V „Laghujóga vasišthě“ (V, 9.48) je duchovní osvobození (mókša) vysvětlováno v následujících pojmech: „Osvobození není ani mimo nebe, ani ve středu Země, ani na zemi. Duchovní osvobození je považováno za rozpuštění (zastavení jinak nepřetržité činnosti) mysli prostřednictvím odstranění (neprojevování) veškerých přání (aša).“

Jinými slovy je duchovní osvobození událost, která předpokládá transcendování mysli a která není spjatá s žádným umístěním. Předpokládá hlubokou transformaci vědomí, jejímž prostřednictvím lidská bytost transcenduje jakoukoli dualitu. „Laghujóga vasišthá“ (VI, 13.25) označuje tento aspekt v následujících pojmech: „Pro skutečně duchovně osvobozeného už neexistuje ani otročení, ani osvobození, ve skutečnosti existuje pouze Absolutno (Bůh) nacházející se mimo zlo.“ Stejný text (VI, 13.93) podobně říká: „Tomu, co je skutečným duchovním osvobozením, neodpovídá nějaký určitý prostor nebo čas, a není ani omezeno nějakým jiným stavem.“

Proto je mókša definitivním osvobozením, neboli jinak řečeno osvobozením od všech pozemským pout, od karmy a nevyhnutelného cyklu znovuzrozování (sansára) díky extatickému splynutí (spojení) s Bohem, které umožňuje poznání konečné reality či pravdy, o níž hovoří Ježíš. Mókša je nejvytříbenějším ze čtyř cílů lidské existence, přičemž ostatními třemi jsou: artha (materiální blahobyt), káma (potěšení přinášející radost a štěstí) a dharma (specifické základní povinnosti). Pro bytost, která upřímně a intenzivně touží po duchovnosti, je mókša jediným cílem její existence.

Duchovní osvobození se paradoxně shoduje s jogínovým odhalením, že jeho osvobození i připoutanost a nejrůznější omezení nejsou ničím jiným než konceptuálními (mentálními) modely či konstrukcemi a žádný z nich nemá absolutní význam. Velký jogín svámí Átmanánda tvrdí: „Pro skutečně svobodného jogína už neexistují ani pouta, ani omezení. Pro něj už existuje jenom božské Absolutno, které nyní září ve slávě mimo jakoukoli nedokonalost.“