěcení. Pojem archetyp patří Jungovi.

Lewi-Bruhl používá výraz „kolektivní představy“, jímž rozumí „symbolické figury primitivních konceptů o světě“. Pojem „kolektivní představa“ se nepřekrývá s pojmem archetyp, neboť archetyp je ideální, hypotetický, non-manifestovaný vzor; s tím, jak se projevuje, se stává „archetypální reprezentací“.

Jung se domnívá, že nevědomí, o němž hovoří Freud je nevědomí individuální, osobní, které se však nachází v nevědomí hlubším, které není spojené s osobními zkušenostmi a výdobytky, nýbrž je univerzální, makrokosmické povahy. V protikladu k nevědomí osobnímu (a osobnímu duševnímu životu), je nevědomí kolektivní „samo se sebou totožné u všech lidí a vytváří univerzální duševní základ, nadosobní povahy, přítomný v každém“ (Jung). Obsahy tohoto kolektivního nevědomí jsou archetypy. Objevují se v mýtech, příbězích, ve snech a v imaginárních výplodech psychóz (archetypy oživují deliria psychotiků).

Archetypy v jedinci vyvstávají, jako procesy specifické rezonance či „nevědomé projevy nevědomých duševních pochodů“; archetypální obsahy jsou tedy znaky činnosti kolektivního nevědomí. Tvoří strukturu, jejíž existence předchází vědomí individuální jednotky (u primitivů a u dítěte, v období raného dětství, není ještě vědomí individuality strukturováno; u primitivů, jsou pole a síla vědomí málo rozvinuté, primitivovo myšlení se, v běžném případě, neodvíjí od jeho vědomí; primitivův mytický svět je skutečností, která je rovnocenná hmotné přírodě a dokonce je jí – co do významu – nadřazená. Primitivní duch se vyznačuje tím, že mýty nevynalézá, ale prožívá).

Spontánní výtvory nevědomé činnosti (výlevy nevědomého duševna) jsou dvou druhů:

  • obrazy osobního rázu, které odkazují k zapomenutým a potlačeným osobním zkušenostem;
  • obrazy neosobní povahy, které se nepojí s osobními zkušenostmi a nabytými poznatky; tyto obrazy odpovídají některým prvkům kolektivní duše, jsou obecně vzato součástí skladby lidské psychiky a jsou dědičné. Tyto výtvory druhé kategorie mají podobnou strukturu, jako mýty a příběhy a utváří se ve stavech utlumené síly vědomí (sen, delirium, denní snění, vize). Stavy oslabeného vědomí („pokles mentální úrovně“), za částečné či úplné nepřítomnosti soustředění pozornosti, odpovídají stavu primitivního vědomí, v němž tkví původ mýtů. Primitivní vědomí je úzce spjato s kolektivním nevědomím; archetypální obsahy se nevztahují k ničemu vědomému v přítomnosti ani minulosti, jsou, podle psychoanalytiků, tím, co existuje „esenciálně nevědomě“.

Archetypální obsah není obsahem individuální zkušenosti a nikdy se, jako takový, až na výjimku pokročilých jogínů, vědomým nestane. Archetypy nelze potlačit popíráním; nemohou být tím či oním způsobem zneškodněny. Archetyp nemůže být vysvětlen a tak zničen; (pokus o) vysvětlení archetypu se vrací k jeho tlumočení, které využívá jazyk či výrazivo s jinými obrazy, odlišnými od archetypálních obsahů.

Archetyp, coby strukturální duševní prvek, disponuje v rámci duševní ekonomie autonomní vitální silou. Představuje „instinktivní údaje skryté primitivní duše, skutečné či za všech okolností neviditelné kořeny individuálního vědomí“. Téma dítěte (archetyp „boha-dítěte“: moudré dítě, syn krále, syn čarodějky, dítě, které se zjeví v kalichu květu anebo vystoupí ze zlatého vejce či je obklopeno slunečním kruhem anebo se nachází ve středu mandaly) není zbytkovým splynutím vzpomínek na vlastní dětství; obrazy odkazující k tématu dítěte náleží lidstvu v jeho celku a ne jedinci. Téma dítěte zastupuje infantilní, před-vědomý aspekt kolektivní duše, není totožné s konkrétní zkušeností dítěte (skutečnost platná pro všechny archetypy). Empirický obraz „dítěte“ je způsobem, jak postihnout určitý, jinak těžko zachytitelný duševní stav; mytologické znázornění dítěte nekopíruje „dítě“ empirické, nýbrž je symbolem (božské, zázračné dítě).

Jedinec může disociaci (jako důsledek řady neshod) mezi svým faktickým stavem a prvotním stavem dětství prožívat konfliktně; stává se, že si člověk záměrně a v návaznosti na určité ambice, zvolí osobnost, která se dostane do rozporu s jeho původní povahou. Koluje hypotéza, že podobným způsobem se i celé lidstvo periodicky dostává do příkrého rozporu s dětským, prvotním, nevědomým a instinktivním stavem; tato vytržení z prvotního klimatu se projevují vizionářskými vjemy (k nimž dochází ve snech anebo v bdělém stavu), které se vrací k rozkolu mezi stavem minulým a současným (jedinec se například vidí jako dítě). Smyslem uchování si odkazů k mytologickému dítěti je udržení vztahů člověka k jeho prvotnímu stavu, při poslední analýze k jeho vlastním kořenům.

Archetypy jsou vrozené mentální struktury, představující „duševní pre-formaci“; setkáme se s nimi všech dobách, ve všech kulturách, ve všech obývaných prostorech. Původ archetypů lze možná hledat v usazování duchovních, božských, kosmických, pradávných, lidstvem prožívaných, zkušeností.

Závěrem vyslovuje Jung domněnku, že archetypy představují na mentální úrovni to, čím jsou na biologické úrovni instinkty; archetypy jsou dynamickou silou mentálních struktur, stejně jako instinkty jsou dynamickou silou biologického. Jedny i druhé jsou určující pro vzory jednání a chování. Instinkt uvedený v činnost evokuje, na duchovní úrovni, odpovídající archetypální obraz; tento obraz sám se stává motorem činností a chování subjektu; původ archetypů se proto zdá být v hluboké minulosti a vzbuzuje domněnky o stvoření světa a života. Jsou přítomny od prvních okamžiků života a přetrvávají v mentálních strukturách stejně, jako instinkty ve strukturách biologických a mentálních. Archetypy tedy předjímají základní mentální strukturu.

Důraz je kladen na to, že je omylem pohlížet na archetypy, jakoby měly určující obsah, jakoby byly určitým druhem nevědomých „představ“. Jung říká: „Nelze dokázat, že prvotní obraz má obsah daný jinak, než tak, že je vědomý, tedy vyplněný materiálem z vědomé zkušenosti… Archetyp je prázdným, formálním prvkem, není ničím jiným, než schopností upřednostňovat (facultas performandi), možností, která je dána představě a priori.“ Například způsob, jak se archetyp matky empiricky projevuje, nelze odvodit ze samotného archetypu.

Funkcí archetypu je udržovat spojení s určitými neviditelnými skutečnostmi, skrze tvorbu rezonančních procesů v mikrokosmu člověka, s jejich hlubokými, prvotními zdroji; vědomí se pak soustředí na zúžený počet obsahů, vylučuje jiné obsahy, které by mohly do vědomí vstoupit. Postupný rozvoj vědomí, pro člověka specifický, může v určitou chvíli vést k takřka výlučnému zakotvení se v konkrétním, odtržení se od kořenů. „Diferenciované vědomí je neustále ohrožené vykořeněním, což se musí kompenzovat prostřednictvím přetrvávajícího infantilního stavu“ (Jung, o archetypu dítěte).

Archetyp, všeobecně vzato, nelze zredukovat na jednoduchou formuli; existuje v potenciálním stavu a může se vyjadřovat různými způsoby. Archetypy, jako prvky nevědomí, jsou stále tytéž, ale jejich formule se obměňují. Archetypy jsou nadány určitou autonomií, která se v různých případech může stát nebezpečnou. Pokud má například někdo predispozice k psychózám, mohou se za určitých okolností, s ohledem na ně, vymknout archetypální obrazy zcela z pod kontroly vědomí, stát se zcela nezávislými a vyvolat „jevy démonické či satanské posedlosti“. Psychotikova deliria jsou oživována archetypy, přičemž hlavním patologickým prvkem je disociace, neschopnost vědomí opanovat nevědomí; tak, že druhé z nich již není začleněno do vědomí (integrace nevědomého do vědomého tvoří jev, který Jung nazývá „procesem individuace“).

Několik z důležitějších archetypů: Anima, Animus, Žena, Muž, Velký mudrc, Duchovní průvodce, Bůh, Archetyp lásky, Archetyp sexuality, Hrdina, Archetyp dítěte, Archetyp matky (Velká Matka – název pochází z dějin náboženství a vztahuje se k typu bohyně matky: Kálí, Tara, Tripura Sundari).

Závěrem lze říct, že archetyp je konceptem z jógové filosofie, jenž označuje prvotní, původní, božský a ideální vzor bytostí a vnímatelných věcí, pokládaných za jeho nedokonalé reprezentace a kopie. V učení C. G. Junga je archetyp archaickým, ahistorickým obrazem vlastním kolektivnímu nevědomí.

NAHORU