V „Laghujóga vasišthě“ (V, 9.48) je duchovní osvobození (mókša) vysvětlováno v následujících pojmech: „Osvobození není ani mimo nebe, ani ve středu Země, ani na zemi. Duchovní osvobození je považováno za rozpuštění (zastavení jinak nepřetržité činnosti) mysli prostřednictvím odstranění (neprojevování) veškerých přání (aša).“

Jinými slovy je duchovní osvobození událost, která předpokládá transcendování mysli a která není spjatá s žádným umístěním. Předpokládá hlubokou transformaci vědomí, jejímž prostřednictvím lidská bytost transcenduje jakoukoli dualitu. „Laghujóga vasišthá“ (VI, 13.25) označuje tento aspekt v následujících pojmech: „Pro skutečně duchovně osvobozeného už neexistuje ani otročení, ani osvobození, ve skutečnosti existuje pouze Absolutno (Bůh) nacházející se mimo zlo.“ Stejný text (VI, 13.93) podobně říká: „Tomu, co je skutečným duchovním osvobozením, neodpovídá nějaký určitý prostor nebo čas, a není ani omezeno nějakým jiným stavem.“

Proto je mókša definitivním osvobozením, neboli jinak řečeno osvobozením od všech pozemským pout, od karmy a nevyhnutelného cyklu znovuzrozování (sansára) díky extatickému splynutí (spojení) s Bohem, které umožňuje poznání konečné reality či pravdy, o níž hovoří Ježíš. Mókša je nejvytříbenějším ze čtyř cílů lidské existence, přičemž ostatními třemi jsou: artha (materiální blahobyt), káma (potěšení přinášející radost a štěstí) a dharma (specifické základní povinnosti). Pro bytost, která upřímně a intenzivně touží po duchovnosti, je mókša jediným cílem její existence.

Duchovní osvobození se paradoxně shoduje s jogínovým odhalením, že jeho osvobození i připoutanost a nejrůznější omezení nejsou ničím jiným než konceptuálními (mentálními) modely či konstrukcemi a žádný z nich nemá absolutní význam. Velký jogín svámí Átmanánda tvrdí: „Pro skutečně svobodného jogína už neexistují ani pouta, ani omezení. Pro něj už existuje jenom božské Absolutno, které nyní září ve slávě mimo jakoukoli nedokonalost.“

Všechny autentické duchovní tradice se shodují, že podmínky běžné lidské bytosti je dány více či méně vědomou nuceností a že duchovní osvobození v tomto ohledu ve skutečnosti představuje plné odhalení a uvědomění si naší pravé identity (totožné s božskou podstatou, která se nazývá nesmrtelné Já, átman, nebo Duch). Naše podmíněná existence se řídí železným zákonem příčiny a následku (karma). Podle systému jógy se to projevuje v morální ohledu, kdy naše činy, myšlenky a záměry určují naši budoucnost prostřednictvím mechanismu karmy a znovuzrození. Dokud se převážně ztotožňujeme se svým fyzickým tělem a omezenou myslí, z níž se rodí to, čemu říkáme „lidská osobnost“, nemůžeme být skutečně svobodní. Skutečná svoboda nastane až když překročíme hranice osobnosti, tedy ega. Téměř všechny duchovní tradice Indie nabízejí v tomto ohledu účinné prostředky k překonání individuality a k usnadnění odhalení univerzálního nesmrtelného Já (átman, puruša).

Zjevení Nejvyššího Já (átman), nejzazšího centra naší bytosti, je základním stupněm našeho úplného osvobození. Dosažení zjevení našeho Nejvyššího Já, átmanu, se z tohoto důvodu často přirovnává k dosažení nesmrtelnosti. Bezprostředně po úplné realizaci Nejvyššího Já (átman), nebo jinými slovy s úplným dosažením duchovního osvobození již nejsou omezující okolnosti mysli, psychiky, těla ani prostředí vnímány jako něco, co omezuje naši základní duchovní svobodu. Aspirant, který skutečně dosáhne tohoto vrcholu, je schopen jednat zcela odpoutaně a s naprostou spontánností (sahadža) jak v tomto (fyzickém) světě, tak i ve světech subtilních. Je totiž naprosto nezávislý, a může (pouze pokud si to přeje) prožívat jakékoliv slasti i bolesti všech světů (fyzického, astrálního, kauzálního), aniž by tyto prožitky a pocity jakkoliv snižovaly jím dosaženou duchovní svobodu (ať už jsou jakkoliv intenzivní).

Závěrem můžeme říci, že stav naprosté duchovní svobody se vždy projevuje absencí jakékoliv nucenosti. Dosažení duchovní svobody je možné pro každého člověka, neboť z metafyzického hlediska je „to, co je možné“ a „to, co je skutečné“ totožné.