Pojem solidarita je definován jako těsná jednota založená na společných zájmech, citech či myšlenkách; jako duch pochopení sjednocující lidi.

Podle Émila Durkheima souvisejí typy společenské solidarity s typy společnosti. Ve své práci „Společenská dělba práce“ (1893) zavádí pojmy „mechanická“ a „organická“ solidarita jako specifické prvky své teorie ohledně rozvoje společnosti.

Ve společnosti, která vykazuje solidaritu mechanického typu, pochází její soudržnost a integrace z homogenity lidských bytostí, které ji tvoří. Ty se cítí spojeny typem činnosti, kterou vyvíjejí, výchovou, náboženstvím nebo životním stylem. Mechanická solidarita funguje zpravidla v tradičních a malých společnostech. V jednodušších (kmenových) společnostech je solidarita zpravidla založena na příbuzenských vztazích.

Organická solidarita pochází ze vzájemné závislosti, jež se rodí z nutnosti specializací práce a vzájemného doplňování se mezi lidmi – tento vztah je příznačný pro moderní a industriální společnosti.

Na lidské úrovni solidarita vyjadřuje existenci společných myšlenek a přesvědčení. Lidské bytosti, které jsou součástí nějaké skupiny (zde myslíme obzvláště duchovní skupiny) musejí projevovat solidaritu s ostatními, ale i vůči víře, která je sjednocuje a pohání, aby daná skupina mohla dále existovat. Solidarita je pojítkem, které činí skupinu silnou a jednotnou.