Kategorie, které jsou v józe vlastně dány určitými esenciálními subtilními energiemi, jež vymezují základní formy každé existence. Prostor vyjadřuje koexistenci mezi předměty, bytostmi a jevy nebo mezi jejich částmi, resp. jejich rozsahem (ohraničením, vzdáleností, polohou). Čas vyjadřuje specifické trvání existence předmětů, bytostí a jevů, jejich souběžnost či následnost. Na úrovni běžné fyzické existence je prostor trojrozměrný a vratný, ve smyslu, že je možné vrátit se na dříve zaujímanou pozici. Čas je pak jednorozměrný a jeho okamžiky po sobě následují lineárně a nevratně. Zdánlivě se tedy nemůžeme vrátit do okamžiků, které již uplynuly. Na jiných úrovních existence však lze jak trojrozměrnost prostoru, tak nevratnost času porušit a anulovat. Jogíni a mudrci tím někdy účinně dokazují prostřednictvím úžasných a zdánlivě zázračných jevů, které mohou provádět, že prostor může představovat více rozměrů. Také čas může být vratný, jak to matematicky popisuje neeuklidovská geometrie a teoretická fyzika a prakticky potvrzuje kvantová mechanika.

Velmi pokročilí jogíni ukázali, že jak subtilní energie prostoru tak subtilní energie času lze ovládat a dokonce překonat úplným probuzením vyšších úrovní vědomí. Pokročilí jogíni tak díky jejich hlubokému spojení s královstvím Boha dosahují zcela nového pochopení těchto dvou základních aspektů Stvoření. Je to možné v důsledku zjevení a ztotožnění bytosti s átmanem, svědkem esence Já neboli božským vědomí, které je věčné, neměnné, všudypřítomné a do jisté míry všemohoucí. Prostor a čas projevující se jako různé subtilní energie jsou vnímány v závislosti na individuální úrovni vědomí. Jednota prostoru a času tak představuje objektivní realitu pouze pro vědomí, které ještě nepřekročilo svoji podmíněnost. Prostor a čas jsou tak neoddělitelně propojeni jednak mezi sebou tak i s hmotou, která se nachází v neustálém pohybu.

Einsteinova teorie relativity ukázala, že zdání vzdálenosti a trvání, souběžnosti či následnosti událostí závisí na relativní rychlosti těles, stejně jako na hluboké interakci geometrické struktury prostoru v dané oblasti vesmíru, na stupni koncentrace hmoty v gravitačním poli a na relativní rychlosti. Einstein tak jasně dokládá závislost prostorových a časových vlastností věcí, bytostí a jevů na pozorovateli (dokládá subjektivní charakter prostoru a času, pokud jsou brány odděleně). Naopak pokud jsou prostor a čas považovány za společný nerozdělitelný celek, tvoří časoprostorovou jednotku, která je invariantní dimenzí (nezávislou na žádné vztažné soustavě nebo pozorovateli) a v důsledku toho má poloha událostí, které jsou určovány tímto časoprostorovým kontinuem, objektivní charakter. Prostor a čas tak tvoří nerozlučný celek, který je zase v nerozlučné jednotě s hmotou v pohybu (rychlostí), a to stejným způsobem, jako je proměnlivost geometrických vlastností prostoru závislá na fyzikálních vlastnostech hmoty a na intenzitě gravitačního pole příslušné soustavy.