Inhibice (z latinského inhibere: „zadržet, zastavit, zabránit“) je základní kortikální proces, protikladný vůči excitaci, s níž v součinnosti tvoří jednotu a společně se podřizují dědičnosti a podmíněnosti. Pojem byl zaveden v neurofyziologii v souvislosti s reflexní aktivitou.

Procesy inhibice rozlišujeme podle místa působení a určujícího činitele (zevnitř či zvenku kortikálního ohniska). Vnitřní inhibice je tedy vlastní mozkové kůře a podle mechanismu, kterým k ní dochází, může být: inhibice vyhasnutí, vyvolaná působením podmíněného stimulu, bez posílení nepodmíněného; inhibice diferenciace, k níž dochází díky zavedení dvou stimulů téže povahy, avšak odlišné intenzity, a upevněním pouze jednoho z nich; inhibice zpoždění, která se projevuje zvýšenou latencí při vzniku reflexní odezvy, je-li prodloužena doba mezi aplikací stimulu podmíněného a nepodmíněného; podmíněná inhibice, vyvolaná prostřednictvím aplikace stimulu odlišného od toho, jehož bylo užito k vytvoření reflexní odezvy a jeho neposílení.

K vnější inhibici dochází působením neznámého stimulu, aplikovaného buďto v průběhu vzniku podmíněného reflexu, nebo během reflexní odezvy. Skrze proces záporné indukce dochází k inhibici kortikálního ohniska.  Zvláštní formou vnější inhibice je inhibice supraliminární (ochranná), která se dostavuje buďto u mimořádně silných stimulů anebo při opakované a dlouhodobé aplikaci podmíněného stimulu. Někteří tento typ inhibice popisují jako „dispečera“, který vybírá a postupně rozděluje nervové impulzy a sehrává tak důležitou roli při koordinaci vyšší nervové činnosti.

Inhibice je základní proces vyšší nervové činnosti, nezbytný pro syntézu, systematizaci reflexe a seberegulace. Inhibice je buďto aktivním a vratným procesem anebo zastavením (utlumením) jiného; lidské chování zaměřené na dosažení určitého cíle, může být pokládáno za výsledek interakce mezi inhibičními a excitačními procesy. Má se za to, že rolí inhibice je potlačovat (vědomě či nevědomě) to jednání či představy, které se neshodují s normálním společenským chováním či ohrožují život. Tato inhibiční regulace chování se uskutečňuje během výchovného procesu.

Freud trvá na faktu, že „inhibice… není nutně patologickým jevem“. Lze hovořit o útlumu určité funkce či její normální omezení, s upřesněním, že „o inhibici, jako patologickém jevu se dá mluvit pouze v případě, že se s útlumem a omezením dané funkce se pojí i její nová, nezvyklá modifikace“. Změny chování mohou nastat jak skrze nadmíru inhibice, tak i skrze inhibici nedostatečnou. U hyper-emotivních, přecitlivělých a stydlivých subjektů (které nemusí nutně spadat do sféry patologie) se inhibované, potlačené, vyhýbavé chování objevuje jako následek pocitu méněcennosti, který vnímají a který vyvolává určité rezonanční děje s některými specifickými subtilními energiemi z makrokosmu, které vždy odpovídají danému pocitu méněcennosti, který v sobě živí (nabíjejí) a někdy, prostřednictvím setrvalé rezonance, posilují. U takových typů osobností – vyznačujících se slabou myslí a obtížnou adaptabilitou – se může inhibice projevovat jako paroxystní a reaktivní fenomén, jako výsledek působení duševně traumatizujících činitelů.

„Tréma“ stydlivých není ničím jiným, než „emoční inhibicí“, která je všeobecně vzato prchavá, rychle překonatelná. „Hemmung“ německo jazyčných spisovatelů je označením pro inhibici operačně-logické produktivity, provázené ochuzením myšlenkového obsahu, nesouvislostí a nedůsledností ideace, stavy nedostatečnosti, které se dostavují za velice různorodých okolností, přepracovaností, únavou, změněnými stavy vědomí, melancholickou depresí, schizofrenií. Ve všech těchto patologických stavech je třeba rozlišovat mezi inhibicí a negativismem, odporem, mutismem, nechutí; oproti nim je inhibice nenápadnějším úkazem se slabší intenzitou. Při psychastenii a obsesivní neuróze je inhibice výsledkem váhání, opakování, soustavného ujišťování se a vede k únavě, slabosti, nepozornosti, s nimiž se pojí potlačení citů, frigidita, impotence, anorexie (ztráta chuti k jídlu).

Vědci popisují „neurózu ze selhání“, která se projevuje inhibicí chování v zaměstnání; subjekt jakoby se bál uspět, úspěchu se snaží vyhnout tím, že se sám trestá, aby se tak nedostal do konfliktu se sebou. U neuróz se inhibice také může dostavovat selektivně, na rovině určitého duševního procesu; tímto způsobem by se daly vysvětlit selektivní ztráty paměti spojené s určitou traumatizující událostí.

Nejkomplexněji se však inhibice projevuje v depresivní psychóze, kdy se dostavuje v podobě zabrzdění, utlumení celé duševní dynamiky, ideace a pole vědomí; zájmy se soustředí kolem jediného bodu, subjekt se zhroutí do sebe a odmítá vztahy s okolím. Inhibice je pociťována jako obtíže průběhu ideace a evokací, jako duševní únava provázená únavou tělesnou. Tuto inhibici subjekt bolestivě pociťuje. V melancholické depresi dosahuje intenzita inhibice až do míry, kdy může být označena za skutečnou „duševní paralýzu“; asociace pak probíhají nesmírně pomalu, ideace a evokace jsou nesmírně obtížné, myšlenková syntéza je prakticky nemožná, jakákoli intelektuální námaha je neproveditelná. Oddělenost od okolí je takřka naprostá (i když může být vnímáno nezkaleně), subjekt žije v pekelném subtilním (paralelním) světě, vzdáleném od bezprostřední skutečnosti a plném bolesti, v „zamrzlém“ ovzduší. Inhibice se projevuje i na rovině slovní komunikace (která se stává chudou, jednoslabičnou) a gest (hypomimie, hypokineze).

Při schizofrenii se inhibice projevuje jako fading a zábrany v řeči; podle některých nejsou zábrany v řeči skutečnou inhibicí, ale spíše přerušením vyvolaným vlivem halucinací (zpravidla sluchových), kdy se subjekt v řeči zarazí, aby si „poslechl“ poselství. K maximální psychomotorické inhibici dochází při katatonii.

Psychopatologické projevy mohou být výsledkem nejen nadměrné inhibice, ale i její nepřítomnosti. U stavů demence, u neharmonických impulzivních, výbušných, nestálých a popudlivých osobností, jsou projevy nevhodného a nepřiměřeného chování výsledkem nedostatku inhibice. Snížení míry jasnosti vědomí při epilepsii, některé stavy zmatku, kómatu, plynou někdy částečně z poruchy inhibice na úrovni vyšších kontrolních center.

U některých dětí se může dostavovat klamné zdání mentální debility, za nímž se ve skutečnosti skrývá inhibice chování dítěte s poruchou smyslového vnímání anebo takového, které se nachází v citově frustrující situaci, ovládané pocitem méněcennosti.