OBĚTAVOST

Vyšší stav vědomí, kdy je ego bleskově transcendováno v úplném odevzdání se. Když se vnitřní vůle člověka a jeho odhodlání řídit se vyšším božským ideálem projevuje jako naprosté sebeodevzdání, sahající až ke zřeknutí se sebe sama a sebeobětování, dosahuje člověk vyššího stavu vědomí, zvaného obětavost. Ve stavu obětavosti se člověk plně oddává a odevzdává určitému aspektu Boha nebo určitému božskému ideálu.

Obětavost často přichází spontánně, přirozeně provází důležité, božsky integrované činnosti, které člověk cele a nepodmíněně věnoval buďto Bohu Otci, anebo některé z velkých kosmických mocností či Šivovi a na své věnování dostal jasnou, silnou a souhlasnou odpověď. Je-li člověk obětavý trvale, stává se to jeho velkou mravní kvalitou. Ze stálé obětavosti se rodí hluboká oddanost, která je známkou transcendence ega.

Obětavost se získává altruistickými činy, které vyžadují zřeknutí se osobních zájmů a v krajních případech i obětování vlastního života ve službě božské věci, pro dobro světa či pro druhé. To se stává za mimořádných okolností (jakými jsou přírodní katastrofy, války, revoluce, anebo kdykoli je v ohrožení něčí život), kdy je možné bránit anebo naplnit božské aspirace druhých jen za cenu vlastní oběti.

Lidská ochota k takovým činům plyne z božského, vznešeného ideálu. Ne všechny ideály jsou hodné naší oběti, a proto je důležité následovat jen ty ideály, které jsou doopravdy vyšší a božské. Obětavost je něco docela jiného než troufalost, která ohrožuje naše zájmy, když to není nezbytně nutné. V druhém případě je riziko vyhledáváno jen pro efekt anebo z marnivosti. Obětavost se rovněž neslučuje s leností a lhostejností k přesvědčení druhých. Obětavost je určitá stránka božské štědrosti a mezi lidmi se jí vyznačují obzvláště mladí. Je to stav, který bleskově vysvobozuje člověka z područí ega.

NAHORU