SAMÁDHI

Sanskrtský pojem samádhi doslova znamená „upevnit se“ nebo „upnout v extázi“. V józe samádhi označuje blažený stav vědomí, nadřazený stavu bdění, snu i hlubokého spánku, jenž se vyznačuje úplným ustáním veškerých myšlenek. Ve stavu samádhi dochází k naprostému splynutí meditujícího s předmětem meditace (například s Bohem či absolutnem, pokud jsou předměty meditace). Existují různé formy samádhi. Nejvytříbenější se nazývá nirvikalpasamádhi.

V zen-buddhismu je extatický stav samádhi výsledkem intenzivního soustředění mysli na nejvyšší (božskou) realitu. Toto mimořádné soustředění se získá postupným snižováním činnosti mysli. Samádhi je nejvyšším stavem vědomí, zcela nedualistickým, vyznačujícím se mimo jiné sjednocením „subjektu“ a „objektu“ zkušenosti: hluboce extatický obsah zkušenosti je jediným, co existuje.

Tento blažený božský stav vědomí je jogíny mnohdy označován jako „jednotné extatické zaměření mysli“, vyjádření, které nás na první pohled může zmýlit, neboť nás nechává předpokládat, že toto soustředění je zaměřeno svévolně, egoticky ke konkrétnímu bodu. Stav samádhi ale není pouze intenzivním soustředěním do jednoho bodu, mysl v něm není zaměřená od nějakého „tady“ (subjektu) k nějakému „tam“ (objektu) jako je tomu ve zjednodušujícím dualistickém schématu. Podmínka, která velice napomáhá dosažení stavu samádhi, je schopnost se co nejčastěji spontánně dostávat do stavů hluboké a dokonale prováděné jógové meditace (dhjána).

Všeobecně se ve východní tradici rozlišují tři druhy dokonalého (lokattara) nadpřirozeného samádhi, jež mají za cíl: blaženou prázdnotu (šúnjatá), naprostou nepřítomnost všech příznačných rysů (animitta), resp. úplné vymizení touhy po předmětech, které umožňuje přístup k božské, zcela osvobozující extázi. Ostatní formy samádhi jsou považovány za více či méně vytříbené, i když jsou doprovázené nejhlubším stavem extatické meditace anebo výskytem překvapujících paranormálních duševních schopností.

Stav samádhi (jógová extáze neboli božská enstáze podle výrazu použitého slavným rumunským orientalistou Mirceou Eliadem, který se tímto pojmem snažil naznačit, že jde o sui generis „ponor do sebe“) představuje osmou větev neboli etapu (anga) duchovní praxe a evoluce v józe. Jeden ze základních jógových textů („Gheranda samhita“) o ní hovoří jako o „nejvyšší józe“, jíž lze snadno dosáhnout buď díky příznivé duchovní karmě, anebo díky milosti a nekonečnému soucitu způsobilého duchovního průvodce. V jiných situacích může být stav samádhi (božské extáze) uskutečněn rovněž silou božských ctností a aspirantovy oddanosti, plné obětavosti vůči Bohu.

Trišikhi brahmana upanišad“ (II, 31) popisuje stav božské extáze jako „úplné zapomenutí“ na stav meditace, který mu předchází. „Jógasútra“ (III, 3) hovoří o stavu samádhi (božské extáze) jako o onom stavu lidské bytosti, v němž její vědomí (čitta) silně září a dokonale se ztotožňuje s předmětem, na nějž se zaměřuje a soustředí, jinými slovy se v tomto stavu odehrává dokonalé splynutí a ztotožnění subjektu s předmětem meditace.

Text „Kúrmapurána“ (II, 11.41) popisuje tento zásadní stav jako „jednotnost“ (eka akara) vědomí v projevu. Na straně druhé „Pingalá upanišad“ (III, 4) nabízí následující popis: „Stav božské extáze je oním zřetelně vyšším stavem vědomí subjektu, kdy vědomí pojímá a zcela se ztotožňuje s předmětem meditace (dhjéja). V tu chvíli jako plamen lampy, hořící bez pohnutí v místě, kde není vítr, vědomí zcela zapomíná na toho, kdo medituje (dhjátri) i na samotný akt meditace (dhjána).“

Obvykle stav samádhi doprovází úplné stažení všech pěti smyslů z vlivu vnějších podnětů. Tento niterný proces nastává v první řadě následkem úspěšného provádění předchozích etap: zvniterňování (pratjáhára) a meditace (dhjána). Některé texty jako je „Mani prabha“ (III, 12) a různé další purány vysvětlují stav samádhi (božské extáze) jako výsledek postupného prodlužování v čase a prohlubování praxe dvanácti typů meditace, což mimo jiné předpokládá úplné odpoutání se od podmínek a vlivů okolního prostředí.

Dosažení stavu božské extáze (samádhi) je rovněž přisuzováno probuzení a zvýšení nesčetných schopností paranormálního (duševního) vlivu a duchovního vlivu. Tento aspekt je zřetelně vyjádřen v proslulém jógovém textu „Hathajóga Pradípiká“ (IV, 108): „Jogín, který skutečně zakouší stav božské extáze (samádhi), už není podřízen vlivu času (kála), už není omezen ve svých činech ani svými činy (karmou) a následně nemůže být nikdy přemožen ani nikým podroben.“ „Jogín, který naplno zažívá stav božské extáze, už nezná ani sebe ani ostatní (jinými slovy se zcela a definitivně odpoutal jak od sebe samého – transcendoval ego – tak od ostatních, pozn. red.); rovněž už nikdy není podmaněn (spoután) různými vjemy nabízenými pěti smysly: čichem, chutí, zrakem, dotykem (hmatem) a sluchem.“

„Jogín, který je skutečně pohroužen ve stavu samádhi, už vůbec nepociťuje teplo nebo chlad, utrpení nebo radost a už se ho nijak nedotýká úcta nebo pohrdání ostatních.“ „Jogín, který je hluboce ponořen do stavu božské extáze (samádhi), nemůže být zasažen ničím neviditelným (subtilním), co je zlé, a ani už nemůže být ovlivněn magickými silami různých manter či janter; je zároveň zcela nezranitelný vůči jakékoli psychické zbrani nebo zhoubné mentální metodě, kterou by proti němu někdo mohl použít.“

Všechny autentické duchovní školy a tradice rozlišují nejméně dva typy božské extáze (samádhi). V první řadě se hovoří o stavu samádhi (božské extáze), který předpokládá hluboké ztotožnění s předmětem meditace a projev velice vytříbených forem myšlení a poznání (pradžňá). V druhé řadě existuje stav samádhi (božské extáze), který spočívá v dokonalém ztotožnění se samotnou božskou podstatou bytosti, s nejvyšším transcendentním Já (átman). Tento stav postrádá jakýkoli myšlenkový obsah, jinými slovy jakýkoli druh poznání. První typ samádhi se nazývá savikalpa nebo sampradžňata samádhi, druhý nirvikalpa nebo asampradžňata samádhi. Pouze druhý může vést ke skutečnému duchovnímu osvobození a přímé realizaci nejvyššího božského Já (átman) úplným transcendováním jakéhokoli konceptu a jakékoli diskurzivnosti v myšlení.

 Některé duchovní školy zmiňují dokonce i třetí typ samádhi (božské extáze), který je znám pod názvem „spontánní a nepodmíněná božská extáze“ neboli sahadža samádhi, ten je shodný s duchovním osvobozením dosaženým ještě během života na Zemi (džívanmukta).

Podle základního textu „Jóga čudamani upanišad“ (110) vede stav samádhi (božské extáze) nejprve k dosažení „úplného božského poznání“ (čaitanja adbhúta) a teprve následně ke stavu duchovního osvobození (mókša). V sampradžňata samádhi jsou hluboce a intenzivně zakoušeny plně extatické a blaženě vytříbené stavy vědomí.

Jak zjevně vyplývá ze třetí kapitoly Pataňdžaliho pojednání „Jógasútra“, kde jsou předkládány různé příklady extatických „omezení“ nebo dokonalého ztotožnění (samjama), jsou tyto božsky extatické stavy, jinými slovy fáze přímého zakoušení, vlastně mnoha cestami hledání a poznávání, praktikovanými jogínem. Konec konců všechny formy poznání (pradžňá) musejí být úplně transcendovány, aby nakonec zůstala pouze poslední nekonečná vize nejvyššího božského Já (átman). Jak tvrdí text „Garuda purána“ (49,36), samádhi (božská extáze) je oním stavem, kdy si jogín skutečně uvědomí fakt, že „já jsem sjednocen s absolutnem (Bohem)“.

Právě proto je ve škole védánta (a rovněž v duchovních školách ovlivněných touto duchovní naukou) samádhi (božská extáze) často definováno jako „hluboké a úplné sjednocení mezi duší (džíva) a nejvyšším Já (átman)“.

Místo „sjednocení“ (samjóga) používají některé texty i autority v duchovní oblasti pojmy „stejný“ (samatva) nebo „totožný“ (aikjá). „Hathajóga Pradípiká“ (IV, 5) v tomto směru nabízí následující podobnost nebývalé barvitosti: „Tak jako se sůl rozpouští ve vodě a důvěrně se s ní mísí, podobně se v případě dosažení stavu božské extáze (samádhi) prolíná mysl a nesmrtelné Já.“ „Když subtilní životní energie (prána) vskutku pronikne do středního subtilního kanálu sušumná nádí, mysl se postupně rozpouští v oceánu vesmírného poznání, a tak se začíná naplno projevovat ona koesencialita (sama rasatva), jíž je božská extáze (samádhi).“

„Tato úplná a hluboká rovnováha (sama) či jinými slovy ona dokonalá totožnost nejvyššího individuálního Já (átman) s nejvyšším vesmírným Já (paramátman), kdy je zrušen každý čin vyvolaný individuální vůlí, se nazývá božská extáze (samádhi).“ Pouze stav konečného duchovního osvobození je tím, co definitivně a navždy zničí „řetězec po sobě jdoucích životů, které bytost omezují spoutáním v projevu (bhava pašjá).“ („Jóga džajnavalkjá“, X, 1). Právě proto se stav samádhi (božské extáze) ve vyjádření někdy rovná pojmu „osvobození“ nebo i „duchovní osvícení“.

Pataňdžali v „Jógasútře“ nabízí kompletní přehled stavů samádhi (božské extáze). Zde jsou v sestupném pořadí vyjmenovány následující formy samádhi (božské extáze):

1) nadvědomý stav božské extáze (asampradžňata samádhi), 2) vědomý stav božské extáze (sampradžňata samádhi) se svými formami suprareflexivity: jasností (nirvičára vaišaradjá), suprareflexivní extází (nirvičára samapatti), reflexivní extází (savičára samapatti), suprakognitivní extází (nirvitarka samapatti) a kognitivní extází (savitarka samapatti).

Různé formy vědomé extáze nikoli náhodou provází občas poněkud technický název „shoda“ (samapatti), který je používán především ve smyslu ztotožnění. Někteří mudrcové, jako například Vačaspati Mišra, vkládají před už představené stavy, stavy následující, které jsou podle Mišry podkategoriemi vědomé extáze: extáze nacházející se mimo vědomí individuálního Já (nirasmita samapatti), božská extáze doprovázená vědomím individuálního Já (sa asmita samapatti), božská extáze projevující se mimo blaženost (nirananda samapatti) a božská extáze doprovázená blažeností (sa ánanda samapatti).

Pojem samádhi se rovněž používá pro konkrétní označení kruhového hrobu jogína. V Indii, když jogíni zemřou, jsou vždy pohřbeni s rovnou páteří a zkříženýma nohama, zatímco běžní lidé jsou spáleni na hranici. Kremace (pálení) mrtvých těl je chápáno jako určitý druh přechodového rituálu pro ty, kdo se ještě neočistili subtilním duchovním ohněm jógové praxe.

NAHORU