Pokora (latinsky „humilitas“) je podstatným jménem odkazujícím k přídavnému jménu „humilis“, které lze přeložit jako „pokorný“, ale také jako „na zemi“, „ze země“ nebo „dole“, majícím souvislost i s pojmem „humus“ (země). Je definována jako vlastnost, kdy má osoba s ohledem na své vlastní chyby na sebe pokorný náhled a dobrovolně se podřizuje Bohu a kvůli Bohu i ostatním.

Pokora je na hony vzdálená výsadě slabých a bezmocných, jak si některé okultní kruhy přejí, aby byla chápána tím, že ji spojují s pojmem pokoření, jež se vztahuje k ponižujícímu a pro lidskou bytost degradujícímu jednání. Pokora je naopak zásadním kladným rysem silného a vědomého člověka, který prožívá nevýslovné tajemství niterného spojení s Bohem. Bytost, která v sobě probudila stav pokory a co nejplněji ho prožívá ve svém vnitřním vesmíru, vidí ve svém vlastním životě i ve všech projevech jevového světa výraz spravedlivé a všemohoucí božské vůle.

Uvědomováním si hranic svého nicotného ega pomocí vnitřní reflexe lidská bytost, která je pokorná, upřímná a která touží poznat svou skutečnou přirozenost, v extázi intuitivně vnímá tajuplnou přítomnost Boha ve svém vnitřním vesmíru i v těch nejnepatrnějších činnostech, které provádí, a dovoluje Bohu, aby se svobodně projevoval v její bytosti a jejím prostřednictvím. Stává se tak sui generis „relé“ Božího projevu v tomto světě. Lidská bytost, která je plná pokory, intuitivně tuší, že je nepatrnou částí božského makrokosmického celku a že celek se odráží v ní, a právě proto se snaží podřídit svou egotickou omezenou vůli nekonečné všemohoucí vůli Boha Otce. Tímto způsobem s úžasem poznává absolutní svobodu, z níž se ve věčnosti těší Bůh.

Pravá pokora se liší od falešné pokory, která spočívá v kritizování vlastní niterné realizace kvůli získání pochval nebo pochlebování ostatních.

V tomto kontextu oprávněná pokora zahrnuje následující chování a postoje:

1. Odkazování k Bohu a právoplatné autoritě.
2. Uznávání dobrých vlastností a nadání ostatních, a to obzvláště těch, jež nejsou aktivní ve vlastním vnitřním vesmíru, prokazování úcty, kterou si zaslouží, a naslouchání, když je třeba.
3. Uznání omezenosti vlastních vloh, schopností či autority, ale nikoli předstírání, že něco je nad vlastní chápání.

Ježíš často nabádal své žáky k poníženosti (pokoře): „Protože každý, kdo vynáší sám sebe, bude pokořen, ale kdo se umí pokořit, ten bude povýšen.“ („Lukáš“, 14:11) A sebe dával za vzor poníženosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším.“ („Matouš“, 11:29)

Svatý apoštol Pavel nám v „Listu Římanům“ radí: „…nechte se vést k pokoře, nepokládejte sami sebe za moudré,“ nebo v „Listu Filipským“: „…nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ Rovněž on je nám příkladem velké pokory, když sám sebe považuje za největšího z hříšníků: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž to já první jsem.“ („1. Timoteovi“, 1:15)

Svatý Jan Křtitel o poníženosti (pokoře) říkal: „Poníženost je bezejmenná milost duše, kterou přímou zkušeností poznají jen ti, kdo získali nevýslovné bohatství, Boží jméno a dar nebes. ‚Učte se, říká Pán, nikoli od anděla, nikoli od člověka, nikoli z knih, ale ode Mě, tedy od Mého ducha, který dlí ve vás a který vás osvěcuje, a od práce, kterou ve vás dávám pocítit, neboť jsem tichý a pokorného srdce, mysli, svědomí, a naleznete odpočinutí svým duším od válek a úlevu od myšlenek.‘ “ („Matouš“, 11:29)

Rovněž svatý Jan Zlatoústý upřesňuje: „Poníženost neznamená, že hříšník sám sebe počítá za skutečně hříšného, ale ponížeností je, když někdo sám sebe zná, že udělal mnoho a velkých dobrých skutků, a přesto nesmýšlí o sobě povýšeně, nýbrž jako Pavel praví: ‚Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn.‘ “ („1. Korintským“, 4:4)

Svatý Ignác Briančaninov: „Skutečná poníženost zakrývá skutečnou ctnost, tak jako cudná panna zakrývá svou krásu šátkem, jako se oltář ukrývá zrakům davu za ikonostasem. Poníženost sama se nespatřuje poníženě. Naopak v sobě vidí mnoho zpupnosti a hledí najít všechny její odnože, a když je najde, zjišťuje, že ještě mnoho zbývá k nalezení. Lživá poníženost spatřuje sama sebe poníženě. Nepřítomnost pláče, zahlcení sebou samým a požitky z rádoby duchovních stavů zračí zpupnost srdce. Rádoby poníženost je nejhorším druhem zpupnosti.“

„Každé strasti jde ponížený člověk v ústrety tím, že uzná, že je jí hoden. Ponížený nemá nepřátele: v člověku, jenž mu způsobuje nepříjemnosti, spatřuje nástroj spravedlivého soudu anebo prozřetelnosti Boží.“

„Nesuď člověka podle zevnějšku, zda je pokorný či zpupný, ale podle jeho činů.“

„Poníženost doufá v Boha, nikoli v sebe ani v lidi, proto je její chování prosté, bez oklik, pevné, velké. Slepí synové tohoto světa to nazývají zpupností.“

„Kvůli zpupnosti bylo Pilátovi nemožno pochopit, že před ním stojí dokonalá pokora.“ („Jan“, 19:10)

„Kristus se ukázal lidem oděný pokorou, a ti z lidí, kteří se odějí pokorou, učiní se k obrazu Božímu.“

„Pokora se nikdy nehněvá, nikdy se nesnaží zalíbit lidem, nenechá se zarmoutit, ničeho se nezalekne.“

„Pokora je strach z Boha, jeho pociťování při modlitbě, čili obava, která se rodí během neobyčejně čisté modlitby, když je s mimořádnou silou cítit přítomnost a velikost Boha, aby náhodou tento pocit nezahynul a neobrátil se vniveč.“

„Pokora je hluboké poznání tvé nicotnosti, změna způsobu nahlížení na ostatní lidi, které jako by tě předstihovali ve všech ohledech; duševní prostota; nenávist vůči lidské chvále; stálé sebeobviňování a sebehana; přímost a jednání bez oklik; očištění od nízkých vášní; poznání tajemství ukrytých v kříži.“

„Pokora je touha ukřižovat se světu a vášním, zřeknutí se a zapomenutí klamných slov, vynuceného ponížení nebo zvyků předstírat, zanechání ospravedlňování, mlčení před těmi, kdo ti působí nepříjemnosti…“