Paměť je komplexní biologická, mentální a duševní aktivita, umožňující ukládání, uchování a následné vyvolání – v podobě vzpomínek – svého druhu holografickým způsobem, informací shromážděných v mikrokosmu člověka. Z jogínského hlediska se dá o paměti říct, že je to komplexní funkce úzce a tajemně spjatá s ákášatattvou, spočívající ve schopnosti vzpomínat si, které se v józe říká smrti (sanskrtské slovo). V některých hlavních jógových pojednáních se tento pojem používá ve smyslu propastné paměti neboli jinak řečeno oné hluboké struktury vědomí, čitta, tvořené podprahovými „aktivátory“ neboli samskárami zodpovídajícími za karmickou kontinuitu lidského života.

Tytéž aktivátory také zodpovídají za kontinuitu současného života člověka a dalších jeho budoucích vtělení. Je velmi důležité si pamatovat, že tato schopnost uchovávat a vybavovat si jakékoli někdejší stavy vědomí a vše co s nimi souvisí, či jinak řečeno kterékoli vzpomínky na stavy vědomí, které jsme někdy v minulosti měli, vyvolává takřka okamžitě specifické rezonanční děje se stavem anebo prožitkem, který jsme měli v minulosti a tak přitahuje do mikrokosmu naší bytosti subtilní energie totožné s těmi, které jsme přitáhli původně – lhostejno v jaké chvíli nedávné, dávné anebo dokonce velmi vzdálené minulosti.

Pokud je, jak je třeba pochopeno, dovoluje nám toto iniciační zjevení pochopit daleko lépe základní tajemství rituálů velkých duchovních svátků, jako jsou Velikonoce, Vánoce a dále prvotních božských projevů, tajuplných starodávných gest, významných mýtů, univerzálních symbolů, oslav různých astrologických kosmických postavení s blahodárně energetizujícím vlivem na lidi. Ve skutečnosti to vše umožňuje bleskové nevědomé vyvolání – díky intenzivní souladné aspiraci velkých mas lidí – tajemných rezonančních dějů s dávnými, ba přímo prastarými subtilními energiemi, které se kdysi v mimořádných momentech minulosti projevovaly. Všechny tyto na první pohled dosti obtížně pochopitelné jevy vznikají, když jsou k tomu splněny nezbytné podmínky, neboť celý makrokosmický projev má obrazně řečeno holografickou strukturu.

Toto tajuplné uspořádání celého makrokosmu popisovali velcí východní mudrci takto: V jednotném trvání či jinak řečeno ve věčnosti Boha Otce je vše bez ustání obsaženo v každé části a naprosto každá část, která existuje anebo kdy existovala, je neustále na svém místě v obrovském záhadném božím celku. Tato tajemná univerzální pravda je tantrickou moudrostí vyslovená takto: „Co je zde v mikrokosmu člověka, je současně všude v celém makrokosmu. Co není zde v mikrokosmu člověka, není ve skutečnosti vůbec nikde ani v celém makrokosmu.“ S ohledem na toto esoterické zjevení můžeme snadno pochopit, že v případě velmi úspěšné evokace, k níž se přidá silná aspirace, která se daleko snáze projevuje na podkladě mohutného nadšení, je bezprostředně možné zpřítomnit tajemné energie, které se kdysi kdesi projevovaly, v nedávné anebo velmi vzdálené minulosti, čímž se minulost znovu stává a po celou dobu individuální či kolektivní evokace zůstává tajuplnou přítomností.

Tento tajemný proces rezonance se spouští a trvá, i pokud provádíme evokaci nevědomě. Když je ale vědomá, lze mluvit o jejím reálném spojení se současnou chvílí, s „teď“. Subtilní energetické důsledky, které v naší bytosti krátce na to nastávají, evokaci odpovídají. Lze tedy říct, že škodlivá evokace má pokaždé škodlivé následky, zatímco blahodárná evokace povede vždy k dobrým účinkům, které jako takové pocítíme, přímo úměrně době, kterou strávíme v záměru přitáhnout do naší otevřené bytosti dané subtilní energie a pochopitelně i intenzitě prožitku, který jsme měli. To je velké tajemství, známé pouze velkým zasvěcencům.

Když tedy víme, že dokonalá vnitřní evokace, v našem vlastním mikrokosmu, třeba i velmi vzdálené minulosti nám může danou minulost okamžitě zpřítomnit a učinit ji naší přítomností po celou dobu evokace, která je třeba, aby byla umocněna bouřlivou aspirací a intenzivním nadšením. Můžeme se například přesvědčit, že si dokážeme dokonale vybavit okamžik Ježíšova narození, velkolepý okamžik Ježíšovy transfigurace, závratný okamžik zjevení Boha na hoře Mojžíšovi, proslulý okamžik setkání Kršny s Ardžunou a obecně vzato jakýkoli velmi významný mýtický okamžik z velmi velmi vzdálené minulosti této planety anebo také z minulosti jakékoli planety v kterékoli galaxii, o kterém jistě víme, že se skutečně udál. Vše se pak v našem vnitřním vesmíru děje, jako bychom byli po celou dobu evokace svědky, kteří se nyní – tedy v tento přítomný moment – účastní určité minulé události. Pak, díky dokonale holografické struktuře makrokosmu a díky tajemnému procesu začlenění do jednotného trvání, tedy přítomné chvíle, nastává tajemný div a od dané chvíle se pro nás, po celou dobu naší dokonalé evokace, minulost znovu zpřítomňuje.

Lidé disponující velkou okultní energií, zejména ti, kdo velmi dobře praktikují sexuální kontinenci a pak harmonicky sublimují výslednou subtilní energii, dokáží s překvapivou lehkostí proměnit i velmi vzdálenou minulost v rajskou přítomnost. Jedině ti, kdo se k tomu odhodlají, se také skutečně přesvědčí, že tento úchvatný úspěch je dokonale možný. Nemějte pochyb, že v tomto ohledu, vydá gram praxe za tuny teorie. Závěrem lze říct, že paměť je svou původní holografickou stavbou komplexním odrazem vnímání a také všeho co nese znaky uváženého či diskurzivního poznání vyvozovaného rozumovými operacemi neboli jinak řečeno poznání nepřímého.

Toto nepřímé poznání nemá o nic menší tendenci k reminiscencím, které mohou být v některých případech velmi vzdálené a mít pod vlivem různých konkrétních okolností často až udivující vlastnosti. To vše a mnoho dalšího je možné, protože ve skutečnosti takřka nic z toho, co bylo anebo v současnosti je, nezaniká, neboť prakticky vše zůstává uchováno a má možnost se znovu objevit, i pokud se to v určitý moment zdálo zcela zapomenuté. Totéž dokonale platí i pro všechno, co nám připadá zdánlivě zcela bezvýznamné, jak si toho můžeme všimnou v některých více či méně abnormálních případech. Je ovšem jasné, že aby se mohla určitá dobře vymezená vzpomínka znovu vynořit, musí k tomu nepochybně přispět určité okolnosti. Musíme vědět, že mimo tyto příčiny, které dávají vzpomínkám vyplouvat na povrch vědomí, existuje řada vzpomínek, které do pole našeho vědomí nikdy jasně a zřetelně nevstoupí.

Takové zcela mimořádné případy nenormálních či paranormálních reminiscencí, které někteří zasvěcenci řadí k tomu, čemu se říká ancestrální paměť, zatímco jiní je označují „kryptická kosmická paměť“, s nimiž se nepochybně u některých lidí setkáváme, jsou fakticky výsledkem působení tak zvané latentní makrokosmické paměti, jež je neustále přítomná v každém z nás, která se ovšem probouzí jen u některých lidí, kteří k tomu zavdali důvod. Tento typ paměti nám ukazuje, že je dokonale možné, aby trvala věčně záhadná vzpomínka na různé v čase vzdálené skutečnosti, o nichž jsme se domnívali, že byly zcela zapomenuty a ztratily se z paměti. Vzpomínky tohoto typu se jasně vymykají rámci současného život dotyčného člověka.

O této ancestrální paměti se někdy mluví ve vztahu k velkým lidským společenstvím. Jindy bývá dávána do souvislosti s mimořádnými komunikačními jevy. Tedy komunikací ve smyslu inspirace různými andělskými bytostmi anebo přímo Bohem. A obecně bývá spojovaná s naprosto neobvyklými situacemi. Jsou i případy, kdy se může záhadná ancestrální paměť ozvat po více generacích a to je pak dokladem evidentních případů reinkarnace. Ve velké většině případů je zřejmý podvědomý původ těchto projevů. Důležité je ale vědět, že někdy jsou to projevy ryze pomíjivé povahy, které vykazují mnoho prvků majících původ v některých nižších vrstvách mysli. Takové nižší mentální útvary, jejichž velká většina je pomíjivá, se dříve či později rozloží, protože ve skutečnosti náleží do sféry vnímatelného a svědčí o různých našich závislostech na tělesnosti. Bez časového stavu vědomí, který tento stav definuje, by paměť neměla žádný smysl.

Z hlediska metafyziky je třeba považovat lidskou paměť za jednoduchý a nezbytný duševní jev. Jako jednoduchý potřebný mechanismus vědomí by neměla být nikdy zaměňována za skutečné poznání, které paměť umožňuje. Stručně řečeno bychom neměli zapomínat, že paměť je jen prostředek a ne cíl.