ALTRUISMUS

Vyšší duchovní stav, jehož základem je nepřítomnost egoismu. Altruismus je fundamentální stav a duchovní postoj, jehož esencí je úplná nepřítomnost egoismu. Vychází z hlubokého sebeuvědomění, které umožňuje člověku překonat egoistické sklony, projevovat mimořádný soucit a s dokonalým úsudkem rozumět reálným potřebám druhých. Opravdu altruistická osoba jedná láskyplně a odpoutaně, způsobem, do něhož nijak nepromlouvají zištné cíle. Je motivovaná přáním konat dobro, a to z vnitřního přesvědčení, že tím dobro ve světě zesílí a zvítězí nad sobectvím. Altruismus je hlavní faktor dobrovolnictví a představuje první krok k duchovnímu stavu, který prožívá duchovní aspirant při úspěšné praxi starobylého systému karmajógy.

Altruismus je také dítětem štědrosti a může být projevován souběžně na více úrovních. Coby opak egoismu umožňuje člověku zříct se svého já a překonat trapná omezení, vystavěná egem. Altruismus otevírá člověku cestu k nevýslovným stavům rozšířeného vědomí. Navíc vlévá člověku do žil sílu a pocit překonání všech omezení, z něhož se rodí velká vnitřní svoboda.

Když v sobě člověk probudí opravdový altruismus a projevuje ho navenek, nehoní se už pustě za osobními zájmy a jeho činy se přirozeně odvozují z vyššího vnitřního stavu, který prožívá. Pravý altruismus si ovšem lze splést s altruismem pouze „na oko“, který je ve skutečnosti obranným mechanismem ega, podvědomým manévrem, který sleduje jiné, nevyřčené cíle. Zištné zájmy jsou v tom případě zastírány povrchní a formální štědrostí – ego se tak fakticky snaží přivlastnit si za ni zásluhy. Takže dotyčný sleduje vlastní zištné zájmy.

Opravdový altruismus je vyšší duchovní stav, kdy v našem vědomí neexistují žádné egoistické motivace. Být altruistický znamená zcela se oddat Bohu, s moudrostí a láskou, a jednat podle Jeho vůle pro božsky integrovaný užitek všech. Altruismus působí na lidskou mysl tak, že altruistický člověk začíná soustavně myslet pozitivně.

Současně, vedený hlubokou a čistou láskou, pomáhá ostatním dělat totéž. Božský altruismus rovněž obnáší stálou pozornost a lásku k druhým. Pozornost, kterou věnuje altruista druhým, zahrnuje emoční, mentální a duchovní podporu a reálný příspěvek k jejich hmotnému, emočnímu, mentálnímu a duchovnímu prospěchu. Růst, rozvoj a duchovní pokrok lidí se nikdy neobejde bez božského altruismu druhých.

Schopnost dokonale projevovat altruismus vyžaduje probuzení, aktivaci a rozvinutí duchovního rozlišování. Prostřednictvím něj dokáže člověk jasně odlišit skutečné potřeby druhých od domnělých potřeb a od svých vlastních projekcí. Člověk, který projevuje božský altruismus, věnuje vždy plody svého počínání Bohu Otci.

Poté vykoná ty činnosti, které jsou v souladu se záměry Boha Otce a v nichž se chce Bůh Otec projevovat právě skrze něj, aby pomohl jednomu nebo více lidem. Právě proto lze mluvit o božsky integrovaném altruismu obzvlášť u lidí, kteří jsou s Bohem silně spojení svými záměry, vůlí a činy. Vzorem božského altruismu jsou opravdoví duchovní průvodci, kteří ho projevují ve všem, co dělají. Odpovídají na skutečné potřeby lidí, ne na jejich egoistické nároky a přání.

***

Pojem altruismus jako první použil Auguste Comte pro označení nezištné péče o dobro bližního. Altruismus vychází z přirozenosti, ale může být i výsledkem úvahy. U živočichů stejného druhu bylo vypozorováno přirozeně altruistické chování.

J. H. Masserman například cituje pokus na opicích, které se dlouhou dobu zříkaly potravy, když pochopily, že sešlápnutí pedálu pro její výdej způsobuje elektrický šok jiné opici. D. O. Hebb výslovně uvádí, že zvířata dokáží projevovat altruistické činy: „bez učení, tedy bez nutnosti napodobování vzoru. Tyto činy tak nejsou podřízeny zákonu následku“.

Uvedené příklady ukazují, že altruismus je u zvířat vrozenou dispozicí, na rozdíl od člověka, u něhož je kombinací vrozeného a získaného. Rozum nám káže být altruističtí, neboť bez sounáležitosti se život stává nemožným.

Někteří autoři používají výrazu altruismus pro vystižení veškerých typů jednání, směřovaných ve prospěch ostatních, namísto zaměření na vlastní zisk. D. L. Krebs ho považuje za dobrovolné jednání ve prospěch ostatních, bez očekávání náhrady z vnějších zdrojů. U Sørena Kierkegaarda se altruismus objevuje jako terapie používaná v případech zoufalství.

Altruismus se tedy ukazuje být částečně dobrovolnou volbou. Jeho význam se však neomezuje jen na přání chovat se altruisticky, nýbrž odráží probuzení silového centra anáhatačakry v příslušné bytosti a vzniká v důsledku uvědomování si hlubokých pocitů lásky. Ježíš to vyjádřil slovy: „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ („Matouš“, 5:42) Apoštol Pavel pak v „Listu Galatským“: „Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ “ (5:14)

NAHORU